3. část

 

(pokračování)

 

Bylo už bezmála půl šesté odpoledne, když se unavený, zadýchaný a propocený Marek konečně prodral skrze hustý porost až do starého porostu jedlí, buků a smrků nedaleko Lopušné. Měl za sebou hroznou cestu.

V turistické mapě sice byla naznačené nějaká stezka, ale v terénu ji nenašel. Nebyla tam, kde podle mapy měla být. Zpočátku šel korytem potoka, ale od chvíle, kdy potok zmizel v kamení, už směr držel jenom podle kompasu. Hodně se tím zdržel, do západu slunce zbývaly sotva tři čtvrtě hodiny a mezi sytě zelenými velikány nahoře začínalo být už takové šero, že myšlenky na nějaké větší fotografování mohl klidně pustit z hlavy. Štvalo ho to, protože se takovou dálku vlekl s tou těžkou fotografickou výbavou úplně zbytečně, a vyčítal si, že se v Rudné vůbec zastavoval. Úplně zbytečně tím ztratil moře času…

Opravdu zbytečně? Kdybych se tam nezastavil, nepoznal bych přece Andreu, zamyslel se. Divná holka… Divná, ale hezká. A milá… Rozhodně by stála za nějaký ten hříšek…

Během vzrušujících představ o milování s majitelkou bufetu ‚Oáza‘ se protáhl mezi několika vzrostlými stromy a objevil velké uválené místo. A od něj vedoucí širokou stezku. Vypravil se po ní a po zhruba třech stech metrech ho přivedla k mělké prohlubni, na jejímž dně se drželo od posledního deště ještě trochu vody.

Dřepl si a pozorně si prohlížel rozbahněné okraje. Nikdy neodolal příležitosti prozkoumat zvířecí stopy a tady se mu nabízely jako na talíři. Bylo jich mnoho. Převážně od jelenů a laní, některá kopýtka mohla být také od divokých prasat. Ale bylo tam i několik takových stop, z nichž mu zatrnulo v zádech. Ploché široké bříško hluboko vmáčknuté do bláta, pět svalnatých prstů se zřetelnými vrypy od silných drápů, to mohl být jedině medvěd. A ne ledajaký.

Byly to stopy obrovského medvěda, který se sem přišel napít.

Markovi se napřed leknutím zrychlil dech, ale když si ty otisky prohlédl důkladněji, s chladnější myslí, zase se uklidnil. Ty stopy nemohly být příliš čerstvé. Byly ovadlé a hrany otisků už byly zborcené. Staré, ale pořád ještě fotogenické, usoudil. Vytáhl z brašny svoji Minoltu, připevnil ji na stativ a nejzřetelnější ze stop několikrát na dlouhý čas, aby vykompenzoval nedostatek světla, vyfotil. Stativ zase poskládal, ale fotoaparát si pověsil na krk. Pro všechny případy…

Asi sto padesát metrů západně od vrcholu Lopušné pěšinka vyústila z tmavého lesa rovnou na světlou louku obdélníkového půdorysu. Zhruba osmdesát metrů dlouhou a asi pětadvacet širokou. Rostlo na ní jen šest volně roztroušených stromů. Tři buky, jedna borovice a dvě jedle. Jinak byla celá porostlá vysokou usýchající trávou a třemi skupinami hustých a naprosto neproniknutelných malinových keřů. Středem louky se klikatila a někam dál pokračovala ta vyšlapaná pěšinka.

Marek po ní došel až na protější okraj palouku a tam, pod prvními stromy, našel další medvědí stopy. Pravou přední a hned vedle pravou zadní. Rozměry byly velmi podobné stopám předcházejícím, ale přesto se ve dvou věcech zásadně lišily. Zaprvé, mířily opačným směrem. A za druhé, byly bez jakýchkoliv pochybností naprosto čerstvé…

Marek byl nezkušený, a proto mu hned nedošlo, co to znamená. A tak, místo aby všem svým smyslům vyhlásil poplach nejvyššího stupně, si obě stopy pouze vyfotografoval.

Vrátil se na louku, sedl si před jednu z prastarých jedlí, zády se opřel o vrásčitý kmen a tvář nastavil skomírajícímu podzimnímu sluníčku. Zavřel oči, odpočíval a užíval si odpolední pohody. Vydržel tam tak sedět asi dvacet minut a potom vylovil z brašny notes a začal si dělat poznámky k povídce, co se mu už nějaký týden honila v hlavě.

Sluníčko se přikulovalo k obzoru a stíny stromů se protahovaly do dálky, když z hloubi lesa poplašeně vylétlo hejno několika krkavců. Marek si jich nevšímal. Byl s psaním právě v nejlepším, když se odněkud z hustého porostu ozvalo protáhlé medvědí bručení.

