8. část

(pokračování)

 

Druhý díl - Návrat

 

Pátek, 12. prosince 1997

Dlouhá vlaková souprava začala za pronikavého skřípotu brzd zpomalovat a zanedlouho zastavila v malé podhorské stanici. Marek, který už notnou chvíli netrpělivě postával v úzké chodbičce, počkal, až se vlak naposledy zhoupne, stiskl vší silou kliku, aby překonal odpor zavíracího mechanismu dveří, a otevřel je dokořán. Zvenku na něho dýchl ostrý mrazivý vzduch a společně s ním do příjemně vyhřátého vozu třepetavě vklouzlo několik osamocených sněhových vloček. Líným houpavým letem se zvolna snesly na plošinu pokrytou černou sešlapanou gumou a v teple osobního vagónu druhé třídy se rychle rozpustily. Za několik málo okamžiků je připomínalo už jen pár mokrých skvrnek na podlaze.

Marek vykoukl ze dveří ven. Z vyvýšeného nástupiště byl všechen sníh odklizen, úzká cestička od kolejiště až k světle šedé nádražní budově byla proházená a pečlivě vyčištěná od sněhu. Jinak, kam až ze svého místa nahoře ve dveřích dohlédl, byla Rudná přikrytá vysokou načechranou bílou peřinou. Zůstal zamyšleně stát na schůdcích a rozhlížel se v nažloutlém světle nádražních lamp po okolí. Ačkoliv by měl, nepoznával to tady. Byl to určitý paradox, ale ještě nikdy tady nebyl v zimě. Necelého půl metru sněhu a jak všechno vypadá jinak, napadlo ho. Tak romanticky, tak čistě. Panensky neposkvrněně.

Rozhlížel se z výšky vlakových dveří a očima kolem sebe hledal nějaké změny nebo novinky. Marně, Rudná nebyla zrovna epicentrem společenského dění. Trochu se vyklonil, aby viděl na budovu vlevo od nádraží, na ten útulný bufet s romantickými bílými záclonkami za zamlženými okny… Na ‚Oázu‘. Uvnitř se svítilo a z úzkého kamenného komína se vinula tenká klikatá stužka šedobílého dýmu. Vzduch v okolí voněl spalovaným dřevem.

Je tam, oddechl si. Vůbec si nedokázal představit, co by dělal, kdyby bylo všechno jinak. Kdyby byl ten bufet třeba zrušený a Andrea odstěhovaná. To by jeho příjezd ztratil jakýkoliv smysl. Už tak byl celou tu více jak desetihodinovou pouť s přestupy v Žilině, Vrútkách a Banské Bystrici zmítán strašlivou nejistotou a pochybami, jestli dělá dobře…

„Tak ako, mladý pán, budete vystupovať, alebo nie? Ten vlak musí odísť, už teraz má desať minút meškanie,“ unaveně k němu vzhlédl z perónu starý vrásčitý výpravčí. Malému a baculatému muži ve špatně padnoucí modré uniformě byla zima, od úst a od nosu mu při každém výdechu stoupaly husté obláčky bílé páry a Marek ho zdržoval v jeho práci. Byl jediným cestujícím, který tady z tohoto podvečerního vlaku vystupoval.

„Promiňte, pane,“ řekl Marek a omluvně se usmál. „Hned to bude. Už jdu.“

„No dobre, veď sa zase až tak veľa nedeje, aj tak už tú sekeru v tomto svinskom počasí nedoženie; ale to viete, cestovný poriadok je cestovný poriadok a asi by sa mal dodržiavať. Aspoň občas…,“ zatvářil se výpravčí docela mírumilovně a tlustým ukazovákem si posunul na kulaté lysé hlavě červenou brigadýrku.

Když Marek konečně seskočil ze schodků dolů na zamrzlý a bílým udusaným škraloupem pokrytý perón, pokynul výpravčí vlakovému průvodčímu, zvedl směrem ke vzdálené lokomotivě malou rozsvícenou svítilnu a zamával s ní. Potom přiložil špičku pravé dlaně k lemu čepice a předpisově zasalutoval.

Osobní vlak sebou cukl, krátce zasténal a pomalu se rozjel. Nabral rychlost a za několik okamžiků už z něj byla vidět jen červená světla na konci posledního vagónu.

