6. část

(pokračování)

 

Marek si vyhlédl o samotě rostoucí mohutnou borovici, nepříliš vzdálenou, a s balíčkem zastrčeným pod svetrem k ní přikulhal. Posadil se a s obrovskou úlevou se zády opřel o široký vrásčitý kmen. Chladným nočním vzduchem intenzívně zavoněla pryskyřice, jak rozmačkal několik polotuhých smolnatých krápníků, visících z borky starého stromu.

Zvrátil hlavu nahoru a hleděl skrze řídké větve na oblohu. Probuzená pryskyřice ho hladově chytala za svetr i za vlasy, ale bylo mu to lhostejné. Když to nepůjde umýt, tak to ostříhám dohola, říkal si. Vždyť o co jde. Vlasy jsou přece tak strašně nepodstatné…

Nebe se dokonale vyčistilo a bylo teď plné hvězd. Bylo jich vidět takové množství, že mu nějakou dobu trvalo, než se mezi nimi dokázal zorientovat a najít mezi všemi těmi svítícími body, kolečky a puntíky ta souhvězdí, která znal.

Od Persea a Kasiopeji nad hlavou, přes Cefea, Labuť, Lyru a Orla a jejich letní trojúhelník na západě se rozlévala Mléčná dráha. Před sebou nechala obě Medvědice, jak stylové, napadlo ho, a také celého Draka. Víc souhvězdí neviděl, obzor byl hodně zúžen hradbou stromů. Ale i tak byl šťasten, že se mu jich podařilo najít a rozpoznat tolik. Bylo to dětinské, ale cítil se díky tomu mnohem lépe. Připomínalo mu to nedávno minulé doby a všechny ty společné večery u táboráků.

Kouzelné a bezstarostné večery, plné tepla, pohody a spřízněných duší. To všechno mu teď hrozně moc chybělo a nebylo ani trochu jisté, jestli to ještě někdy zažije. Znovu se ho začala zmocňovat deprese. Prudký závan ledového větru ho však rychle vrátil do současnosti. Otřásl se. Čerstvý vzduch mu okysličil mozek a začal zase uvažovat trochu racionálněji.

Musím konečně udělat ten oheň, uvědomil si, teď už mám všechno, co k tomu potřebuju. Vylovil zpoza svetru balíček a položil ho vedle sebe. Nožem vyryl v trávě několik drnů a založil před sebou primitivní ohniště. Problém byl s třískami. Suché dřevo by bylo, ale nebyl schopen z něj jednou rukou ty třísky nařezat.

Rozhlížel se kolem sebe a hledal něco, čím by je nahradil. Řešení nalezl paradoxně hned za svými zády. Z kmene borovice, o kterou se opíral, se dalo ořezat a oloupat něco pryskyřičnaté kůry.

To bych mohl jednou rukou dokázat, usoudil, a pustil se s vervou hned do práce. Cítil se mnohem lépe, když měl před sebou jasný úkol a daný cíl.

Posbíral pečlivě i ty nejmenší odřezky a opatrně je všechny narovnal na hromádku. Balíček opatrně, téměř s něhou, rozbalil a vyjmul z něj zápalky a složený list novinového papíru. Cimrmanovi poskytla na dalekém severu neocenitelnou službu Národní politika, mně tady na Slovensku zase stará česká Mladá fronta Dnes, probleskla mu hlavou vzpomínka na veselejší časy.

Zmačkal novinovou stránku do volné koule a položil ji doprostřed ohniště. Na tento základ postavil malou pyramidku z několika drobnějších úlomků kůry. Vytáhl nábožně krabičku zápalek. Převracel ji v dlani a přemýšlel, jak se dá jednou rukou vyjmout sirku z krabičky a zároveň s ní škrtnout o škrtátko. Po několika experimentech, které ho stály čtyři zlomené zápalky, sevřel krabičku mezi zuby a volnou rukou škrtnul.

Sirka sice ochotně vzplála, ale okamžitě zhasla pod náporem větru. Další rovněž. I ta třetí. Celkově už sedmá. Tudy cesta nevedla.

Posunul se blíž k miniaturnímu ohništi. Měl je teď téměř mezi koleny. Přetáhl si svetr přes hlavu a pohnul si přitom zlomenou paží. Bolest byla tak prudká a nečekaná, že mu až vyrazila dech. Zaúpěl a na čele mu opět vyskočily krůpěje studeného potu. Pravou rukou si pevně tiskl levý loket k tělu a snažil se ovládnout bolest. Trvalo to dlouho.

Dosud se třásl jen zimou, teď se rozklepal navíc i bolestí. Musel ale pokračovat. Byla mu teď taková zima, že se třást už prakticky vůbec nepřestával. Dost mu to komplikovalo již tak složité rozdělávání ohně. Zapřel si svou berli vidlicí o krk, aby si uvolnil ruku, a svetr přes hůl pověsil. Vytvořil tak ze svého těla a svetru jakousi zástěnu proti větru. Co nejvíce se naklonil k ohništi a s krabičkou mezi zuby znovu škrtl.

Vzplanutí zápalky na okamžik osvětlilo nejbližší okolí a svým jasem mu na moment oslepilo oči. Velice opatrně přiložil hořící hlavičku sirky k papíru a nechal zápalku rozhořet. Jasný červenožlutý plamen se do papíru lačně zakousl a rozhořel se.

Plamen vyšlehl a nečekaně mu olízl vlasy. Charakteristický zápach mu prozradil, že hlavou ucukl příliš pozdě. Čert vem vlasy, hlavně, když to hřeje, pomyslel si a bránil ohýnek proti větru vším, co měl v tu chvíli k dispozici. Rukou, svetrem, vlastním tělem.

Papír dohoříval a kůra sotva doutnala. Přeci jen byla trochu vlhká. Několik bliknutí, několik křečovitých záchvěvů a slaboučký plamínek smutně zhasl. Ale néé, zasténal Marek, já ten oheň přece potřebuju. "Potřebuju!", zakřičel v zoufalství nahlas.

Jeho výkřik se rozlétl tmou, přeběhl jako lehkonohá gazela přes louku a roztříštil se o hradbu protějších stromů, kde vyplašil velkou sovu. Ta klouzavým bezhlučným letem přelétla nad pasekou a ztratila se mezi kmeny štíhlých jedlí hlouběji v lese.