Překvapenému Markovi se roztřásly ruce a tužka mu spadla do trávy. Vyskočil na nohy. Do tohoto okamžiku poměrně živý okolní les utichl. Dokonce i zpěvaví ptáci, k dění na zemi obvykle stoicky lhostejní, přerušili svoje trylky a vyklidili území. Lesem se ozývalo jen vrzání a skřípání větrem mučených stromů. Marek znejistěl.

Domyslel si, že všechna ta zvířata utichla a utekla pryč ve strachu před blížícím se medvědem. Nechápal, proč ho to tak zaskočilo. Našel přece čerstvé medvědí stopy. Tak čemu se vlastně tak diví? A vůbec, vždyť to tak přece chtěl. Nebo snad ne? Setkání s medvědem bylo přece pravým smyslem dnešní výpravy. Udělat si sólo výlet na přemýšlení, ale přitom také najít medvěda a vyfotit ho. A prorazit tak konečně mezi fotografickou elitu. Copak už na to zapomněl? Vlastně bych měl být rád, že mi to tak perfektně vyšlo, říkal si, ale neznělo to nijak přesvědčivě.

Náhle totiž zjišťoval, že z něj jeho touha po setkání s obrovským medvědím samcem bleskurychle vyprchává. Původní nadšení vyšumělo jako pěna z láhve šampusu. A teprve nyní mu docházelo, jak moc od něj bylo pošetilé a nerozumné, když se vypravil do těchto míst sám, bez doprovodu zkušeného horala, který by mu posloužil radou a kryl záda v případě potíží. Robo mu přece nabízel, že sem s ním zajde, ale on neměl trpělivost počkat pár dní, až bude mít zaneprázdněný strážce přírody volno. A tak se, nezkušený kluk z města, vypravil úplně sám do divočiny, o níž se i domorodci vyjadřovali s notnou dávkou respektu. Chtěl, obrazně řečeno, zatahat tygra za fousy a ono se mu to dokonale podařilo.

Marek s hrůzou zjišťoval, že není na setkání s medvědem psychicky připraven. Měl najednou strach. Hrozný strach. Pln nervózního napětí se rozhlížel kolem sebe a pozorně naslouchal všem zvukům. Ale nikde toho bručícího medvěda neviděl. Neviděl v lese vůbec nic živého. Neviděl a teď už ani neslyšel… Jako kdyby se v lese nevyskytoval kromě něj žádný jiný živý tvor. A přece tam minimálně jeden další někde byl…

Ta hrozná, strašlivá nejistota měla na Marka zhoubné účinky. Právě ta nejistota, to, že nevěděl, zda a odkud se medvěd objeví, jaký bude a jak se bude chovat, objeví-li se; to všechno rylo do jeho psychiky hluboké šrámy. Jeho strach se stupňoval geometrickou řadou, a s přibývajícím časem se ho zmocňovala opravdová, nefalšovaná hrůza. Šílel strachem.

V uších se mu rozeznělo varování té zvláštní dívky z Rudné. A ozývalo se stále znovu a znovu, jako poškrábaná gramofonová deska: „Nechoď na Lopušnú. Nie je to dobré miesto… Nechoď na Lopušnú… Nechoď na Lopušnú…“

Jenomže on si říct nedal. Měl přece svůj vlastní rozum a na Lopušnou šel. Vždyť, co by se mu tak asi mohlo stát! A teď je tady a začíná to vypadat, že se mu co nevidět splní jeho velký sen. Že se konečně setká s medvědem.

Častokrát si ve svých fantaziích to střetnutí představoval. Dokonce se mu o něm několikrát i zdálo. Jenomže ve všech těch představách a ve všech těch snech, i těch nejdivočejších, to všechno vypadalo tak hrozně jednoduše. Tak prostě. Skutečnost však byla zcela jiná.

Vlastně teď Marek ani nevěděl, jak si to tehdy představoval. Že prostě vezme foťák a půjde do lesa vyfotit dravou šelmu. Jako kdyby šel na nedělní výlet do zoologické zahrady. Jak to tehdy (Tehdy? Bylo to přece před pouhými pěti minutami!), vypadalo snadné a přirozené. Vždyť co by v tom mohlo být za problém? Marka teď najednou napadala celá řada problémů a celá ta perfektní akce mu začínala připadat krajně nezodpovědná a šílená. Totálně, beznadějně šílená…

Ty pitomče jeden blbej, hloupej, samolibej a namyšlenej, měls tohlencto vůbec zapotřebí? Zase sis myslel, že máš patent na rozum, že jsou všichni ostatní strachy podělaní primitivové, co, ty debile? A teď jsi strachy podělanej ty sám a byl bys moc rád, kdyby se tady některej ten hloupej primitiv objevil a odvedl tě za ruku domů, co?, nadával si a čím dál nervózněji těkal očima po okolí. Na nějaké změny plánů však už bylo příliš pozdě. Bylo čím dál zřejmější, že pokud se medvěd rozhodne s ním blíž seznámit, udělá to. A že to bude setkání tváří v tvář.

