Ukázka č. 1 - Nehoda v lese

Sluníčko kleslo za koruny stromů a v lese se začínalo viditelně šeřit. Marek se musel hodně rychle rozhodnout, co bude dál. Moc možností na výběr neměl. Na stromě přes noc zůstat nemohl a ani nechtěl. To nebyla dobrá možnost. Zrovna tak nebylo moudré příliš otálet s odchodem, protože jestli se setmí ještě víc, bude se vracet tím nepřehledným a málo známým lesem za naprosté tmy jen s baterkou. Což bylo úplně to nejposlednější, co by si ještě dneska přál prožít. Na jeden den těch silných zážitků bylo až dost.

Zlé taky bylo, že neznal pořádně cestu. Dolů potokem se v žádném případě vracet nechtěl, byla by to strašně dlouhá a zbytečně riskantní cesta. A nic by neřešila. Ocitl by se zase v Pusté. Odtamtud to bylo domů pořád ještě hodně daleko. Ledaže…

Ledaže bych zkusil zaklepat na okno u Andrei… Kde bydlí, přece dobře vím… Přivřel oči a chvíli se tou myšlenkou zaobíral, byla lákavá a vzrušující. Vybavoval si Andreiny hluboké hnědé oči, důlky ve tvářích, milý úsměv, dlouhé hnědé vlasy, její křivky, znovu prožíval ten tolik elektrizující dotek její dlaně. Zkoušel si ji představit, jak asi vypadá nahá…

Otevřel zase oči a blažený výraz se mu zase rychle vytratil z tváře. Ne, to je celé nesmysl. A kromě toho, na chatě čekají Filip s Luckou a Monikou… No jo, Monika, zarazil se a svraštil obočí. U srdce ho bodla výčitka, za celý den si na svoji přítelkyni prakticky nevzpomněl. Copak Monika… Vždyť já vlastně ani nevím, jestli ještě chci, aby to byla ona, kdo na mě čekává…

Potřásl hlavou, aby z ní vypudil myšlenky na děvčata, a začal zase raději přemýšlet o zpáteční cestě. Uvažoval, jestli z tohoto místa dokáže najít zelenou turistickou značku. Pokud dobře odhadoval svoji polohu, neměl by být od značené cesty příliš daleko. Určitě ne víc, jak jeden kilometr vzdušnou čarou. Kdyby se mu ji podařilo najít, vracel by se po slušné cestě, navíc po cestě, kterou už z dřívějška znal, a mohl by být doma tak za dvě, maximálně za tři hodiny ostřejší chůze.

Jenomže… K tomu, aby tu značenou cestu našel, nezbytně potřeboval kompas, mapu a..., a světlo. Hlavně světlo. Kompas se i s mapou válel někde dole na zemi, ale se světlem to bylo mnohem horší. Ubývalo ho před očima. Sluníčko zmizelo za obzorem a i ten tak zvaný občanský soumrak se nezadržitelně krátil. Zbývalo z něj sotva dvacet minut. Marek si uvědomil, že jestli chce něco podniknout, musí to udělat okamžitě.

Naposledy se ze své rozhledny rozhlédl, jestli náhodou medvěda někde neuvidí, ale nikde ho nespatřil. Na stromy v okolí se navíc začínali vracet ptáci a les znovu ožíval jejich zpěvem.

Usoudil, že by to mohlo být dobré znamení, a už bez dalšího zdržování začal slézat ze stromu. Sešplhal bezpečně až tři metry nad zem a chystal se spustit do trávy, když ho větev, na níž právě stál, hanebně zradila. Ztrouchnivělé dřevo hlasitě zapraštělo a znenadání pod jeho více jak osmdesáti kilogramy živé váhy povolilo. Marek ztratil rovnováhu, zamával v panice rukama, špičkami prstů se dotkl větve nad hlavou, ale zachytit se jí už nedokázal. Zemská přitažlivost byla rychlejší.

O vteřinu později už ležel celý zkroucený v hromadě listí, polámaných větví a kamenů u paty stromu. Nehýbal se a pod hlavou se mu zvolna rozlévala kaluž tmavé krve…

 

Ukázka č. 2 - Tvrdý výslech

„Porozprávali ste sa?“ zeptal se Anton tichým hlasem.

„Ano,“ odpověděl Marek.

„Je vaša pani v poriadku?“ zeptal se Anton a přistoupil blíž k Markovi.

„Ano, je v pořádku. Děkuji, že jste dodržel slovo,“ odpověděl Marek a jakkoliv mu byl ten násilnický chlap odporný, tohle myslel upřímně.

Anton pokýval hlavou a pomalu Marka obešel. Postavil se za něj a řekl: „Ja som svoje slovo dodržal,“ řekl zvolna. „Ale vy nie.“

„Nerozumím,“ odpověděl Marek a překonal instinkt, který mu velel se otočit.