Výpravčí si vydechl, podíval se na Marka a nadzvedl husté bílé obočí. Jeho pohledem probleskla lehká jiskřička zájmu. Turistů z Čech jezdívalo v zimě s lyžemi a mnoha objemnými zavazadly poměrně dost do Červené Skaly nebo do Telgártu, ale sem, do Rudné, to ne. Nebyla tu žádná sjezdovka ani turistická značka. Většinou tady z vlaku vystupovali jen domácí. Ale že by tu vystoupil cizí člověk bez zavazadel, jen s igelitkou v ruce, to se stávalo velmi zřídka. Silný mráz však jeho zvědavost rychle zaplašil, a tak tomu vousatému mladíkovi nakonec jen lehce pokynul na pozdrav a odešel raději do neútulna, ale tepla své služební místnosti. Měl tam rozehranou šachovou partii, hrál sám se sebou, a na stole ve velkém porcelánovém hrnku na něj čekala už asi úplně studená černá káva. Může si teď dát klidně pauzu a pořádně si rozmyslet dvacátý sedmý tah černého jezdce, protože další vlak, nákladní souprava z Margecan, tudy bude projíždět až za hodinu a jedenáct minut.

Marek vrazil ruce do hlubokých kapes teplé bundy, navlékat si chlupaté kožešinové rukavice mu na těch pár desítek metrů připadalo zbytečné, a zvolna vyrazil směrem k oknům se záclonkami. Lehce, téměř nepozorovatelně, přitom napadal na levou nohu. Byl nervózní a snažil se zhluboka dýchat, aby se uklidnil, patnáctistupňový mráz mu však přitom pokaždé zalepil nosní dírky. Usmál se, bylo to svým zvláštním způsobem příjemné.

Pomalu došel až ke dveřím bufetu. Krátce zaváhal, oči mu přitom bezděky zabloudily k nápisu „ŤAHAŤ“, potom pevně a odhodlaně stiskl mosaznou kliku a správně za ni zatáhl. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřely a zevnitř se vyvalilo teplo.

Marek se naposledy zhluboka nadechl a odhodlaně vstoupil dovnitř. Cítil se jako před obtížnou zkouškou na vysoké škole, před zkouškou, jejímž výsledkem si nebyl právě jist. Nevyrovnaný dech, rozklepaná kolena, zpocená záda. Měl hroznou trému. Chtělo se mu zvracet a útroby mu svíral hrozný strach, že to celé skončí ostudou a trapasem. Ale byl už tady a vracet se nechtěl. Ani nebylo kam a ke komu. Zavřel za sebou tiše dveře a rozkoukával se uvnitř.

Většina míst u stolů byla obsazených, jen v rohu místnosti, v tom rožku úplně nejvzdálenějším od pultu, byl kousek volného místa na dřevěné lavici. Pozdravil zdvořile starousedlíky sedící u toho stolu a s jejich nepříliš nadšeným souhlasem si k nim přisedl. Většina mužů tady popíjela grog, dva měli před sebou navíc točené pivo, nejspíš desítku Gemera, ve třech půldecových skleničkách se ukrývala nějaká pálenka. Téměř všichni v lokále kouřili laciné cigarety a vzduch v místnosti byl hustý a neprůhledný.

Marek si sundal péřovou bundu, nacpal si ji za záda a udělal si v rámci možností pohodlí. Rozhlížel se kolem sebe a hlavně přitom pokukoval směrem ke vzdálenému pultu. Andrea tam byla, ale zatím si ho nevšimla. Měla na sobě bílý plášť bez rukávů a plné ruce práce. Točila pivo, vařila grogy, umývala nádobí, prodávala cigarety. Vypadala unaveně. Nahá ramena se zbytky letního opálení se jí leskla potem a pramínek neposlušných hnědých vlasů jí neustále padal do obličeje. Každou chvíli si ho navyklým pohybem odhrnovala z čela. Moc jí to slušelo…

Marek si ji prohlížel, a jestli byl ještě před chvílí docela ztuhlý zimou, zaplavila ho teď taková něha, že pod jejím náporem rychle roztával. Těžce si však povzdechl. Měl čím dál větší strach z toho, jak na jeho přítomnost bude Andrea reagovat.