Zamyšleně se za ní zahleděl. Připomněla mu jejich nedávný výlet na Šiance. Tam také viděli velkou sovu. Bílou sovu. To byli ještě všichni pohromadě. A byli šťastní a bezstarostní. Markovi to teď připadalo strašlivě vzdálené a naprosto neskutečné.

Bylo mu smutno. Tolik smutno. Monika a Filip s Luckou mu moc chyběli. Ale hlavně Monika…

Naklonil se znovu k provizornímu ohništi a opatrně foukal na ty dva nebo tři jakžtakž žhavé uhlíky. Na okamžik se nadějně rozzářily a vyrazil z nich tenounký proužek štiplavého dýmu. Po několika okamžicích však zčernaly i ony.

Musel začít znovu. Od samého začátku.

Novinový papír už ale žádný neměl, spotřeboval jej neuváženě všechen už během prvního pokusu. Nejraději by si za to teď pořádně nafackoval.

Dělám dneska od samého rána hloupé a zbytečné chyby. A dělám jich trestuhodně mnoho, nadával si. Jestli nepřestanu blbnout, tak umřu… Na vlastní blbost. Jak trapné… Můžou mi to napsat na náhrobek jako epitaf: „Zabila ho jeho vlastní blbost…“

Na okamžik propadl totální beznaději.

Potom si ale vzpomněl, že má v náprsní kapse košile notýsek, kam si během svých výprav zapisoval nejrůznější poznámky. Třesoucími se a promodralými prsty ho vytáhl, opřel si ho o koleno zdravé nohy a zalistoval v něm. Většinou byly stránky popsané nebo pomalované, jen několik posledních bylo ještě čistých. Bez sebemenší lítosti je vytrhnul.

Postavil na ohništi před sebou novou pyramidku. Použil přitom všechny ohořelé třísky, všechny kousky kůry a pryskyřice, všechny vypálené sirky. Všechno, co kolem sebe nacházel a co by mohlo hořet. Znovu vybudoval osvědčený větrolam a naklonil se k ohništi.

Škrtnul o krabičku svíranou mezi zuby a zápalku přiložil pod okraj listu. Plamínek se ho zmocnil, pohlcoval další a další kousky papíru a olizoval svým horkým jazykem kůru. Marek držel zápalku, dokud mu plamen bolestivě neožehl prsty. Nepříjemně to zabolelo, ale neodvážil se ani zaklet, aby si ho náhodou nesfoukl.

Dařilo se. Konečně se aspoň něco dařilo! Napětím ani nedýchal. Kůra najednou vzplála a ohýnek sílil a mohutněl. Dostával od Marka stále novou potravu a získával díky tomu i novou sílu. Teď už začínal dokonce i hřát.

Marek ho velice opatrně přikrmoval připraveným dřevem a nahříval si nad jeho plameny prokřehlé prsty. Teplo do nich pronikalo, ohřívalo krev a šířilo se dál do dlaně, do paže, do celého těla. Napřed jako mrazivé šimrání, ale potom už jako skutečné teplo. Bylo to tak příjemné, tak báječné.

Oheň je přece skvělá věc, nadchl se Marek. Dovedl si velmi živě představit, jak asi bylo jeho pravěkým předkům, když seděli večer ve své jeskyni kolem ohně a nahřívali si po celodenním shánění potravy unavená těla. Přímo je viděl, jak se postupně natáčejí k ohni, aby si ohřáli i záda a boky. Jak s rozehřátými těly zalézají do svých huňatých medvědích a vlčích kožešin a tam se tisknou ke svým družkám a milují se s nimi.

Ale také si dovedl představit, jak strašně jim muselo být, když nějakým nešťastným nedopatřením o svůj oheň přišli a nový si rozdělat nedokázali. Jak jim po západu slunce postupně promrzaly končetiny, jak jim tuhla zimou krev v žilách, jak už nepomáhalo, ani když se těsně přimáčkli jeden k druhému. Jak se každé ráno někdo z dětí nebo z těch slabších, nemocných, zraněných či starých členů tlupy neprobudil do nového dne. Docela teď chápal, že ztratit z nedbalosti oheň byl zločin, který se po zásluze trestal smrtí. A věřil, že se kvůli ohni vraždilo. Také by byl kvůli němu dnešní večer schopen i vraždy. Otřásl se při té představě.

Svetr si znovu pracně oblékl. Ohýnek se teď už dokázal chránit sám svojí vlastní silou a on ten svetr potřeboval mnohem víc. Z balíčku vytáhl malou plechovou krabičku, do které si dával léky. Věděl, že tam bude pár aspirínů, ale také čtyři pilulky Dinylu. Dva aspiriny a dva Dinyly vyndal a jen tak nasucho je spolykal. Obličej se mu zkroutil hořkostí. Potřeboval by se napít, ale nebylo čeho. Tak se s tím prostě smířil. Zbylé dvě tabletky analgetika zastrčil do kapsy, aby je měl v případě potřeby hned po ruce.

Oheň teď pěkně hořel a moc příjemně hřál.

Marek přiložil ještě trochu dřeva, co našel v dosahu kolem sebe, a naprosto vyčerpaně se sesul k patě stromu. Byl strašně unavený, zmrzlý a měl pořád silné bolesti. Přesto mu ale bylo líp než v několika posledních hodinách. To teplo ohně dělalo takové zázraky. Oheň je mocné kouzlo. Jen díky němu teď cítil, že má alespoň šanci. Usínal. Vyčerpáním, ale možná také vlivem prášků. Mohlo být kolem půlnoci. Nebo také ne. Nevěděl, kolik je hodin, nedokázal to odhadnout. Ostatně, nebylo to důležité. Důležité bude ráno. A to pozná…

Noc byla studená, čím dál studenější. A les ožíval. Až moc.

Už v polospánku uslyšel houkat sovu. Možná to byla ta, co ji prve vyplašil svým hysterickým výkřikem. Nebo nějaká jiná. Všude kolem něho praskaly pod ostrými kopýtky vysoké zvěře větvičky, někde opodál v trávě rejdil párek hrabošů. Kolem poničeného buku se prosmýkla lasička. Přilákal ji tam nasládlý pach zaschlé krve.