„Povedal som snáď jasne a zrozumiteľne, že nemáš nikomu telefonovať. A ty si niekomu včera večer z Bystrice telefonoval, a keď ťa pri tom chlapci nachytali, mobil si zahodil,“ odložil Anton definitivně předstíranou zdvořilost a přešel do tykání. Změnil se i jeho hlas, teď byl nepříjemně mrazivý a řezavý. „Komu si volal?“ zeptal se.

„Vám přece,“ odpověděl Marek bez zaváhání. Tuhle otázku čekal a odpověď si připravil. „Mluvili jsme spolu, volal jsem domů a místo mé manželky jste to zvedl vy. Nevzpomínáte si snad?“

Strašná rána pěstí do pravé ledviny mu byla odpovědí. Sykl a klesl na koleno. Do hajzlu, zaklel v duchu, nebere si zrovna rukavičky.

„Vstaň,“ poručil Anton a Marek se zvedl a znovu se napřímil. „Obaja vieme, že klameš,“ řekl Anton. Marek neodpověděl, nemělo to smysl. Všichni v místnosti dobře věděli, jak to ve skutečnosti bylo. Slyšel, jak se Anton zase přemístil, ale neviděl ho, pořád ho měl někde za zády.

„Povedal som, že nebudeš robiť žiadne problémy, a ty si dnes ráno napadol a zmrzačil Freda,“ řekl Anton a ostatní souhlasně zamručeli.

„Do prdele! Tak to přece nebylo! Ten debil si začal! Napadl on mě! Je to normální psychopat! Máte si ho držet na kratším vodítku a nepouštět ho samotnýho mezi lidi,“ odpověděl Marek naštvaně. Přestože tentokrát víceméně nelhal, už věděl, co bude následovat. Nespletl se. Antonovou rychlou odpovědí byla další tvrdá rána, tentokrát do levé ledviny.

Marek vykřikl bolestí a klesl na obě kolena. Tahle rána se Antonovi povedla mnohem líp než ta první. Prohnul se v zádech, zhluboka dýchal a čekal, až ten nápor ostré bolesti pomine.

 

Ukázka č. 3 - Co je to orgasmus?

Pousmála se. „Vieš, čo je to orgazmus?“ zeptala se.

Marek zrudl a odvrátil oči. „Orgasmus je vyvrcholení sexuálních pochodů následované uvolněním pohlavního napětí,“ odpověděl jí trochu škrobeně slovy nějaké středoškolské učebnice.

Andrea se rozesmála a sklouzla na postel vedle něho. Přitulila se k němu a pohladila ho po tváři. „Ty môj hlupáčik, ty sa hanbíš? Prečo?“ zeptala se ho soucitně, objala ho, ale otřásala se přitom smíchy.

„Protože se o těchto věcech neumím moc bavit. A protože se mně posmíváš,“ odpověděl Marek trochu dotčeně.

„Ale ja sa ti predsa nevysmievam,“ řekla Andrea chlácholivě a přestala se smát. „Mrzelo by ma, ak by si to tak chápal. Mňa iba rozosmialo, ako si mi tu citoval nejaký lexikón. Ty vážne nevieš, čo je to orgazmus?“

„Jasně, že vím. Ale neumím to líp popsat.“

„To je predsa vtedy, keď sa ti roztrasú kolená a srdce máš až v hrdle a krv ti búši do spánkov a telom ti striedavo prechádza mráz a horúčava a ty vieš, že keby to bolo len o trošilinku silnejšie, tak od tej rozkoše umrieš. To je orgazmus, ty moja hanblivka. A to je to, čo sme pred chvíľkou spoločne prežili. Ďakujem ti za to. Bol to ten najkrajší darček k Vianociam, aký som si len mohla želať.“

„Jsi strašně zvláštní,“ řekl Marek, podsunul jí paži pod hlavu a přitáhl ji těsně k sobě. „Nepotkal jsem nikdy nikoho takového.“

Andrea na to chvíli nic neříkala, ale bylo vidět, že o něčem uvažuje. „A čo Monika?“ zeptala se potom a zvedla se na lokti, aby mu viděla do obličeje. Nesmála se a v očích měla zkoumavý výraz.

„Opravdu se o ní chceš bavit? Právě teď?“ užasl Marek.

„Ak ti to nevadí…“

„Spíš bych čekal, že to bude vadit tobě. Kdysi mi kdosi radil, abych se s žádnou holkou nebavil o svých bejvalkách. Že je to cesta do pekla.“

„Sám si povedal, že som zvláštna. A na peklo ja neverím. Odpovedz mi, prosím, ako si na tom s Monikou? Práve teraz…“

 

Ukázka č. 4 - Jsi srab!

„Já miluju déšť!“ zavýskla najednou Hanka nahlas.

„A já miluju bouřku!“ zavolala Eva. „MI-LU-JŮŮŮ!“ zahulákala z plna hrdla.

V Markovi se na moment probudil ochranář a vyskočil na nohy. „Hej!“ křikl na ně bez přemýšlení. „V lese se nesmí tak nahlas řvát!“

„Vyděsíme medvědy,“ dodal docela mírně a přátelsky.