„Čo si dáš,“ přetrhl proud jeho úvah obrovský červenolící chlap v kostkované košili s vyhrnutými rukávy, sedící naproti němu přes stůl. „Nech tu nesedíš len tak na sucho. Keď už si tu,“ dodal s notnou dávkou despektu v hlubokém hlase.

Marek se rozhlédl po sklenicích stojících na velkém stole a nasál nosem vzduch, aby identifikoval jejich obsah. „Tak třeba ten grog, ať netrhám partu,“ navrhl a zadumaně si toho muže prohlížel. Byl mu povědomý, už ho musel někdy vidět. Neměl však čas o tom přemýšlet.

Obrovitý chlap jeho volbu schválil spokojeným přikývnutím. „Hej, Andrejka, prines nám sem šesť grogov, je nás tu teraz o jedného viac,“ zaburácel svým hromovým basem přes celou místnost. Všichni se jako na povel otočili a zvědavě se podívali, kdo že je to tam teď navíc. Markovi byla taková publicita nepříjemná, netoužil po tom být zrovna tady středem pozornosti; a navíc pochopil, že tahle runda bude nejspíš na jeho účet. Okamžitě na to ale přestal myslet, protože si všiml, že i Andrea zvedla za svým pultem zvědavě hlavu, odhrnula si zápěstím vlasy z obličeje a podívala se směrem k jejich stolu. Poznala ho okamžitě. I s tou jeho zarostlou bradou.

Jejich pohledy pronikly skrze hustý namodralý dým a někde uprostřed prostorné místnosti se střetly. Zajiskřilo to mezi nimi a Marek najednou věděl, že udělal dobře, když poslechl svůj bláznivý nápad a rozjel se sem za ní.

Andree se na tváři objevil potěšený úsměv a viditelně pookřála. Uvařila do tlustostěnných vysokých sklenic šest silných grogů, naskládala je na kulatý nerezový tácek, přes předloktí si přehodila utěrku a přišla za nimi.

„Dobrý deň prajem. Prišiel ste na tú kávu?“ pozdravila Marka s milým úsměvem na rtech a veselou jiskrou v oku. „Dáte si okrem toho grogu ešte niečo, mladý pán?“ zeptala se vlídně, zatímco obratně servírovala na stůl horké zamlžené sklenice.

„Dobrý den, paní vedoucí. Jdu úplně náhodou kolem a vidím, že máte zrovna otevřeno. Copak tady máte dobrého?“ oplatil jí Marek přátelský úsměv.

„Všeličo,“ odpověděla mladá vdova s potměšilým zábleskem v očích. „Ale ak sa nikam neponáhľate, tak to tu budem za necelú hodinku zatvárať,“ rozhlédla se po nespokojeně mručícím osazenstvu a pokrčila rameny v takovém tom gestu, jo, taky je mi to líto, pánové, ale vůbec nic s tím nenadělám, to víte, hodiny jsou hodiny… „A potom sa o tom môžeme spolu v kľude porozprávať,“ dodala se sklopenýma očima a utírala přitom trochu roztržitě stůl.

„Já už dneska nepospíchám vůbec nikam,“ odpověděl jí s úlevou v hlase Marek. „Kam jsem chtěl dojet, tam jsem dojel. Taky bych si s vámi moc rád popovídal.“ Dívka se zatvářila spokojeně a vrátila se ke své práci za pultem. Marek se zalíbením sledoval, jak se její štíhlá a pružná postava obratně proplétá mezi stoly a sbírá přitom na uvolněný tácek prázdné sklenice.

„Boha jeho, chlape, povedz mi, ako to robíš?“ zeptal se udiveně Marka jeho soused. Drobný, sukovitý a šlachovitý človíček, pravý opak muže v kostkované košili. Kdyby se ti dva postavili vedle sebe, vypadali by jako David s Goliášem.

„Si tu sotva päť minút aj s cestou a tá baba už kvôli tebe zatvára celú krčmu,“ zabručel mužík nespokojeně a zakroutil nechápavě šedivou hlavou. Širokou upracovanou dlaní si promnul bradu zarostlou strništěm hustých šedivých vousů, až to zapraskalo.

„Ty sa s Andreou nejako bližšie poznáš?“ přidal se ten obr v kostkované košili.

I ostatní chlapi u stolu k nim otočili hlavy a zvědavě čekali na Markovo vysvětlení.