A proč by sem ten maco vlastně neměl přijít, když Robo říkal, že tady nedaleko má pelech? Kdo jinej asi vyšlapal ten chodník?, říkal si Marek s notnou dávkou zoufalého sarkasmu a snažil se panikařícím pohledem proniknout skrze husté houští, které rostlo téměř po celém obvodu louky.

Popadl batoh do ruky a přešel pomalu a opatrně až do samého středu mýtiny, aby neměl tmavý a najednou tak nepřívětivý a hrozivě mlčenlivý les hned za zády. Co by dal za to, kdyby teď mohl být v bezpečí teplé a útulné chaty pod Muránským hradem, odkud ráno vyrazil v takovém spěchu…

I novou hádku s Monikou by absolvoval mnohem raději…

Napínal uši a snažil se zachytit z lesa jakýkoliv podezřelý zvuk. Nic. Neslyšel vůbec nic.

Jenom ten vtíravý a nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje, byl stále intenzivnější. Cítil v zátylku čísi uhrančivý pohled tak silně, že se mu všechny chlupy na krku ježily strachem.

Otáčel se jako šílenec kolem dokola, rozhlížel se na všechny strany a pomalu, ale jistě začínal propadat neovladatelné panice.

A to zatracené, všudypřítomné ticho, jako kdyby s každým okamžikem ještě víc a víc houstlo. Obklopovalo ho, pohlcovalo, zaslepovalo mu oči a uši, ucpávalo nos a ústa, sedalo si mu na záda a tisklo ho svojí nesnesitelnou vahou k zemi, svazovalo mu ruce a sukovalo nohy tak, že se nemohl ani pohnout…

Cítil, jak mu na těle naskakují kapičky ledového potu a jako studené horské bystřinky mu stékají po zádech, v podpaždí, po čele, prostě všude…

Nemohl dýchat. V ústech měl vyprahlo a nemohl polykat. Při každém pokusu o polknutí se dávil. Jako kdyby měl vzadu v krku zaražený obrovský knedlík. Myslel si, že se co nevidět udusí. Pokud se ovšem dříve nezblázní strachem. Cítil, že se mu potí dlaně a že mu popruhy batohu prokluzují mezi prsty. Bál se, že mu ruksak spadne na zem a svíral prsty tak pevně, až do nich dostával bolestivou křeč.

Šel zvolna, krůček za krokem, směrem k nejbližšímu velkému buku. Neměl pro to žádný racionální důvod, jen se mu to zdálo lepší, než zůstávat na otevřeném prostranství, kde byl vystaven pohledům ze všech stran.

Náhlý závan větru přinesl odněkud zezadu, přesně z těch míst, ze kterých sem před necelými dvaceti minutami přišel, tak ostrý a štiplavý zápach mohutné šelmy, že i jeho nos, nos sice veliký, nicméně už dávno otupený životem ve smogem zamořeném velkoměstě, charakteristický, pižmem prosycený pach masožrouta naprosto bezpečně zachytil a identifikoval.

Přesně takhle to přece smrdí v zoologické zahradě u medvědí klece, vyplula na povrch hluboko v podvědomí uložená vzpomínka na dávný zážitek. Ach bože, zaúpěl, když tu myšlenku vstřebal, já už se s tebou nechci potkat! Ale už bylo pozdě. Příliš pozdě…

Kdesi za jeho zády suše zapraštěly lámané větve. V tom hrobovém tichu se každý zvuk rozléhal jako výstřel z revolveru.

K smrti vyděšený Marek se s bušícím srdcem otočil a uviděl, jak se obrovský medvědí samec prodírá skrze to nejhustší houští na okraji palouku.

Asi dvacet metrů od něho. Dvacet metrů! Na fotografování jistě ideální vzdálenost, ale Markovi se na mysl dralo jiné číslo… Sedmdesát až sto metrů…

Distanční vzdálenost medvěda ve volné přírodě. Vzdálenost, na kterou už se medvěd může cítit ohrožený a může v sebeobraně zaútočit. V knížce, z níž čerpal, psali, že šance, že to udělá, je jedna ku jedné. Buď se takový medvěd pro útok rozhodne anebo ne, dodával ten zoolog na vysvětlenou. Když to Marek četl poprvé, připadalo mu to ohromně vtipné. Teď už mu to tak vtipné nepřipadalo.