Eva však přistoupila blíž a zůstala stát přímo před ním. Ruce si dala přísně v bok a vyzývavě na něho vystrčila svá drobná ňadra s růžovými vztyčenými bradavkami. Voda jí stékala po blonďatých vlasech a po obličeji na ramena a na ta nádherná prsa a na plochém svalnatém břiše vytvářela potůčky mířící do houštiny světlých chloupků klína a odtamtud, ohřátá kontaktem s rozpáleným dívčím tělem, stékala po štíhlých nohách plných modřin až do pošlapané trávy pod bosými chodidly.

Marek ani nedýchal, aby ten snový přelud nevyplašil.

„Kdo říká, že se tady nesmí křičet?“ zavolal na něj ten přelud podrážděně.

„Já to říkám,“ odpověděl Marek rozechvěle.

„Ty? Co ty jsi vlastně zač?“ zeptala se Eva pohrdavě.

Marek se naštval. „Já jsem strážce národního parku,“ řekl hloupě, ale byl příliš hrdý na svoji čerstvou funkci, než aby ji dokázal nezmínit. Vybral si pro to však nevhodnou příležitost.

Eva se krátce zasmála. Znělo to nuceně a zvuk jejího smíchu zaskřípal Markovi v uších jako špatně namazané panty kostelních dveří.

„Ty nejsi žádný strážce,“ řekla dívka pomalu a zřetelně a Marek ztuhl. „Ty jsi jen zbabělec, co se bojí trošky čerstvé vody a dvou mladých holek,“ řekla krutě. „Srab. A já si budu křičet, jak budu chtít,“ dodala posměšně a na dotvrzení svých slov zaječela, jak nejhlasitěji dokázala. Dokázala to hodně hlasitě a hodně pronikavě.

„Nech toho, Evo!“ okřikl ji Marek.

„Nenechám! To bys mě musel nejdřív chytit a zacpat mi pusu!“ odsekla mu. „Ale to ty nikdy nedokážeš! Ty se totiž holek, jako jsem já, bojíš! Srabe!“

 

Ukázka č. 5 - Rvačka v bufetu

Vztek, jaký poloslepý Marek v životě ještě nikdy nezažil, ho bez ohledu na pronikavou bolest zvedl zase na nohy. Popadl první židli, která mu přišla pod ruku a znovu se, jako sice poraněný, ale k nepříčetnosti rozzuřený poloslepý býk, vrhl kupředu. Zasypal Mária sprškou tvrdých ran a zatlačil ho až ke stěně.

Jeho otřesený protivník konečně zavrávoral a na okamžik ochabl. Marek odhodil židli a vyrazil vpřed hlavou. Prudce s ní udeřil Mária do břicha, narazil ho na zeď a vyrazil mu vzduch z plic. Mário zasténal a přelétl přes jeho záda. S dutým nárazem spadl na zem. Měl vyražený dech, modral v obličeji, ale přesto se hned zase zvedal na nohy. Marek ho však vstát nenechal. Rychle se otočil, přistoupil o krok blíž a bezohledně ho kopl do obličeje. Vložil do toho kopu veškerou sílu a brutalitu, které byl schopen. Mário se vymrštil do vzduchu a znovu upadl na zem. Tentokrát se už na nohy nepostavil. Z přeraženého nosu a rozbitých úst mu proudem tekla krev. Schoulil se do klubíčka a přestal se bránit. Tiše sténal, plival na zem kusy polámaných zubů a krev a prokládal to neuvěřitelně sprostými nadávkami.

Marek nebyl natolik zkušený rváč, aby věděl, že takhle tvrdého soupeře nesmí nechat ani na chvíli vydechnout. Nevěděl, že Mário je mnohem tvrdší než všichni ti kluci, se kterými se kdy porval. Nevěděl, že mu nesmí dopřát ani vteřinu, během které by mohl načerpat nové síly. Že ho musí, ač to zní brutálně, buď zabít, nebo přinejmenším zmlátit do naprostého bezvědomí, aby se už doopravdy nebyl schopen postavit na nohy. Markovi však bylo proti srsti kopat nebo tlouct do ležícího a bezbranného člověka. V hospodských rvačkách platilo pravidlo, že jakmile někdo ležel na zemi, nikdo mu už neublížil.

Svěsil ruce a uvolnil se. Mylně se domníval, že je po boji. Na pravé oko vůbec nic neviděl, měl je zalepené krví. Lapal po dechu, byl zpocený, vysílený a zakrvácený a všechno ho krutě bolelo. Polevil na pozornosti a potácivou chůzí se vydal k pultu, aby si v kuchyňce opláchl rány. Nevšiml si, že ho Mário nenápadně pozoruje. Když se k němu přiblížil, zdánlivě vyřízený sok sebou najednou švihl a podkopl překvapenému Markovi nohy. Ten spadl na záda a o jednu z převrácených židlí se prudce udeřil do temene. Omráčený a naprosto paralyzovaný zůstal ležet na podlaze. Jako přes nějaký růžový filtr pak viděl zkrvaveného Mária, jak se zvedá, bez velkého spěchu si mu sedá na břicho, sahá do kapsy krví potřísněné černé bundy a něco kovového z ní vytahuje.