„Ano. Známe se spolu. Už vlastně dlouho,“ odpověděl jim Marek a bleskurychle uvažoval, kudy z toho nejjednodušeji ven. „Andrea je moje nevlastní sestřenice,“ zalhal.

„Nevlastná sesternica? A to má znamenať akože čo?“

„To je docela jednoduchý,“ začal mu to Marek vysvětlovat. „Bratranec sestry Andreiny babičky, která se narodila někdy začátkem století v Trenčíně, byl zkrachovalý rakouský šlechtic, nějaký baron Klaus von Reichenbach, a ten byl zároveň strýcem sestřenice mého otce, vnuka bývalého carského důstojníka, plukovníka Dolgorukova, který žil v té době už na Moravě, protože se tam přiženil těsně po válce za mojí babičkou. Já jsem kdysi dávno sestavoval náš rodokmen a podle něj jsem našel i Andreu. To jsme byli ještě společnej stát, takže to bylo celkem snadný.“

Marek usrkl horkého vonícího nápoje a doufal, že nebude muset jejich příbuzenské vztahy s Andreou blíže rozvádět, protože plácl první, co mu slina na jazyk přinesla, a už si je samozřejmě nepamatoval. Viděl na svých spolustolovnících, že se sice snaživě pokoušejí pochopit onu složitou příbuzenskou vazbu, ale že se jim to příliš nedaří. Správně však předpokládal, že nikdo z nich nebude chtít před ostatními přiznat, že to vůbec nechápe.

Pustil proto bez obav svůj vymyšlený rodokmen z hlavy a upil ze sklenice několik vydatných doušků. Horký rum naplnil všechny chuťové pohárky na jeho jazyce, pronikavá vůně lahodného nápoje dravě pronikla do kořene nosu a našla si tu správnou cestu, aby mu vytlačila z očí dvě veliké slzy. Několikerým rychlým zamrkáním se jich zbavil a s rozkoší vychutnával to teplo, které se mu rozlilo v ústech, proteklo jícnem do krku a potom steklo až dolů do žaludku, odkud se krví postupně rozšířilo do celého těla, až do konečků těch nejtenčích vlásečnic v prokřehlých prstech.

„Takže ty si bratranec našej Andrejky,“ prohodil zamyšleně obr v červenočerné kostkované flanelce a vrátil těmi slovy Marka zpátky do reality. „No, nakoniec, prečo nie, príbuzných si človek nevyberá,“ vzal ho na milost.

Jako kompliment to moc nevyznělo, ale Marek si toho nevšímal. Má se snad urážet pro takovou blbost? Byl realista a nepochyboval ani na okamžik, koho by z hospody vynášeli po kouscích, kdyby to náhodou skončilo bitkou. Neměl v úmyslu se rvát, přijel sem kvůli něčemu úplně jinému. Kromě toho mu pořád vrtalo v hlavě, kde a kdy se s tím člověkem už potkal. Setkání s takovou obrovskou hroudou červeného masa se přece nezapomíná. Stačí si jenom vzpomenout…

„No ale to je fantastické, že ste vy dvaja príbuzní, fakt fantastické, to sa teda ale musí zapiť,“ zajásal s pokryteckým nadšením další z žíznivých společníků u stolu a Marek jen rezignovaně obrátil oči v sloup. Začínal se obávat následků. „Andrea, šesť grogov, tu na tvojho bratranca,“ zavolal ten bodrý muž k pultu. Dívka povytáhla trochu překvapeně obočí, ale neřekla nic. Jen se trochu ušklíbla, střelila po Markovi zkoumavým pohledem a šla postavit na vařič další hrnec s vodou.

Dalších šest grogů…, to mě pánbů trestá za to lhaní, povzdechl si Marek v duchu, ale navenek se statečně usmál, odhodlaně dopil na jeden doušek zbytek nápoje ve své sklenici a furiantsky ji položil na stůl. Horečně počítal, kolik má vlastně s sebou slovenských peněz. Odjížděl z domu ve chvatu a moc neuvažoval o tom, co všechno ho na místě samém čeká. Teď musel jen doufat, že do zavíračky už víc jak jednu, maximálně dvě další rundy vypít nestihnou. Zruinovalo by ho to. Dost pravděpodobně finančně, ale s naprostou jistotou společensky.