Medvěd zůstal stát na okraji lesa. Kýval mohutnou hlavou ze strany na stranu a bručel. Nijak zvlášť hlasitě. A ani nijak hrozivě. Prostě si něco jen tak broukal. Na Marka se vůbec nedíval. Jako kdyby ho vůbec neviděl.

Do prdele práce, tak a je to tady, ty blbečku. Teď se ukáže, kdo je tady frajer, pomyslel si Marek a zjistil, že mu zrosolovatěla kolena a roztřásly se ruce. Chtěl utéct, ale zůstal stát nehybně na místě, byl jako přimrzlý. Nevěděl v tu chvíli, ani jak se jmenuje, natož co rozumného by tak asi měl dělat.

Konal však medvěd, který ve svých záměrech měl zřejmě jasno. Zvedl se na zadní tlapy, napřímil se, zvrátil hlavu k obloze a dlouze zařval. Tentokrát už hodně nahlas. A velmi hrozivě. Sklopil hlavu a podíval se ze své výšky přímo na vyděšeného mladíka. Byl obrovský. Neskutečně obrovský.

Musel měřit dobře dva a půl metru, možná i víc, Marek byl příliš rozrušený, než aby to dokázal odhadnout přesněji. Čeho si ale všimnout stačil, tak že jinak jednolitě hnědý kožich má ta mohutná šelma kolem čenichu a na hřbetě dost prošedivělý. Ty toho pamatuješ asi hodně, pomyslel si vyděšeně a těžce polknul.

Medvěd otevřel tlamu a předvedl světu své zbraně. Žluté obrovské špičáky se vražedně zaleskly a Markova bujná fantazie hned stvořila představu, při níž se ty zuby do něho hladově zakously a začaly mu rvát kusy masa z těla.

Medvědův hluboký bas zaburácel lesem a ti ptáci, kteří se dosud jen tiše tiskli k větvím, se teď zvedli a s hlasitým křikem odlétli pryč. Marek a medvěd spolu v lese osaměli. Široko daleko byli jen oni dva…

 

X

 

Marek si to uvědomil a roztřásl se teď strachem úplně celý. Pot se z něj lil proudem, strach mu svíral střeva, bylo mu špatně od žaludku. Horečně vzpomínal, co mu kdy kdo říkal o střetnutí s medvědem. Stát na místě, ustupovat pomalu pryč, dívat se mu do očí, nedívat se mu do očí, lehnout si na zem a zakrýt si rukama hlavu, otočit se na patě a utíkat ze všech sil co nejdál…

Každý doporučoval úplně něco jiného a v té jeho moudré knížce o tom nebylo ani slovo. Do prdele, proč ne? Vždyť to bylo to úplně nejdůležitější…! Proč tam, sakra, nebylo něco napsaný? Aspoň něco! Cokoliv…, zuřil bezmocně.

V hlavě měl zmatek a ze všeho nejvíc se mu v ní teď honily nejrůznější historky o střetnutích s medvědem. Byly to táborákové historky a jako takové měly jedno společné - všechny bez výjimky končily špatně. Špatně pro člověka. Pravda, mohla to být myslivecká latina - a nejspíš také byla, ale ze všeho nejmíň měl teď chuť a odvahu prověřovat, co jsou jen báchorky a co už je skutečnost. Neměl v sobě ani za mák ctižádosti zjišťovat, jaký že má ten medvěd ve skutečnosti charakter.

Marek se přikrčil a velice pomaličku spustil batoh, který stále ještě svíral ve zpocené dlani, vedle sebe na zem. A ještě pomaleji se napřimoval.

Upřímně řečeno, úplně zoufale se mu chtělo vzít nohy na ramena a prchat, ale měl hrozný strach, že by si medvěd jakýkoliv jeho rychlý pohyb mohl vyložit úplně špatně.

Byl tak hrozně blízko… Tak blízko, že Marek viděl, jak se mu lesknou oči a jak mu z pootevřené tlamy visí dlouhé sliny. Nebyla nejmenší šance, že by mu mohl utéct. Od chlapů ze zdejšího hřebčína věděl, že ve zdejším obtížném terénu dokáže medvěd snadno uštvat i koně…

A on nebyl kůň a vyvinout takovou rychlost, aby se mohl s medvědem rovnocenně měřit, by nedokázal ani na lehkoatletické dráze a v tretrách. Natož v hustém lese a s pohorkami na nohou. Ne, utíkat, to nebylo správné řešení, a tak ten nápad raději vypudil z hlavy. Byl příliš lákavý, než aby mohl být správný.

