4. část

 

(pokračování)

 

Andrea, připravující doma v Rudné pro sebe a svou malou dceru večeři, najednou zavrávorala a malý kastrólek plný horkých brambor upustila na podlahu. Opřela se oběma rukama o kuchyňskou linku a zhluboka oddechovala. Měla najednou strašně nepříjemný pocit kolem žaludku. Ako keby sa mi niekto prešiel po hrobe, pomyslela si a posadila se na židli.

„Čo sa ti stalo, mamička?“ zeptala se Barborka polekaně. „Bolí ťa niečo? Počuješ ma? Mami, prosím ťa, čo je to s tebou? Ty si chorá?“ rozplakala se.

Andrea se na ni podívala, jako kdyby právě procitla z nějakého ošklivého snu, a vzpamatovala se. „To nič, chrobáčik, to nič. Len ma zrazu nejako rozbolela hlava. Ale už je to úplne v poriadku,“ zalhala, přitáhla dcerku k sobě a posadila si ji na klín. „Už je to dobré. Naozaj. Už mi nič nie je. Si zlaté dievčatko, že sa o mňa tak staráš, ale už je to naozaj v poriadku, už je to preč,“ zašeptala a přitiskla ji pevně k sobě. Podívala se přes její blonďatou hlavičku na kuchyňské hodiny.

Oči jí těkaly z místa na místo, jak o čemsi usilovně přemýšlela. Sklouzla pohledem na podlahu a vrátila se do reality. „Páni, to je ale neporiadok. Som to ale babrák, však?“ Barborka se ulehčeně zasmála. „Počkaj, miláčik, pusť ma, musím to upratať,“ zvedla se Andrea a nahrnula smetáčkem brambory na lopatku. „Počkaj tu, zájdem to dať Ronkovi," řekla a vyšla na dvorek.

Vysypala zkaženou večeři do psí misky, a zatímco se Ron přišel podívat, co to dostal, aby, když zjistil, že jsou to jen samotné uvařené brambory, zase znechuceně od misky odešel, došla Andrea až k plotu zahrady. Opřela se o něj a zahleděla se na tmavý masív Muránské planiny, vypínající se na jižní straně za obcí.

Hustým lesem zarostlé kopce vypadaly na první pohled úplně stejně jako kdykoliv jindy. Mohutné, důstojné, mlčenlivé, teď na podzim nádherně vybarvené do žluta, červena, oranžova… A přesto se Andrea nemohla zbavit pocitu, že někde tam nahoře, sotva dvanáct kilometrů vzdušnou čarou odsud, se tomu zvláštnímu klukovi, co tudy dnes v poledne prošel, přihodilo před malou chvílí něco ošklivého. Možná si to jen namlouvala, ale nemohla to nechat jen tak být. Zvlášť když se jí do holých paží zakousl studený podvečerní vzduch a připomněl jí tak, že nad ránem bude možná mráz. Zachvěla se zimou i obavami a definitivně se rozhodla. Radšej teraz vyzerať ako hlupák, než si neskôr niečo vyčítať, řekla si.

Promnula si dlaněmi paže, pohladila Rona, který se jí posadil vedle nohy a opřel se jí o koleno, a vrátila se do kuchyně. „Prišli sme o večeru. Ani Ronkovi to veľmi nechutilo,“ řekla provinile směrem k Barborce. „Čo s tým spravíme?“

„To nevadí, mami, ja aj tak vôbec nie som hladná,“ konejšila ji Barborka a pohladila maminku po ruce.

„Naozaj nie? Nechceš aspoň natrieť chlebík s lekvárom?“

„Fakticky nie som hladná,“ řekla holčička statečně. „Ani trošku.“

„Dobre. Ja vlastne tiež nie. Ozaj, čo by si povedala, keby sme si dnes namiesto večere zašli spolu na výlet?“

„Na výlet? Teraz večer? Potme?“ vykulila Barborka oči. Takhle svou mladou maminku neznala, ale představa večerní výpravy se jí moc zamlouvala.

„No áno. Pôjdeme na výlet. A vieš čo? Bude to také naše dobrodružstvo.“

„To by bolo fakt príma, mamička!“ zajásala holčička a její veliké pomněnkově modré oči se rozzářily nefalšovaným nadšením. „A kam pôjdeme na to dobrodružstvo?“

„Hore na planinu. Navštívime tam uja Roba na chate,“ zašeptala Andrea, zatímco oblékala Barborku do teplé mikiny. Snažila se nedávat to na sobě příliš znát, ale její oči dceřino nadšení nesdílely. Vypadaly unaveně a vyprahle. Cítila se hrozně. Až moc dobře si pamatovala, že takhle nějak se cítila předloni v květnu. To když na jejího Zola spadl ten strom…

 

X

 

Nad špičatými vrcholky smrků a jedlí se objevil úzký srpek teprve čtyři dny starého měsíce a společně s hvězdami na jasné obloze osvítil tmavou mýtinu. Pod jedním ze stromů si nevýrazné měsíční paprsky našly i zle potlučeného Marka.

Ležel na zádech stále tam, kam dopadl, a pomalu se probíral k vědomí. Všechno ho bolelo, hlava mu třeštila a bylo mu strašně zle od žaludku. Náhle otevřel oči a bez uvažování se posadil.

Nečekaná a brutální bolest na něho zaútočila hned z několika míst rozbitého těla tak silně, že mu to vyrazilo dech. Zhroutil se zpátky do spleti větví a ucítil, jak se mu žaludeční šťávy hrnou do úst. S vypětím všech sil se převalil na bok a dávivě zvracel. Ještě nikdy v životě mu nebylo hůř.

A potom to povolilo. Nedokázal odhadnout, jestli odpočíval pět minut nebo hodinu, ale najednou se cítil mnohem lépe. Jako kdyby se mu tím zvracením vyčistil nejen žaludek, ale i hlava. Začínal být opět schopen racionálního uvažování.

