7. část

(pokračování)

 

„To si ty, Robo? Stalo sa niečo?“ zívající správce byl jen ve spodkách a sepraném tílku, rozespalý a rozcuchaný. Oči měl rudé a pravou tvář pomačkanou od polštáře, jak právě vylezl z postele. Vzbudili ho. V hřebčíně se brzy vstává a brzy chodí spát.

„Ahoj. Nehnevaj sa, že ťa budíme, ale nevrátil sa nám z túry človek. Nevieš o ňom náhodou niečo, Ferko? Nevraveli trebárs tvoji chlapci niečo pri večeri?“ zeptal se polohlasně Robo.

„Nikto nič nespomínal,“ zavrtěl asi padesátiletý drobný muž hlavou. „Veru nie. Kam mal ten človek namierené?“

„Hore na Lopušnú.“

„Do riti, a prečo? Veď tam má predsa dieru ten starý medveď. Čo sa zbláznil? A ty, ty si ho od toho nemohol odhovoriť? Prečo tam vôbec chodil?“ Podíval se vyčítavě na Roba, ale ten mlčel. Za boha by nepřiznal, že na ten nápad Marka sám přivedl.

„Prekliati turisti,“ vrčel dál právem rozhořčený správce. „Hovno sa tu vyznajú, ale lezú úplne všade, kam ich napadne. A keď sa im náhodou niečo stane, tak to sme im dobrí. Hej, zachraňovať, to ich môžeme. Ale radiť im, tak to sme pre nich len tupí domorodci. A primitívi. Ja sa na tú prácu vyseriem. Fakt, Robo. Už ma to nebaví. Čo sme my nejaká horská služba? To tu snáď nemáme celý deň čo robiť, aby sme ešte lietali niekde po nociach po lese? Prečo ich tá prekliata správa nejako neusmerní? Čo vlastne vy ochranári robíte? Takto to predsa nie je možné robiť ďalej,“ nabíral správcův hlas na decibelech.

„Tak už nevrč, Ferko,“ přerušil ho Robo. „Vieš,“ povzdechl si, „ono je to asi hlavne moja chyba. To ja som mu o tom medveďovi povedal. Mohlo ma napadnúť, že ten chlapec niečo také spraví. On je totiž blázon do fotenia.“

„A to si akože zmyslel, že vyfotí medveďa?“ zeptal se správce nevěřícně a zachechtal se. Neznělo to vesele.

„No, už asi áno,“ přikývl Robo. Měl špatné svědomí. „Pozri, to, že je tam maco, ešte predsa nemusí vôbec nič znamenať. Isté je zatiaľ len to, že sa mu niečo stalo. Vieš, on vie, ako sa má v lese správať.“

Správce se zatvářil pochybovačně a zavrtěl hlavou.

„Hej, vie to,“ řekl Robo paličatě. „Odo mňa to vie. On sem totiž jazdí každú chvíľu. Však ty ho vlastne tiež poznáš. Minimálne z videnia. Stretol si ho na jar, keď si sa stavil u mňa na chate. Ale to je jedno. Dôležité je, že ak sa doteraz nevrátil naspäť, tak má zrejme nejaký problém. No nič,“ rozhodil Robo rukama. „Trochu som dúfal, že by mohol byť tu u vás. Nie je, nedá sa nič robiť. Pôjdeme ho skoro ráno hľadať,“ dodal rozhodně.

„To je ten Brňák s foťákom?“ zeptal se správce zamyšleně.

Robo přikývl.

„Ech, Marek. Tak toho poznám,“ řekl správce už mírně. „Máme tu kopu jeho fotiek. Fotí občas našich chlapcov na koňoch pri práci a potom to sem posiela poštou.“ Zavrtěl hlavou. „Tu nie je a nebol,“ řekl rozhodně. „Ani chlapi, čo sa vrátili z lesa, nič nevraveli. Vieš čo, Robo, ráno se tu určite zastavte, pomôžeme vám ho hľadať. Fotky robí pekné, bola by ho škoda,“ dodal a rozloučil se s nimi.

