9. část

(pokračování)

 

Sníh, vyhrnutý od dlouhé řady domů do vysokých valů podél silnice, v nažloutlém světle lamp veřejného osvětlení blýskavě jiskřil. Už ale pouhých pár metrů za domy začínala černočerná tma a jen lesk namrzlého bílého sněhu neurčitě naznačoval, že se hned za laťkovými ploty zahrad začínají zvedat strmé kopce.

Došli mlčky až k domku, ze kterého na Marka na podzim volala ta mladá sympatická žena.

Za pevně zavřenými okny bylo rozsvíceno. Na okenních tabulkách čaroval mráz a vytvářel z ledu na skle průsvitné květy. Ledové květy. Tenkrát tady byly odkvetlé muškáty, vybavila se Markovi živá vzpomínka.

Tenkrát… Čas je tak relativní…

Byl tu naposledy před více jak dvěma měsíci, ale když na Andreu později doma vzpomínal, připadalo mu, že ji neviděl už nejméně dva roky. A teď, když sem za jejího doprovodu přicházel, měl pocit, že od jeho poslední návštěvy uplynuly pouhé dvě hodiny…

Marek šel první, a aby mohla Andrea odemknout vchodové dveře, musela se v úzké sněhové uličce protáhnout těsně kolem něho. Její vlasy přitom intenzívně zavoněly dráždivou směsí jablečného šampónu, ženského pižma a cigaretového kouře. Markovi se zachvělo chřípí a letmý dotyk dívčího těla způsobil, že ho zašimralo ve slabinách. Lehce se otřásl.

Dívka odemkla, vstoupila dovnitř a otočila se. „Vítam ťa u nás doma, Marek,“ řekla a mile se na něj usmála. „Poď, prosím, dovnútra. Je zima,“ pozvala ho dál.

„Barborka je doma?“ zeptal se Marek, zatímco si vyzouval boty. Pokud si dobře pamatoval, mělo by být Andreině malé dcerce pět nebo šest let.

„Nie, nie je. Je u kamarátky. Často sa tam chodí hrať, keď musím byť popoludní v práci,“ podívala se na hodinky. „Za chvíľku po ňu pôjdem. Vie, o koľkej končím a hnevala by sa, keby som po ňu prišla príliš neskoro,“ dodala.

Za dvoukřídlými vstupními dveřmi bylo malé zápraží, obvyklá úprava, aby dům snáze odolával tvrdým náporům zdejších tuhých zim. Vlastní chodba začínala až za dalšími dveřmi.

Chodbička vedoucí středem přízemního domu byla úzká a vedly z ní troje dveře doleva, troje doprava a jedny zamčené dveře byly v protějším čele chodby. Ty ústily na velkou zahradu, kde byly nějaké hospodářské budovy, ve skále vykopaný hluboký sklep na ovoce a brambory a za nízkým dřevěným plotem tam volně pobíhal velký černý pes. Německý ovčák.

V levé části budovy byly dva navzájem propojené pokoje. První, asi o polovinu větší, sloužil jako obývák, s barevnou televizí, velkou hifi věží, elegantní sedací soupravou, světle hnědým nábytkem a bohatě vybavenou knihovnou, několika kvalitními reprodukcemi na zdech a sytě zelenou záplavou pokojových květin na všech slunných místech.

Druhý pokoj byl zařízen čistě jako ložnice. Na moderním manželském dvojlůžku tam spávala Andrea s malou Barborkou.

Objemný peřináč, dva noční stolky s lampičkami, na tom bližším ke dveřím navíc položená rozečtená knížka, „Tiene v raji“ od Ericha Maríi Remarquea, odhalil na její obálce Marek s potěšením oblíbený titul svého oblíbeného spisovatele.

V boční stěně vestavěná skříň a nepoužívané dveře do chodby.

V rohu u okna velká palma vysazená v dřevěné kádi. Datlovník.

Krémově zbarvený koberec s vysokými chlupy.

Nic víc v pokoji nebylo.

Vlastně ještě jedna věc tam byla.

Na zdi proti postelím visel v jednoduchém rámečku malý obrázek s perokresbou ženského aktu. Dívka na obrázku měla ve tváři Andreiny rysy, všiml si překvapeně a živé Andree zajiskřilo v očích, když zaregistrovala jeho zaujatý pohled.