Snad oheň odradí všechny zvědavce, zadoufal Marek, když viděl ten bohatý život kolem sebe. Přiložil na oheň a znovu se propadl do spánku. Zdálo se mu, že je s Monikou na výletě. Byli spolu někde v lese…

…seděli vedle sebe na trávě a dívali se na malý rybníček s několika kačenami a bílou labutí s chromým křídlem. Bylo léto, do tváří jim svítilo sluníčko a od vody foukal příjemně svěží vánek. Kachny se mezi sebou hlasitě o něco hádaly, labuť brázdila hladinu mlčky. Občas ponořila hlavu pod vodu a ze dna uštípla chomáč brčálově zelených rostlin.

„Tady je takový klid,“ řekla Monika a opřela se mu o rameno. Políbil ji do blonďatých vlasů.

„Pojď blíž ke mně,“ zašeptal.

Monika zvedla hlavu a dlouze ho políbila na ústa. Potom se zvedla a sedla si mu na klín, tváří k němu. Dala mu pusu na nos a sepjala ruce kolem jeho krku. „Marečku, chtěla by ti něco říct,“ řekla a podívala se mu přitom přímo do očí. Měla takový zvláštní pohled. Jakoby rozostřený a zasněný.

„Co mi chceš říct?“ zeptal se tiše.

„Víš, já bych chtěla, moc bych chtěla…,“ začala trošku nesměle. Odmlčela se a zahleděla se někam za jeho záda.

„No, copak bys chtěla?“ snažil se ji povzbudit. A díval se na ni.

A viděl, jak se jí mění výraz v obličeji, jak jí rysy tuhnou strachem, jak v nepředstírané hrůze není schopna říct kloudné slovo a jen ze sebe vyráží koktavé: „Tam! Tam!“ a ukazuje kamsi za jeho záda.

Odstrčil Moniku od sebe, vyskočil ze země a otočil se. A uviděl obrovského hnědého medvěda s prošedivělým hřbetem, jak se s vyceněnými žlutými tesáky žene rovnou k nim. „Utíkej pryč!“ zakřičel na dívku, odstrčil ji od sebe a s roztaženými pažemi se postavil medvědovi do cesty.

Ten ho jediným úderem srazil k zemi, mohutnými tlapami ho několikrát převalil tam a zpět a potom se mu silnými zuby zakousl do pravého zápěstí a jedním rázem mu urval celou paži…

…Marek vykřikl bolestí a probudil se. Na hřbetě pravé dlaně mu mokvala velká čerstvá rána a ve vzduchu se vznášel nezaměnitelný puch spáleného masa.

Převalil se na bok, stiskl popálenou ruku pevně mezi stehna a chtělo se mu umřít…

 

X

 

Po Andreině odjezdu se Robo vrátil do krbárny a přivítalo ho ticho a téměř vyhaslý krb. Filip byl u sebe v chatě a zřejmě trucoval. A soudě podle toho, že si s sebou odnesl zbytek čaje i s láhví rumu, tak tam pravděpodobně zapíjel tu domnělou křivdu, co se mu stala.

Chatař se lehce usmál. Měl toho velkého klacka svým způsobem docela rád. Vlastně ho měl společně s Markem asi nejraději ze všech svých stálých zákazníků. Když se člověk přenesl přes Filipovo ego, svérázný smysl pro humor a nepřekonatelnou touhu být za každou cenu středem pozornosti, byl to dobrosrdečný kluk se zlatým srdcem. A tak věděl, že nejlepší bude, když ho nechá se vytrucovat. Že to nebude trvat dlouho a Filip přijde sám…

Robo přiložil do krbu a zašel do malé kuchyňky, kde si z velkého plastového kanystru odlil do ešusu trochu pitné vody. S vodou se muselo šetřit, každá kapka se musela donést od dvě stě metrů vzdálené studánky a některé roky bývaly hodně suché. Ale i když byly roky deštivé a vody bylo dost, šetřil s ní, nesnášel zbytečné plýtvání.

Ešus postavil na kraj otevřeného krbu a nechal plameny, aby ho olizovaly. Za několik minut voda vřela. Zalil si silnou černou kávu, hodil do ní tři kostky cukru a posadil se ke stolu. Zapálil si cigaretu a zamyšleně se rozhlížel kolem sebe.

Chatu získal začátkem devadesátých let od fabriky, kde pracoval dvacet let jako směnový mistr, do ekonomického pronájmu, a dva roky nato od podniku odkoupil. Ale krbárna, ta bylo čistě jeho dítětem. Vybudoval ji z bývalého skladiště, z cihel a kamenů postavil krb, u lesáků nechal na míru vyrobit stoly a lavice a bůhvíkde splašil originální barový pult.

Přepážkou oddělil kuchyňku a v jejím podkroví vyrobil metr třicet vysoký prostor, kde on nebo jeho ochranářští kolegové přespávali, když byla chata právě obsazená turisty. Stěny vyzdobil parožím jelenů, fotkami planiny věnovanými pro tyto účely přáteli a bar předzásobil alkoholem, limonádami, tatrankami a pohlednicemi. Vytvořil tak turistickou chatu se zázemím, která neměla na celé planině konkurenci. Hlavně proto, že byla jediná.

Během pár let získal stálou klientelu, převážně z Čech, kde měl ještě z doby vojenské služby ve Slaném spousty přátel, a získal si důvěru svých hostů maximální vstřícností a ochotou.

Na podzim roku 1994 se u něho poprvé ubytovala skupina mladých Brňáků, která se přijela podívat na jelení říji. Byli mezi nimi Marek s Filipem. Ti dva si ho brzy získali svojí bezprostředností a vitalitou; když byl s nimi, cítil se na jejich třiadvacet let. Měl rád jejich drsný smysl pro humor, imponovala mu síla jejich přátelství a začínal se těšit na jejich další návštěvy. Jezdívali k němu dvakrát třikrát ročně, vždy na jaře a na podzim, kdy je planina nejhezčí, občas i v zimě, málokdy v létě. Sestava skupiny se dost měnila, s Filipem přijela pokaždé jiná dívka, s Markem v poslední době jezdila poměrně pravidelně Monika, ale jen Marek s Filipem patřili ke stálicím.

