2. část

 

(pokračování)

 

V místnosti bylo sedm bytelných dřevěných stolů napuštěných bezbarvým lakem, takže dokonale vynikala přírodní struktura plného bukového dřeva. U každého stolu stály podél jejich delších stran dřevěné lavice, u kratších pak byly přistaveny dřevěné židle. Stěny byly vyzdobeny několika trofejemi jelenů a srnců a čestné místo mezi nimi zaujímala preparovaná hlava obrovského kance. Na oknech visely bílé krajkové záclonky a každý stůl byl pokryt čistým ubrusem a stála na něm vázička s živou květinou. Všude byl vzorný pořádek a bylo znát, že tady vládne pečlivá ženská ruka. Nádražní bufety a restaurace, které Marek při svých toulkách dosud navštívil, a že už jich pár bylo, vypadaly zpravidla o hodně hůř.

Za několik minut cinkl zvonek mikrovlnné trouby a žena v bílém plášti se obratně protáhla kolem pultu a přinesla na umělohmotném podnosu talíř až po okraj naplněný kouřící a vonící polévkou, druhý talíř s neméně kouřícím a vonícím vepřovým gulášem, čtyři rohlíky, velký hrnek s kávou, cukr, sůl a polévkové koření. Položila to všechno před Marka na stůl. „Dobrú chuť vám prajem,“ popřála mu už zase s tím svým milým úsměvem.

Markovi se ulevilo, chtěl se dívat na její úsměv. „Děkuji. Hezky to voní. Máte to tady moc hezký,“ řekl pochvalně a přejel pohledem útulné prostředí.

„Naozaj?“ Ženu to očividně potěšilo a roztála. „Ďakujem. Dosť sa snažím. No, asi by som sa mala, keď mi to tu patrí,“ překvapila ho trochu. Tak tohle nečekal.

„Taky tady máte vzorný personál. Ochotný, laskavý, usměvavý a moc příjemný,“ pokusil se navázat na nit jejich lehkého hovoru. Paní majitelka se lehce zapýřila a Marek se spokojeně pousmál. V takovou reakci trochu doufal. Nečekal však, že žena zůstane stát u jeho stolu. Vypadala rozpačitě, ale k odchodu se neměla.

„Smela by som si k vám na chvíľočku prisadnúť?“ zeptala se ho po krátkém zaváhání a podívala se na něho téměř prosebně. „Viete, je tu síce pekne, ale občas je tu príšerná nuda. Veľa cudzích ľudí mi sem nechodí,“ dodala na vysvětlenou omluvným tónem.

„Ale samozřejmě, to víte, že ano,“ odpověděl Marek rychle a povstal ze židle. „Budu vlastně docela rád, když mi budete dělat společnost. Od samého rána se courám po lese a ještě jsem si dneska s nikým pořádně nepopovídal,“ dodal a ukázal rukou na protější židli. „Mohu vás pozvat na kávu?“ zeptal se. „Musím vám prozradit, že tady vaří skvělou instantní.“

„Nie, už som dnes mala dve, aj keď nie instantné, vidíte, tiež som na nej… závislá,“ řekla a hlas se jí sotva patrně zachvěl. „Ale aj tak ďakujem za pozvanie. Bolo to od vás milé,“ řekla s příjemným, ale tak nějak smutným úsměvem, a posadila se ke stolu proti Markovi.

Marek si nabral na lžíci polévku. Byla vřelá, kouřilo se z ní, a opatrně do ní foukal. Díval se upřeně do talíře. Oba mlčeli, najednou nevěděli, co říct. Povídat si nezávazně přes pult bylo něco úplně jiného, jednoduššího. Teď, u společného stolu, to bylo najednou jaksi mnohem osobnější. Závaznější. A obtížnější. „To všechno je vaše práce?“ zeptal se po chvíli trapného mlčení Marek a ukázal na trofeje na stěnách.

„Myslíte všetky tie parohy?“ zeptala se s andělsky nevinným výrazem v obličeji.

Marek zrudl a zakuckal se. „Ne. Tak jsem to doopravdy nemyslel…“ omlouval se v rozpacích.