Ozvalo se hlasité kovové cvaknutí a z Máriovy dlaně vyskočila deset centimetrů dlouhá, oboustranně nabroušená čepel vystřelovacího nože a zamířila přímo k Markovu hrdlu.

 

Ukázka č. 6 - Znásilnění v podchodu

Přistoupila blíž k Markovi. „Vypadáš fakt příšerně,“ zhodnotila ho a upřeně se na něho dívala. Její výraz se měnil. Modré oči se začínaly lesknout, zorničky se rozostřily a namalované rty se zachvěly vzrušením. Najednou ho popadla oběma rukama za hlavu a přitáhla se k jeho tváři.

Olízla horkým jazykem krev z jeho rozbitých rtů.

Marek se otřásl neočekávanou bolestí, ale taky rozkoší. Popadl dívku za klopy bundy a tvrdě ji přirazil zády na stěnu. Nebránila se. Zvrátil jí hlavu a zahryzl se jí do rtů. Jeho krev se smísila s její. Vpáčil se jí jazykem do úst.

Její ruce našly zapínání jeho kalhot, rozepnuly je a stlačily ke kolenům.

On trhnutím za zip rozevřel modrou bundu, vsunul ruku pod svetr a sevřel v dlani žhnoucí ňadro se zkamenělou bradavkou.

Ucítil vlhkou rozpálenou dlaň objímající jeho ztopořený a neméně rozpálený penis.

Nedočkavými prsty chvatně rozepnul knoflík jejích džín, vnikl do kalhotek a cpal se dál. Mezi prsty mu uvízlo několik vytržených chloupků. Hanka na štiplavou bolest zareagovala krátkým syknutím a vstřícnějším prohnutím těla. Hryzla Marka do krku a poškrábala mu záda.

Štíhlá stehna se pootevřela a široká dlaň pronikla na místo. Několik pohybů a prst se dotknul klitorisu.

Dívka ztuhla, dlouze zasténala a uvolnila se. Markovu dlaň zaplavila vlažná vlhkost.

Kousnul Hanku do ucha a na oplátku se mu její ostré nehty zaryly do šourku.

Vydrážděný penis explodoval v nezadržitelné ejakulaci a sperma vytrysklo obloukem.

Třesoucí se Marek se opřel zády o graffiti počmáranou betonovou zeď vedle Hanky. Oba tam stáli napůl obnažení a svorně lapali po dechu.

„Ježíšikriste, co jsem to provedl?“ zašeptal Marek po chvíli přerývaným chraptivým hlasem. „Promiň, prosím tě. Já…, nevím, co mě to najednou popadlo…, proč jsem to udělal…“

„To je dobrý.“

„Ne. To není dobrý, vůbec to není dobrý. Vždyť já jsem tě prakticky znásilnil…“

„Nenech se vysmát,“ ušklíbla se Hanka. „Jednak ses udělal do kalhot a potom, skutečně si myslíš, že bych se nechala tak snadno znásilnit?“

Marek polknul. „To asi ne,“ připustil.

„Tak vidíš, ty fajnovko. Radši mi řekni, jak se teď dostanu domů, rozerval jsi mi kalhoty.“

„Moc ti vadí chodit nahatá?“

„Jenom v únoru…“

Na vzdáleném schodišti se ozvaly něčí kroky.

„Vypadneme odsud,“ řekla Hanka a trochu se ustrojila. „Auvajs,“ sykla a nechápavě se podívala na levou ruku. Prostředník jí modral a otékal. Prohlížela si ho s nevěřícným odporem jako nějaký obtížný hmyz. Zkusila s ním opatrně zahýbat. „Věřil bys tomu?“ ukázala ho Markovi. „Já si o některého z těch pitomců naštípla prst!“

„Chceš, abych tě zavedl na pohotovost?“ zeptal se.

„Ne. Ošetříš mi ho doma.“

„Doma?“

„U mě…“

 

Ukázka č. 7 - Jsi můj kuvíček

Po návratu Marka přivítalo šero, přivřené vnitřní okenice, zapálená svíčka na stole a ticho, rušené jen přátelským hučením kamen a Andreiným pravidelným dechem.

Uprostřed místnosti bylo vybudované veliké hnízdo z jejich spacáků, ale hlavně matrací, pokrývek a polštářů, které Andrea sesbírala po celé chatě. Sama byla zavrtaná někde uprostřed a ven jí koukal jenom nos.

Marek se usmál, vysypal plnou náruč rozsekaných polen do velké dřevěné bedny u kamen a klekl si vedle Andrei. Naklonil se nad ni a políbil ji na špičku nosu. „Ty můj kulíšku, koukám, že sis postavila domeček,“ usmál se.

„Kulíšku? To je pekné slovo, čo to znamená?“ špitla Andrea.