Obr naproti němu také upíjel ze své sklenice a přes její okraj ho zkoumavým pohledem svých stále více se lesknoucích modrozelených očí pozoroval. „Ja ťa odniekiaľ poznám,“ řekl najednou stroze, tak nekompromisním tónem, že se Marek až lekl. „Už som ťa niekde videl,“ řekl muž a namířil na Marka silný svalnatý prst. „Teba som ja už niekde videl,“ zopakoval a oči mu těkaly z místa na místo, jak usilovně přemýšlel. „No jasné. Už viem,“ vzpomněl si najednou a rozzářil se jako měsíček v úplňku. „Vedel som, že si spomeniem. Na ksichty ja mám pamäť. Predvlani na jeseň sme se stretli hore na Studni, však?“

„No jasně, ty seš přece Jarda, dřevorubec, že jo?“ vybavilo se Markovi náhle před očima jméno toho velkého chlapa s rudým obličejem a ještě červenějším nosem notorického alkoholika. Opravdu se před nějakým časem potkali nahoře na planině a asi hodinu se tam ještě s několika dalšími dřevorubci ohřívali u jednoho ohně.

„No pravda,“ zatvářil se Jarda na výsost spokojeně a objednal na oslavu setkání další šestici grogů.

Připili si a Marek musel objednat novou rundu, neboť tak velela zdejší modifikace Gutha-Jarkovského.

Marek zvolna rudnul ve tváři a na čele se mu objevovaly první kapky potu. Rozepnul si horní dva knoflíčky u košile. Začínalo mu být teplo. Všiml si, že k nim Andrea vrhá od svého pultu čím dál častěji znepokojené pohledy. „Pořád ještě děláš v lese, Jardo?“ zeptal se obra, aby aspoň na chvíli nemusel pít tu sice dobrou, ale přitom tak ďábelsky zákeřnou vřelou tekutinu.

„Tak, tak. Čo iného by som asi tak mal robiť. Celý rok rúbem drevo. V lete, v zime. Stále rúbem drevo,“ přikývl velkou zpocenou hlavou Jarda a objednal si pro změnu pivo. Aspoň to si platil sám.

„A to tě to pořád baví?“

„Akožeby nie. Veď je to moja práca,“ odpověděl Jarda nechápavě a zatvářil se trochu udiveně. Měl svou tvrdou práci opravdu rád. Ono mu ani nic jiného nezbývalo. Jako notorického alkoholika by ho nikde jinde ani nezaměstnali. „V pondelok ráno ma niekde v lese vyložia s pílou a bandaskou benzínu a v piatok popoludní po mňa zase prídu,“ řekl Jarda s trochou nadsázky. „A celý týždeň mám božský kľud. Spravím si svoju robotu a inak ma nikto neotravuje.“

„A nebojíš se vlků a medvědů, když přespáváš sám v lese?“ zeptal se Marek zvědavě.

Všichni chlapi u stolu se pobaveně rozesmáli. Jarda z nich všech nejhlasitěji. Hm, asi jsem řekl nějakej dobrej fór, usoudil Marek.

„Čo si to povedal?“ řehtal se Jarda jako kůň a podíval se na Marka velice shovívavě. „Ja a báť sa vlkov? Veď vlci z celej planiny sa boja mňa.“

Smál se tak, až mu zaskočila slina do té špatné trubičky. Bouchl se několikrát pěstí do mohutného hrudníku. Temně to zadunělo. Hlučně si odkašlal. „Strach? Ja?“ vrátil se tomu, o čem se bavili naposledy. „Nie, kdeže, ja neviem čo je strach.“ Zamyslel se. „No predstav si,“ rozvykládal se po chvíli. Podle toho, že se přitom otáčel výhradně k němu, Marek usoudil, že ostatní štamgasti tuhle historku nejspíš slyšeli už mnohokrát.

„Z basy v Košiciach utiekli dvaja grázli a nenapadlo ich nič lepšie, než sa schovávať tu u nás v horách. Ako nejakí zasraní partizáni. A aby nezdochli od hladu, tak nám v lese vykrádali maringotky, kokoti. A raz obrali aj mňa. Ukradli mi spacák, tranzistor a fľašku pálenky. Čo ti budem hovoriť, bohovsky ma tým nasrali, bola to dobrá pálenka, orechovica. Počíhali sme si raz večer s chlapmi na nich a chytili ich. Pravda, trošičku sme ich pri tom pomačkali.“ Jarda se při té vzpomínce slastně usmál a pevně sevřel obrovskou pěst. Takovou silou, že mu klouby silných prstů pod drsnou kůží zbělaly a hlasitě zapraštěly. Jarda si svoji pěst, velikou a tvrdou jako kovářské kladivo, samolibě prohlížel. Biceps na paži měl tlustý jako Marek stehno.