Postupně mezi nimi třemi vzniklo zvláštní spojenectví. On ty dva kluky zasvěcoval do všech tajů planiny a oni mu opláceli neutuchajícím zájmem o cokoliv, co se planiny dotýkalo byť jen okrajově. A kdykoliv to bylo jen trochu možné, vyráželi na výpravy, aby si všechny své nově nabyté poznatky prověřili v praxi a zachytili je na fotografický film. Ostatně, několik nejpodařenějších snímků zdobilo stěny krbárny a pokojů.

A teď se Marek z jednoho takového výletu nevrátil. A co hůř, neposlechl jeho varování a neřídil se jeho dobře míněnými radami.

Robo se podíval se na hodinky a těžce si povzdechl. Neplašil se, na to bylo času ještě dost; opravdu byl přesvědčený, navzdory Andreiným obavám, že se Marek ještě vrátí. Velmi ho však mrzelo a považoval za své osobní selhání, že Marek, právě ten Marek, do kterého vkládal tolik nadějí a jehož měl časem v úmyslu nějakým způsobem zapojit do poloprofesionální ochrany přírody, ignoroval jeho základní radu. Dát někomu vědět, kam jde.

Ne že by byl prvním turistou, který se na planině ztratil nebo musel zůstat venku přes noc. Stávalo se to a stávalo se to i mnohem zkušenějším lidem než byl on. A až na jedinou výjimku, kdy jeden zákazník, sedmdesátiletý důchodce z Ostravy, zemřel při odpolední procházce po turistické značce na infarkt, to zatím pokaždé dobře dopadlo. I když mnohokrát museli svolat skupinu dobrovolníků a vyrazit do lesa. Ale nikdy nikoho nehledali v noci.

Dlouholeté zkušenosti horala mu dávaly za pravdu v tom, co Andree o nočním pátrání tvrdil. Přesto se nemohl zbavit zvláštního pocitu, že něco není v pořádku. Že na dívčiných obavách může něco být.

Zaslechl prásknutí dveří a rychlé kroky na verandě. Vzápětí na to do krbárny vpadl Filip. Po nějakém trucování nebylo v jeho tváři ani stopy.

„Robo, hele, co jsem našel,“ zašermoval nad hlavou jakýmsi zmuchlaným papírem. „Asi byste to měl vidět.“

„Čo to je?“

„Markova omluvenka.“

„Jebem ci boha, nehovor na mňa v hádankách,“ zavrčel nerudně chatař. „Na to teraz naozaj nemám náladu.“

Filip za sebou zavřel dveře a nevzrušeně se posadil ke stolu. „Heleďte se,“ položil papír na desku a uhladil ho dlaní. „Trošku jsem vedle uklízel a tohle leželo v kuchyni u kamen, hned vedle bedny se dřevem. Všiml jsem si toho až teď… Je to od Marka. Píše nám tady, kam jde a kudy tam půjde a že se vrátí na večeři. A taky tam udělal jakejsi náčrtek. To asi pro ty blbější z nás. Je hodnej, že pamatoval i na mě… Monča to zřejmě našla první, a když si to přečetla a zjistila, že vyrazil ven bez ní, tak ji popadl amok a zahodila to. Řekl bych, že jsme Markovi drobet křivdili. Možná je idiot, že tam vyrazil sám, ale musí se mu přiznat, že měl aspoň snahu nás informovat. Akorát to holt dostal do ruky nesprávnej člověk.“

Robo si od něj lístek vzal a důkladně si ho prohlédl. „No, to je celkom zrozumiteľné. Tak predsa len sa ten chlapec odo mňa niečomu priučil,“ prohodil usmířeně. V hloubi duše byl rád, že se v něm nezmýlil. „Ale aj tak ho to neospravedlňuje, gaunera, že tam vyrazil úplne sám,“ dodal, aby si zachoval tvář. „To mu len tak ľahko nezabudnem.“

„Co myslíte?“ zeptal se Filip zamyšleně.

„Čo či myslím?“

„Vrátí se?“

„Samozrejme, že sa vráti,“ odpověděl Robo okamžitě. „Len neviem, či teraz alebo až ráno. Alebo… či predsa len nebude potrebovať našu pomoc,“ připustil neochotně po chvíli mlčení.

„Vy už jste spal v lese, jen tak, bez spacáku, bez ničeho, co?“ zajímal se Filip.

Robo se na něho shovívavě podíval. „Viackrát, než si dokážeš predstaviť.“

„A vždycky to bylo dobrovolně?“

Chatař mávl rukou. „Ale kdeže. Napríklad predvlani. Vtedy som zablúdil pod Nižnou Kľakovou. Bol koniec leta a ja som tam hľadal huby. Rástlo ich ten rok fakt veľa, sakra veď vieš, v tom roku ste tu na jeseň boli tiež, a ja som pri zbieraní zabudol na čas ako na smrť. A zrazu sa zotmelo a zničoho-nič prišla strašná búrka. Fakt príšerná,“ odmlčel se, aby si utřídil v hlavě vzpomínky.

„Hľadal som, kam by som sa schoval, a zašiel som pritom dosť hlboko do lesa. Schoval som sa pod akýsi vyvrátený strom a čakal tam, kým prestane pršať. Bol som mokrý ako myš. Lenže pršať neprestávalo a zrazu prišla noc. A ja som vtedy urobil chybu ako nejaký zelenáč. Snažil som sa nájsť potme cestu domov. No samozrejme, že to bola tá najväčšia kokotina, čo ma mohla napadnúť, a muselo to skončiť tak, ako to aj skončilo. Zablúdil som. Ale totálne. Človeče, ja nielen že som nemal ani tušenie, kde som, ja som v tej tme a v tom daždi ani nevedel, kam je dopredu a kam dozadu. Došlo mi, že budem musieť stráviť noc v lese. No, nebola to zase až taká tragédia,“ podíval se na zaujatě se tvářícího Filipa. „Baterku som mal, pár vecí na prezlečenie tiež, tak som si našiel v skalách malú jaskynku a schoval sa do nej. Vovnútri bola dokonca trocha suchého dreva a tak som si pri vchode rozložil maličký ohník. Bál som sa totiž, či som si neustlal v spálni nejakého medveďa. To hej, z toho som mal strach. Ale asi v tú noc spal macko niekde inde. No, bol som síce premočený durch, bola mi zima ako psovi, ale noc som prečkal celkom v pohode, šaty som postupne usušil nad ohňom, a keď sa ráno rozbrieždilo, tak som práve tak v pohode našiel cestu domov. Za svetla to bolo celkom jednoduché…,“ dodal s nádechem pýchy v hlase.