A tak tam pořád stál jako chvějící se solný sloup a snažil se nehledět medvědovi přímo do očí, aby ho upřeným pohledem nevyprovokoval k útoku proti sobě. Zároveň si ale netroufal odvrátit pohled úplně, protože by mu mohlo uniknout něco důležitého. Něco životně důležitého…

Medvědí samec popošel ještě o pár kroků blíž a už tak mrtvolně bledý mladík zesinal ještě o stupeň víc a zavrávoral. Byl přesvědčen, že co nevidět omdlí nebo rovnou od strachu umře.

Medvěd se však zastavil před zhruba třímetrovou jedličku a zvedl se zase na zadní tlapy. Nebyl o moc menší než ten stromek… Zařval a předvedl svoji obrovskou sílu. S mohutným řvaním bušil do ubohého stromku, že se ohýbal až k zemi. Intenzita ran se stupňovala a každá další byla zuřivější a zuřivější. Bylo to divadlo jednoho herce pro jediného diváka, ale bylo to nesmírně působivé a fascinující divadlo.

Údery zmítaná jedlička po páté či šesté ráně krátce zasténala, něco v ní krátce zapraskalo a zlomila se. Medvěd vítězoslavně zavrčel, sevřel pahýl trčící ze země do svěráku svých silných čelistí a jediným mohutným trhnutím ho vyrval ze země i s kořeny. Pustil ho na zem, spustil se znovu na všechny čtyři a obrátil se čelem k Markovi. Jako kdyby říkal, tak a teď se předveď zase ty.

Jenomže Marek se nechtěl předvádět. Byl propocený skrz naskrz a třásl se hrůzou. Zbytky své vůle kontroloval svěrače, aby medvědovi místo demonstrace síly nepředvedl, jak si něco smrdutého pouští do kalhot. Odhodlal se a pomaličku couval dál od medvěda. Chtěl tak mezi nimi co nejvíce zvýšit vzdálenost, aby ta strašná šelma pochopila, že ji v žádném případě nemíní nijak ohrožovat. Jako kdyby ji mohl nějak ohrozit! Ale vysvětlujte to medvědovi…

Medvěd si nic vysvětlit dát beztak nechtěl. Sklonil hlavu téměř k zemi a začal vrčet. Velmi temně, mnohem hlouběji než před chvílí. Tentokrát to znělo jednoznačně výhružně. Kýval hlavou ze strany a očividně se k něčemu odhodlával.

Třeba odejde pryč a nechá mě na pokoji, napadlo Marka. Rozum mu říkal, že je to málo pravděpodobné, ale přesto se té myšlenky držel jako klíště. Byla to jeho naděje. Jenomže medvěd nevypadal na to, že by se snad chystal opustit palouk. Konec konců, on tady byl doma, kdežto tím drzým vetřelcem v jeho lese byl Marek. Jen a jen na něm bylo, aby odsud co nejrychleji zmizel. A Marek si ani nic jiného nepřál.

Stále drobnými, téměř neviditelnými krůčky ustupoval, až se zády dotkl nízko nasazených vodorovných větví prastarého buku. Ohlédl se přes rameno, aby zjistil, nedalo-li by se vylézt nahoru.

Hlasité zařvání ho však donutilo obrátit hlavu rychle zpět. Právě včas, aby viděl, že se šelma definitivně rozhodla ztrestat drzého vetřelce, který jí vnikl do teritoria. S hlavou nízko svěšenou mířila přes palouk rovnou k němu.

Marek se rozhodl už na nic víc nečekat. Bleskurychle se otočil, vymrštil se na tu větev a začal se drápat na strom. Nahoru do koruny. Teď už se na nic a na nikoho neohlížel. Nebyl na to čas. Hlasité praskání lámaných větví, doprovázené vzteklým vrčením, mu bylo dostatečnou odpovědí na otázku, co že se to asi právě teď pod ním odehrává.

Pospíchal nahoru bez ohledu na zraňující větve, lezl stále výš a výš. Co možná nejvýš. Chtěl se dostat až tak vysoko, aby tam za ním medvěd nemohl vylézt. Nebyl si jist, jestli by to medvěd vůbec udělal, také o tom v té rádoby chytré knížce nebylo ani jediné slovo. Nechtěl však ponechat nic náhodě a svůj výstup proto zastavil až v hodně tenkých větvích, ve výšce kolem patnácti nebo sedmnácti metrů nad zemí. Chtěl věřit tomu, že několikanásobně těžší zvíře se až sem nedostane. Přitiskl se pevně ke kmeni, aby ho neshodil náhodný poryv větru, a vůbec poprvé za celou tu dobu se odvážil pohlédnout dolů.