Zůstal zcela nehybně ležet, aby nevyprovokoval nějaké nové bolesti, a pomalinku a velice opatrně zkusil zahýbat prsty pravé ruky. Podařilo se a ani to nijak zvlášť nebolelo. Povzbuzen úspěchem se pokusil pohnout celou paží. I to se zdařilo, aniž by se přitom zbláznil bolestí.

Vyzkoušel stejným způsobem levou ruku a jeho velice mírný počínající optimismu vzal rychle za své. Od lokte až dolů ke špičkám prstů byla levá ruka nepoužitelná. Nechtěla se hýbat, a když se o to přesto pokoušel, pekelně bolela.

To už Marek znal, něco takového kdysi zažil. Paže byla s největší pravděpodobností zlomená kousek pod loktem. Nic příjemného, ale také žádná katastrofa. Na zlomenou ruku se většinou neumírá. Přitiskl si paži co nejpevněji k tělu a velice opatrně se posadil. Do hlavy mu přitom zase začaly bušit ty kovářské perlíky. Při každém úderu měl před očima barevné mžitky. Zvedl zdravou ruku a nahmatal na hlavě velkou ránu pokrytou zaschlou krví.

Musím asi vypadat dost úděsně, pomyslel si, když si hmatem ověřil, že má celý obličej a vršek bundy potřísněný krví. Hotovej Apač na válečné stezce, ušklíbl se. Skalpovanej Apač na válečné stezce, upřesnil cynicky.

Nebylo to ale ještě všechno. Ještě zbýval kus těla a dvě nohy. A jak to tak vypadalo, nejhorší problém sídlil asi v polovině levého stehna. Při sebemenším pohybu mu odtamtud vystřelovala do celé nohy krutá, bodavá bolest. Zpočátku si myslel, že ji má také zlomenou, což by, na rozdíl od paže, byla vzhledem k jeho situaci učiněná katastrofa. Když si však nohu důkladně prohmatal, objevil na spodní straně stehna hlubokou, stále ještě trochu krvácející ránu. A z ní trčící, téměř tři centimetry tlustý a dobrých deset centimetrů dlouhý kus uštípnutého bukového dřeva.

Marek seděl s levou paží přitisknutou k hrudi, prsty pravé ruky křečovitě zaťaté do poraněného stehna a oči pevně zavřené. Snažil se zhluboka a pravidelně dýchat, abych přehlušil návaly nevolnosti. Když se zase trochu vzpamatoval, pokusil se utřídit si myšlenky. Mám zlomenou ruku, rozbitou hlavu a klacek zabodnutej do nohy. Modřiny nepočítám. Noc je na krku a já se z medvědího lesa bez cizí pomoci nejspíš nikdy nedostanu. To teda není zrovna výhra. Jestli se medvěd později v noci vrátí, najde mě tady úplně bezmocnýho. Budu pro něj až zatraceně snadný žrádlo, pomyslel si pochmurně a otřásl se. Nechtělo se mu umřít tak hloupě. Vůbec se mu ještě nechtělo umřít.

Vlezlá a neodbytná zima ho ale rychle vrátila zpět do života. Vzpamatoval se a taky se přestal litovat. Neochotně si přiznával, že si za své problémy může výhradně on sám, a věděl, že jen na něm teď je, aby si nějak poradil. S cizí pomocí počítat nemohl.

Momentálně nejhorším problémem byla zima. Už teď byla krajně nepříjemná a Marek dobře věděl, že později to bude ještě mnohonásobně horší. Docela klidně mohlo nad ránem mrznout, podzim umí být na Muránské planině hodně studený. Oheň, musím si udělat oheň, uvědomil si. Na oheň potřebuju sirky. A ty já přece mám, vzpomněl si na krabičku zápalek, jež byla nepostradatelnou složkou tak zvané „havarijní výbavy“, kterou s sebou nosil na všechny své expedice a výpravy do přírody. Termín havarijní výbava zavedl Robo, chatař a strážce národního parku v jedné osobě…

„Ale hej, to vieš, že hej. Skoro vždy. Je to pohodlnejšie, keď sa nemusíš s nikým dohadovať,“ odpověděl mu Robo, když se ho jednou v podvečer, kdy spolu seděli před chatou a poslouchali troubení zamilovaných jelenů, vyptával, jestli chodí na výpravy do hor úplně sám. „Nie je to vôbec žiadny problém, musíš len dodržiavať určité základné pravidlá,“ pokračoval horal ve vysvětlování. „Vždy, ale fakt vždy, musí niekto z tvojich priateľov vedieť, v ktorej oblasti sa budeš pohybovať. Čo najpresnejšie. To po prvé. A po druhé, vždy, keď ideš do lesa sám, si so sebou vezmi toľko vecí, aby si mohol vonku pohodlne prenocovať. Nikdy totiž nevieš, čo sa môže stať. Stačí, keď blbo šliapneš na šuter a vytkneš si členok. V civilizácii prkotina, ktorú vyrieši štrnásť dní a zinková dlaha, tu prúser ako hrom, ktorý ťa môže stáť život. Už totiž sám nedôjdeš. Aby si mal v prípade nejakej takejto nehody šancu prežiť, musíš byť schopný zvládnuť sám prvú noc. Tá je kritická, pretože ďaľšie ráno ťa už s veľkou pravdepodobnosťou bude niekto hľadať. V noci nie, na to rovno zabudni. To sa tu v tom teréne nedá. Pokúšať sa po niekom pátrať v noci nemá takmer žiadny zmysel, je to tu príliš veľké a ľudia tu na to nie sú ani vybavení. Nezabúdaj, že my nie sme žiadna horská služba. Nemôžeš tu od nikoho chcieť, aby ťa hľadal v hustom lese plnom krasových dier uprostred noci a bez akéhokoľvek vybavenia. Za svetla áno, to vždy nájdeš pár ochotných ľudí. Ale v noci nie. Keď niekde zostaneš v noci, tak máš proste smolu. A je iba na tebe, aby si si poradil. Takže pamätaj si: teplé oblečenie, zápalky a papier na oheň, trochu vody, základné potraviny, obväzy, baterku, dobrý nožík - to je asi tak to nevyhnutné minimum, to je tvoja havarijná výbava,“ uzavřel Robo…