„Takže myslíte, že je Marek zalezlej v nějaké díře a čeká, až bude ráno?“ uvažoval Filip.

„No, skoro by som si to želal…,“ zamyslel se chatař. „Počuj, koľko je vlastne hodín?“ zeptal se.

Filip si vyhrnul rukáv. „Ještě necelou hodinu a bude už zítra.“

„Ty proste nemôžeš aspoň chvíľu rozprávať tak, ako ti huba narástla, však?“ zavrčel Robo.

„Když ona mě narostla právě takhle,“ zakřenil se Filip, ale Robo ho už zase neposlouchal. Přemýšlel a mračil se u toho.

„No, už je dosť hodín na to, aby bol späť. Vieš ty čo?“ rozhodl se najednou. „Zájdeme sa spolu pozrieť na Veľkú lúku, či tam o Marekovi náhodou predsa len niečo nevedia. A ak nie, vrátime sa sem, vyspíme sa a zavčas ráno ho pôjdeme hľadať. Súhlas?“

 

X

 

Marek si tiskl popálenou paži k břichu a strašně sprostě nadával.

Zvedl ruku, aby si spáleninu prohlédl. Nebylo to moc hluboké, na to se probudil příliš rychle, ale i tak měl nepříjemně ožehnutý celý hřbet dlaně. A navíc mu doutnal rukáv. Počáteční šok ho přešel a nové zranění začalo silně bolet.

Třesoucí se rukou sáhl do kapsy a velice opatrně, aby se popáleným místem pokud možno vůbec nedotknul okraje kapsy, z ní vylovil svůj sáček s lékárničkou. Roztrhnul papírový obal jednoho ze dvou sterilních obvazů, které tam měl, a pokusil se zranění obvázat.

Šlo to k uzoufání špatně. Levá ruka byla nepoužitelná, zbývaly jedině zuby. Když se to konečně podařilo, byl výsledek takový, že i velice podprůměrná zdravotní sestra by se za něj hodně styděla. To však Markovi bylo úplně lhostejné. Estetická stránka obvazu nebylo to, co ho momentálně trápilo nejvíc. Za podstatně větší problém považoval, že už mu zbývala jen jedna nepoškozená končetina — pravá noha, a to pro nocování v lese bylo zoufale málo. Povzdechl si.

Na okamžik mu hlavou prolétla myšlenka, že by si měl tím druhým obinadlem převázat i hluboké zranění na noze, ale při představě, že by musel nejdříve strhnout zaschlou krví na ránu přilepené plátno, ji rychle zapudil. Proč bych si měl přidělávat další bolest, když to není nezbytně nutné, přesvědčoval sám sebe.

Oheň skomíral, svým nechtěným úderem rozmetal uhlíky široko daleko.

Rozhlédl se a zvedl opodál ležící kus zelené větve. Pečlivě shrnul všechny žhavé uhlíky na jednu hromádku uprostřed ohniště a ze dřeva, které se válelo všude kolem něho, vybral všechny drobnější kousky a naskládal je do žhavého popela.

Potom se k ohništi co nejvíce naklonil a velmi opatrně do uhlíků foukal. Podařilo se mu vyloudit malý blikající plamínek. Tak dlouho jej přikrmoval suchým dřevem, až se ohýnek zase vděčně rozhořel. Teplé a svítící plameny byly Markovi tou nejpříjemnější a nejvzácnější odměnou.

Byl moc rád, že má zase oheň. Při představě, že by měl zůstat v lese přes noc úplně sám, zle potlučený a navíc bez ohně, se mu dělalo špatně.

Otřásl se a nebylo to jen zimou. I když i ta začínala být s postupující nocí stále vlezlejší a protivnější. Ale hlavně okolní hluboké lesy začínaly být až nepříjemně živé. O to víc byl rád, že oheň má. Poskytoval mu kromě tepla také ochranu. Neradostně si však uvědomoval, že se zásobou dřeva až do rozednění nevydrží. Což bylo zlé, protože doplnit dřevo znamenalo pohybovat se. A pohyb se rovnal krutým bolestem. Nebylo však zbytí. Vybavilo se mu, že v houští, v němž ležel původně, bylo několik suchých malých smrčků.

Jenomže to odsud bylo strašně daleko. Nejméně dvacet metrů.

Strašlivě, úplně příšerně, se mu nechtělo opustit relativní bezpečí a příjemné teplo jeho současného útočiště. Odejít od ohně směrem do tmy. Obzvláště, když les vypadal tak nepřístupně a nepřátelsky.

Marek věděl, že k ohni se žádné zvíře přiblížit neodváží, ale tam, tam v tom houští naproti… Kdoví, co všechno tam už teď za vysokou trávou číhá, co se schovává za hradbou stromů a čeká na vhodnou příležitost k útoku, znervózňoval sám sebe.

Navíc měl hrůzu z toho, jak na další výlet budou reagovat jeho zranění. Teď, když byl nějakou dobu celkem v klidu a snažil se nehýbat, se dala bolest celkem snášet. Bylo to jen takové tupé tepání. Otázkou však bylo, co to všechno začne dělat, až se zase začne belhat přes louku.

Nechtělo se mu to zkoušet. Bože, jak moc se mu to nechtělo zkoušet…

Musel to ale udělat. Nemohl tady jen tak nečinně sedět a čekat, až oheň vyhasne sám. To by si rovnou mohl podepsat rozsudek.

Rozhodl se.

Naložil na ohniště všechno dřevo, co mu ještě zbývalo. Rozdělal druhý balíček s gázou a asi metrový kus si omotal kolem čela, aby mu pot nestékal do očí. Uzel jednou rukou udělat nedokázal, a tak volné konce do sebe prostě jen tak nějak zašmodrchal. Snad to vydrží, zadoufal. Dýku zastrčil zpátky do pouzdra, pokusil se nemyslet na to, že je v lese plném divoké zvěře, a vydal se na tu strastiplnou pouť.

Nerad. Velmi nerad.