„Veď ja viem, ako ste to myslel,“ řekla pobaveně prodavačka. „Aspoň dúfam,“ usmála se mile. „Nie je to moja práca. Ja by som nikdy nedokázala vystreliť na nejakého živého tvora. To sem nanosil môj muž. Síce tiež zvieratá nelovil, ale zbieral také veci. Lesáci a pilčíci ho zásobovali.“

„Aaha,“ řekl Marek trochu zklamaně a odtáhl se. Tak teda manžel. Co jiného očekával? Že tady ta ženská čeká právě na něho? Neměl sebemenší právo cítit se zklamaně. Ale přesto se zklamaně cítil. Zklamaně a mizerně. Znovu zavládlo rozpačité ticho.

Když už začínalo být nesnesitelné, prolomila ho ta žena. „Chcem sa vám ešte raz ospravedlniť, že ste sa sem nemohol dostať, keď ste prišiel,“ řekla. „Ako som už povedala, bola som doma, musela som dohliadnuť na dcérku. Len v júli mala päť a ešte sa o sebe sama nepostará.“

„Ale ne, vůbec se mi nemusíte omlouvat, vždyť se vlastně nic nestalo,“ byly Markovi její omluvy nepříjemné. Za daných okolností to pro něho byla minulost, dávno vyřízená záležitost, a nechtěl se k tomu vracet. Tím spíše, že to nakonec dobře dopadlo. Tedy aspoň pokud šlo o jídlo.

Chtěl tu podivně trapnou chvilku nějak zlehčit a tak plácl to první, co mu slina přinesla na jazyk. „Já si v první chvíli myslel, že jste musela odejít domů, protože už to bez vás váš pan manžel nemohl vydržet. Abych pravdu řekl, vůbec bych se mu nedivil, jste moc milá a hezká,“ rychle ze sebe vychrlil vážně míněný kompliment a trochu uzardělý očekával, že se té poznámce žena přinejmenším usměje.

Ta však oproti všem jeho předpokladům zvážněla a přes oči jí přelétl temný stín smutku. „Nie. To už nejde,“ odpověděla pomalu. „Môj muž je už viac než dva roky mŕtvy. Viete, Zolo, tak sa volal, pracoval v lese, bol lesný inžinier, a predvlani v máji naňho pri zdravotných prebierkach spadol strom… Rúbali tam červený smrek, ktorý bol napadnutý podpňovkou. Ten strom bol vovnútri úplne zhnitý a pri rezaní sa im rozlomil a zrútil sa úplne inam, než všetci čakali… Zolo umieral v popradskej nemocnici štyri dni… Nemal ešte ani dvadsaťsedem… Boli to pre nás všetkých, ale hlavne preňho, veľmi dlhé štyri dni…“

Mluvila tiše, s pohledem upřeným do desky stolu a s dlouhými pauzami mezi větami. Bylo zřejmé, že je to i po dvou letech stále ještě živé a bolestivé téma.

Markovi se po týden neholených tvářích rozlil ruměnec zahanbení. Proklínal se, že si tak netaktně pustil pusu na špacír. Raději by držel pár facek, než aby se teď musel dívat na trápící se nešťastnou dívku. Vrátil lžíci do talíře a ruce položil rozpačitě na stůl. Hrozně se styděl. „Moc se vám omlouvám. Bylo to ode mne strašně hloupé,“ řekl polohlasem, když se na něho konečně podívala. „Je mi to moc líto a moc mě mrzí, že jsem vám to tak neomaleně připomněl. Nevím, jak bych to napravil,“ topil se v těžkých rozpacích.

„To nič. Nemohol ste to vedieť. A je to už dlho,“ řekla prodavačka a smutně se na něho usmála. „Veľmi dlho,“ dodala zamyšleně a lehce se prstem dotkla hřbetu jeho dlaně.

Zašimralo to, jako kdyby dostal ránu slabým elektrickým proudem, a prsty se mu zachvěly. Všimla si toho a tak nějak zvláštně se na něho podívala. „Od tej nehody žijeme s dcérkou samy dve, bez ocka a bez manžela. Niekedy to býva veľmi ťažké. Únavné. Vyčerpávajúce. Pre nás obidve,“ rozvykládala se pomalu. Ztěžklý pohled přitom upírala někam za Markovo levé rameno.