Marek věděl, že Robo je ve věcech života na planině všeobecně uznávanou autoritou, a všechno to, o čem chatař tenkrát hovořil, s sebou opravdu poctivě nosíval. A i dnes, kdy vůbec poprvé v životě tu „havarijní výbavu“ potřeboval, ji měl s sebou. Bohužel však byla v tom batohu, s nímž si pohrál medvěd… A tak jediné, co mu z jeho zálesácké výbavy zůstalo po ruce, nepočítaje v to fotoaparát, který sice přežil cestu nahoru na strom, ale nikoliv už pád na zem, byl silný lovecký nůž, stále bezpečně zavěšený v pevném koženém pouzdru na opasku. Ten objev ho nesmírně potěšil. Jenomže hned ve svém nadšení zase ochladl. Mít kudlu bylo sice bezva, ale táborák se s ní rozdělat nedal. Marek si povzdechl a pustil oheň prozatím z hlavy.

Z roztrhaných a zakrvavených cárů zelené bundy vytáhl tkanice, jimiž se stahoval spodní lem a okraj límce. Kde to nešlo, pomohl si nožem. Za pomoci zubů a pravé ruky svázal obě šňůrky dohromady a na jednom konci udělal pevnou, nezatahující se smyčku. Tu si opatrně nasoukal až nad loket zlomené paže a tkanici protáhl za zády na druhou stranu těla. Potom její volný konec připevnil k zápěstí zraněné ruky, které předtím obalil kapesníkem, a celou paži co nejpevněji přitáhl k břichu. Utáhl a vyrobil neumělý uzel. Paže byla v rámci možností maximálně zafixovaná.

Potom znovu vytáhl nůž a kousek nad ránou pracně uřezal nohavici plátěných kalhot. Do holé nohy se mu okamžitě zakousl chlad, ale nevšímal si toho. Bylo to nutné. Kalhoty by mu překážely při plánovaném zákroku a beztak, stejně potřeboval kus látky na obvazy. Tak proč ne právě z nohavice. Bylo to stejně dobré řešení jako jakékoliv jiné.

Za pomoci nože a zubů látku rozerval a vyrobil čtyři asi šedesát centimetrů dlouhé a deset centimetrů široké pásy. Byly to hodně hrubé, hodně špinavé a hodně nepraktické obvazy, ale nic lepšího k dispozici neměl. Vlastně měl původně nějaké obvazy ve svém havarijním balíčku, zbrusu nové, hygienicky a asepticky zabalené, ale to by ten balíček musel napřed najít. Bohužel. Možná někdy později…

Pomalu se odhodlával k tomu nejobtížnějšímu.

Zhluboka se nadechl, naklonil se k poraněné noze a zdravou rukou pevně uchopil z rány trčící konec dřeva. Bylo to nepohodlné, zlomená paže ho bolela a překážela mu při každém pohybu. Ale nedalo se nic dělat. Marek zaváhal, bál se bolesti, která ho čekala. Odjakživa chodil nerad k zubaři a na podobné zákroky… No tak, pojď na to, nebuď srab, hecoval se. Stejně se tomu nevyhneš a takhle rozhodně zůstat nemůžeš, vsugerovával si, ale věděl, že má pravdu. Nemohl nechat dřevo v ráně, i když by ho tam nechal rád, pokud by se tím vyhnul bolesti. Při každém sebemenším pohybu však cítil, jak se ten zatracený klacek v ráně pohybuje a otáčí a jak mu drásá nohu víc a víc.

Konečně se odhodlal. Zaťal zuby a začal tu obrovskou třísku vytahovat ze stehna ven. Byla zabodnutá mnohem hlouběji a držela mnohem pevněji, než čekal. Bylo to šílené… Čelo se mu orosilo ledovým potem a bolestí se mu chtělo řvát. Hořce litoval svého nápadu, ale už to musel dokončit.

Zatmívalo se mu před očima a ruka se mu třásla. Ještě kousek potáhnout, naposledy vší silou zabrat, ozval se nechutně mlaskavý zvuk a konečně bylo to prokleté dřevo venku. Uslzenýma očima si ho prohlížel. Měřilo celé téměř dvacet centimetrů a z toho dobrou polovinu měl vraženou ve stehně. Zázrak, že mi to neroztrhlo nějakou tepnu nebo velkou žílu, pomyslel si unaveně. Po čele a po skráních mu stékaly velké kapky potu, přidávaly se na tvářích k několika slzám bolesti a společně si razily cestičky špínou, prachem a zaschlou krví, aby se posléze ztratily někde v houštině týden neholených vousů.

Marek prudce oddechoval a tiše skučel. Jestli ti ten výlet stál za to, ty pitomče jeden, nadával si a otíral si předloktím obličej a oči. Z rozedrané nohy se valila tmavá krev. Nechal ji chvíli vytékat, aby se rána alespoň trochu vyčistila. Žádnou desinfekci po kapsách neměl, i ta byla v batohu.

A batoh je…, batoh je v prdeli…, zahleděl se směrem, kde asi mohl být. Jeden cár látky poskládal do jakéhosi neumělého tampónu, a když se mu zdálo, že z něho krve vyteklo už dost, přitiskl ho na ránu. Zbylými třemi pásky pak stehno pevně obvázal.