„Kulíšek je taková mrňavá sovička, vy jí říkáte kuvičok,“ opřel si své čelo o její a pohladil ji po tváři.

„Kuvičok... A aký je kuvičok?“ zeptala se Andrea s úsměvem a se zavřenýma očima.

„Je maličký,“ políbil Andreu na levou tvář, „a roztomilý,“ dal jí pusu na čelo, „a hebounký,“ přitiskl své rty k jejím, „a někdy pěkně dravý,“ usmál se a kousl ji zlehka do brady. „Jako ty. Ale když je tma, tak nespí jako ty,“ dodal s hranou výčitkou.

„Ale ja predsa nespím,“ zašeptala Andrea a otevřela oči.

„Nee? Tak co tam děláš?“

„Ja tu na teba čakám. Bola mi trošku zima...“ Vysoukala ruce ven zpod přikrývek, objala Marka kolem krku a přitáhla ho k sobě. „Zohreješ ma?“

„Moc rád. Ale vlezu se tam? Je ten tvůj soví pelíšek dvoumístný?“

„To vieš, že áno, držím ti tu vedľa sebe miestečko.“

„Hele, kuvíčku, není náhodou tohle můj svetr?“ zatahal Marek Andreu za rukáv.

„Je. Požičala som si ho, nevadí? Mám ho rada, vonia tebou…“

„Nevadí,“ odpověděl Marek s úsměvem. „Nekouše tě? Tenhle svetr je potvora kousavá.“

„Hryzie,“ přikývla Andrea hlavou.

„Tak dolů s ním, kousat tě můžu jenom já,“ řekl Marek a stáhl z dívky svůj těžký černý svetr z jačí vlny. V šeru pokoje zasvítilo štíhlé dívčí tělo. „Ty jsi nahatá,“ konstatoval spokojeně a ponořil ruku do peřin. „A úplně celá,“ zapátral poněkud níž pod přikrývkami.

„Úplne celá nie,“ zavrtěla Andrea hlavou. „Nechala som si hrubé ponožky. Tie sú tiež tvoje, tie pletené od tvojej mamy,“ zajiskřilo jí v očích. Zachvěla se a zatajila dech. „Brrr.... Ty máš hrozne studené ruky. Musíme s tým niečo spraviť, lebo sa pocikám, ak sa ma ešte raz takto dotkneš.“

Marek se zasmál. „Tak já s tím něco udělám, trápit tě nechci.“ Šel ke kamnům, pořádně do nich přiložil, a potom přitiskl obě ruce na teplé kachle. Držel je tam tak dlouho, jak se dalo vydržet. S ohřátými dlaněmi se vrátil za Andreou. Svlékl se, klekl si a stáhl z nahé dívky pokrývku.

„Zavři oči a nehýbej se,“ požádal ji, a když ho poslechla, začal jí přikládat teplé dlaně na různá místa na těle. Pokaždé jinam a pokaždé tak, aby to Andrea nečekala. Té se znatelně zrychlil dech.

„Ale teraz ma už tiež trápiš...,“ zašeptala.

„Mám přestat?“ zeptal se zrovna tak tiše Marek.

„Neopováž sa,“ usmála se Andrea.

Když vzal do obou dlaní její levé ňadro, rty stiskl ztvrdlou bradavku a jazykem si s ní pohrál, sykla a skousla si dolní ret. Líce jí potemněly.

A když jí přikryl dlaní klín a promnul jej prsty, prohnula se jako luk, zasténala a otevřela oči. Podívala se upřeně na Marka. Přitáhla si jeho hlavu a dlouze ho políbila na ústa.

„Poď, milý. Poď už ku mne,“ zašeptala mu do ucha a stáhla ho na sebe a do sebe.

 

Ukázka č. 8 - I poldům bývá špatně

Žádná střelba se neozvala, ale místo toho bylo za chvíli slyšet jakési dávivé zvuky. Dveře se rozlétly a na dvorek vyběhl mladý policejní řidič. Byl zsinalý, držel si dlaň na ústech a dávil se. Ke kompostu už doběhnout nestačil. Pozvracel se kousek od dveří.

Narovnal se, kapesníkem si otřel ústa a vyčítavě se na Marka podíval. „To ste nám to nemohol povedať?“

Marek zalapal po dechu, ale odpovědět už nestihl. Na dvorek se vrátili i oba starší důstojníci. Mračili se jako letní obloha před bouřkou. Stano šel rovnou k zaparkovanému autu před domem a bylo ho slyšet, jak tam cosi povídá do vysílačky.

Valko se zastavil u bledého policisty. „Si v poriadku?“ zeptal se starostlivě. To bylo poprvé, co u něj Marek zaregistroval něco jako cit.

„Áno, pán kapitán. Ospravedlňujem sa,“ řekl řidič a snažil se vypadat odhodlaně.