Marek odstrčil prázdný talíř od polévky, opřel si bradu o dlaň a zaposlouchal se do jejího vyprávění. A díval se. A s úžasem sledoval, jak se ta suverénní mladá žena mění před jeho očima ve zranitelnou, citlivou a svým způsobem nešťastnou dívku. Neboť to byla ještě dívka. Byla dokonce o čtvrt roku mladší než on, jak mu na sebe prozradila, ale samota, těžké živobytí a každodenní starosti o malou dcerku jí do dlaní a do vrásek kolem očí připsaly pěkných pár let navíc.

Ruce měla sice upracované a rysy v obličeji unavené, ale když se usmála, objevila se pod malým pihatým nosíkem řádka drobných bílých zubů, rozsvítila se jasná světélka v čokoládově hnědých očích a na tvářích se vyhloubily roztomilé, dětsky vypadající důlky. Na ty měl Marek odjakživa slabost, věděl to o sobě a všechny jeho partnerky takové důlky ve tvářích měly. Strašně ho to přitahovalo.

Vlastně je moc hezká. Jak je možný, že jsem si toho až doteď pořádně nevšiml?, zarazil se v jedné chvíli a začal se na tu dívku dívat úplně jinýma očima. Vůbec to celé začalo nabírat nějak zvláštní směr a nevěděl, co si s tím má počít. Neměl nic proti nezávaznému flirtování, ale teď začínal mít pocit, že se oba pohybují na hranici, o níž si nebyl jist, zda ji chce, zda ji smí, překročit. Nebyl formálně volný, ale na druhou stranu nepovažoval milenecký vztah za dogma. Kromě toho jim to s Monikou moc neklapalo a o společné budoucnosti si nedělal velké iluze. Ale i tak potřeboval čas, aby si ujasnil své emoce a city. Mnohem víc času. Vzal do ruky hrnek s kávou a zvedl ho ke rtům, aby zamaskoval svůj neklid.

Mladá prodavačka tu změnu v jeho pohledu zachytila a prohrábla si prsty čupřinu hnědých vlasů nad čelem. Musela přitom použít nějaké ženské kouzlo, protože neudělala vlastně nic neobvyklého, nic neobyčejného nebo snad vyzývavého, ale provedla ten běžný, všední pohyb takovým zvláštním způsobem, že se Markovi ruka s hrnkem viditelně zatřásla a porcelán mu zazvonil o přední zuby. Olízl si je a hrnek postavil zpátky na stůl.

Dívce to lehce zacukalo kolem koutků úst a sklopila oči.

„Proč jste se vlastně znovu neprovdala? Určitě nemáte o nápadníky nouzi,“ zeptal se jí Marek, aby odvedl řeč někam jinam, a jen ta slova vypustil z úst, hned by si je přál vrátit. „Promiňte, omlouvám se, já jsem hroznej neotesanec. Kamarádi mi říkali, že by mě neměli pouštět mezi lidi, protože jsou z toho vždycky jenom potíže. Já vždycky něco bezohlednýho plácnu a někomu tím ublížím. A mě to potom vždycky strašně mrzí. A kromě toho se obávám, že mi do toho vůbec nic není,“ řekl rychle. „Jestli se vám nechce, tak mi na to samozřejmě neodpovídejte… Jenom jsem si říkal…, prostě by mě to asi zajímalo,“ dodal tiše.

„To je v poriadku, netrápte se tým. Odpoviem vám, vôbec to nie je tajné,“ řekla se smutným úsměvem. „Ono to tu s vydávaním nie je práve jednoduché. Viete, ja som pôvodom z Bratislavy,“ svraštila obočí, jako kdyby přece jen řekla něco, co původně nechtěla prozrazovat, nicméně pokračovala dál. „A sem, do Rudnej, sme se pred niekoľkými rokmi prisťahovali s manželom. V decembri deväťdesiatjeden, to už som čakala Barborku. Zolo bol vtedy čerstvý absolvent lesáriny a tu dostal od miestneho lesného závodu ponuku na prácu aj s bytom. On sem rýchlo zapadol, bol síce z Bratislavy, ale jeho rodičia pochádzali z dediny, takže to preňho nebola taká zmena, ale ja som zostala pre všetkých cudzia. Aj po toľkých rokoch, čo už tu bývam. Nezvykli si na mňa. Človek by čakal, že sa to po takej dobe zrovná, ale to viete, som proste naplavenina z mesta a už sa to nezmení. Zostanem naplaveninou až do smrti,“ zazněla z jejího hlasu hořkost. „A čo sa týka toho vydávania… O slobodných chlapov je tu núdza aj pre domáce dievčatá, nieto ešte pre privandrovalcov,“ dodala už zase klidně a vyrovnaně.