Všechno ho okamžitě rozbolelo. Rozbolelo ho to tolik, že okamžitě zapomněl na všechna ta divoká zvířata okolo. Ještě jednou se zastavil a zalovil rukou v kapse. Vylovil z ní poslední dvě tablety Dinylu. Byly pěkně ušmudlané, ale to mu bylo úplně jedno. On sám také nezářil zrovna čistotou.

Čistý, zářivě čistý, vybavila se mu jedna přihlouplá televizní reklama na čistící prášek a zasmál se. Ulevilo se mu tím a napětí, které ho drtilo jako čelisti obrovského svěráku, trochu povolilo.

Horší ale bylo, že mu jedna tableta upadla do trávy a on teď v noci neměl sebemenší šanci ji najít. Pravda, v té vysoké trávě by neměl šanci ani za denního světla.

Chvíli žmoulal v dlani tu poslední a zvažoval, co s ním třetí prášek v průběhu několika málo hodin udělá. Potom se rozhodl a zastrčil pilulku zpátky do kapsy. Do rána bylo ještě příliš daleko a nevěděl, co všechno ho ještě čeká.

No, tak do toho. Nebo ti oheň vyhasne a budeš tady sedět potmě, hecoval se. Opřel se o berli a vyrazil kupředu osvědčeným a vyzkoušeným stylem. Pár metrů dopředu, pár minut odpočinku. Pár metrů dopředu, pár minut odpočinku.

Bolelo to.

A i přes tu zimu se z něj pot jen lil. Byl rád, že má svoji gázovou čelenku. Na otírání potu z očí by mu chyběla volná ruka.

Za více jak půl hodiny se dovlekl až k oněm souškám. Při pohledu zpátky přes louku viděl, že jeho oheň už zase jen doutná, a nezbývalo mu než doufat, že se mu podaří znovu ho oživit.

Ztěžka se posadil mezi suché smrčky a začal z nich olamovat větve. Nalámal jich už celou hromadu, když mu hlavou jako blesk proletěla myšlenka, že se namáhá a trápí úplně zbytečně, protože to dříví k ohništi nedokáže nijak dopravit. Měl k dispozici jen jednu ruku, navíc popálenou, a tu nutně potřeboval na přidržování berle.

Seděl mezi spoustou suchého dřeva a snažil se vymyslet, jak je dostat přes louku. Neustále rostoucí zima jeho přemýšlení urychlila a konečně ho napadlo jedno řešení.

Tak prosté, že bylo až geniální.

Serval zuby z popálené ruky tak pracně přiložený obvaz a proklínal se přitom, že nechal zbytek druhého obvazu u ohně. Z větví poskládal velkou otep a pevně ji tím obinadlem svázal dohromady. Podařilo se mu to až na třetí pokus, dvakrát se mu otep rozpadla při svazování pod rukama. Rozmotal i čelenku a sundal si ji z hlavy. Provlékl tento kus gázy mezi větvemi a oba volné konce svázal dohromady. Takto vytvořenou smyčku si přetáhl přes hlavu a zdravou paži a urovnal si otep na zádech.

To by mohlo jít, pochválil se polohlasně, nadarmo nemáš tu vysokou školu…

Znovu se za značných bolestí zvedl na nohy a namířil si to zpět ke svému stromu. Při každém kroku ho otep bolestivě udeřila do zlomené paže. I tento systém měl tedy své mouchy.

Krok, rána.

Krok, rána.

Až se mu zatmívalo před očima bolestí. Zatínal zuby a propracovával se dopředu. Jeho ohniště už sotva kouřilo, po plamenech nebylo ani památky. Musel si pospíšit.

Zhasínající oheň měl ještě jednu velkou nevýhodu. Jak se ztratily plameny, les znovu obživl. Znovu se ozývalo praskání větví pod kopyty zvěře, houkaly sovy. Ze všech stran lesa na něho útočily spousty zvuků.

Zvuků, kterých by si ve dne nejspíš vůbec nevšiml, ale které mu teď připadaly krajně podezřelé. A naháněly mu hrůzu. Ještě že aspoň nevěřím na strašidla, říkal si, a raději tyto úvahy hned zaháněl, protože kdoví, jak to s těmi strašidly vlastně je…

Chtěl zrychlit, ale nešlo to.

Nedokázal už zrychlit ani o fous. Byl fyzicky zcela vyčerpaný a psychicky nalomený.

A tak se dál až k uzoufání pomalu vlekl ke svému útočišti. S nákladem na zádech mu to šlo mnohem pomaleji, než by si přál. Byl otupělý, prášky začínaly působit. Ale začaly konečně dělat také to, co od nich očekával v prvé řadě, totiž zabírat trochu i proti bolestem.

Byl asi v půli cesty, uprostřed palouku, když se v lese něco stalo. Něco se změnilo. Les najednou ztichl. Markem zalomcoval příšerný strach. To už tady přece jednou bylo, říkal si zoufale. A jak to dopadlo… Proboha, já už to nechci, šeptal. Nechci. Nechci!

Lehl si co nejrychleji na zem a vmáčkl se mezi drny. Otepí si kryl hlavu a doufal, že ho není moc vidět. Neodvažoval se nahlas ani dýchat.

Hrozně si v tu chvíli přál být v bezpečí chaty, poslouchat praskání dřeva v kamnech, srkat horké kafe nebo čaj s rumem a hrát s přáteli karty nebo třeba i to zatracené „Člověče, nezlob se“, u kterého se pokaždé tak rozčílil, protože s železnou pravidelností prohrával.

Nervy měl napjaté až k prasknutí a s hrůzou v očích číhal na každý podezřelý zvuk. Třásl se zimou a strachem.

A potom to uslyšel…

Vpravo od něj, hlouběji v lese, chodilo něco mezi stromy.

Ale nebylo to praskání větviček pod tvrdými kopýtky jelenů ani našlapování širokých tlap těžkého medvěda. Ty zvuky už dobře znal a dokázal je spolehlivě rozpoznat.

Toto bylo něco nového; něco, s čím se v lese ještě nikdy nesetkal. Byl to měkký a lehký krok obezřetně našlapujícího zkušeného dravce. Lovícího dravce.

Markovi se chtělo řvát, ale i hlasivky měl strachem úplně ochromené, a i když měl ústa dokořán otevřená, nevydal ze sebe ani hlásku.