„To nič,“ položil mu Valko ruku na rameno. „Prvýkrát je to vždy hrozné." Otočil se k Markovi. „Niečo takého som ešte nikdy v živote nevidel. A to robím mordy už skoro tridsať rokov. Ale to väčšinou boli domáce zabíjačky, nič také ako toto tu. Už sa nečudujem, že sa vám dovnútra nechcelo,“ upřel na Marka své ocelově šedé oči. Byl v nich náznak sympatií a pochopení. „Ale aj tak potrebujem, aby ste tam so mnou teraz ešte raz išiel,“ řekl.

„A proč, proboha?“ vyrazil ze sebe vyděšený Marek.

„Pretože musím vedieť, či sa tam od vašej návštěvy niečo nezmenilo. Vŕta mi v hlave tá mačka…“

„Tak dobře,“ souhlasil Marek neochotně. „Ale nemůžu se zaručit, že se mi tam neobrátí žaludek jako tady vašemu kolegovi. Už jsem se tady dneska taky jednou pozvracel.“ Řidič po něm střelil nenávistným pohledem.

 

Ukázka č. 9 - Jak pláče kůň

Kůň se pohyboval zmateně a naprosto nepředvídatelně; kličkoval, běžel hned vlevo, hned zase vpravo. Narážel do větví, shazoval z nich sníh, klopýtal o zasněžené pařezy.

A všude, kam vkročil, zanechával za sebou ty stále četnější a rozlehlejší krvavé skvrny.

Marek postupoval podle těch rudých stop asi dvacet nebo pětadvacet minut bez zastavení, když najednou odkudsi před sebou zaslechl slabé koňské zaržání. Zabral větší silou a zrychlil. Veden hlasem koně, který teď vycházel ze stále stejného místa, dojel až na okraj malé doliny.

Odpíchl se, podřepl a rozjel se s hůlkami v podpaždí z krátkého, ale příkrého srázu do nevelké terénní prohlubně. Svalnatý, sytě hnědý hřebec s dlouhou hřívou spletenou do copánků, ležel na levém boku, trhal v křečích nohama a s největší pravděpodobností umíral. Měl ošklivě poraněnou pravou přední nohu, pravděpodobně zlomenou, od bolesti šílený výraz v černých očích a větší množství hlubokých a značně krvácejících ran po celém těle.

Markovi nepřipadalo, že by ty rány byly způsobeny medvědem nebo vlky. To by asi vypadaly jinak. Spíš z toho měl pocit, že kůň odněkud spadl. Ale jistotu neměl. Ještě nikdy koně strženého velkou šelmou neviděl.

Opatrně zvíře obcházel a prohlížel si jeho rány. Žádná z nich se mu nezdála natolik hrozná, aby na ni kůň musel umřít. Ale přesto se tak dělo. Asi ztratil příliš mnoho krve, usoudil Marek, a zaplavila ho vlna soucitu.

Hřebec umíral, ale nevzdával se. Viděl před sebou cizího člověka a snažil se před ním utéct. Trhal hlavou, až mu od tlamy odletovaly chuchvalce bílé pěny, a pokoušel se, kdoví pokolikáté již, zvednout na všechny čtyři. Zlomená noha se však pod ním pokaždé podlomila a vyčerpaný kůň s bolestným zařehtáním znovu a znovu padal zpět do zakrváceného sněhu. Nakonec natáhl krk a už jen docela tiše ržál. Znělo to jako dětský pláč.

 

Ukázka č. 10 - Chlapi se seznamují tak snadno

Bylo už dost pozdě večer, když se u Andreina domku neurvale rozdrnčel zvonek. Ron na zahradě se hlasitě rozštěkal.

„Kto to je, mamička?“ zeptala se Barborka překvapeně, která si malovala u kuchyňského stolu, zatímco Andrea připravovala jídlo na druhý den.

„Neviem,“ odpověděla Andrea zaraženě. „Počkaj tu.“

Došla ke dveřím, zajistila je řetízkem a pootevřela je.

„Marek?“ vydechla překvapeně. „Čo ty tu robíš? Myslela som si, že už budeš dávno na ceste do Brna? Počkaj, hneď ti otvorím.“

„Já taky jsem na cestě do Brna,“ odpověděl udýchaný Marek, když mu otevřela a pustila ho na zápraží. „A na zastávce na mě čeká vlak, nemůžu se zdržet.“

„Tak prečo si…“

„Protože mi Robo konečně řekl, kdo byl tím mým strážným andělem,“ skočil jí do řeči. „Děkuju, Andreo. Zachránila jsi mi život,“ řekl a divoce ji políbil na rty. „Musím běžet,“ povzdechl si nešťastně. „Děda Debnár mi na tebe dal jenom tři minuty.“ Vlepil jí ještě jednu rychlou pusu, otočil se a utíkal směrem k nádraží. „Přijedu v sobotu ráno!“ slyšela ho, jak volá přes rameno. Zamávala mu, i když to už nemohl vidět.

„Tak dedo Debnár,“ zašeptala si pro sebe Andrea. Strávil tu pár dní a už volá toho ušomraného výpravcu dedo Debnár a on kvôli nemu kľudne zdrží vlak. Chlapi sa zoznamujú tak hrozne ľahko, pomyslela si se stopou závisti.