Skrze větve uviděl tu obrovskou šelmu, jak stále ještě velkými oblouky obchází strom a se zklamaným řevem, aspoň Markovi to znělo zklamaně, láme vše, co se jí připlete do cesty. Od tlap medvědovi odlétávaly dlouhé třísky a chvílemi i celé kusy větví, takže brzy ze spodních pater stromu zůstaly jen holé a polámané pahýly. Nahoru do koruny však medvěd nešplhal. Vůbec se o to nepokusil. Za tolik námahy mu ten podivný vetřelec asi přeci jen nestál.

Aspoň že tak, oddechl si trochu Marek, když viděl, že medvěd zůstává bezpečně na zemi a nejeví žádnou snahu pronásledovat ho i na stromě. Zatím to tedy bylo dobré. Myšlenkami na to, co bude později, se v tuto chvíli zabývat nehodlal. Byl momentálně v relativním bezpečí a největší strach ho pomalu přecházel. S potěšením zjistil, že má u sebe ještě pořád svůj fotoaparát. Batoh, stativ, brašna s příslušenstvím, to všechno zůstalo pochopitelně někde dole, ale fotoaparát s nasazeným zoomem 75-300 mm mu zůstal. Houpal se mu na krku. Objektiv byl trochu otlučený a odřený, v matně černém těle fotoaparátu svítilo několik čerstvých škrábanců, ale zdálo se, že nic z toho by nemuselo mít vliv na funkčnost přístroje. Rozhodně to stálo za vyzkoušení.

Zaklínil se do maximálně stabilizované polohy a mezerou mezi větvemi medvěda několikrát vyfotil. Automatické zaostřování vrnělo tak jako vždycky, zrcadlo klapalo pořád stejně jemně. Markovi se bezděky roztáhla pusa od ucha k uchu. Konečně tě mám, ty bestie jedna chlupatá, konečně tě mám na negativech, radoval se jako malý kluk o vánocích.

Slezl o několik metrů níž, aby získal ještě lepší úhel záběru, a dofotil nerušeně film. Převinul ho do zpět kazety, vyjmul ji z přístroje a zastrčil do kapsy u košile. Ujistil se, že je až na dně a velmi pečlivě zapnul knoflíček. Zbláznil by se, kdyby měl někde ztratit právě tenhle negativ. To už raději fotoaparát, ten je nahraditelný. Ale záběry na filmu nikoliv.

Spravila se mu nálada a vracel se mu jeho lehkomyslný elán. Byl vlastně docela spokojený. Plánované setkání s medvědem neproběhlo sice úplně přesně podle představ, ale to vem čert. Aspoň bude o čem vyprávět u táboráku. A tentokrát, pánové a dámy, tentokrát to nebudou žádné smyšlené historky, žádná myslivecká latina, tentokrát to bude ta nejdrsnější realita… Velký pan fotograf a jeho zážitek s obrovským medvědem…

Ale hlavně, a to je to absolutně nejdůležitější, konečně vyfotil živého medvěda v přírodě! A to hned největšího muráňského medvěda! A v akci! Kolik je lidí, kteří se mohou takovými záběry z dovolené pochlubit?

Zatímco fantazíroval na stromě, medvěd se pomalu uklidňoval a zuřivost z něho vyprchávala. Kruhy, kterými obcházel poničený strom, se zvolna zvětšovaly. Potom si povšimnul batohu, který Marek při ústupu odhodil na zem. Znovu se mu zježila srst na hřbetě. Postavil se opět na zadní tlapy a výhružně na batoh zavrčel. Považoval ho za dalšího nepřítele.

Když však krosna na žádné, byť sebehrozivější výzvy nereagovala, a nikam, na rozdíl od svého majitele, v hrůze neprchala, spustil se chlupáč zase na všechny čtyři tlapy a opatrně se k ní přibližoval. Našlapoval velmi zeširoka, na první pohled ledabyle a klátivě. Byl však v absolutním střehu a byl znovu připraven bránit svoje výsostné území. Přiblížil se k batohu až na dva metry a začal jej pomaličku obcházet.

Ta divná věc ale vypadala naprosto neškodně. Medvěd přistoupil ještě blíž a opatrně ji očichal.

