5. část

(pokračování)

 

Marek zapíchl hůl pevně mezi drny a opatrně se po ní spustil dolů. Ztěžka se posadil do trávy hned vedle baterky a natáhl se pro ni. Zvedl ji, ale rozpadla se mu v ruce na několik kusů. Nechal její trosky bezmyšlenkovitě protéct mezi prsty. Chtělo se mu nahlas řvát zklamáním. Absolutně celý svět se proti němu spiknul.

Vyčerpaně si lehl na záda, obličej si přikryl zdravou paží a rozbrečel se jako malý kluk. Zklamáním i bolestí. Celé tělo se mu otřásalo vzlykáním.

Kdyby mě tak teď viděla Monika, pomyslel si a zrudl hanbou. Nesmím to vzdát. Nesmím… Nesmím… Nesmím…

Bylo mu zle a začínal na sobě pociťovat všechny příznaky posttraumatického šoku. Jak jen jsme se to učili, trápil paměť. Ach, ano, probleskla zatemnělým mozkem vzpomínka na tu správnou poučku, v případě šoku je důležitých 5T - ticho, teplo, tekutiny, transport, tišit bolest. Tak z toho asi nebude nic, zhodnotil kriticky situaci. Tady z toho všeho mají jenom to ticho. Toho je tady na rozdávání, jinak ale máš smůlu. Ten zbytek budeš muset prostě rozchodit, naordinoval si léčbu, a pokusil se vstát. Okamžitě se pozvracel.

Taky dobře, říkal si, zatímco si utíral roztrhaným rukávem ústa. Aspoň ten hroznej puch odpudí všechny ty krvelačný bestie, který by sem mohl přilákat pach čerstvý krve. Mojí krve…

Ušklíbl se a vzepřel se na zdravé ruce, aby se rozhlédl kolem sebe. Viditelnost byla mizerná, ale pevně věřil, že vodotěsně zabalený sáček, v němž byly zápalky, pár obvazů, a jak také doufal, několik tablet nějakého analgetika, by snad uvidět mohl. Jenomže neuviděl. V bezprostředním okolí nebylo vůbec nic takového.

Nezbývalo, chtěl-li ho najít, než hledat nazdařbůh.

Vybral si směr, kterým byla rozmetána většina jeho věcí, a pomalu se tam belhal. Pomalu a bolestivě.

Našel dvoulitrovou petku, v níž si nosíval na túry vodu. Byla proražená a pochopitelně prázdná. Nasucho polknul a v záchvatu bezmocného vzteku ji odpálil berlí jako golfový míček kamsi do tmy.

Po několika dalších dlouhých minutách našel náhradní svetr…

To byl velmi cenný nález a také se z něj patřičně radoval. Oblečení, které měl na sobě, bylo rozedrané a promáčené potem a krví, a stále méně ho chránilo před stupňující se zimou. Navlékl si svetr přes bundu, co měl na sobě. Stejně by si ji nedokázal svléknout. Zaváhal, co udělat s prázdným rukávem, a nakonec ho zastrčil za opasek. Svetr příjemně hřál. A také přidržoval zlomenou ruku těsněji u těla. Byly to drobnosti, ale Marek se začínal učit radovat z maličkostí.

Velký tmavý mrak se roztáhl po obloze a přikryl i ten malý srpek Měsíce. Nebe ztmavlo a už zase nebylo vidět téměř vůbec nic.

Marek si povzdechl a přibelhal se k nejbližší skupině malých smrčků. Vlezl si mezi ně jako do úkrytu a stočil se na zemi do klubíčka. Jeho levá noha zůstala bezvládně natažená na zemi a jen sebou lehce pocukávala v rytmu pulsující bolesti. Ležel tam jako poněkud přerostlé embryo v matčině lůně a přemýšlel. Bylo to ostatně to jediné, co mohl v té černočerné mrazivé tmě dělat.

Přemýšlel o tom, že byl na různých výpravách už tolikrát a až dodnes mu pokaždé přálo štěstí. Možná, že právě ta nepatřičná sebejistota, kterou tím získal, možná to, že si hrál na někoho, kým ve skutečnosti nebyl, pýcha, možná, že to všechno dohromady přispělo k jeho nehodě. Kdyby nechodil sám tak nezodpovědně do neznámého lesa, nehledal tam medvědí doupě a nepokoušel tak zbytečně osud, nemuselo se mu nic stát. Možná…

Zase na druhou stranu se povídá, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Kdyby se pod ním nezlomila ta blbá větev, mohl už dávno být doma. A touhle dobou by vyprávěl přátelům své dobrodružné zážitky a oni by mu záviděli.