Počkal, až se Robo s Filipem ztratí ve tmě, a zavřel dveře. Šel si zase lehnout, aby ještě něco naspal a byl ráno v kondici. Už to znal. Až příliš často hledali nějakého zatoulaného turistu…

 

X

 

„Vstávaj, Filip,“ zatřásl Robo mládencem spícím na úzké dřevěné lavici. „Je pol štvrtej a Marek ešte neprišiel. Pôjdeme sa po ňom poobhliadnuť. Bež sa poriadne obliecť, vonku asi mrzne a vyzerá to na sneh.“

Filip se posadil a protřel si oči. Podíval se na zarostlého a unaveného chataře. Oči měl zarudlé a pod nimi velké černé kruhy. Ze zelenohnědého svetru mu smrděl čerstvý cigaretový kouř.

„Spal jste aspoň chvíli?“ zeptal se.

Robo mlčky zavrtěl hlavou.

„Vypadáte tak. Včera jste byl celej den v Javorníkové, v noci jste nespal a teď jdete na další túru,“ konstatoval Filip věcně. „Myslím, že vám bude Marek hodně dlužnej.“

„Daj pokoj,“ odbyl ho chatař mávnutím ruky. „Dobre vieš, že pre teba by som urobil to isté. A ty alebo Marek pre niekoho iného takisto. Sme všetci traja úplne rovnakí, tak prestaň s tými kecami. Tie nám teraz nepomôžu. Bež si radšej po veci, nech môžeme vyraziť čo najskôr. Najeme se až na žrebčíne. A počúvaj, vezmi mu pre istotu niečo teplého na seba. Ktovie, ako je na tom s oblečením.“

Filip vyšel před krbárnu, a jak byl rozespalý, rozklepal se zimou. Od včerejšího večera se opravdu hodně ochladilo. Zaklonil hlavu a podíval se, jak mu od úst stoupá obláček páry. Mrzlo. Podíval se na oblohu, po níž se honily temné mraky. Vypadalo to na sníh. Zatvářil se ustaraně, nechtěl by být v noci venku. Tak, jak byl na Marka prve naštvaný, teď o něho začínal mít doopravdy strach.

Šel se připravit a do svého batohu přibalil to nejteplejší z Markova oblečení, co v chatě našel. Když byl hotov, Robo už na něho venku čekal.

Nasadili ostré tempo a za patnáct minut byli u hřebčína.

K jejich překvapení se ve správcově domě už svítilo. Robo vlídně oslovil velkého ovčáckého psa pobíhajícího volně za plotem: „No, Žigo, my sa predsa poznáme, však že hej?“ a dovolil mu, aby si ho důkladně očichal. Pes ho poznal a přátelsky zavrtěl huňatou oháňkou. Robo s Filipem prošli brankou a zabubnovali prsty na pootevřené a zapocené kuchyňské okno.

„Vitajte, chlapi. Myslel som si, že prídete zavčasu,“ kývl správce významně bradou k olověně šedivé obloze, když jim otevřel dveře. „Ani sa nenazdáme a celá tá nádielka na nás spadne. Ale poďte zatiaľ do tepla,“ ustoupil jim z cesty. „Chlapci práve vstávajú. Musíme im dať ešte chvíľku na prípravu.“

V obrovské a příjemně vyhřáté kuchyni se motalo několik ospalých a zarostlých mladíků, vesměs ve Filipově věku. Kouřili, zívali, umývali se, oblékali si tlusté vlněné svetry a mezi tím popíjeli horký čaj, který jim servírovala správcova manželka. Žena asi pětačtyřicetiletá, s předčasně prošedivělými vlasy a rukama udřenýma od těžké práce. Ale s laskavým a vlídným pohledem ve větrem ošlehaném obličeji.