Zůstala však stát ve dveřích, a bez ohledu na zimu, která se jí zakusovala do nahých paží, se za Markem dívala, dokud jí nezmizel z dohledu.

 

Ukázka č. 11 - Kdo jde první do sprchy?

V pátek kolem poledne se Andrea přitočila k Markovi, umývajícímu v bufetu nádobí. „Čo by si povedal na malý výlet s prekvapením?“ zeptala se a oči se jí šibalsky usmívaly.

„Miluju výlety s překvapením. Kdy a kam by to bylo?“ zeptal se zvědavě, zatímco skládal na odkapový tác umyté sklo.

„Teraz hneď. A do Bystrice alebo do Zvolena alebo do Popradu. Sakra, veď to je predsa jedno kam. Niekam do civilizácie. Preč odtiaľto. Ďaleko. Mám chuť tancovať a dala by som si dobré víno. A okrem toho budú za pár dní Vianoce. Tak som si povedala, že by sme ich mohli spolu trošku osláviť vopred, keď na ne nemôžeš zostať tu. Pozývam ťa. Čo ty na to?“ překypovala Andrea elánem.

Marek si utřel ruce do zástěry a položil jí je na ramena. Přitáhl ji k sobě a podíval se jí zkoumavě do planoucích očí. Tenhle pohled ještě neznal.

„Barborka pojede s námi?“ zeptal se s úsměvem.

Andrea přimhouřila víčka. „Niee,“ protáhla. „Barča bude až do zajtra u jednej kamarátky. Myslela som si, že by ti nevadilo, keby sme tentoraz išli niekam sami dvaja. Aj tak ťa má väčšinu času pre seba,“ řekla trochu žárlivě. „Tento výlet je len pre dospelákov,“ dodala a hryzla ho do zápěstí. Vysmekla se mu a utekla se smíchem do přední části podniku.

„Páni, dopiť, dojesť, dofajčiť, zaplatiť, vypadnúť! Počujete? Končíme! Dnes zatvárame už napoludnie!“ slyšel Marek její zvonivé volání i nespokojené reptání dvou nebo tří štamgastů.

 

XXX

 

„Mareček, mňa to tu už nebaví, ja už to tu nevydržím,“ zašeptala mu Andrea do ucha během ploužáku. Měla horký dech a rozostřené oči. Spustila ruku dolů a stiskla mu přes kalhoty napůl ztopořený penis. „Poď, pôjdeme už do hotela,“ sykla netrpělivě, popadla ho za ruku a táhla ho skrze tančící páry ke dveřím diskotéky. Se smíchem přeběhli přes park na Námestie slobody, dovolili portýrovi, aby jim přidržel prosklené dveře, na recepci si vyzvedli klíče od pokoje 712 a výtahem se vyvezli do sedmého patra tříhvězdičkového banskobystrického hotelu Lux, kde měli zaplacené apartmá.

„Zaves to na kľučku a príď za mnou,“ vrazila Andrea Markovi do ruky cedulku „Nevyrušovať“, skopla střevíce a zamířila rovnou do koupelny. Marek tabulku nainstaloval, zamknul a nechal klíč pro jistotu zastrčený v zámku. Nestál o překvapení. Zaklepal na pootevřené dveře koupelny, a když mu nikdo neodpověděl, usmál se a vešel dovnitř.

Jeho přítelkyně stála uprostřed nevelké místnosti. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí v hustých hnědých vlnách na nahá ramena, rytmicky se zvedající zrychleným dechem.

Elegantní černé prádlo se válelo na zemi a dívka sama byla zabalená jen do velké bílé osušky. Ruce měla volně svěšené podél boků, bradu vyzývavě zvednutou a oči přivřené. Čekala. Zdánlivě uvolněně, ale drobné, vůlí nekontrolované pohyby prstů prozrazovaly její napětí a nervozitu.

Markovi se zrychlil tep a rozbušilo se mu divoce srdce. Přistoupil blíž a vzal dívčinu tvář do obou dlaní. Přitiskl své rty k jejím a dlouze ji políbil. Cítil, jak dívka pootevřela ústa a pronikl jazykem dovnitř. Oplatila mu to.

Odhrnul vlasy z ramen a políbil ji do důlků klíčních kostí a potom na hrdlo, na šíji a na uši. Sevřel jemnými chloupky porostlý ušní lalůček mezi rty a pomazlil se s ním. Andrea dlouze zasténala a odstrčila ho od sebe. Prudce dýchala a oči jí žhnuly jako při horečce. Sáhla si mezi ňadra a uvolnila cíp osušky. Zavrtěla boky a nechala ji sklouznout na zem. Zůstala před Markem stát oblečená pouze do zlatého řetízku na pravém kotníku…

Marek těžce polknul a začal si chvatně rozepínat opasek, ale Andrea ho zarazila. „Počkaj, ja sama,“ zašeptala a špičkou růžového jazyka si přejela přes přední zuby.