Monika by se sice chvíli zlobila, trucovala by, ale potom by mu určitě dovolila, aby jí večer, až ohřejí vodu na kamnech, umyl záda. Dobře věděl, že by to neskončilo jen u zad… Možná že by… A možná taky ne, zarazil se, když si vzpomněl na jejich včerejší hádku… Hm, tak ne, spíš asi ne…

Čert ví, raději na to nemyslet.

Podíval se na tmavé mraky prohánějící se teď po obloze. Vypadalo to na déšť nebo dokonce na sníh. Zbledl strachem. Ne, sníh ne, prosil oblohu. Sníh mě zabije…

Zatím však nepršelo ani nesněžilo, a tak přestal na počasí a na mraky stahující se nad jeho hlavou myslet. Stejně to nemohl nijak ovlivnit.

Myšlenky mu znovu odskočily k Monice. Přitahovala je jako magnet. Co když už ji nikdy neuvidím? Co když třeba dostanu do poraněné nohy sněť a budou mi ji muset amputovat? Nemůžu přece po ní chtít, aby milovala mrzáka. A pocit, že se mnou zůstává jenom ze soucitu, ten bych nesnesl. Vím, co bych udělal. Jak bych v podobné situaci reagoval… Jasně… Zapudil bych ji od sebe. Jako vzteklého psa bych ji zahnal. Co nejbrutálněji. Aby mě nenáviděla a netrápila se kvůli mně. Určitě bych to takhle udělal.

Určitě? Víš to tak jistě? Sžíravé pochyby se do něj zahryzly s buldočí urputností. Jak to můžeš tvrdit? Kde bereš tu jistotu? Tu drzost? Copak jsi už někdy podobnou situaci zažil? Vidíš. Kecáš. Jenom kecáš. Nezažil jsi to a děláš tady ramena. Třeba budeš ještě škemrat a po zemi se plazit, aby tě měl někdo aspoň trochu rád a staral se o tebe. Jak ty vlastně víš, co budeš dělat v budoucnosti? Nevíš, co bude zítra… Nevíš, co bude za hodinu… Za půl hodiny…

Monika… Pche… Zapomněl ses jí zeptat, co ona na to. Nemáš ten dojem? Třeba to bude ona, kdo nakope do zadku tebe, a ne obráceně… Máš u ní vroubek, a ne zrovna malej, nezapomínej na to…

Obraz Moniky se rozplynul a Marek před sebou najednou viděl tu sympatickou prodavačku z Rudné.

Andrea se jmenovala… Hezké jméno, ale zvláštní holka… Milá, hezká, ale zvláštní… Taková záhadná… Povídavá, ale přesto samý tajemství… Jak to vlastně všechno myslela? Co, krucinál, myslela tím, že je Lopušná prokletá? No jo, stala se mi nehoda, ošklivá nehoda, ale nic nevysvětlitelnýho nebo čarodějnýho v tom přece nebylo. Byla to obyčejná lidská blbost, moje vlastní blbost. Nebo snad ne? Jestli o tom budu moc přemýšlet, tak ještě začnu věřit na strašidla…

A jak myslela všechny ty řeči o svém osamění? Byla snad v jejím hlase, v tom podivným podtónu, co jsem chvílemi zachytil mezi řádky, nějaká nevyslovená nabídka?

Sakra. Proč by nakonec ne? Vždyť je to moc milá a zatraceně pěkná holka. Jinak hezká než Monika, napadlo ho, úplně jinak. Zvláštní, jak dvě holky, obě pěkný, můžou bejt úplně jiný…

Monika, ta je hezká už na první kouknutí, na Andreu se člověk musí podívat pořádně. Na první pohled je sice sympatická, ale není v ní taková ta vyzývavá atraktivita. Ale když se koukneš podruhý, důkladněji a líp, uvidíš jemně vykrajované rysy, sametovou pleť, jiskřivé oči, důlky ve tváři a ten jazyk, když se dotýká při přemýšlení předních zubů… Co ta s ním musí umět…

Ale nebyl to jenom vzhled, co ho na ní přitahovalo, uvažoval dál, když mu zima a bolest myšlenky na sex velmi rychle vyhnaly z hlavy. Monika byla vzdělanější, končila vysokou školu, Andrea, jestli Marek dobře pochopil její slova, měla jenom nějaké gymnázium. Vlastně na vejšku ani nemohla, vdala se a narodila se jí dcera, vzpomněl si. Přesto měl silný pocit, že si ta dívka v inteligenci s Monikou nikterak nezadá. A že, na rozdíl od ní, má tak nějak zdravější přístup k životu, že je víc do nepohody.