Opřel se zády o kmen buku a odpočíval. Cítil se velice unavený, byl malátný a už zase se mu dělalo zle od žaludku. Ztratil dnes večer spoustu krve. Rozhodl se však, že si nějakého bolení břicha nebude všímat. Měl teď jiné starosti… Uvažoval, jestli by se mu nepodařilo nalézt své věci. V měsíčním světle toho ve vysoké, nikdy nesečené trávě moc neviděl a jak si stačil všimnout ještě ze stromu, medvěd jeho výbavu roztahal po celé mýtině. Že si na tom ale dal záležet, parchant jeden chlupatej… Věřil ale, že by se mu při troše štěstí mohlo podařit najít baterku a s její pomocí igelitový balíček se zápalkami.

Ty by se mu teď moc hodily. Opravdu moc. Velmi dobře si uvědomoval, že bez jídla vydrží do rána docela snadno, bez vody to bude nepříjemné, ale taky to přežije, ale že bez ohně by se jeho šance na přežití snížily na minimum. Otřel si krví potřísněnou ruku do zbytku kalhot, dýku zasunul zpět do pouzdra a pokusil se vstát. K jeho velkému překvapení se mu to podařilo. Možná na tom přece jenom nejsem tak blbě, pomyslel si. A třeba bych mohl dojít až domů…To by bylo skvělý… Když se ale poprvé pokusil došlápnout na zraněnou nohu, podlomila se pod ním a skácel se na zem jako sekerou podťatý strom.

Zlomenou paži sice od přímého nárazu uchránil, ale i tak ho všechno zabolelo. Svinsky… Nezaječel jen díky tomu, že se obličejem zabořil do vlhké půdy a ucpal si nedobrovolně ústa. Debile, debile, debile…, nadával si, když vyplivl hrst hlíny, a oči měl plné slz. Tohle se přece dalo předpokládat, stačilo jenom trošku přemýšlet…

Setřel si ze rtů chomáč trávy, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl a pokusil se znovu vstát. Tentokrát si dával velice dobrý pozor, aby na zraněnou nohu nedošlápl. Balancoval jen na pravé a opíral se rukou o kmen stromu. Jo, to by bylo docela dobrý, říkal si, jenomže když tady budu jenom takhle hloupě postávat, tak nic nenajdu ani neposbírám. Odrazil se od stromu a pokusil se skákat po jedné noze. Otřesy mu ale způsobovaly tak kruté bolesti, že se sotva po třech skocích opět sesunul k zemi. Tak ne, to taky nebude to pravý ořechový, usoudil, když se zase trochu vzpamatoval.

Chtělo to vymyslet něco úplně jiného. Něco klidnějšího. Méně drastického. Najít nebo si vyrobit nějakou pomůcku.

Dovlekl se zpět ke svému stromu a v chabém měsíčním světle hledal kus větve, jenž by se dal využít jako berle. Díky nedávnému medvědovu řádění tady bylo materiálu dost a dost, takže najít šikovně rozeklanou větev nedalo příliš velkou práci. Posadil se na zem, opřel se zády o kmen stromu a chystal se nožem upravit větev do potřebného tvaru. Zjistil však, že to nebude tak prosté. Bílé bukové dřevo bylo houževnaté a větev silná. A použitelnou ruku měl jen jednu. Tu, co v ní držel nůž.

Nouze naučila Dalibora housti a Marka ořezávat větev jednou rukou. Po několika neúspěšných pokusech přišel na to, že se na opracovávanou větev musí posadit, protože nijak jinak ji přidržovat nedokáže. Pustil se odhodlaně do práce, ale i tak trvalo velmi dlouho, než se mu podařilo vyrobit cosi, co vzdáleně připomínalo berli. Když uklízel nůž do pouzdra, všiml si, že na jeho ostří vyrobil několik zubů. Zamrzelo ho to, měl k tomu noži citový vztah, ale nakonec nad tím mávl lhostejně rukou. Byl to jenom nůž…

Do třetice všeho dobrého se pokusil vstát. Tentokrát si vypomáhal berlí, kterou si zapřel do pravého podpaždí. Když konečně stál, pokusil se udělat několik drobných krůčků. Šlo to! Sice pomalu, vlekl se jako hlemýžď, tlačilo to, ale šlo to! Bylo mu absolutně jedno, že mu všechno trvá tak dlouho.

Neměl kam pospíchat. S možností, že by snad došel sám až domů, se už definitivně rozloučil a přestal o ní uvažovat. Teď se musel soustředit na přípravy. Čekala ho dlouhá a studená noc.

Belhal se vysokou travou, napínal oči a rozhlížel se. Jednu chvíli se mu zdálo, že na místě medvědem nejvíc zváleném zahlédl něco kovově lesklého. To by mohla být baterka! To musí být baterka! Nic jinýho kovovýho jsem tam přece neměl, chytal se té naděje jako tonoucí stébla. Aby se přesvědčil, stačilo tam dojít a podívat se na vlastní oči. V tom však byl ten největší problém. Bylo to nejmíň dvanáct metrů daleko. Dlouhých dvanáct metrů! Protože by však bez baterky jen obtížně hledal zbytek svých věcí, rozhodl se, že se k ní musí dostat za každou cenu. I za tu cenu, že to bude pravděpodobně pekelně bolet. Upravil si berli a vyrazil.

Rychle zjistil, že to, co absolvoval dosud, byla jen procházka rajskou zahradou. Šlo to ještě mnohem pomaleji a bolelo to ještě mnohem víc, než si prve dokázal byť jen představit. Po každém kroku musel odpočívat, poraněná noha se vší mocí vzpírala té námaze, rychle otékala a hrozila, že exploduje bolestí, primitivní berle mu bolestivě rozdíralo podpaždí, zlomené předloktí šílelo a on s ním.

