18. část

(pokračování)

 

Toto všechno teď v mžiku proletělo Markovi hlavou, když přemýšlel, jak k Andreinu dávno již zapomenutému příjmení přišel tenhle slizce nepříjemný chlápek v kožené bundičce. „Je mi líto, pane, ale já neznám žádnou Andreu Mezsárošovou,“ řekl tak lhostejně, jak jen dokázal. „A tento podnik je můj. Všechno tady patří jenom mně a já tady taky šéfuju. Jste snad z berňáku, že se tak vyptáváte?“

„To nie. Som len Andrein starý dobrý priateľ z Bratislavy,“ prohodil muž. Marek se v duchu ušklíbl. To víš, že jo, ty starej dobrej příteli, to ti tak žeru, pomyslel si sarkasticky a zůstával ve střehu.

„A veľmi rád by som sa se slečnou Andreou porozprával. Som si istý, že ona ma tu tiež rada uvidí. Dlho sme sa nevideli,“ dodal ten muž s rádoby dobrosrdečným úsměvem. Měl pozoruhodně melodický hlas, ale jeho slova zněla tak nevěrohodně, že se Marek neubránil mírně pobavenému úšklebku. Muž to zaregistroval a hraný úsměv se mu na tenkých rtech okamžitě rozplynul.

„Počúvaj, frajer, ja veľmi dobre viem, že ty Andreu poznáš,“ řekl a na pár vteřin se odmlčel. „Tak si švihni a zavolaj ju okamžite sem. Chcem s ňou hovoriť! Hneď!“ vyštěkl zničehonic rozkazovačným tónem ten divous. Melodický hlas zhrubl, slova zazněla jako zapráskání bičem.

Marek se nahrbil a na zátylku a na zádech se mu naježily všechny chlupy. Na takový tón měl odjakživa velice silnou alergii. Projevovala se u něj takovou zvláštní křečí v rukou — svíraly se mu při ní prsty do pěstí. Přivřel oči a zrudl vzteky.

„Ty šmejde jeden zatracenej,“ procedil skrz zuby. „Řekl bych, že je nejvyšší čas, aby ses sebral a vypadl odsud ven sám, než ti pomůžu! Dveře jsou támhle za tebou, tak koukej vypadnout a nezapomeň pořádně zavřít! Zvenku!“ zavrčel a opřel se dlaněmi o široký pult. Pravou ruku měl přitom sotva deset centimetrů od nabité zbraně.

Chlap se však k odchodu neměl. Ba právě naopak. Pohodlně se rozvalil na židli a provokativně si zívnul. Markovy výhrůžky na něho neměly nejmenší vliv. „Vieš, čo by ma zaujímalo?“ prohodil, jakoby se vůbec nic nedělo. „Prečo tu, uprostred Slovenska, berie Slovákom robotu nejaký zasraný Čehúň. Obyčajný, vyjebaný a zasraný Čehúň, čo sa nasáčkoval na Slovensko, pretože doma ho už všetci mali plné zuby.“

Odplivoval jednotlivá slova s neuvěřitelným opovržením. Pokud chtěl Marka vyprovokovat, tak se mu to docela úspěšně dařilo. V Markovi se vařila krev a adrenalin mu pěnil v žilách, jen jen vybouchnout.

Jak byl svým založením spíš flegmatik, teď začínal být nepříčetný vzteky. Byl tak rozzuřený, že zapomínal na staré dobré pravidlo všech zkušených hostinských – nenechat se zatáhnout do rvačky. Místo toho, aby ty sprosté urážky spolkl, nebo vzal pistoli a toho chlapa z podniku prostě vyprovodil rovnou ven, serval ze sebe květovanou zástěru, kterou někdy při obsluze nosil pro pobavení svých přátel, zuřivě ji zmačkal a mrštil ji za sebe na zem. Začal si pomalu vyhrnovat rukávy propocené košile.

Chlap dál seděl a jen si ho s posměšným úšklebkem na rtech prohlížel. Přivřel číhavě pravé oko, ale jinak se ani nepohnul.