„A vrátit se domů? Do Bratislavy? To vás neláká? Proč byste měla zůstávat tady? Když vám chybí velké město, tak proč se tam prostě nevrátíte?“ zeptal se Marek nechápavě.

Dívka se zarazila a zase tak nějak podezíravě se na něho zadívala. Přimhouřené oči byly najednou číhavé a ostražité, pohled ztvrdl. Marek byl tou náhlou a nečekanou změnou v chování zaskočen a nevěděl, co si o tom má myslet.

„Nie je to také ľahké," rozvykládala se ale prodavačka. "Barborka tu má už hromadu kamarátov, na budúci september tu začne chodiť do školy. Je tu zvyknutá, narodila sa tu. Ona je na rozdiel odo mňa už domorodec," řekla s úsměvem. "Ja sa starám o tento bufetík, máme doma psa, nejakú hydinu. Ešte so Zolom sme si tu kúpili malý domček. Ten, čo som z neho na vás volala. Nežijeme ľahko, ale žijeme. Tak čo by sme my dve robili v Bratislave,“ uzavřela, ale Marek se nemohl zbavit pocitu, že mu teď neříká tak docela pravdu. Nic mu do toho ale nebylo a tak raději mlčel. Už tak toho dneska svojí hubou napáchal víc než dost.

Dívka se taky odmlčela a znovu se zamyslela. Po chvíli nepříjemného mlčení váhavě dodala: „A vôbec, do Bratislavy, tam ja už nemôžem. Ale to je na veľmi dlhé rozprávanie,“ podívala se na něho s nevyslovenou sice, ale tentokrát jednoznačnou nabídkou v očích. Marek ten upřený pohled dlouho nevydržel a sklopil zrak. Znovu zvedl hrnek s dobrou, byť už úplně studenou kávou, a pomalu z něj upíjel.

Byl zamyšlený. Měl takový podivný pocit. Ten rozhovor byl zvláštní. Tak nějak divně zvláštní. Jasně vycítil okamžiky, a byla jich naprostá většina, kdy k němu dívka byla až neuvěřitelně upřímná, ale zároveň zaregistroval i několik momentů, kdy by se vsadil, že mu z nějakého, jemu neznámého důvodu, očividně lhala. Přesto všechno ho ale něčím neuvěřitelně přitahovala.

Ale nebyla to jenom ta nečekaně silná fyzická přitažlivost, kterou k ní najednou pocítil. Byla mu sympatická také mnoha věcmi, které mu o sobě a na sebe prozradila. Cítil takové zvláštní souznění, vnímal a ochotně přijímal neviditelné vibrace, které vysílala do prostoru kolem sebe. Bylo možné, že by právě tahle mladá prodavačka byla jeho animou, živým ztělesněním obrazů žen, které uchovával ve svém nevědomém nitru, naplněním jeho podvědomých představ a tužeb?

A co víc, viděl na ní, že i ona s živým zájmem poslouchá všechno to, co jí na oplátku mezi sousty guláše vyprávěl sám o sobě. Připadalo mu, že se spolu znají ne chvíli, ale odjakživa, že jsou oba naladěni na stejnou vlnovou frekvenci. Získal k ní takovou důvěru, že se několikrát přistihl, že jí o sobě vypráví věci, s nimiž se nesvěřil žádné ze svých předchozích dívek. Ani Monice.

Chodil s Monikou bezmála rok, od loňského prosince. A až do dneška, vlastně do včerejška, ten večer mu pořád ještě ležel v hlavě a v žaludku, si myslel, že ji miluje. Možná, že mu však jenom chybělo srovnání, protože teď, po tom podivném rozhovoru, si najednou dokázal docela živě představit, že není s Monikou, ale že žije v jedné domácnosti právě tady s tou zajímavou Slovenkou. I když ji znal teprve hodinu nebo dvě a vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje. „Promiňte, na co jste se mě ptala?“ uvědomil si najednou, že už nejméně podruhé se ho na něco ptá.