„Posaďte sa, chlapi,“ nabídla jim volná místa u velkého stolu a usmála se dobrosrdečně na nezvykle zamlklého Filipa. „A dajte si čaj, nech máte pred cestou niečo teplé v žalúdku,“ podala oběma velké porcelánové hrnky se silným kouřícím čajem. „Cukor je tamto v krabici, citrón tiež. A niečo si k tomu zahryznite,“ přisunula k nim talíř s teplými pocukrovanými buchtami s meruňkovou marmeládou. „Toto si berte so sebou,“ postavila před Filipa dvoulitrovou termosku plnou vřelého čaje s rumem. „Myslím, že vám to príde vhod.“

„Napadá ťa, kam by sme mali vyraziť najprv?“ zeptal se správce mezi sousty, když si k nim přisedl. „Lopušná je poriadne veľký kus lesa.“

„Premýšľal som o tom. A myslím, že viem, kde Marek je. Na lúke juhozápadne pod vrcholom. Ak sa niečo stalo, tak práve tam,“ řekl Robo zamyšleně.

„Prečo nie, niekde začať treba. A je to rovnako dobré miesto ako ktorékoľvek iné," kývl správce hlavou. „A prečo si myslíte, že sa mu niečo stalo? Nemohol napríklad zísť dolu za nejakými známymi?"

Robo zaváhal. „Myslím, že nie. Andrea prišla včera večer za mnou na chatu a bola pekne vydesená. Vraj mala zlý pocit,“ řekl a všiml si, jak se na něho upřely pohledy všech ostatních u stolu. Připadal si hloupě.

„Ktorá Andrea? Snáď nie Vargová?“ skočil mu do řeči Vlado řečený „Kraken“, jeden ze starších koňáků. Vysoký a ramenatý chlapík s černým plnovousem. A jeden z těch, které tady Marek fotíval. „Ak to vravela práve táto Andrea, tak je to na betón tutovka. Hovoria o nej, že má občas nejaké tušenie, také predtuchy, které se vždy splnia,“ dodal a narval si do úst celou polovinu veliké buchty. Filip se zamračil a zkoumavě se na něho zahleděl. Rád by věděl, jestli ten kluk věří tomu, co říká. Vypadalo to, že ano. A nejen on, téměř všichni kolem stolu souhlasně přikyvovali. Nechápal to.

„Toto som o nej ešte nepočul, ale Andreu Vargovú samozrejme poznám,“ řekl správce zamyšleně. „Keď sa stalo predvlani to nešťastie, zvážali sme z Lopušnej toho jejho koňmi. Občas se stretneme." Zamyslel se. „To sa stalo predsa tiež tam v tých miestach?" obrátil se na Roba.

Robo přikývl: „Nehľadal by som v tom súvislosť, ale je to tak. Je to drsný kút planiny."

Všichni chlapi se zamyšleně mračili. Správcova žena se na ně podívala a zakroutila hlavou. „A nie je to úplne jedno, František?"

„Ako to myslíš?“ otočil se k ní manžel.

„Tam alebo inde. Nech by to bolo akokoľvek drsné miesto, pomoc asi potrebuje. Preto ste tu, nie? Tak už bežte, čaká na vás."

 

X

 

Pátrací výpravy se účastnili čtyři.

Robo, Filip, správce a jeden jeho koňák, Kraken. Víc chlapů správce na hřebčíně postrádat nemohl. Na celé farmě jich měl jen sedm, z toho dva byli nahoře v lese se stádem a dva si vybírali volno a byli někde pryč. Když teď odveze ještě Krakena, zůstane všechna dřina na zbývajících dvou.

Vyšli z tepla kuchyně na sychravé nádvoří. V malé ohrádce tam stáli dva statní norici a jeden o trochu menší, ale o nic slabší hucul. Na toho správcova dcera, asi šestnáctiletá sympatická tmavovláska, právě připevňovala sedlo. Utáhla řemeny a poplácala koně po zadku.

Trtkoše, nádherného hnědého plemenného hřebce, si Kraken připravoval zásadně sám.

„Všetko je pripravené, oci,“ hlásila dívka. „Dávajte si na Princa bacha, má dnes nejakú blbú náladu. Dvakrát se ma pokúsil kopnúť. Mrcha jedna,“ počastovala černého hucula nadávkou, ale natáhla k němu dlaň s kouskem cukru a láskyplně ho podrbala mezi ušima. „Chlapče mizerný, asi si dnes vstával zadkom dopredu, však?“ řekla mazlivě.