Doufám, že tě nikdy nenapadne ‚trochu pomačkať‘ právě mě, pomyslel si Marek poněkud znepokojeně. S tebou aby byl člověk raději zadobře.

„Bolo to už večer,“ pokračoval mezitím Jarda. „A nám sa už ani náhodou nechcelo ťahať sa s tými kokotmi niekam dole k policajtom. Tak sme ich priviazali v lese ku stromom a nechali ich tam cez noc. Jój, keby si počul, ako vtedy celú noc húkali vlci. Keď sme si po nich ráno prišli, boli obaja posraní od strachu až za ušami a krotkí ako dva holúbky,“ zasmál se Jarda svým dunivým basem a dopil na ex svoje zteplalé pivo.

 

X

 

Než se Andree podařilo chvíli po půl sedmé zavřít podnik a rozeslat všechny ty žíznivé sousedy domů, měl Marek na své účtence čtyřiadvacet velkých grogů, kolik z toho jich vypil sám, si nepamatoval, plovoucí žaludek a mírně neostro před očima. Na druhou stranu si, kromě Jardy, se kterým se znal už z dřívějška, potykal s většinou osazenstva hospody, a těm zlomyslným pacholkům se nepodařilo dostat ho pod stůl, ačkoliv se o to, hlavně ke konci, evidentně snažili. To ovšem nebyla ani tak jeho zásluha jako spíš Andreina, která stačila právě tak v nejvyšší čas zavřít. Mít otevřeno ještě o hodinu déle, neodešel by odtud Marek po svých.

„Ako sa cítiš?“ zeptala se ho trochu s obavami, když se za posledním hostem zavřely dveře a oni konečně osaměli. Přitáhla si k němu židli a posadila se. Marek nevypadal, že by byl ve své nejlepší formě.

„Uf, já myslím, že to bude za chvilku dobrý,“ zakoulel očima. „Jenom bych si potřeboval dát kafe a něco málo sníst. Jedl jsem naposledy ráno.“ Odmlčel se. „Na něco takovýho mi chybí pravidelnější trénink,“ dodal omluvně a otřel si kapesníkem pot z čela. Andrea vstala a otevřela dokořán nejbližší okno. Závan čerstvého chladného vzduchu měl na Marka blahodárné účinky. Rychle se vzpamatovával.

„Ľutuješ, že ti chýba pravidelnejší tréning?“ zeptala se ho Andrea od okna. V jejím hlase byla ukryta zvláštní naléhavost.

„Co blázníš?“ podíval se na ni Marek překvapeně. „Ani trochu po tom netoužím. Dělal jsem si legraci. Vlastně mi rum ani moc nechutná,“ dodal zamyšleně. „Rád ho čuchám, to jo, hezky mi voní, nebo třeba ve vánočním cukroví, ale pít ho zrovna nemusím. Samotný vůbec ne. Ještě tak v tom čaji nebo grogu. Ale nejradši mám stejně rumový pralinky,“ zasmál se.

„To je dobre,“ řekla Andrea. „Asi naozaj nie si na rum zvyknutý,“ dodala po malé chvíli. „V tvojich pohároch ho totiž veľa nebolo. Postarala som sa o to. Tí chlapi by ťa inak totálne zničili, skúšali to. Ja ich poznám, sviniarov. Nesmieš sa na nich ale hnevať. Veľa inej zábavy si tu neužijú, tak se bavia ako vedia,“ řekla na jejich omluvu.

Marek se na ni překvapeně podíval. Vůbec při pití nepoznal, že je jeho grog řezaný. Asi fakt nejsem na rum zvyklej, usoudil trochu zklamaně. Skoro ho teď mrzelo, že nebyl domácím dřevorubcům tak rovnocenným soupeřem, jak si o sobě myslel.

Andrea se znovu posadila k jeho stolu. Roztržitě utěrkou smetala drobečky ze špinavého stolu na podlahu. Prohlížela si pozorně svého hosta. „Nechal si si narásť bradu,“ prohodila. Myslela ale viditelně na něco úplně jiného.