Těch nekonečných dvanáct metrů zdolával bezmála dvacet minut. Konečně však byl u cíle, baterka ležela v trávě necelý metr před ním…

 

X

 

Osmačtyřicetiletý Robo Kovácz, dobrovolný strážce přírody, majitel a správce turistické chaty pod Muránským hradem, zbystřil pozornost a zaposlouchal se do přibližujících se zvuků. Když je rozpoznal, zamračil se a kus světlého březového dřeva, ze kterého si vyřezával novou polévkovou lžíci, odložil na prostý, z tlustých bukových fošen podomácku vyrobený stůl. Velkou dýku otřel o nohavici a zastrčil ji do pouzdra u opasku. Přes široká ramena si přehodil modrou obnošenou větrovku a vyšel ven před chatu, aby se podíval, kdo to přijíždí. Bez písemné povolenky od Správy NP tady neměl s autem nikdo co pohledávat a ta dvě auta, která sem momentálně vjet směla, spolehlivě poznal už zdálky podle zvuku. Přijíždějící vůz nebyl ani jedním z nich.

Hlas namáhaného motoru teď byl mnohem zřetelnější a mezi stromy už začínala být vidět i světla. Auto sem přijíždělo po úzkém vrstevnicovém chodníku, klikatícím se sem od Veľké lúky po severním úbočí Šiancí. Úzké kužely žlutého světla se hned ztrácely, hned zapichovaly do oblohy, jak se vůz nakláněl, když přejížděl velké kameny a propadával se do hlubokých výmolů.

Kam sa tak ženieš, blázon šialený, takto si akurát odtrhneš koleso a budeme ťa odtiaľto ťahať koňmi, nespokojeně zavrčel podmračený Robo a odešel zpět do krbárny, jak se říkalo provozní části chaty. Když se po krátké chvíli vrátil, měl na sobě kompletní ochranářský stejnokroj, v ruce držel silnou svítilnu a na zelené blůze se mu třpytil oválný odznak se znakem strážce přírody. Postavil se do tmy pod korunou obrovského třísetletého klenu a splynul s jeho širokým šupinatým kmenem. Stál tam naprosto tiše a jen rudě žhnoucí konec cigarety prozrazoval jeho přítomnost.

Hráškově zelená škodovka projela kolem něho a zamířila až k chatě, kde konečně zastavila. Podmračený Robo zahodil cigaretu, zašlápl ji a mlčky se vydal k vozu. Reflektory zhasly a z auta vyskočila malá světlovlasá holčička. Proud světla, který na ni ze tmy za jejími zády neočekávaně vytryskl, ji k smrti vyděsil. „Mamička!“ vypískla a zakryla si oběma ručičkami oči. Robo rychle sklonil baterku k zemi a ozval se. Posvítil na sebe, aby se ho holčička zbytečně nebála.

„Ahoj, ujo Robo!“ zavolala ještě trochu roztřeseným hláskem Barborka. „My sme ťa s mamičkou prišli navštíviť!“ oznámila mu a už zase suverénní se hrnula rovnou k němu. „My tu totiž robíme dobrodružstvo,“ řekla tajemně a chytla se ho za ruku. Měla ho ráda, tenhle strejda na ni byl vždycky hodný.

„No, to je od vás pekné, dievčatá,“ překvapeně zabručel zjihlý pořízek a poškrábal se v náhlých rozpacích na zarostlé bradě. Strniště krátkých šedivých vousů suše zachrastilo. „A prečo ste ma vlastne prišli navštíviť?“ zeptal se Andreji nechápavě.

„Nehnevajte sa prosím, Robo, ja dobre viem, že tu nemám s autom čo hľadať. Veľmi sa vám za to ospravedlňujem. Ale je to strašne dôležité a kým by sme sa sem dostali od Javorinky alebo z Muráňa pešo…,“ omlouvala se nezvykle nervózní Andrea.

Robo přimhouřil oči a zkoumavě se na ni zahleděl. „No, keď vravíš, že je to dôležité, tak to dôležité asi je…,“ pokýval hlavou. „Tak v tom prípade poďte rýchlo do tepla, preberieme to v kľude pri čaji. Poď, malá slečna, ideme dovnútra. Nech mi nevyhasne oheň v krbe,“ řekl malé a vyrazili společně směrem k rozsvíceným oknům.

Andrea šla pomalu za nimi a cestou si pozorně prohlížela turistickou část chaty. Dveře byly zamčené na závoru a plechové okenice byly pevně zavřené. Žádný turista uvnitř zjevně nebyl.

„Tak rozprávaj, dievčatko,“ vybídl Robo Andreu, když jim všem uvařil voňavý jahodový čaj oslazený loňským medem. Barborka se zvonivě zasmála, když slyšela, jak strejda maminku oslovil a modrá očka se jí pobaveně rozzářila. Ten ujo je ale riadny popleta. Ako keby snáď mamka bola nejaké malé dievčatko…

Robo se na ni něžně podíval a půjčil jí na hraní velkou dřevěnou bednu s nářadím a různými náhradními součástkami k plynovým lampám. „Som samé ucho,“ řekl, když se zase posadil naproti Andree, a upřel na ni své pronikavé šedomodré oči.

Andrea zrozpačitěla a zčervenala. Nahřívala si obě dlaně o velký hrnek a přemýšlela, jak začít. Připadala si najednou strašně hloupě. „Robo, mal by tu u vás na chate byť nejaký Marek Koudelka. Je z Brna.“

„No hej. Ten tu naozaj je. Býva hneď vedľa, s Filipom a s dievčatami. Ale ako si k nemu, prekristapána, prišla ty? Počkaj, spravil ti ten fagan snáď niečo?“ zeptal se ostražitě a oči se mu zúžily do tenkých štěrbinek. Jeho normálně dobromyslný výraz se rozplynul a vypadal teď nebezpečně. Jako nějaká dravá šelma. Nadzvedl se a opřel se širokými dlaněmi o stůl.