„Pôjdeš s nami, Tánička?“ zeptal se Robo.

„Rada by som, ujo, ale nemôžem. Musím tu zostať a pomáhať mamke. Len vám pripravím koníky. Ale budem vám držať palce, aby ste ho rýchlo našli. Zastavte sa tu potom za nami, dobre?“

Filip se na ta relativně malá, ale silou kypící zvířata podíval a nasucho polknul. Chlapi z hřebčína se s koňským hřbetem mezi koleny snad narodili, pro Roba to také nebylo nic nového, ale on dával až do dneška přednost jiným dopravním prostředkům. Hlavně těm čtyřkolovým a vícekoňovým.

„Už si na koni niekedy sedel?“ zeptal se ho správce, když zaregistroval jeho zděšení.

„Párkrát,“ kývl Filip hlavou. Ne zrovna přesvědčivě.

„To akože dvakrát?“

„Polovičku uberte a bude to přesně.“

Kluci z hřebčína se hlasitě rozřehtali. „Bude se ti to páčiť, uvidíš,“ prohlásil zlomyslně Kraken.

Správce se nejistě podíval na Roba. „Myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Ale hej, to sa poddá,“ rozhodl Robo za Filipa a ten nezmohl na odpor. „Si športovec, ty to zvládneš. Nič na tom nie je. Pozri sa na tých chumajov,“ ukázal bradou na náramně se bavící koňáky. „Keď sa to naučili oni…,“ pronesl kousavě, ale kovbojů se to ani v nejmenším nedotklo. Velice dobře věděli, kolik dřiny, potu i krve je za jejich ladnými a snadně vypadajícími pohyby. A řehtali se o to víc. „Naozaj sa nemáš čoho báť, pôjdeme pomaly. Ja tiež nie som žiadny preborník,“ dodal Robo potichu, aby to slyšel jenom Filip.

„Tak jo, ale ať jedou napřed. Nestojím o to, aby ze mě měli prču, až sebou někde jebnu na zem,“ vymínil si Filip a dovolil Robovi, aby mu pomohl do sedla. Necítil se v něm vůbec dobře.

Kraken se pohrdavě ušklíbl, vyšvihl se na svého hřebce a odcválal s ním o kus dál, aby Filipovi předvedl, jak to vypadá, když to někdo doopravdy umí.

„Chumaj jeden,“ zabručel si správce pro sebe a podíval se na Roba.

Ten se usmál a pokrčil rameny. „On z toho možno ešte vyrastie,“ řekl a s hekáním se vyškrábal na svého valacha. Filip se zadostiučiněním sledoval, že se i chatař evidentně lépe cítí na svých vlastních nohách.

„Můžete mně aspoň někdo říct, jak se to řídí?“ zeptal se Filip rozpačitě, když se na koni trochu usadil.

„No, pozri, je to vlastne ľahké,“ zamyslel se správce. „Šoférovať auto vieš, však?“

„Jo.“

„Takže asi takto. Doľava sa povie čihí, doprava hojta. Prevodovka je manuálna. Jednotka a dvojka se radí stlačením bokov, trojka a vyššie stlačením bokov a povolením uzdy. Buď opatrný, neviem, s čím jazdíš doma, ale toto má radenie dosť citlivé a kľudne sa ti môže stať, že tam vrazíš vyšší rýchlostný stupeň než si zamýšľal. To potom môže byť celkom zaujímavé.“

Filip se zatvářil vyděšeně a Robo se rozesmál. „Do kelu, Ferko, nestraš ho.“ Přijel k Filipovi a poplácal ho po stehně. „Nič sa neboj. Jednoducho tomu koňovi ukáž, kto je tu pánom, a bude ťa poslúchať na slovo. Však, Boris?“ poplácal pro změnu koně. Ten pohodil vzdorně hlavou, ale jinak to nekomentoval.