Když batoh pořád nereagoval, zkusmo do něj šťouchl tlapou vyzbrojenou sadou dlouhých a silných drápů. Nic se nestalo. Znovu do něj strčil tlapou. Batoh se převrátil a zakolébal se. Medvěd se lekl a se směšným kviknutím odskočil o kus zpět, zatímco přihlížející Marek se nahoře na stromě dusil smíchy a litoval, že u sebe nemá žádný náhradní film do fotoaparátu. Panečku, tohle by byly záběry!

Medvěd však byl vytrvalý. Znovu se k batohu přiblížil a svůj rituál zopakoval. Tentokrát už se nelekl. A když ho v citlivém čenichu zašimrala vůně hranatého loveckého salámu, kterého tam měl Marek kus na svačinu, bylo to konečně něco, co chápal a čemu dokonale rozuměl. Krmení. Žrádlo…

Přidržel si krosnu předními tlapami a zuby ji rozerval na malé kousky. Tomu už se Marek nesmál, okřiknout medvěda si však netroufnul. Ani když macek všechny věci, které objevil, roztahal a rozházel po širokém okolí. Všechny vlastně ne, neboť to, co jen trochu zavánělo jídlem, sežral. Ještě několik minut se procházel s lehkým pobrukováním okolo. Už uklidněný, možná i usmířený se světem menší odpolední svačinou, malou obětinou. Marka tuhnoucího nahoře na stromě si nevšímal. Nezajímal ho a vůbec ho nebral na vědomí. Alespoň to tak vypadalo.

Marek se naopak snažil mít medvěda nepřetržitě pod kontrolou, nebylo to ale vůbec jednoduché. Medvěd ani na chvíli nepostál na jednom místě, kroužil po celé louce, hned byl tady, hned zase támhle. A najednou nebyl nikde. Někam zmizel. Ztratil se někde v hustém křoví, v hloubi temného lesa na Lopušné, neslyšně přitom našlapuje na svá měkká a široká chodidla…

 

X

 

Marek se nahoře ve větvích netrpělivě zavrtěl. Dostával křeče do svalů a bolelo ho celé tělo. Byl pořádně potlučený a podrásaný od větví a palčivě ho bolely paže a záda, jak se musel dlouhé minuty držet v nezvyklé poloze bez možnosti pořádného pohybu. Opatrně ve větvoví přešlápl. Nestalo se nic. V rámci omezených možností se napřímil a důkladně se protáhl. Ulevilo se mu tím.

Slezl ještě o několik pater větví níž a chystal se sestoupit až na zem, ale na poslední chvíli zaváhal. Nevěděl, jestli medvěd svůj odchod jenom nepředstíral. Klidně to mohla být jedna z těch záludných medvědích lstí, o nichž se toho tolik povídalo u táborových ohňů. Rozhodl se, že raději ještě chvíli počká. Asi osm metrů nad zemí se posadil co nejpohodlněji na širokou větev, opřel se zády o široký hladký kmen a čekal. A přemýšlel o tom, co se v uplynulé hodině stalo.

Vlastně nebylo o čem přemýšlet. Bylo to prosté… Na lesní stezce narazil na včerejší medvědí stopu, která s největší pravděpodobností vedla někam k doupěti. Medvěd, který se v tu chvíli pohyboval na opačném konci stezky, došel až na okraj palouku a tam Marka zaslechl nebo ucítil.

Sešel z cesty hlouběji do lesa a louku velkým obloukem obešel a dostal se tak svému nezkušenému stopaři rovnou do zad. A on mu na ten prastarý, ale v praxi mnohokrát vyzkoušený a osvědčený medvědí trik naletěl.

Marek se styděl sám před sebou. Byl hlupák. Jasně se ukázalo, kdo je v tomto lese tím pravým lovcem a stopařem a kdo si na něj jenom hraje. Když o tom teď přemýšlel, musel si přiznat, že pokud by ten medvěd jenom trochu chtěl, mohl ho velmi snadno zabít. A vůbec by přitom nemusel čekat až na louku, klidně to mohl udělat už kdekoliv v lese. Příležitostí a času na to měl dost a dost, a kdyby doopravdy zaútočil, neměl by proti němu ani tu sebemenší šanci. Proč to neudělal, mladík dost dobře nechápal.

Možná, napadl ho přece jen jeden důvod, možná prostě necítil potřebu tak radikálního zásahu. Spokojil se jen s tím, že ho pořádně vyděsil a zahnal na strom.

Brr, otřásl se, tak to se mu teda povedlo. Znovu se zachvěl. Začínala mu být nepříjemná zima. Šaty měl propocené skrz a s nezadržitelně se blížícím večerem rychle klesala teplota vzduchu. V koruně stromu navíc pěkně profukovalo a Marek se opět začínal třást jako list osiky. Tentokrát ale už ne strachy, nýbrž pronikavou zimou.