Andrea se zarazila. To ji nenapadlo. „Nie, to nie. To vôbec nie, Robo,“ uklidňovala chataře. „Ja len…, mala som proste taký hrozný pocit… Tušenie… Viete, ja sa bojím, že sa mu niečo škaredé stalo… Robo, všimla som si, že tam vedľa je zamknuté a nikto tam nie je. Ste si istý, že je Marek v poriadku?“

Robo se zase posadil a zamyslel se. „Aby som pravdu povedal, tak to teda neviem. Dva dni som tu nebol, mal som službu dolu v Javorníkovej doline, a sem som dnes vyliezol až asi pred hodinou. Nikto tu nebol,“ uvažoval nahlas. „Díval som se, že je vedľa zamknuté, asi sú všetci niekde preč. Ale neviem, kam šli,“ zavrtěl hlavou.

„Robo, prosím vás, vy máte určite náhradné kľúče, nemohli by ste nakuknúť tam vedľa, viete, či tam trebárs nemá položený ruksak? Možno, že sa už vrátil z toho svojho výletu a len si niekam odskočil,“ dodala s nadějí v hlase.

Robo se na ni dlouze zahleděl a přivřel oči. Přemýšlel. „Vieš, veľmi sa mi to nepáči, ale keď vravíš, že je to dôležité…,“ řekl po chvíli a zvedl se. Vyhledal sadu klíčů od vedlejší části chaty a odešel s baterkou do tmy.

„Mami, kto je to, ten ujo Marek?“ zeptala se Barborka a posadila se na vedlejší židli.

„To je… jeden môj kamarát. Ale ty ho nepoznáš, Barborka. On je z Česka, z Brna. Ty si ho nikdy nevidela. Nemusíš sa tým ani trošku trápiť.“

„A uvidím sa s ním niekedy?“

„Ja… neviem…, Barča. Asi nie…,“ řekla Andrea hluše.

Rozrazily se dveře a do místnosti jako velká voda vpadl přes metr devadesát vysoký, na ježka ostříhaný, černovlasý kluk atletické postavy. Na krku se mu houpal otlučený ruský dalekohled a dýchala z něj zima. Když uviděl dvě neznámá děvčata popíjející čaj, zarazil se.

„Hola, hola. Pardon. Asi jsem si spletl dveře. Robo tady není?“ zeptal se mladík a pošilhával po Andree. Docela se mu líbila.

„Ale áno, Robo tu je,“ ozval se chatař za jeho zády a popostrčil ho před sebou ke stolu. „Posuň se ďalej, nech nám neuteká teplo,“ dodal a zavřel dveře. „Toto je Filip, Marekov kamarát. Sú tu spolu,“ představil příchozího děvčatům. „A kde sú kočky?“ zeptal se Filipa.

Ten se neklidně ošil. „Ehm, no, odjely domů,“ odpověděl a uhnul pohledem.

„Obidve?“ opáčil překvapeně Robo. „A čože tak zrazu? Myslel som si, že budete odchádzať zajtra večer všetci naraz…“

Filip se poškrábal na hlavě. „Hmm, nevyšlo to. Lucka odjela včera večer a Monika dneska ráno," odpověděl a v rozpacích si odkašlal. Robo se zakabonil a střelil po něm očima. Atmosféra citelně zhoustla.

Andrea se nechápavě dívala z jednoho na druhého. Potřásla hlavou a zeptala se: „Marek s tebou neprišiel?“

„A ty seš kdo?“ zeptal se Filip, který byl docela rád, že se změnilo téma.

„Prepáč, prosím ťa. Hlboko sa ospravedlňujem. Som dnes nejaká roztržitá. Ja som Andrea,“ zvedla se a podala mu ruku. „A toto je Barborka, moja dcéra. Vieš, robíme si o Mareka trochu starosti. Nebol s tebou?“ řekla a naléhavě se na něho podívala.

Filip nadzvedl udiveně obočí. „Ne. A smím vědět, proč se ptáš? Vy dva s Markem se snad nějak… jako… tento… znáte?“

Andrea si všimla, že se na ni teď zvědavě dívají všichni tři. Filip, Robo i Barborka.

„Vlastne iba trošičku,“ přiznala a zrudla. „Videli sme sa dnes prvýkrát v živote. Napoludnie sa u mňa zastavil na obed.“

Robo s Barborkou pokývali hlavami, jako že je jim to teď už úplně jasné, ale Filip povytáhl obočí ještě o kousek výš. Jemu to tedy jasné nebylo ani trochu. „Zastavil se u tebe dneska na oběd a to říkáš, že se znáte jenom trošičku?“ zeptal se sarkasticky.

Robo se pobaveně zasmál. „Andrea má v Rudnej ‚Oázu‘,“ vysvětlil situaci.

„Co že má? Oázu? V Rudné? Jakou oázu?“ nechápal Filip.

„No ten bufet pri nádraží predsa. Volá sa ,Oáza‘.“

„A-ha. Teď už tomu skoro rozumím. Ale co Marek dělal dole v Rudné? Myslel jsem si, že bude spíš někde na Šiancích nebo na Voháni nebo tak někde?“

„Hm. To sme si práve mysleli, že by si nám mohol povedať ty,“ opáčil Robo.