„Já měl fousy už posledně,“ namítl Marek.

„Áno, ja viem. Ale nie také dlhé. Vtedy v októbri si bol iba zarastený. Teraz máš bradu. A si aj ostrihaný. A trochu si schudol. Svedčí ti to.“

Markovi její paměť zaimponovala a dostal ze sebe nějaký kompliment. Andrea se na okamžik potěšeně usmála, hned vzápětí ale zase zvážněla. Zamyslela se. „Povedz mi, Marek, prečo si tu? Prečo si sem prišiel?“ zeptala se najednou a podívala se mu přímo do modrých očí. „Pravdupovediac, vôbec som nečakala, že ťa ešte niekedy uvidím,“ dodala.

„Slíbil jsem přece, že ti přivezu ukázat ty fotky,“ bránil se Marek. „A já svoje slovo vždycky plním. Aspoň se o to snažím,“ slevil trošku. „Měl jsem teď nějaké zdravotní potíže, dřív to opravdu nešlo." dodal omluvně.

„To je dobre,“ řekla zamyšlená Andrea úplně od věci. Zamžikala očima a podívala se krátce na stříbrné náramkové hodinky na útlém zápěstí. „A povedz mi, ako dlho sa zdržíš? Alebo sa dnes zase ponáhľaš na Lopušnú?“ zeptala se potměšile.

„Ne. Já vlastně vůbec nikam nepospíchám,“ zrudl Marek. „Já jsem přijel opravdu hlavně proto, abych ti ukázal ty fotky. A…, a třeba si s tebou popovídat. Když budeš…, když to…, prostě když o to budeš stát,“ podíval se rozpačitě na zadumanou dívku.

Neodpověděla mu hned. Dál si ho měřila s tím pátravým výrazem ve tváři. Marek na ní viděl, jak usilovně přemýšlí, a měl z toho obavy. Bál se, že dívku tehdy na podzim špatně odhadl a že celou tu dlouhou cestu sem dneska vážil zbytečně. Měl hrozný strach, že ho od sebe vyžene, že nebude mít zájem nebo dokonce ani chuť si s ním povídat. Ale on by moc chtěl. To rozhodnutí v něm zrálo trestuhodně dlouho, toho si byl vědom, ale věděl, že to chce. Chtěl by se s Andreou více a blíže seznámit. Poznat se s ní navzájem. Povídat si s ní. Sblížit se…

S hrůzou si teď ale také uvědomil, že přijet sem takhle na večer od něj nebyl vůbec chytrý nápad. Jak si to bude Andrea vykládat? Co si o tom bude myslet? Ty jsi přece takový idiot, zlobil se na sebe, měl jsi jet raději nějakým nočním vlakem, abys tady byl ráno. Měls tady být ve dne, aby sis v případě odmítnutí zachoval tvář a mohl odejít středem. Co budeš dělat, když ti za půl hodiny řekne: ´Tak ahoj, měj se hezky a až zase někdy pojedeš kolem, tak se zastav?´ Prve o těchto věcech vůbec neuvažoval, nenapadly ho, ale teď se kvůli nim v duchu proklínal. A bál se, že si Andrea té paniky prosvítající ze zorniček všimne…

Rada by som ti videla do hlavy, opravdu si zamyšlená Andrea říkala. Veľmi by ma zaujímalo, čo by som tam v skutočnosti našla.

Páčiš sa mi, uvažovala, celkom sme si spolu posledne rozumeli, ale naozaj som nečakala, že sa tu ešte niekedy ukážeš. Viac než dva mesiace si sa neozval, neposlal si pohľadnicu, nezavolal si. A napriek tomu si teraz tu. Prišiel si sem a tvrdíš, že si to spravil kvôli mne.

Už tu bolo niekoľko takých, čo tu zostali po záverečnej a dušovali sa na smrť svojich detí, že to robia len kvôli mne. Ale tých všetkých na mne zaujímalo iba moje telo, tým všetkým išlo len o sex. Vraveli si, pekná mladá vdovička, tá ešte rada a vďačne podrží a nebude s tým robiť žiadne veľké okolky…

Väčšina z nich si našťastie dala povedať a odišla po dobrom, len jeden nechcel pochopiť, že nie znamená naozaj nie. Ježiš, to bolo odporné… Tak strašne odporné…

Otřásla se při té bolavé vzpomínce hnusem a zamžily se jí oči.