Sluníčko kleslo za koruny stromů a v lese se začínalo viditelně šeřit. Marek se musel hodně rychle rozhodnout, co bude dál. Moc možností na výběr neměl. Na stromě přes noc zůstat nemohl a ani nechtěl. To nebyla dobrá možnost. Zrovna tak nebylo moudré příliš otálet s odchodem, protože jestli se setmí ještě víc, bude se vracet tím nepřehledným a málo známým lesem za naprosté tmy jen s baterkou. Což bylo úplně to nejposlednější, co by si ještě dneska přál prožít. Na jeden den těch silných zážitků bylo až dost.

Zlé taky bylo, že neznal pořádně cestu. Dolů potokem se v žádném případě vracet nechtěl, byla by to strašně dlouhá a zbytečně riskantní cesta. A nic by neřešila. Ocitl by se zase ve Zlatně. Odtamtud to bylo domů pořád ještě hodně daleko. Ledaže…

Ledaže bych zkusil zaklepat na okno u Andrei… Kde bydlí, přece dobře vím… Přivřel oči a chvíli se tou myšlenkou zaobíral, byla lákavá a vzrušující. Vybavoval si Andreiny hluboké hnědé oči, důlky ve tvářích, milý úsměv, dlouhé hnědé vlasy, její křivky, znovu prožíval ten tolik elektrizující dotek její dlaně. Zkoušel si ji představit, jak asi vypadá nahá…

Otevřel zase oči a blažený výraz se mu zase rychle vytratil z tváře. Ne, to je celé nesmysl. A kromě toho, na chatě čekají Filip s Luckou a Monikou… No jo, Monika, zarazil se a svraštil obočí. U srdce ho bodla výčitka, za celý den si na svoji přítelkyni prakticky nevzpomněl. Copak Monika… Vždyť já vlastně ani nevím, jestli ještě chci, aby to byla ona, kdo na mě čekává…

Potřásl hlavou, aby z ní vypudil myšlenky na děvčata, a začal zase raději přemýšlet o zpáteční cestě. Uvažoval, jestli z tohoto místa dokáže najít zelenou turistickou značku. Pokud dobře odhadoval svoji polohu, neměl by být od značené cesty příliš daleko. Určitě ne víc, jak jeden kilometr vzdušnou čarou. Kdyby se mu ji podařilo najít, vracel by se po slušné cestě, navíc po cestě, kterou už z dřívějška znal, a mohl by být doma tak za dvě, maximálně za tři hodiny ostřejší chůze.

Jenomže… K tomu, aby tu značenou cestu našel, nezbytně potřeboval kompas, mapu a..., a světlo. Hlavně světlo. Kompas se i s mapou válel někde dole na zemi, ale se světlem to bylo mnohem horší. Ubývalo ho před očima. Sluníčko zmizelo za obzorem a i ten tak zvaný občanský soumrak se nezadržitelně krátil. Zbývalo z něj sotva dvacet minut. Marek si uvědomil, že jestli chce něco podniknout, musí to udělat okamžitě.

Naposledy se ze své rozhledny rozhlédl, jestli náhodou medvěda někde neuvidí, ale nikde ho nespatřil. Na stromy v okolí se navíc začínali vracet ptáci a les znovu ožíval jejich zpěvem.

Usoudil, že by to mohlo být dobré znamení, a už bez dalšího zdržování začal slézat ze stromu. Sešplhal bezpečně až tři metry nad zem a chystal se spustit do trávy, když ho větev, na níž právě stál, hanebně zradila. Ztrouchnivělé dřevo hlasitě zapraštělo a znenadání pod jeho více jak osmdesáti kilogramy živé váhy povolilo. Marek ztratil rovnováhu, zamával v panice rukama, špičkami prstů se dotkl větve nad hlavou, ale zachytit se jí už nedokázal. Zemská přitažlivost byla rychlejší.

O vteřinu později už ležel celý zkroucený v hromadě listí, polámaných větví a kamenů u paty stromu. Nehýbal se a pod hlavou se mu zvolna rozlévala kaluž tmavé krve…

 

X

 

Poznámky pod čarou

Hanáček, Jiří: Toulky za zvěří ČSSR, SZN Praha, 1987

Občanský soumrak je část soumraku (přechodu mezi dnem a nocí), kdy je Slunce méně než 6° pod obzorem. Při občanském soumraku lze venku ještě číst novinový text bez umělého osvětlení. Délka občanského soumraku je závislá na zeměpisné šířce a roční době. V podmínkách Muránské planiny a v době, kdy se Marek setkal s medvědem, trval cca 30 minut.