„Tak to bohužel nemůžu sloužit. Byl jsem celej den sám,“ suše odpověděl Filip. „Celej tejden byl hrozně fajn, ale ke konci se to nějak pos…, pokazilo. Měli jsme tady včera takovou italskou domácnost na pokračování," ošil se a loupl očima po zachmuřeně se tvářícím Robovi. „Napřed jsem se na výletě pohádal já s Luckou a ta šla odpoledne na vlak. Večer mi kvůli tomu vynadal Marek a já byl naštvanej a měl jich všech plný zuby, a tak jsem si ustlal v kuchyni na lavici. Když už jsem usínal, slyšel jsem, jak se do sebe v ložnici pustili Marek s Monikou. Nerozuměl jsem všemu, co si řekli, ale to, co jsem slyšel, nebylo nic hezkýho. No, a když jsem se ráno vzbudil, byl Marek už někde pryč. Když to Monika zjistila, sbalila se a šla na autobus taky. Doprovodil jsem ji, i když se mnou prakticky nepromluvila, a zůstal jsem dole v krčmě až do oběda. Dal jsem si pár piv a smažák a vrátil se sem. Nebyla tu ani noha, tak jsem se sám jen tak coural po lese a večer jsem skončil na posedu u Velké louky, páslo se tam stádo vysoký. No a odtamtud jsem přišel rovnou sem. Vedle jsem ještě ani nebyl. Mám se tam zajít podívat?"

Robo zavrtěl hlavou. „Neprestávate ma prekvapovať, miláčikovia… A ty sa posaď a nikam nechoď, už som tam bol. Nikto tam nie je. V kachliach je zima a ruksak ani foťák tam Marek nemá.“

„Že tam není foťák, to ještě nic neznamená, ten si bere většinou i do kadibudky,“ mávl Filip rukou a sundal si bundu. Posadil se k jejich stolu. Naklonil se k hrnci s čajem a nasál jeho vůni. „Co to pijete? Vy máte něco s játrama? To přece není grog?“ zeptal se Roba s nehraným úžasem.

„Nie, to nie je grog. Ak si si nevšimol, tak tu máme dnes dámsku návštevu a na jej počesť pijeme jahodový čaj,“ uchechtl se Robo. „Nič pre teba. Ale ak si necháš v hrnčeku trochu miesta, tak si tam môžeš kľudne doliať rum,“ podal mu téměř plnou láhev. „Aby si nemal deficit, ty ožran.“

„Taky si dáš?“ zeptal se Filip Andreji, když využil nabídky a velkoryse si naředil čaj v poměru asi jedna ku jedné.

„Nie. Ja rum nepijem. Takže ty o Marekovi tiež nič nevieš?“ vracela se Andrea vytrvale k tomu, co ji zajímalo nejvíc.

Filip zavrtěl hlavou a usrkl naředěného čaje. „Ne. Jak jsem řekl, viděl jsem ho naposledy včera večer, když mi nadával do pitomců a nezodpovědných děvkařů," ušklíbl se kysele. „A proč se vlastně na Marka vyptáváš?“ zeptal se Andreji. „Stalo se snad něco?“

„Ja ani neviem,“ zašeptala. „Možno áno. Mala som asi pred dvoma hodinami taký strašne nepríjemný pocit, ako keby se niečo škaredé stalo.“

„A ty si myslíš, že se mělo něco přihodit Markovi?" zapochyboval Filip. „Proč zrovna jemu?"

Andrea se začervenala. „To sa strašne ťažko vysvetluje. Proste si myslím, že by mohol mať ťažkosti.“

Robo je chvíli mlčky pozoroval a potom se Filipa zeptal: „Takže ty ani nikto iný neviete, kam sa váš kamarát vybral…,“ ujistil se. Ten jen zavrtěl hlavou. „Do prdele s vami chlapi,“ vzdychl Robo. „Koľkokrát som vám už všetkým zdôrazňoval, že vždy, ale naozaj vždy, musí niekto vedieť, kde ste. Vy si to furt predstavujete ako Hurvínek válku, ale lesy tu na planine nie sú ako tie smiešne parky okolo toho vášho Brna. Tam na každom kroku zakopneš o človeka, ale tu to nie je žiadna sranda. Tu nie je až taký problém zablúdiť… A pri troche smoly aj umrieť…,“ řekl Robo vyčítavě. „Nebol by to prvý prípad,“ dodal a mračil se přitom jako letní bouřkový mrak.

„Ale ja predsa viem, kam išiel! Veď mne to povedal!“ ozvala se Andrea a Filip nevycházel z úžasu. Vypadalo to, že mu Marek dneska připravil nejedno překvapení. Kdo je sakra ta holka, že toho o Markovi tolik ví? Kde k ní ten magor přišel?

„Išiel zo Zlatna údolím Sviniarky hore na Lopušnú! Pokúšala som sa ho od toho odhovoriť, ale nebola s ním žiadna reč. Vravel, že si tam chce niečo vyfotiť.“

„Medveďa,“ zaskřípěl Robo zuby.

„Medveďa? To neviem, medveďa nespomínal,“ zavrtěla Andrea hlavou.

„Ale ja to viem!“ zaburácel Robo, až hrnky na stole nadskočily. Barborka se polekaně přitiskla k mamince. Andrea svraštila obočí a Filipovi spadla úžasem čelist.

Robo se nepříčetnýma očima podíval na vyděšené dítě a zrudl v obličeji. Nafoukl se, jako kdyby měl každým okamžikem vybuchnout. Vymrštil se od stolu tak prudce, že převrátil svoji židli. Nezdržoval se jejím zvedáním a vyběhl před krbárnu. Dveře se za ním s hlasitým prásknutím zabouchly. „Jebem ci boha! Ja sa na to fakt vyseriem!“ slyšeli ho, jak venku před chatou dává průchod svému vzteku.

„Ujo sa hnevá?“ zeptala se Barborka nejistě.

„Hnevá,“ přikývla Andrea.

„A prečo? To kvôli mne? Spravila som niečo?“

„Ja neviem, prečo sa hnevá, ale kvôli tebe určite nie. Neboj sa, on nám to vysvetlí,“ sevřela ji Andrea v náručí a podíval se na Filipa. Ten jen nechápavě pokrčil rameny.