První dveře vpravo vedly do prostorné obytné kuchyně, za níž se skrývala ještě velká spíž, zbývající dvoje dveře ukrývaly koupelnu a toaletu. Domek byl starý, nízký, s obdélníkovým půdorysem a sedlovou střechou. Klasický venkovský styl. Veškeré vybavení a nábytek však bylo naprosto moderní. Zřejmě to nejlepší a nejnovější, co se dalo v místních podmínkách pořídit. Bylo znát, že paní domu vyrostla ve velkém městě a že má vkus.

„Poď za mnou, Marek, sadneme si v kuchyni. Je tam teraz najteplejšie,“ řekla Andrea a trošku nervózně mu tam nabídla místo u kulatého stolu s barevným vyšívaným ubrusem. „Hneď postavím vodu na tú kávu.“

Marek byl také celý nesvůj.

Co já tady vlastně dělám, říkal si. Slíbil jsem jí sice na podzim, že se u ní zastavím, že se sem ještě někdy vrátím, ale jsem přesvědčený, že jsme tomu tehdy ani jeden z nás příliš nevěřili.

To, že se rozhodl sem teď přijet, to byl takový impulsivní nápad. Výsledek lehčí deprese z rozchodu s Monikou v kombinaci s menší pracovní a rodinnou krizí, kdy měl pocit, že musí všechno změnit a začít úplně jinak a jinde. A právě tehdy v něm uzrálo bláznivé rozhodnutí vypravit se za tou sympatickou hnědookou Slovenkou.

Ty fotky, to byla samozřejmě jenom záminka. Nastrkal obálky se svými muráňskými fotografiemi, i ty s medvědem z Lopušné, do igelitky, přihodil tam pro jistotu nějaké náhradní prádlo a kartáček na zuby, do peněženky strčil pas a hrst slovenských bankovek, které mu doma zbyly po tom posledním výletu, rozběhl se na brněnské hlavní nádraží a nasedl bez velkého uvažování do prvního vlaku, který jel směrem na východ.

No a teď jsem tady, říkal si, dokonce sedím u Andreji doma, a nevím, vůbec nevím, co si mám od své návštěvy slibovat. A ze všeho nejmíň tuším, co si ode mě slibuje Andrea. Jestli si ovšem ode mě vůbec něco slibuje.

Vždyť já jí dneska naprosto neohlášeně a zcela neočekávaně, a přiznejme si, že taky pěkně bezohledně, vpadl do života. Třeba už měla na dnešní večer úplně jiné plány, třeba teď žije s nějakým obrovským ramenatým chlapem, takovým nějakým Jardou, který se co nevidět vrátí domů z práce a těžko bude nadšený, až tady u svého stolu uvidí nějakého Andreina ‚bratrance‘, jak sedí na jeho židli a popíjí přitom kávu z jeho hrnku. Nejspíš mě rovnou popadne za límec a vyhodí mě zase zpátky na zasněženou ulici. A bude na to mít svatosvaté právo.

A i kdyby nakrásně byla Andrea pořád ještě sama, co když ji prostě jen otravuju a to, že mi tady teď vaří to kafe, je jen její dobré vychování, nebo možná soucit, kdoví, třeba je to odměna za tu pořádnou tržbu, kterou jsem jí dneska odpoledne v bufetu udělal.

Na podzim, když si spolu tu hodinu nebo dvě vyprávěli, měl Marek pocit, že si spolu rozumí, ne, to není úplně přesné, že by si spolu mohli rozumět, ale co když to byl jenom jeho pocit? Jen a jen jeho pocit? Co když Andrea ten pocit vůbec neměla a všechno to myslela úplně jinak, než jak to tenkrát pochopil on?

Vždyť on přece nikdy neuměl moc rozumět tomu, co se mu všechny ty ženy a dívky, se kterými se na své cestě životem setkal, pokoušely říct či naznačit, a pokud mu to neřekly hodně po lopatě, až příliš často se ve svém výkladu mýlil a až příliš často si díky své zcela mylné interpretaci zadělával na nejneuvěřitelnější trapasy a nedorozumění.