Filip nasucho polkl a pokusil se tvářit sebevědomě, aby kůň věděl, kdo je tím pánem. Vydrželo mu to do okamžiku, kdy si uvědomil, že se nezeptal, kde to má brzdy.

Když byli všichni čtyři v rámci možností připravení, stiskl správce svému koni patami slabiny a namířil s ním přímo ke kopci vzpínajícímu se nad severním okrajem Velké louky. Robo s Filipem ho pomalu následovali a Kraken kroužil kolem nich jako ovčácký pes kolem stáda. Na úpatí kopce se zastavili a rozdělili se.

Správce s Krakenem se vydali nahoru, aby se přes Hudákovo a Mlynárku dostali na zelenou turistickou značku a po ní se potom k Lopušné přiblížili od západu, kdežto Robo s Filipem odbočili doprava, na žlutou značku. Chtěli jet kus po ní a potom k Lopušné přijet od jihu. To pro všechny případy, že by se Andrea přece jen mýlila a Marek byl někde na cestě domů.

 

X

 

Filip se ke svému neskonalému překvapení se svým huculem rychle sžil. Boris byl čtrnáct let starý klidný valach, který už za ty roky na svém hřbetě nosil kdekoho, byl trpělivý a nic ho nemohlo rozházet, a tak jeli poměrně svižně. Ze sedel sesedali jen v místech, kde cesta klesala příliš strmě dolů a kde měli strach, že by i jejich lesem odkojení koně mohli na vlhkém kamení uklouznout.

Přestože se mělo pomalu začít rozednívat, obloha získávala čím dál zlověstnější odstín a Robo se na ni díval s čím dál většími obavami. Ve čtvrt na šest se jeho obavy naplnily. Obloha potemněla a otevřela se. Začalo hustě pršet.

Kapky byly velké, těžké a ledové a nepříjemně studily za krkem. Během několika minut byli oba promočení skrz. Byli však již poblíž úpatí Lopušné a na louku to odsud nebylo daleko. Pokud měla Andrea pravdu, budou u Marka během dvaceti minut…

Robo se zastavil a ohlédl se. Filip se loudal kus za ním a očividně jízdou na koni trpěl. „Ponáhľaj sa,“ řekl mu, když se přiblížil, se špatně ovládanou netrpělivostí. „Mali by sme ho nájsť skôr, než dostane zápal pľúc.“

Filip po něm šlehl ztrápeným pohledem, ale neřekl nic.

„Bolí to, však?“ zjihl Robo.

„Pochybuju, že se v příštích čtrnácti dnech v kadibudce posadím,“ zabručel Filip. „Sakra. Jak to všichni děláte? To máte na prdelích sloní kůži? Copak vás to nebolí?“

„Teraz už nie. Ale bolelo. A svinsky. To je zvyk,“ usmál se Robo při vzpomínce na vlastní začátky. „Vydrž to. Už tam budeme,“ řekl a musel se zasmát, když viděl úlevu ve Filipově tváři. „Pôjdeme ďalej veľmi pomaly. Musíme byť opatrní. Strašne opatrní,“ zvážněl a vytřel si vodu z očí. „Je mizerná viditeľnosť a ja by som bol veľmi nerád, keby sme sa tu stratili aj my. Alebo keby sme v tom prekliatom lejaku vrazili do medveďa. Ani na chvíľu nesmieme zabudnúť, že sme v jeho revíre. Tu niekde má ten svoj brloh. A táto hodina, to je presne jeho čas,“ dodal velmi vážně.

„Proč právě teď?“

Robo se nad tím zamyslel. „Povedal by som, že je to kvôli kľudu. Všetky veľké šelmy majú rady svoj kľud. Neboja sa ľudí, ale pracú sa im z cesty. A v túto hodinu sa po lese veľa ľudí netára. Zvlášť nie v nedeľu. Aspoň väčšinou. Nesmieš to posudzovať podľa dneška.“

Drželi se těsně vedle sebe a jeli šikmo doleva vzhůru proti povlovnému svahu. Ze zpocených koní stoupaly husté oblaky bílé páry, mokrá kůže postrojů vrzala, uzdy jim klouzaly v dlaních a světlo baterek přes souvislé provazce vody daleko nedohlédlo. Jelo se jim teď krajně obtížně a jen představa, že Marek je možná tady někde a zoufale potřebuje jejich pomoc, jim bránila se otočit a vrátit se na chatu. Do tepla a sucha.