Bránila se. Vyrazila mu zub, kopla ho do těch jeho velikých chlupatých koulí. Hlasitě křičela a zoufale volala o pomoc. Nepřišel však nikdo. Vůbec nikdo nepřišel. A tak ji ten kluk znásilnil.

Nebyl starší jak ona. Byl milý, sympatický, ze začátku se tak hezky usmíval…

Ale byl silný. A znásilnil ji.

Byl to přespolan, cizí. Nikdy předtím ani nikdy potom ho tady v obci neviděla. Policii to nehlásila. Nemělo to žádný smysl. Jenom by se to rozkřiklo po okolí a ona by tady byla totálně znemožněná. Lidé by jí to nikdy neodpustili. Jí, Andree, by to nikdy neodpustili!

Rudná je malá obec. Příliš malá obec na tak velkou hanbu.

Nikomu to nikdy neřekla. Šla tehdy domů a strávila přes dvě hodiny ve sprše. Ve vodě tak horké, jakou jen její poskvrněné a ponížené tělo sneslo. A druhý den zavřela bufet a celý jej vymalovala. Podlahu důkladně vydrhla lyzolem a přestěhovala kompletně nábytek. Musela udělat ty změny, do toho starého bufetu by se nedokázala každé ráno znovu vracet. Vyvolávalo by to v ní příliš živé představy.

Po několika týdnech ji přestaly probouzet noční můry. Ale zůstal v ní strach a nedůvěra k cizím mužům. Maskovala to poměrně zdařile předstíranou sebedůvěrou a bryskním vtipem, kterým odrážela občasné pokusy o flirt, ale ve skutečnosti se bála.

Hodně se bála. Vyhrabala doma dávno zapomenutou pistoli, kterou kdysi i s plným zásobníkem dostala od nějakého ruského vojáka, co měl velkou žízeň a žádné peníze. Ne moc velkou, ale velmi účinnou pistoli. Nosila ji s sebou do práce a přísahala si, že příštího chlapa, který se pokusí na ni křivě sáhnout, vlastnoručně zabije.

A teraz si tu ty. Marek… Bratranec z Moravy, pousmála se v duchu. Prišiel si z takej diaľky kvôli mne. Aspoň to tvrdíš. Bývaš ďaleko, takmer štyristo kilometrov odtiaľto a musel si stráviť najmenej osem hodín vo vlaku. Buď si úplný cvok a blázon, alebo to so mnou myslíš fakt vážne. Ktovie. Dá sa to ale zistiť vopred?

Nevyzeráš ako násilník, hodnotila ho unavenýma, ale střízlivýma očima. Ale tak vyzerá málokto. Tamten na to tiež nevyzeral. Vôbec na to nevyzeral. Zvažovala s chladnou hlavou možná rizika. Už byla poučená.

Ako sa ale mám s niekým zoznámiť, keď nebudem nikdy nikomu veriť? Som už tak dlho sama a túžim po láske a objatí ako túlavá mačka. Takisto Barbora potrebuje otca. Možno by som to s ním mala skúsiť, kvôli Barborke by som to mala skúsiť, snažila se nějak logicky si zdůvodnit to, co podvědomě stejně chtěla udělat. Skúsim to s tebou, rozhodla se posléze. Dám ti, a sebe samozrejme tiež, šancu a nechám tomu voľný priebeh. Možno to tentoraz vyjde. A v najhoršom prípade sa o seba už budem vedieť postarať. To, čo sa stalo vtedy, sa už opakovať nebude. Už nikdy sa to opakovať nebude. Už tomu viem zabrániť.

Nervózní Marek viděl, jak dívka najednou jakoby roztála a tak nějak uvolněně se na něho usmála.

„Počúvaj, Marek, keby si chcel, tak ti tú kávu uvarím u seba doma,“ řekla Andrea, opět již s veselými plamínky v rozzářených očích. „Aj niečo pod zub sa tam určite nájde. Hladom ťa umrieť nenechám. Keď už si ten môj bratranec,“ dodala rozpustile. „Pomôžeš mi upratať ten neporiadok? Dostaneme sa o to skôr k nám domov…“

 

X