A teď je tady, u další ženy, u cizí ženy, navíc v cizině, a nedokáže sobě ani jí pořádně vysvětlit, proč tady vlastně je. A neví, jestli té dívce nevadí, že tady je. A jak se za ty dlouhé roky zná, těžko najde odvahu zeptat se jí na to přímo…

„Nevadí ti, Andreo, že jsem teď tady u tebe? Ale řekni mi pravdu, prosím tě, je to pro mě hodně důležité,“ požádal zničehonic docela vyrovnaným a pevným hlasem dívku točící se kolem plotny. Nevěřil svým vlastním uším, překvapil sám sebe tou nečekanou odvahou. Zatřásl překvapeně hlavou. To asi ten vypitý rum, usoudil. Možná bych ho přeci jen měl pít častěji, napadla ho kacířská myšlenka.

Andrea se k němu otočila a zavrtěla lehce hlavou. „Nevadí, Marek. Ja tu nemávam veľa hostí. Vlastne tu takmer nikdy nemávam žiadnych hostí,“ odpověděla.

Zamyslela se. Nikto sem za mnou vlastne ani nechodí, přemýšlela o svých návštěvách a návštěvnících. Ešte stále som tu cudzia. Občas sa zastaví nejaká kamoška, občas niektorá susedka. Ale to skutočne len málokedy.

S pánskými návštěvami to bylo ještě horší. Když Zolo před těmi dvěma a půl roky umřel, neměla na chlapy, a pochopitelně ani na sex, ani pomyšlení. Pak ji loni v březnu znásilnil ten parchant a zase bylo z čeho se vzpamatovávat. Později už by snad i chtěla, ale copak tady v tom zapadákově, kde dávají lišky dobrou noc, a kde si všichni vidí navzájem až do kuchyně, o posteli ani nemluvě, je možné pozvat někoho k sobě na noc?

Naviac, konstatovala v duchu, tu široko-ďaleko žiadny trochu rozumný slobodný chalan nie je. A zobrať si sem na noc nejakého ženatého chlapa? Veď by ma miestne ženské rozniesli na tých svojich diabolských kopytách. A pre chlapov by som bola zase len tá pobehlica, tá šľapka, tá kurva, ktorá je kedykoľvek k dispozícii každému, kto si za ňu zaplatí…

Ďakujem pekne, neprosím. Takej nálepky sa človek nezbavuje ľahko.

Byla vděčná Markovi za ten nápad s bratrancem. Dá jim to do začátku trochu volného prostoru. A nechá tomu volný průchod. Ať se to dál vyvine samo. Jakkoliv. Pak se uvidí…

Zvedla hlavu, odhrnula si vlasy z čela a podívala se Markovi zpříma do očí. „Naozaj mi nevadí, že si tu. Vieš, Marek, ja som mala minule pocit, že by sme si snáď mohli aj rozumieť.“

Marek si s obrovskou úlevou oddechl a pověděl jí o obavách, kterými se až doteď tolik trápil.

Andrea se mírně usmála a sklopila oči. Skrze dlouhé černé řasy se na Marka nenápadně podívala. Možno, že som sa v tebe naozaj nezmýlila, projelo jí myslí. Kiež by to tak bola pravda…

„Nech sa páči, káva je tu. Instantná,“ položila místo odpovědi před něj na stůl velký hrnek s vonící kávou. „Turka ty nemôžeš, dobre si pamätám? A nie je to z národnostných dôvodov…,“ řekla už zase s tím svým potutelným úsměvem na růžových rtech.

„Pamatuješ si to úplně přesně,“ pochválil ji Marek a ulehčeně se zasmál. Hned však zase zvážněl. „Andreo, já se ti ale musím k něčemu přece jenom přiznat,“ lezlo z něj jako z chlupaté deky. „Já ti prve neřekl tak úplně pravdu. Ty fotky co tady mám, to byla jenom záminka.“

Zvědavě a mírně znepokojeně se na něho Andrea podívala a strnule vyčkávala. Najednou měla strach z toho, co Marek řekne. Zjišťovala, že jí vlastně není až tak úplně jedno, jak se tato situace vyvine.

„Já tě prostě chtěl znovu vidět. Měl jsem najednou pocit, že když se sem hned nerozjedu, tak že se něco stane. Něco, co už nepůjde napravit. A tak jsem se posadil na první vlak a prostě jsem sem za tebou přijel. A nepřemýšlel jsem, co bude dál.“ Odmlčel se a hledal další slova.