Nedokázal to úplně přesně definovat, ale zdálo se mu, že s Andreou by byl společný život příjemnější. Monika byla po většinu času bezvadná partnerka, ale někdy z ní byl unavený. Potřebovala chodit do společnosti, jemu to nic moc neříkalo. Ráda mluvila o své matematice a fyzice a on většinou neměl nejmenší tušení, o čem je řeč. A občas měla sklon k výčitkám, které snášel jen s velkým sebezapřením. Někdy je nesnesl a potom byl oheň na střeše. Jako včera večer… To si toho řekli opravdu dost… To se bude pracně žehlit… Budou to ale vůbec chtít ještě žehlit? Nebyl si najednou jistý…

Až dodneška mu nedělalo větší potíže ignorovat drobné nedostatky v jejich vztahu a byl se svým i s jejich společným životem v zásadě spokojený a šťastný. I přes tu hádku až dodneška neuvažoval o tom, že by třeba mohl být s někým jiným ještě spokojenější a šťastnější. Možná to bylo z pohodlnosti, možná ho to prostě nenapadlo…

Až teď… Teď o tom přemýšlet začal.

Proč musím potkat takovouhle holku, jako je ta Andrea, když zrovna chodím s jinou, posteskl si. Byla dlouhá období, kdy byl úplně sám, a co by tehdy za takové setkání dal. Ale teď, teď nejsem sám, chodím s Mončou už tak dlouho. Nemám právo opustit ji pro jedno letmý setkání s jinou ženou. Nebo snad mám? Sakra, nejsme přece manželé, jenom spolu chodíme. Láska je moc hezká a příjemná věc, ale je to jenom cit. Není to závazek. Je to jenom vztah dvou rovnoprávných, svobodných lidí, kteří mají mimo jiných svých práv také právo volby. Včetně práva volby svého partnera.

Na druhou stranu si dovedl vážit toho, že to s ním Monika vydržela takovou dobu a že to s ním, přes všechny ty drobné třecí plochy v jejich vztahu a přes všechny jeho mouchy a nedostatky, zřejmě hodlá vydržet ještě mnohem déle. Má tedy právo tento její nepředstíraný a opravdový cit zpochybnit a ohrozit? I když si možná někdy v hloubi duše přiznává, že by se mu možná s někým jiným žilo lépe? Může rozbít takový vztah? Může vůbec udělat něco takového? Smí hazardovat s její láskou koketováním s cizí ženou? S cizí ženou v cizí zemi?

Myšlenky se mu zamlžovaly, rozutíkávaly se a splývaly do sebe, překrývaly se a prostupovaly sebou navzájem. Byly stále hůře a hůře uchopitelné, sypaly se jako jemný říční písek, protékaly mu mezi prsty jako voda, až se mu poztrácely někde v hlubinách jeho podvědomí…

Přestával rozlišovat, co jsou ještě myšlenky a co už sny. Myšlenky se proměňovaly ve sny, ze snů se stávaly myšlenky, jimiž se jeho otřesený mozek chvíli poctivě zaobíral, a které se mu potom opět poztrácely někde mezi zmatenými sny…

Pomalu na té ledové zemi usínal. Cítil se strašně vyčerpaný. A strašlivě osamocený.

Nesmím usnout, nutil se násilím do bdělosti. Nesmím…

Zvedl se vítr. Zatraceně studený a zatraceně agresivní vítr. Lomcoval mohutnými stromy, rozčesával větve keřů a pronikal Markovi až do morku kostí.

Roztřásl se zimou, zuby mu o sebe jen drnčely. Ale aspoň ho to probralo k životu. Musím se pohybovat. Musím, musím, protože jestli usnu, tak zmrznu, opakoval si pořád dokola.

S obrovským sebezapřením se posadil a zdravou rukou kolem sebe mával jako šílenec, aby se zahřál a rozproudil ztuhlou krev v žilách.

Naštěstí vítr po asi patnácti nekonečně dlouhých minutách ta obludná mračna rozehnal a měsíc opět vystrčil svůj studený bílý čumák. Neoteplilo se tím ani o stupínek, ale aspoň se trošku osvětlila ta zpropadená mýtina.

Marek opustil svůj chatrný úkryt a ploužil se dál kolem temné hradby stromů. Pohyboval se velmi pomalu, vyškrabával energii ze samého dna svých rezerv.