„Kto ide prvý pod sprchu?“ zeptala se, když byli oba dva nazí.

„Co takhle oba zároveň?“

 

Ukázka č. 12 - Chlapský rozhovor

Vraceli se za svitu měsíce mlčky k autu. Po několika minutách chůze to Marek už nevydržel.

„Jardo, jak to, žes tak všechno věděl, co s ním, kam ho hodit a tak?“ podíval se na Jardu dost podezíravě. Naháněl mu svými zkušenostmi nemalý strach.

Jarda se zastavil a zamyslel se. „Býval som kedysi pár rokov poliš. Vyhodili ma od nich kvôli chlastu,“ odpověděl klidně. Odmlčel se. „A toto…,“ kývl bradou k průrvě. „No, už som ti predsa vravel, že tu si ľudia svoje problémy riešia sami…,“ dodal velice vážně.

Okamžik uvažoval. „Toto je fakt dobré miesto,“ řekl a mávl rukou směrem k té rokli. „Tam se toho ešte zmestí…,“ řekl cynicky a v opilých očích se mu zalesklo.

„Mně už by to bohatě stačilo,“ namítl Marek opatrně.

„Ale hej, však mne tiež,“ přitakal obr. „Ver tomu, že mne tiež. Raz je až priveľa.“

„Myslíš jako to dneska?“ zeptal se Marek.

„Nie. Dnes som ti len pomáhal,“ odpověděl Jarda a loupl po něm očima.

Marek jen na sucho polkl. Chvíli o tom přemýšlel.

„Ty, Jardo?“ oslovil znovu rychle jdoucího obra. Jarda se znovu zastavil a otočil se. Podíval se na Marka skelnýma očima.

„Dá se s tím žít?“ zeptal se Marek. Jarda se zašklebil a poškrábal se na červené hlavě.

„Dá,“ řekl po chvíli. „Keď vieš, že si to urobiť musel. Toto je tvrdý kraj,“ dodal zamyšleně. „A aj ľudia sú tu tvrdí. Sem sa policajti nevolajú. Tieto hory toho videli už veľa.“ Pokýval velkou hlavou. „Dá sa s tým žiť, ak máš čisté svedomie. Ale to si musíš rozhodnúť ty sám. Do gebule ti nikto nevidí,“ řekl. Beze slova se otočil a znovu nasadil tempo tak pekelné, že mu Marek sotva stačil.

Cestou do civilizace se ještě zastavili na Studni a nabrali do všech kanystrů, které měli s sebou, zdejší výtečnou vodu. Bylo by hodně divné, kdyby je dole potkal stejný lesník a uviděl v autě ty kanystry opět prázdné.

Projeli přes závoru, Marek ji za nimi zase pečlivě uzamknul, a přestože to byla zajížďka, sjeli kolem hradu do Muráně a nazpět do Rudné se vraceli po státní silnici, přes Muránskou Hutu. Nechtěli riskovat, že by je podruhé někdo viděl na Velké louce. Teď už nevezli žádný nebezpečný náklad, a že je řidič na mol opilý, v tuto chvíli ani jednoho z nich moc netrápilo.

Dojeli do Rudné a zastavili u bufetu. Jarda pomohl Markovi nanosit plné kanystry dovnitř a chystal se k odjezdu domů. Ve dveřích se však ještě zarazil a vrátil se. Přistoupil těsně k Markovi.

„Počúvaj, vedúci,“ Marka ovanul alkoholem prosycený těžký dech. „To, čo som dnes urobil, to bola služba pre Andreu. Ty si tu zatiaľ len chvíľu, pre teba by som to neurobil, ale jej som to bol dlžný. Bola to splátka. Teraz sme spolu vyrovnaní a nič si nedlhujeme. Pamätaj si,“ přiblížil obličej těsně k Markovi, „že v tom, čo sme my dvaja dnes večer urobili, lietame spolu. A ja ani trochu nestojím o to, byť kvôli niekomu zavretý. Takže pekne drž hubu. Ak ťa začujem, že niekde táraš, alebo ak si kvôli tomuto po mňa prídu poliši, prídem si ja po teba a skončíš v tej diere tiež. To ti sľubujem,“ řekl chladně a upřeně se podíval Markovi do očí. V jeho kalném pohledu nebyla ani stopa po předchozím přátelství.

„Rozumieš?“ zeptal se, a když zaražený Marek přikývl, otočil se a bez rozloučení odešel. Marek slyšel, jak venku nastartoval vůz a za chvíli byl pryč.

Otřesený Marek zůstal stát v kuchyňce a vzpamatovával se z té tvrdé lekce. Původně si myslel, že mu dřevorubec pomáhá z kamarádství, ale teď se zdálo, že to tak Jarda vůbec nevnímal. Že to pro něj byla výhradně otázka jakési opilecké cti.

Na druhou stranu, aspoň vím, že ani on o tom nikde nebude zbytečně kecat, pomyslel si a pustil Jardu prozatím z hlavy. Teď už neměl sílu ani chuť o tom přemýšlet.