Andree se ulevilo a uvolnila se. Posadila se pohodlně na židli, opřela se lokty o stůl a dala si bradu do dlaní. Sledovala Marka a pozorně naslouchala tomu, co jí povídal. Spíše než na slova se zaměřovala na jejich tón, na jejich zabarvení. Z těch několika knížek o psychologii, které měla v knihovně, věděla, že tón hlasu a jeho modulace, mimika tváře a pohyby očí a rukou, jí mohou o řečníkovi prozradit mnohem víc, než vlastní obsah sdělovaných slov. A ona toho chtěla o tomhle řečníkovi vědět co nejvíc.

„Jestli chceš,“ pokračoval Marek trochu roztřeseným hlasem, „tak se zvednu a půjdu zase pryč. Dneska už mi zpátky asi nic nejede, ale tak jako tak mám na dnešní noc rezervovaný pokoj v hotelu v Telgártu, tam jsem pěšky za hodinku, a zítra, o půl deváté, se vrací do Banské Bystrice ten vlak, co jsem s ním sem přijel. Odtamtud už to domů mám, co by kamenem dohodil a zbytek došel. Na večeři budu už zase doma.“

Odmlčel se a okamžik přemýšlel. „Víš, Andreo, já ti v žádném případě nechci nic vnucovat. A už vůbec ne sebe. To rozhodně ne. Ani to neumím. Potkali jsme se jen čirou náhodou, skoro se neznáme. Já nevím nic o tobě, ty nevíš nic o mně. Oba jsme doteď žili své vlastní životy a určitě nám to šlo. Já jsem ale měl tenkrát takový pocit, že by to mohlo jít i jinak, že bychom si třeba mohli my dva rozumět i tak nějak víc. Ale jak říkám, stačí půl slova, ani nemusíš nic říkat, stačí jen naznačit, stačí ukázat jedním prstem na dveře, a za pět minut jsem odsud pryč a už mě tady nikdy neuvidíš.“

Marek chtěl ještě pokračovat, ale Andrea se natáhla a zlehka mu prsty přikryla ústa.

„Počkaj, Marek, zadrž. Pusť prosím ťa ku slovu aj mňa, tiež ti chcem niečo povedať,“ nadechla se. „Máš stopercentnú pravdu v tom, že sa nepoznáme a že o sebe takmer nič nevieme. Ale vieš, ja som tiež mala taký pocit, že by to, snáď, mohlo ísť. Netvrdím, že muselo. Vravím, že by to mohlo ísť. Vieš, ja naozaj neviem, prečo si to myslím. Ale ja mám na podobné situácie také tykadielko, taký šiesty zmysel. A obvykle ma to moje tykadielko nesklame. Bohužiaľ to nie je stopercentné, ale väčšinou to funguje. A verím, veľmi chcem veriť, že ma nesklame práve dnes.“

Odmlčela se. Ty darebák jeden, pomyslela si. Že je v Telgárte hotel, to si si niekde zistil, ale že nie je otvorený, to si si už neoveril. No počkaj…

„Do hotela samozrejme spať ísť môžeš, rada ťa tam odveziem autom, aby si sa nemusel trmácať po ceste peši,“ pokračovala a podívala se na něho tak nějak zvláštně. Okamžik vyčkávala. Marek její pohled vydržel s nehnutým obličejem a jen lehce přikývl hlavou na souhlas. Andrea se pousmála a nakrčila pihovatý nos. Nič? No, vlastne aj tak dobre, řekla si v duchu.

„Ale nemusíš,“ pokračovala nahlas. „Ak chceš, môžeš zostať na noc tu. Tu v obývačke, na gauči,“ poplácala matraci, na níž seděli. „A ja môžem na víkend zavrieť bufet a vziať si dovolenku. Už som aj tak nemala voľno odvtedy, ako som zostala sama. A môžeme vziať Barborku a ísť spolu niekam na výlet. Alebo sa hoci len sánkovať vzadu za záhradou na kopci. A môžeme sa pritom spoznávať.“