Pár metrů dopředu, pár minut odpočinku.

Pár metrů dopředu, pár minut odpočinku.

Při odpočinku si pokaždé lehnul na zem a polohlasně počítal do sta. S každou další pauzou počítal stále pomaleji a pomaleji. Když padla stovka, znovu se zvednul a za vydatné pomoci berle pokračoval dalších pár metrů.

Snažil se křižovat mýtinu a vyhýbat se přitom výmolům, pařezům, kamenům a malinovým keřům. Zraněnou nohu teď už skoro vůbec necítil.

Taky dobře, říkal si. Možná mi odumírá, ale stejně s tím nemůžu vůbec nic dělat. Tak ať to aspoň tak kurevsky nebolí, přesvědčoval sám sebe. Strávil tak asi hodinu a urazil přitom jen pár desítek metrů, když mu konečně přálo skutečné štěstí.

Našel malý balíček, pečlivě zabalený v igelitu. Dobře věděl, že je v něm lékárnička, a ještě, a z toho měl úplně největší radost, suchý novinový papír a krabička zápalek.

Život dostal najednou nový rozměr.

A nový smysl…

 

X

 

„Já si ale skutečně myslím, že bysme měli ještě chvíli počkat,“ podíval se Filip skepticky na hodinky. „Ještě není tolik. Marek se z lesa běžně vracívá až kolem půlnoci. Teď je na něho ještě brzo. Abysme nelítali jak blázni někde po planině a on přitom neseděl na posedu a neposlouchal v transu vlčí vytí.“

Andrea se nesouhlasně zamračila. „Myslela som si, že si jeho priateľ,“ pronesla kousavě.

Filip uraženě ztuhl. „Ale jo, JÁ jsem jeho přítel,“ zdůraznil. „A znám ho už velice dlouho,“ zdůraznil ještě víc. „Na rozdíl od někoho… A právě proto si myslím, že je ještě brzo na nějaký nesmyslný panikaření,“ dodal bezohledně a opálený obličej mu potemněl. Ta ženská ho začínala štvát. Co si vlastně o sobě myslí? Zjeví se tady bůhví odkud a bude jim organizovat život…

Andrea se zoufale podívala na Roba a hledala u něj zastání. Chatař se chvíli ošíval a potom řekl: „Dievčatko, v tomto musím súhlasiť s Filipom. Marek nie je malý chlapec, aby sme sa oňho už museli báť, a naozaj sa môže vrátiť až v noci. Ísť ho hľadať teraz by nebolo ani trochu rozumné.“

„Ak bude stále takto zamračené, tak nebude o chvíľu vidieť ani na krok,“ suše konstatovala Andrea, která se nehodlala jen tak snadno vzdát.

„To není už teď,“ utrousil Filip a vyhnul se jejímu spalujícímu pohledu.

„Tak ako, Robo? Pôjdete mu na pomoc?“

„Počúvaj, Andrejka,“ odpověděl Robo vážně. „Vážim si tvoje pocity, ale uznaj, že je to na organizovanie nejakej záchrannej výpravy trochu málo. Nemáme žiadny dôkaz, že by Marek našu pomoc potreboval. A keby aj, za tmy sa toho aj tak veľa robiť nedá. To miesto, kam sa Marek vypravil, je ozajstná džungľa. Ja to tam poznám dosť dobre na to, aby som vedel, že ho tam v noci nikto nenájde. Je to niekoľko kilometrov štvorcových starého lesa. My sme dvaja,“ podíval se na Filipa, který mlčky přikývl, „ty tu máš dieťa, s tebou nemôžeme rátať. Okrem nás je iba pár ľudí na Veľkej lúke, ktorí celý deň dreli ako mulice a teraz sa chystajú do postele. Alebo v nej už sú, pretože za úsvitu vstávajú. Nemáme právo vyhnať ich do lesa len kvôli nejakému tušeniu. Čo chceš robiť? Ísť dolu do krčmy a vzburcovať opilcov? Pozri sa, dievča,“ změkl mu hlas. „Ak je Marek schopný pohybu, príde sám hoci v noci. Ak sa mu snáď náhodou niečo stalo, vyvrtol si členok alebo niečo také, urobí si ohník a vydrží tam v pohode až do rána. A ak sa v noci nevráti, tak ho hneď po rozvidnení môžeme ísť hľadať. To ti sľubujem. Ale teraz nie. Naozaj nie. Ver mi.“

„A co když…,“ chtěl se Filip na něco zeptat, ale zarazil se.