„To zamyslenie by mi asi malo lichotiť,“ prohodila a střelila po něm zkoumavým pohledem. „Ale pýtala som se vás, kam máte odtiaľto namierené.“

„Ach tak,“ vzpamatoval se a silou vůle zaplašil bujné a dráždivé představy, které se mu ještě pořád neodbytně prodíraly na mysl. „Víte, je to ostuda, jezdím na planinu a do Tater už pár let, ale tady u vás v Rudné a vůbec tady na této straně planiny jsem ještě nikdy nebyl. Chci to napravit. Kamarád mi dal tip na výlet. Dneska bych rád došel až do Zlatna, prošel údolím Sviniarky, vylezl nahoru na Lopušnou, podle mapy by to mělo jít, trochu se tam porozhlídnul, udělal pár fotek, třeba tam potkám i něco živého,“ zasvítily mu lačně oči, „a k večeru se nejkratší cestou vrátil na tu turistickou ubytovnu, co je pod hradem. Tam totiž bydlíme.“

Dívčina tvář ztuhla a zestárla rázem o deset let.

„Stalo se něco?“ znejistěl Marek.

„Na Lopušnú ste vravel, že chcete ísť?“ zeptala se ho naléhavě.

„No… Ano, na Lopušnou. Proč? Děje se něco?“ zeptal se znepokojeně.

„Pretože práve na Lopušnej sa stala Zolovi tá hrozná nehoda. Nemám to miesto ani trochu rada. Nebolo to zďaleka jediné nešťastie tam v tých miestach.“ Natáhla se přes stůl a po krátkém zaváhání položila svoje drobné štíhlé dlaně na jeho velké ruce. Naklonila se co nejblíže k němu a podívala se mu zpříma do očí. „Nechoď tam, prosím ťa. Daj si poradiť a nechoď tam. Mám z toho miesta veľmi zlý, hrozný pocit. To miesto je prekliate a prináša všetkým iba smolu a trápenie,“ řekla tichým zastřeným hlasem. Její oči byly nesmírně hluboké a kdesi z jejich dna najednou vyvřela na povrch velká bublina zármutku a strachu.

Marek nervózně polkl, vyprostil svoje ruce zpod jejích a zbaběle řekl: „Asi bych už měl raději jít. Mám to dneska ještě dost daleko a už je spousta hodin. Kolik vám dlužím za to jídlo?“

Žena se na něho chvíli přemýšlivě dívala, potom se opřela zády o opěradlo židle a řekla bezvýrazně: „Za polievku, guláš a kávu päťdesiatpäť korún. A ak chcete, tak vás úplne zadarmo zveziem do Zlatna, aby ste sa nemusel trmácať tie dva kilometre po ceste pešo. Aj tak som vás svojím hlúpym rozprávaním iste zdržala omnoho viac, než ste si plánoval,“ nabídla mu docela ochotně, ale Marek měl pocit, že to křehké pouto, které se mezi nimi začínalo vytvářet, se jeho vinou přetrhlo a někam se vytratilo. Mrzelo ho to.

„Je to lákavé, rád si ušetřím chůzi po silnici, ale kdo tady za vás bude mezitím prodávat? Říkala jste, že jste tady na to úplně sama?“ zeptal se, zatímco na stůl vysypal z kulaté krabičky od kinofilmu hrst slovenských mincí a odpočítával požadovanou sumu.

„Teraz sem už nikto nepríde,“ řekla prodavačka, sundala si plášť a oblékla si bundu. „V sobotu popoludní sem nikdy nikto nechodí,“ dodala bez úsměvu.

„A proč máte teda otevřeno?“ zeptal se Marek nechápavě.

„Čo ak by niekto predsa len prišiel?“

 

X

 

„Uvidíme sa ešte niekedy?“ zeptala se, když mu o deset minut později zastavila ve Zlatně, kousek od polní cesty vedoucí do údolí Sviniarky. Ruce měla položené na volantu a štíhlé prsty trochu křečovitě sevřené. Dívala se přitom z okna auta na malebné panoráma Nízkých Tater na severu a Marka sledovala jen koutkem oka.