Marek cítil, jak se mu ulevuje, jak z něj jako záklopkou z přetopeného parního kotle uniká pára nesnesitelného napětí, jak mu ze srdce padá těžký žulový balvan sžíravých pochybností a nervy drásajících obav z toho, jak ho Andrea přijme. Ulehčeně si oddechl. S tou rezervací blufoval, nikde si žádné ubytování nezajišťoval, ale pokud by si to Andrea přála, odešel by odsud hrdě se vztyčeným čelem a bez mrknutí oka, i kdyby to pro něj znamenalo, že bude muset noc strávit na studené prkenné lavici v nevytápěné nádražní čekárně. Nebyla by to ostatně jeho první mrazivá noc, aspoň by se pocvičil a otužil pro případ nějaké další nehody v lese. A kdoví, třeba bych mohl hrát karty s tím sympatickým starým výpravčím v jeho kanceláři, napadlo ho. A třeba bych na něm vyhrál peníze na zpáteční lístek, po té podvečerní grogové smršti by se to docela hodilo.

Hlasité cinknutí zvonku mikrovlnky ho vrátilo zpátky do přítomnosti. Andrea před něho na stůl položila plný talíř silného hovězího vývaru a tři velké rohlíky.

„Zatiaľ to zjedz, kým sa vrátim. Je to dobré pre takých opilcov, ako si ty,“ zatvářila se potměšile. „Ja idem po Barborku. Hneď sme späť.“

Oblékla si červenou péřovou bundu, natáhla kozačky, na hlavu nasadila bílého pleteného kulicha s bambulkou a odešla někam do tmy. Zapadly za ní dveře a Marek v tom domě na pár minut osaměl. Nabíral si lžící tu hustou polévku a přikusoval beze spěchu rohlík. Přemýšlel o všem, co se za poslední dvě hodiny seběhlo, hlavou se mu honily útržky jejich rozhovoru…

Měl z toho příjemný pocit. Už dlouho neměl tak příjemný pocit, už velmi dlouho se v blízkosti nějaké dívky necítil tak dobře. Tak normálně… Tak přirozeně…

Bylo mu tady v tom malém domečku moc hezky.

 

X

 

Někdy uprostřed noci ho probudil kousavý chlad, který mu odněkud agresivně dýchal na záda. Spal na levém boku, čelem k opěradlu, a tak se chtěl na gauči otočit, aby si podal přikrývku, která mu zřejmě sklouzla na podlahu. Na pohovce však bylo najednou nějak málo místa. Marek za sebe znepokojeně sáhl a místo peřiny tam ke svému ohromnému překvapení nahmatal teplé dívčí tělo. Překvapeně rukou ucukl, jako kdyby sáhl na rozpálená kamna.

„Ahoj,“ zašeptala Andrea s potlačovaným smíchem. „Trvalo ti peknú dobu, kým si sa prebudil. Už mi začínala byť zima. To máš vždy taký tvrdý spánok, keď máš babu v posteli?“

„Andreo? Co tady děláš?“ zeptal se rozespalý a zmatený Marek hloupě a prudce se k dívce sedící na okraji pohovky otočil, divže ji nesrazil na zem.

„Hádaj, ty chytrák, môžeš trikrát,“ naklonila se Andrea k němu, aby mu i ve tmě pokoje viděla do očí. „Vždy spávaš nahatý? Nebojíš sa, že ťa bude niekto očumovať?“ zeptala se jen tak mimochodem a trochu škodolibě se usmála, když Marek očividně zrozpačitěl.

„Ale to nič, kľudne si tak spávaj. Mne to nevadí, naopak,“ podařilo se jí svého hosta znovu přinutit, aby se začervenal. Marek byl najednou hrozně rád, že je v pokoji taková tma.

„Chcem ti povedať niečo iné,“ pokračovala už vážněji Andrea. „Ty si žiadnu izbu v hoteli rezervovanú nemal. Však nie, Marek?“ Zaznělo to přísně. Stejný tón používala Markova maminka, když vyšetřovala nějakou jeho dětskou lumpárnu.

„Proč…, jak…, jak to víš? Ty ses tam ptala?“ v hlase mu zaznělo nefalšované překvapení.

„Psst, ticho. Hovor potichu,“ přikryla mu rychle ústa drobnou dlaní se štíhlými prsty. Prstýnek s malým červeným kamínkem ho přitom trochu zaškrábal na tváři. „Barborka spí hneď vedľa, nechcem ju zobudiť,“ ukázala prstem na pootevřené dveře.

„Jak jsi věděla, že tam ten pokoj nemám?“ zašeptal Marek.