„Že som ja starý vôl radšej nedržal hubu!“ zuřil dál venku Robo. „Mohlo ma to napadnúť! Jasné, že ma to malo napadnúť! Je to moja vina, som skrátka starý sprostý kokot,“ uzavřel sebekriticky a zapálil si vztekle cigaretu. Několikrát zašlukoval a vypustil před sebe obláček čpavého dýmu. Dokouřil a už podstatně klidnější se vrátil do chaty. Přivítaly ho tři zamlklé zaražené obličeje.

„Pardon,“ zahuhlal chatař. „Potreboval som si tam vonku niečo neodkladné vybaviť,“ a značně zrozpačitělý zvedl ze země převrácenou židli.

„A vyřídil jste si to?“ zeptal se Filip a koutky úst se mu zacukaly.

„Dokonale,“ odpověděl Robo a podíval se provinile na děvčata. Barborka se rozesmála a prolomila tak napětí.

„Asi by som vám to mal vysvetliť,“ začal Robo, když se zase posadil ke stolu. „Ja som totiž pred pár dňami Marekovi povedal, že pilčíci objavili na Lopušnej brloh obrovského medveďa. Nevideli ho, ale podľa stôp by to mal byť najväčší maco, aký tu momentálne behá. Naznačil som mu, že by sme sa tam mohli zájsť pozrieť, ale myslel som, že tam pôjdeme zajtra spolu. Ani vo sne by ma nenapadlo, že sa tam ten blázon vyberie sám. Veď je to strašne nebezpečné… Čo ho to, prekristapána, napadlo?“ obrátil se na Filipa.

„Co já vím? Možná se mu nechtělo čekat, až budete mít čas, možná potřeboval bejt chvíli někde sám, aby si srovnal věci v hlavě. Možná se chce nechat sežrat. Možná chce bejt slavnej. A možná to všechno dohromady… Já občas fakt netuším, co se mu honí za čelem. A to ho znám už hodně dlouho. Vždyť víte sám, že se moc nesvěřuje.“

„Hm. To teda máš pravdu. Ale na tom teraz nezáleží. Aspoň vieme, že sa Marek vypravil na Lopušnú a že tam šiel sám. Otázka je, či sa sám aj vráti alebo či má nejaký problém. Ty si myslíš, že má problém,“ otočil se k dívce. „Prosím ťa, prečo si to myslíš? Vieš niečo konkrétne? Naznačoval ti snáď niečo také, čo tu Filip nadhodil…, no to s tým, že sa chce nechať zožrať?“

„Nie, to vôbec nie,“ odpověděla Andrea. „Vyzeral úplne v pohode, tešil sa tam. A ja vlastne ani neviem určite, že sa mu niečo stalo. Ako som už vravela predtým, mala som skrátka taký zlý pocit… Keď ono sa to fakt strašne ťažko vysvetľuje,“ řekla a střelila okem po skepticky se tvářícím Filipovi.

„Jeho si vôbec nevšímaj,“ napomenul ji Robo. „Takto blbo sa on tvári stále, celú tú dobu, odkedy ho poznám. Vieš predsa, že ja na teba dám. Čo to bol za pocit?“

Andrea zaváhala. „To sa nedá presne popísať, Robo, nebolo to nič konkrétne. Cítila som sa podobne…, no, podobne ako vtedy so Zolom…“

Robo se na židli napřímil a přivřenýma očima se zahleděl přímo na dívku. Ta zrudla a sklopila oči.

Zolo?“ vpadl do toho Filip. „A to je zase kdo? Robo, vám to dává nějakej smysl?“ zeptal se Filip chataře.

„Áno, Filip,“ řekl Robo zamyšleně a stále tak upřeně Andreu pozoroval. „Mne to zmysel dáva…“

 

X

 

Poznámky pod čarou

Muránský hrad - zříceniny hradu nad obcí Muráň, na vrchu Cigánka (935 m n.m.) Poprvé vzpomínaný v r. 1271. Za husitských válek obsazen Jiskrovci. V r. 1702 vyhořel, byl nouzově opraven, ale od konce 18. století neobývaný. Byl nejvýše položeným hradem na Slovensku a patřil k nejrozsáhlejším. Cíl několika značených turistických cest. Krásné výhledy do krajiny.

Veľká lúka - rozlehlá (cca 65 ha) krasová louka s řadou propadání a závrtů. Část z nich byla v době SNP zasypaná, protože louka měla sloužit jako náhradní povstalecké letiště po rozbombardování letiště Tri duby. V severovýchodním rohu je hřebčín, známý chovem plemenných koní. Veľká lúka je důležitou křižovatkou turistických cest.

Šiance - 1041,5 m n. m. vysoký hřeben na jižním okraji Muránské planiny.

Javor klen - javor horský (Acer pseudoplatanus).

Sedlo Javorinka - (942 m n. m.) odděluje Muránskou planinu od Stolických vrchů. Prochází jím cesta II/531, spojující Muráň a Červenou Skalu.

Muráň – obec vznikla pod stejnojmenným hradem někdy po roce 1321. Byla mýtnou stanicí, v obci byly železné doly, hamry, hutě. Několikrát byla vypálená. Dnes je zde pila, lesní závod a nahoře na Velké louce hřebčín. Kostel v obci je neogotický z roku 1893, barokní sochy pocházejí z hradu. Dále ubytovací hostinec, lyžařský vlek a informační středisko NP Muránska planina. Východisko turistických cest na hrad Muráň, Nižnú Kľakovú a Čierťaž.

Javorníková dolina – jedna z nejhezčích dolin Muránské planiny s vodopády a jeskyněmi, pro turisty však nepřístupná z důvodů ochrany fauny a flory.