Opatrně se nadzvedl na zesláblé a chvějící se pravé ruce a se strašným strachem z toho, co tam zahlédne, se upřeně zadíval do hluboké tmy lesa. Do míst, odkud se mezi stromy ozývaly ony zvláštní a podezřelé zvuky. Bál se toho, co tam uvidí, ale musel vědět, na čem vlastně. Jinak by se zbláznil.

Nejistota mu hrozně drásala nervy.

Od soustředěného koukání do tmy mu začaly slzet oči. Musel si znovu lehnout, aby si uvolnil ruku a mohl si je protřít. Když se znovu nadzvedl, uviděl ve slabém svitu měsíce dva páry zelených svítících bodů, zvolna se pohybujících asi šedesát centimetrů nad zemí.

Pohybovaly se pomalu, metr za metrem, směrem k němu.

Třeba to jsou světlušky, zadoufal prostoduše. Už jim takto přece naletěl několikrát. Proč by to, doprčic, nemohly být světlušky?

Jenomže v tomto případě bylo zřejmě přání otcem myšlenky. Tato světýlka udržovala stále stejné rozestupy. Což je věc, kterou světlušky obvykle nedělají. Ani ty nejprotivnější a nejzlomyslnější světlušky ze všech světlušek na světě by něco takového nedokázaly.

Jsou to vlci, musí to být dva vlci, přiznal si Marek a cítil, jak mu po zádech opět stékají pramínky studeného potu. Čtyři zeleně žhnoucí body se zastavily na hraně lesa a Marek téměř fyzicky cítil, jak si ho vlci prohlížejí. Měl v tu chvíli hrozný strach, bál se byť se jen pohnout a jen bezmocně ležel na zemi a prudce oddechoval.

Nocí se rozlehlo táhlé vlčí zavytí.

Marek zesinal hrůzou, bylo to tak strašlivě blízko. Po celém těle mu naskočila husí kůže. Mohl by na sobě strouhat tvrdý sýr do špaget.

Když měl v minulosti několikrát to potěšení poslouchat vlčí vytí, připadalo mu to romantické. Považoval tehdy vlčí vytí za jeden z nejkrásnějších zvuků, jaké kdy ve volné přírodě slyšel. Jenomže to bylo zpravidla hodně vzdálené vytí a on přitom byl v bezpečí. Teď se však třásl o život.

Nevěděl, co bude následovat. Doufal, že se nemýlili ti ochranáři, kteří mu říkali, že ještě nikdy tady vlk člověka nenapadl. Na rozdíl od medvěda. A Marek rozhodně netoužil po té pochybné cti, stát se prvním napadeným, a pro jistotu se stále tiskl obličejem k zemi a přikrýval si hlavu tou zdravější rukou. Když se po několik nekonečně dlouhých minut vůbec nic nedělo, odvážil se znovu vzhlédnout. Vlci byli pryč.

Vůbec nic nepřipomínalo jejich nedávnou přítomnost.

A Marek si najednou nebyl jistý, jestli to byla skutečnost nebo jenom výplod jeho rozdivočené fantazie.

Opatrně se vztyčil na lokti a rozhlédl se kolem sebe.

Nikde nebylo nic vidět. Vůbec nic.

Nasál nosem vzduch. Byl čistý, voněl jen nočním lesem. Po pachu šelem v něm nebylo ani památky. Zdálo se, že je v lese opět naprostý klid a mír.

Oddechl si a otřel si zpocený obličej. Zvedl se a pokračoval v cestě. Hrozilo, že mu jeho už tak chatrný oheň definitivně vyhasne.

Pomalu a s mnoha přestávkami se dovlekl až ke své borovici, kde s obrovskou úlevou shodil náklad ze svých zad. Vyčerpaně se svalil na zem a odpočíval. Nemohl si však dopřávat blahodárného odpočinku příliš dlouho, rozhodně ne tolik, kolik by ho teď potřeboval. Oheň mu skomíral před očima.

S povzdechem nalámal jednu suchou větev na drobné kousky a tuto noc už potřetí oživil oheň. Když se plameny opět rozhořely, naložil na ně dřevo a s požitkem se znovu opřel o rozpukaný kmen borovice. Zásoba paliva by mu teď mohla až do rána vystačit.

Pracně si sundal promočený a potrhaný svetr a chvíli jej sušil nad plameny. Hned vzápětí jím však zalomcovala taková zima, že mu zuby zacvakaly o sebe staccato. Znovu si ten svetr oblékl. Byl odporně studeně vlhký, ale bylo to lepší, nežli nic. A tak jediným výsledkem exhibice se svetrem bylo, že si znovu oživil všechny rány na těle a skučel teď bolestí.

Už se nad ničím nerozmýšlel a spolknul nasucho ten poslední prášek Dinylu. Měl hroznou žízeň, potřeboval by se napít, ale nebylo čeho. Jedinou vodou v okolí byla rosa. Pokoušel se slízat její kapičky z trávy, ale stačilo to sotva na ovlhčení okoralých rtů.

Znovu přiložil na oheň další dřevo, ohořelé klacky přistrčil blíž k plamenům. Vyjmul dýku z pouzdra a položil ji vedle sebe. Na dosah. Bylo to čistě symbolické gesto, upřímně řečeno si vůbec nedovedl představit, že by se snad mohl tím nožem účinně bránit medvědovi, nebo třeba jen obyčejné zrzavé lišce, nicméně mu i toto gesto dodávalo trošku jistoty v nejisté situaci.

Choulil se, jak jen to šlo nejvíc, a upadal do neklidného horečnatého polospánku. Snažil se odpoutat svoji mysl od rozbolavělého a prochladlého těla, ale moc se mu to nedařilo. Potřeboval by se vypnout, oddělit fyzično od duševna, tak, jako to umějí fakíři a jogíni, ale toto umění mu bylo cizí. Bohužel, hodilo by se.

Byla mu zima. I přes ten oheň. Hrozná zima. Snažil se zahřát alespoň představami a vzpomínkami na teplo.

Vzpomínal, jak s Monikou leželi letos v červnu na písečné pláži italského Bibione a opékali se na žhavém středomořském sluníčku. Jeho paprsky do nich bušily, zapichovaly se do jejich rozpálených nahých těl jako akupunkturní jehličky. Museli nakonec před nimi utéct a jít se zchladit do studených vln moře. Jak by si teď přál, aby mu bylo takové horko, že by se z toho až zpotil.