Za zarytého mlčení se tak dostali až pod oblý vrchol kopce, když si Robův hnědobílý valach najednou hlasitě odfrkl. Robo ho trhnutím zastavil a vztyčil se ve třmenech. Zvrátil hlavu dozadu a hlučně nasál do nosu vlhký vzduch. „Necítiš nič?“ zeptal se.

„Že by kouř?“ řekl Filip vzrušeně. „Já mám pocit, že cítím kouř.“

„Hej. Ja tiež. Asi sme už blízko. Sakra, keby bolo aspoň trochu lepšie vidieť,“ posteskl si a snažil se pohledem proniknout skrze příval dešťových kapek, aby se trochu zorientoval v okolí.

„Myslím, že tadiaľto,“ mávl rukou někam do tmy.

„Myslíte?“ opáčil Filip unaveně.

Robo pokrčil rameny a ušklíbl se. „Dúfam,“ upřesnil.

Ujeli dalších sto metrů a kouř teď bylo cítit mnohem intenzivněji. Déšť zeslábl a mezi korunami stromů se konečně začínalo rozednívat.

„No veď preto,“ uvítal to Robo s úlevou. Otřel si kapesníkem obličej a rychle se rozhlédl kolem sebe. „Ešte kúsok a sme tam,“ řekl spokojeně a poopravil směr, kterým jeli. Oči mu teď zářily. „Ideme. Teraz už viem, kde sme,“ zavelel a namířil víc doleva.

Ujeli sotva pár desítek metrů, když zase svého koně zarazil. Tentokrát tak prudce, že do nich Filipův valach s heknutím narazil. „Pozri sa,“ nevšímal si toho chatař a posvítil baterkou na zem před sebou. Napříč jejich rozbahněnou cestou vedla pravidelná řádka velikých medvědích stop. „Čo som ti pred chvíľou vravel?“ řekl Filipovi a seskočil s koně.

„Do prdele, to musel být ale pořádnej kus. To má nejmíň dvacet cenťáků,“ řekl Filip s obdivem, když jednu stopu porovnal se svojí dlaní. Zamračil se. „Ty stopy jsou čerstvý,“ řekl zamyšleně.

„Hej. Skurvene čerstvé. Odhadujem, že tak desať, dvadsať minút. Viac nie. Čudujem sa, že sa neplašia kone. Museli ho predsa cítiť. A Marek je ešte stále niekde v lese. Asi by sme sa mali poponáhľať,“ poněkud nervózně dodal Robo.

Pobídli koně do klusu a po chvíli přijeli na okraj nevelké lesní mýtiny. Na jejím protilehlém konci vyrůstala z mlhy vrásčitá borovice a kousek před ní se oparem prodíral sloup sytého šedobílého dýmu.

Už neváhali a jeli rovnou tam.

Dým se valil z malého syčícího ohniště, deštěm téměř utlučeného.

Mezi ním a kmenem stromu ležela do klubíčka svinutá postava nějakého člověka. Byl celý zakrvácený, špinavý, s roztrhanými šaty, u kalhot mu chyběla jedna nohavice.

Byl promodralý, téměř v bezvědomí, třásl se zimou, ale byl živý…

 

X

 

Poznámky pod čarou

Koně na hřebčíně – původně se na hřebčíně šlechtil křížením huculů s noriky tzv. muránsky hôrsky kôň. Byl to požadavek armády, vyšlechtit silného, odolného koně, imunního vůči nepřízni počasí. Se zánikem významu koní v moderní armádě se upustilo i od tohoto cíle a v současnosti je na hřebčíně na Velké louce jen několik desítek čistokrevných noriků a několik málo huculů. Všechno jsou to samci, plemenné samice jsou umístěny v Dobšinné.