„Možná. Nevím. Třeba ano,“ nechtěl se Marek zavázat, ale zároveň se mu nechtělo její pozvání úplně odmítnout. Cítil se rozervaně. Jedna jeho část by moc chtěla, druhá, ta racionálnější, mu říkala, že je to celé nesmysl, že z Brna do Rudné je to zhruba tři sta osmdesát kilometrů a navíc už jeden nedořešený vztah má. Byl by to problém. Ale zase, každý problém se přece dá vyřešit, když se chce…

„Tak vieš čo?“ vycítila dívka jeho pocity a otočila se k němu čelem. „Príď mi niekedy porozprávať, ako bolo dnes na Lopušnej,“ navrhla mu a v jejím hlase zaznělo zvláštní odhodlání. „Uvarím ti zase tú dobrú instantnú kávu. Aj tak ju potrebujem niekomu predať,“ zasmála se, aby uvolnila to napětí, které mezi nimi bylo. „Súhlasíš? A ty mi na oplátku ukážeš fotky, ktoré tam dnes urobíš, platí?“

„Dobře. Ale, co když tě nezastihnu v práci?“

„A kde by som bola? Buď ma nájdeš v bufete, alebo doma. Kde bývam, to už predsa vieš.“

„Tak dobrá. Domluveno. Přijedu na tu kávu a přivezu ti ukázat nějaké svoje fotky,“ rozhodl se Marek. „Já…, já se jmenuju Marek… Marek Koudelka a jsem z Brna,“ dodal a pocítil jakousi zvláštní úlevu.

„Teší ma, Marek Koudelka. Ja sa volám Andrea a som z nádražného bufetu,“ zajiskřily v jasných očích znovu ty šelmovské plamínky. „Dávaj na seba pozor, Marek, a nezabudni, čo som ti o Lopušnej vravela. Je to zlé miesto. Prosím ťa, dávaj si tam na seba veľký pozor,“ řekla a plamínky zase pohasly. Počkala, až Marek vystoupí z vozu, a nastartovala.

Marek stál uprostřed Zlatna s krosnou položenou u nohou, foťák na krku, stativ přes rameno a díval se za rychle odjíždějící stařičkou škodovkou. Zvířený prach si zvolna sedal zpět na rozbitou cestu a on měl v hlavě naprostý zmatek. Uvnitř hrudníku se mu však rozlévalo zvláštní příjemné teplo. Díval se za Andreou, dokud se mu její hráškově zelené auto neztratilo mezi nízkými domky.

V okně nedaleké dřevěnice se rozhrnul závěs a na kratinký okamžik se za sklem mihla snědá a drsným klimatem ošlehaná tvář starého muže. Zvědavě si cizince stojícího na liduprázdné návsi prohlédl a zase se opatrně stáhl zpět do svého soukromí.

Marka však i ten letmý pohyb vytrhl ze zamyšlení. Shýbl se pro svůj batoh. Musel jít. Nahoru na Lopušnou to bylo ještě daleko a den se krátil…

 

X

 

Poznámky pod čarou

Červený smrek, smrekovec - česky modřín opadavý (Larix decidua)

Podpňovka - česky václavka smrková (Armillaria obscura). Nebezpečná dřevokazná houba (je jedlá), způsobující bílou hnilobu jehličnatých dřevin a značnou škodu v lesním hospodářství.

Zlatno - malá osada pod severní hranou Muránské planiny. V současnosti je součástí obce Valkovňa (do roku 1954 patřila pod Šumiac). Vznikla koncem 18. století u železných hamrů, v roce 1848 přibyla válcovna.

Sviniarka - levostranný přítok Hronu, měří 3,1 km, tok III. řádu. Pramení na severovýchodním svahu Lopušné v nadmořské výšce 1025 m n. m. Protéká PR Zlatnica, obtéká stejnojmennou jeskyni na pravém břehu.

Lopušná - vrch vysoký 1124,5 m n. m., v severní části Muránské planiny.

Chata „Zámok“ pod Muránským hradem - Původně závodní chata Slovenských magnezitových závodů, n.p., v roce 1993 zprivatizovaná.