„Čo, co když?“ nastražila Andrea uši a Robo po něm šlehl očima.

„Ne, nic. Zapomeň na to.“

Andrea se napřímila na židli a střídavě oba chlapy pozorovala. Mlčela, ale bylo vidět, že o něčem usilovně přemýšlí. „Dobre,“ konstatovala po delší době. „Je veľa hodín a my dve už musíme domov.“ Zvedla se a oblékla se. „Poď, Barborka, musíme už ísť,“ navlékala malou do mikiny.

„Mami, ja tu chcem ešte zostať,“ zaprosila holčička.

„Nie! To nejde, ideme. Ešte ty ma hnevaj,“ odmítla Andrea stroze. Popadla ji nesmlouvavě za ruku a vlekla ji ke dveřím. „Vám dvom prajem kľudnú dobrú noc,“ prohodila jedovatě a odešla do tmy.

„Do riti,“ zaklel Robo a vyskočil ze židle. Následován v těsném závěsu Filipem vyběhl ven. Andrea stála u svého auta, objímala dceru a plakala.

„Nechaj nás samých,“ houkl Robo na Filipa.

„Cože?“

„Zalez do chaty, Filip, hneď teraz, hýb sa,“ zavrčel Robo nevlídně a vystrkal ho pryč. Přistoupil k Andree. Zaváhal, ale potom rozevřel svoji medvědí náruč a obě dívky do ní sevřel. „Dievčence, dievčence,“ zašeptal a hlas se mu zadrhl. „Andrejka, takto predsa nemôžeš odísť,“ zašeptal. „Prosím ťa, ver mi, ako ja verím tebe. Ja verím, že si mala zlé tušenie, ja na teba dám. A ak si myslíš, že sa Marekovi niečo stalo, verím tomu. Pamätám sa, ako to bolo so Zolom. Ale ver aj ty mne, že viem, čo robím, keď za ním nechcem ísť teraz do lesa. A ver aj tomu, že urobím všetko na svete, aby som Mareka našiel a v poriadku ho dopravil naspäť. Ak nie kvôli nemu alebo kvôli sebe, tak kvôli tebe a tvojej dcérke. Vari som ťa už niekedy sklamal?“ zeptal se naléhavě. „Počuješ? Odpovedz mi. Sklamal som ťa niekedy?“

Andrea zavrtěla hlavou. „Nie, nikdy,“ dostala ze sebe.

„No vidíš… Ja viem, že nie. Počúvaj, poviem ti, ako to spravíme. Vy dve teraz pôjdete rovno domov. A zostanete tam, rozumieš? Budete čakať doma! Nech ťa ani nenapadne ísť ho hľadať sama. Stačí jeden blázon v lese,“ řekl varovně. „Aj tak si to chcela urobiť, však mám pravdu?“

Andrea se skloněnou hlavou přikývla.

„Myslel som si to,“ zabručel Robo. „Teraz to už ale nechaj na mňa. Ty sa musíš postarať o malú. Ja sa zase postarám o Mareka. Nakoniec, je to môj zákazník. A kvôli mojej hube je v tom lese. Ráno ti zavolám, ako to všetko dopadlo. Platí?“

„Platí,“ hlesla Andrea. „A Robo?“

„Čo?“

„Ďakujem.“

„Nemáš za čo, dievča.“

Andrea posadila Barborku dozadu a sedla si za volant. Nastartovala a rozsvítila světla. Robo ustoupil bokem, aby se mohla s vozem na úzkém hřebeni snadněji otočit, ale dívka se k tomu nějak neměla. Seděla za volantem, dívala se do tmy a ještě o něčem přemýšlela. Robo k ní přistoupil a otevřel dveře.

„Čo ťa ešte trápi?“ zeptal se měkce.

„Robo, prosím vás, nevravte o tom nič Marekovi. Nič o tom, že som tu za vami bola. Prosím. A odkážte to aj tam tomu… kamarátovi,“ kývla bradou k chatě a v očích se jí mihl hněv.

„Ale prečo? Prečo mu to nemám povedať? Nehnevaj sa, ale tomu vôbec nerozumiem?“

„Pretože sa nechcem nikomu vnucovať do života,“ zašeptala dívka, zabouchla dveře a rozjela se pryč.

Zmatený Robo se zadumaně poškrábal na hlavě a pomalu se vracel do chaty. Ženským ja asi nikdy nebudem rozumieť, bručel si sám pro sebe ještě ve dveřích.