Vzpomínal také, jak před nástupem na vysokou školu pracoval v jednom zemědělském družstvu poblíž Brna. V létě pracoval na poli a přes zimu dělal nočního topiče…

Byl leden, mrazy dosahovaly teplot bezmála třiceti stupňů pod nulou a on topil ve správní budově. Do půlnoci sedával s nočním hlídačem, takovým příjemným sukovitým staříkem, v jeho budce u brány. O půlnoci dědu Cardu doprovodil na jeho pravidelné obchůzce, obešli spolu areál, zkontrolovali porodnu a teletník. U vrátnice se rozloučili. Děda si šel lehnout na své kanape a on odcházel do své kotelny. Byl z venku celý prokřehlý a promrzlý a v kotelně bylo tak příjemné teploučko. Nasypal do hlubokého a věčně nenasytného násypníku plné kolečko černého uhlí a poslouchal fascinovaně oheň, jak se po něm vděčně a hladově vrhá. Otevřel přední dvířka, díval se do červených a žlutých plamenů a poslouchal melodické akordy hučícího kotle. Bylo to tak příjemné, tak opojné. Zavřel oči a představoval si, že je s nějakou krásnou dívkou u táboráku. Nebyl leden. Byla vlahá červencová noc, plameny plápolaly, cvrčci cvrkali a oni se zuřivě milovali. Probudila ho až vlezlá zima. Byly čtyři hodiny ráno. Usnul a kotel mu vyhasl. A ranní směna měla ten den kvůli němu ve sprchách jenom studenou vodu…

Teď ležel u toho vysněného táboráku a toužil, aby byl raději někde u rozpálených, teplem sálajících kamen. Jako třeba včera.

Včera…

Skutečně to bylo teprve včera. Připadalo mu, že už od včerejška uplynulo několik dlouhých let.

Včera…

Jestli by ho včera napadlo, že hned další noc stráví zle potlučený ve studeném a nepřátelském lese. Jak rychle a snadno se mohou lidské osudy změnit. Otočit se o sto osmdesát stupňů k horšímu.

Marek se cítil jako neandrtálec vyhnaný z tlupy, psanec vyštvaný na okraj lidské společnosti. Přesněji řečeno až za její okraj. Protože i na tom okraji se občas najde někdo, kdo v nouzi pomůže. Ale tady?!

Neboť on teď byl vyobcován, nikým nechtěn. Bez kmene se nedá žít – nekonečnými tisíciletími prověřená krutá pravda se opět připomněla ve své nejbrutálnější a nejsyrovější podobě.

Dokud je člověk zdravý a silný, dokud je mu teplo a má co jíst, to je osamělý život v hlubokém lese romantika. Jak se vše ale rázem změní, je-li člověk potlučený, zraněný, má hlad, žízeň, bolesti a navíc je mu strašlivá zima.

A k tomu všemu velmi dobře ví, že je odkázaný na cizí pomoc. Že pokud mu nepomůže někdo jiný, tak určitě zemře.

Jak asi muselo být těm nešťastníkům vyhnaným za trest z kmene, bez možnosti omilostnění a návratu. A jak takovému člověku asi bylo, když zůstal ležet v nějaké rokli s polámanýma nohama, a věděl, že musí umřít, protože jemu, vyhnanci, na pomoc nikdo nepřispěchá. Že tam bude ležet, sám, bezmocný, bezbranný a zoufalý tak dlouho, dokud nezemře vyčerpáním, podchlazením nebo na následky svých zranění. Nebo dokud ho nějaké od hladu netrpělivé zvíře nezabije.

Asi jen Bůh sám ví, kolik už takových lidí v minulosti leželo uprostřed studených nocí pod podobnými stromy jako teď on, a možná viděli ve tmě podobné studeně zelené oči smečky vychrtlých vlků.

Vlků napřed posedávajících někde mezi stromy, později už přecházejících kolem a trpělivě čekajících, až tomu směšnému človíčkovi dojdou poslední zbytky sil, až nebude schopen se bránit, aby ho potom, už zcela vysíleného, ale ještě pořád živého, rozervali na kusy a zasytili jím své věčně hladové žaludky.

Marek se otřásl.

Vyčerpání, velké množství ztracené krve, bolest a silné prášky ho zmáhaly. Cítil se teď přesně jako ten pravěký vyhnanec čekající na svoji smrt. S jedním zásadním rozdílem. On na rozdíl od pravěkých nešťastníků měl naději. Naději, že mu pomohou jeho přátelé. Naději, že ho nenechají lesu napospas. Naději, že snad už brzy po rozednění se před ním objeví ty známé a milované tváře a pomohou mu.

Naděje je mocný lék. Mocné kouzlo.

Nemít naději, kdoví, jestli by vůbec podnikal všechny ty tolik bolestivé a tolik vyčerpávající cesty po palouku. Pro baterku, pro sirky, pro dřevo.

Kdoví, jestli by už dávno na všechno nerezignoval a nezůstal ležet třeba hned pod tím bukem, ze kterého tak hloupě spadl, a nenechal noční chlad, aby ho pokojně a bezbolestně uspal. A potom, děj se třeba vůle Boží.

On ale měl naději!

Mám naději, mám ji, mám, opakoval si stále dokola. Byl jako zaseknutá gramofonová deska. Mám naději.

Musel si to opakovat. Pořád si to musel opakovat. Udržovalo ho to při životě.

Zatřásl hlavou, aby zapudil chmurné myšlenky, a přiložil raději znovu na oheň. Noc plynula zatraceně pomalu a byla krutě studená a krutě dlouhá.

On ale měl naději…

 

X

 

Poznámky pod čarou

Tzv. letní trojúhelník je asterismus tvořený hvězdami Deneb v souhvězdí Labutě, Vega v souhvězdí Lyry a Altair v souhvězdí Orla. Na severní polokouli je nejlépe pozorovatelný v letním období (odtud název). Všechny tři hvězdy patří mezi 57 tradičních navigačních hvězd.

Bílá sova - pravděpodobně to tehdy byla sova pálená, slovensky plamienka driemavá (Tyto alba).