„Pretože ten hotel od polovice novembra rekonštruujú a bude až do konca jari zavretý, ty klamár jeden klamársky,“ tlumeně se zasmála. „Keby som ťa nenechala spať tu, bol by si teraz vonku na mraze. Hovorím si, že by si si to možno zaslúžil.“

Marek nevěděl, co na to říct, a tak raději mlčel. Cítil se zahanbeně.

„A ver tomu, že ak by som čo len trošku nechcela, nebol by si teraz tu,“ dodala Andrea. „Naozaj nie. Mám svoje skúsenosti. Zlé skúsenosti. Raz ti o tom poviem viac,“ odmlčela se a oči jí zabloudily do ošklivých vzpomínek. „Ale Marek, tebe ja chcem veriť. Nesklam ma, prosím,“ dodala a hlas se jí vytratil do ztracena, hebké oči se zaleskly.

Marek zvedl ruku a zlehka Andreu pohladil po sametové tváři. Když se ukazovákem letmo dotkl jejího ucha, dívka tiše sykla. Chytila ho pevně za paži a odtáhla ji od své hlavy dál.

„Mareček, si naozaj veľmi milý, ale toto nie,“ zašeptala rychle. „Teraz ešte nie,“ upřesnila, ale v rozporu se svými slovy se k němu na okamžik celým tělem přitiskla. Na holém stehně ho zaškrábaly drsné chloupky jejího horkého klína, o penis se mu otřelo žhnoucí tělo. Cítil, že to nezůstalo bez následků.

Dívka na sobě měla krátkou průsvitnou noční košilku, která víc odhalovala, jak skrývala, a pod tím už nic. Marek se zachvěl náhlým vzrušením, o to prudším, protože nečekaným, a pokusil se ji obejmout.

Andrea mu však pevně sevřela obě ruce. Naklonila se nad ním a s divokou živočišností ho políbila na ústa. Zabolelo to a na špičce jazyka ucítil slanou chuť krve z prokousnutého rtu.

„Nech sa ti sníva niečo pekné,“ zašeptala chraptivě. „Hovorí sa, že to, čo sa sníva v prvú noc na novom mieste, tak že sa určite vyplní.“

Ucítila, že začíná být vzrušená, ale nechtěla, aby to na ní Marek poznal. Trochu prudce se zvedla a napřímila se. Bílá kůže jejích dlouhých stehen zasvítila ve tmě. Zvedla ze země přikrývku a Marka s ní přikryla. „Aby si mi tu neprechladol,“ zašeptala.

Ve dveřích do ložnice se ještě jednou zastavila a otočila se. Měla hroznou, těžko ovladatelnou chuť vrátit se za tím klukem a hned teď se s ním pomilovat. Krátce zaváhala, ale potom se pevně rozhodla. Nie, řekla si. O mne už nikto nikdy nebude hovoriť, že som kurva. Keď už nie kvôli sebe, tak kvôli Barborke to vydržím. Veď to už snáď nebude trvať dlho...

„Vieš, len som chcela, aby si vedel, že ja to viem,“ řekla tiše. „Dobrú noc, Marek,“ zašeptala ještě a lehce zavrtěla prsty pravé ruky na pozdrav. Potom už se za ní dveře zavřely. Ozvalo se ostré kovové cvaknutí, jak otočila klíčem v zámku. Opřela se zády o zamčené dveře a zhluboka oddechovala.

Marek zůstal v obývacím pokoji sám.

Olízl si rychle otékající ret. Pane Bože, to přece není ženská, to je hotovej hurikán, hotovej El Niňo, vlastně La Niňa nebo jak je to správně, pomyslel si.

Byl zmatený. Zmatený a vzrušený.

Tak moc vzrušený, že se musel natáhnout z lůžka a z kapsy kalhot přehozených přes opěradlo židle vylovit kapesník. Několika rychlými a zkušenými pohyby ruky se toho obrovského napětí nahromaděného dole v podbřišku zbavil. Šlo to rychle, před očima měl stále ještě to dráždivé a svůdné Andreino bílé tělo, na kůži stále ještě cítil horkost jejího klína.

Pomalu zase usínal.

Za zavřenými a zamčenými dveřmi bylo ještě dlouho slyšet Andreu, jak se tam neklidně převaluje na manželské posteli.

Posteli příliš veliké pro jednu osamocenou dívku a její malou dcerku…

 

X