„Marek? Ešte si tu? Nezatvoríš už?“ ozval se v tu nejméně vhodnou chvíli od zadního vchodu důvěrně známý hlas. „Barborka sa pýta, kedy už prídeš domov. Je jej lepšie, zbavila se horúčky, a je jej za tebou smutno. A mne nakoniec tiež… Nachystala som ti dobrú večeru, sviečkovú…Tú máš rád…“

Usmívající se a spokojená Andrea se obratně protáhla malou kuchyňkou a postavila se vedle Marka za pult. Podívala se zběžně na jejich posledního hosta. Zarazila se a zamyšleně se na něho podívala ještě jednou, důkladněji.

Tentokrát ho poznala. Zbledla a úsměv na tváři rázem zmizel a vystřídalo ho zděšení. „Mário? Ty? Čo ty tu robíš?“

„Ale áno, si to naozaj ty,“ prohlížel si ji se zájmem ten muž. Předklonil se, aby na ni lépe viděl, a studoval Andreu jako kus masa v řeznickém krámě.

„Trochu si vyrástla, máš väčšie prsia, to je príroda alebo silikón? A nechala si si narásť dlhšie vlasy, zmenila si účes, pribrala zopár kíl, ale inak si to naozaj ty. Ako za mlada. Zazrel som ťa z okna vlaku, keď sme tadiaľto predtým prechádzali a bola si mi hneď nejaká povedomá. To vieš, na tú tvoju prcinku sa nedá len tak zabudnúť. To je ale neuveriteľne šťastná náhoda, čo povieš? Snáď prvýkrát v živote cestujem niekam vlakom a koho na ceste nestretnem,“ ušklíbl se zlomyslně. „Som fakt hrozne rád, že som z toho blbého rýchlika nevyliezol zbytočne. Rád ťa vidím, Andy, miláčik,“ dodal a vycenil zuby v parodii na úsměv.

Marek sebou škubl, jako kdyby ho zasáhl elektrický proud. Cítil, že by měl nějak zasáhnout. Snažil se upoutat Andrein pohled, ale ta měla oči jen pro jejich nevítaného zákazníka.

„Ako… Ako si ma tu našiel, Mário?“ zeptala se vyděšeně a hlas se jí zachvěl nefalšovaným strachem.

„Ako vravím, náhodou, naozaj iba náhodou,“ řekl chlap a se sadistickou rozkoší se protáhl. „To už je proste osud. Asi nám to bolo súdené. Neverila by si, ako strašne sme sa vtedy snažili ťa nájsť. Preliezli sme všetky bordely v Bratislave a okolí, prezreli hádam všetky slovenské feťáčky, a teba nikde. Vyparila si sa. Už sme to chceli vzdať, vraveli sme si, že si si snáď šľahla zlatú dávku a je od teba pokoj, ale ono nie. Andrejka je pekne živá a zdravá a predáva pivo v bufáči. A svedčí jej to, len tak kvitne. To zrejme vďaka tomu čistému vidieckemu vzduchu, že?

No, mám z toho stretnutia naozaj veľkú radosť, Andy. Chlapcov to tiež poteší, keď im o tom poviem, už sme ani nedúfali, že ťa ešte niekedy stretneme. A ako vidím, tak teba to teší tiež,“ dodal surově, když viděl její utrápený výraz. „Škoda len, že sa toho stretnutia nedožil môj ubohý brat. Často o tebe hovoril,“ nechal hlas dramaticky poklesnout a Andrea se začala třást jako listí osiky ve větru.

„Pamätáš si ešte na Romana, však?“ pokračoval Mário s krutým úšklebkem na úzkých rtech. „Určite áno. Moja malá sladká Andy, vravel o tebe, môj miláčik, kde je jej asi koniec, tak rád by som zase vyšukal tú jej guľatučkú riťku. No, Roman už ti tú tvoju guľatučkú riťku nevyšuká. On totiž umrel, vieš?“

Andrea se na něho překvapeně podívala. Neměla ani nejmenší tušení, že je Roman po smrti. Za určitých okolností by to pro ni mohla být velice dobrá zpráva. Nebo také ta nejhorší.

„Nespýtaš sa ma, ako tvoj miláčik umrel?“ zeptal se mrazivým tónem Mário. „Nie? No nevadí,“ řekl, když se ho Andrea zeptat neodvážila. „Ja ti to poviem sám. Umrel vlani na jar vo väzení, moja milá. Dva mesiace pred prepustením. Blbé dva mesiace a mohol byť doma! Ale nie, oni ho zabili. V tom väzení, kam si ho ty poslala,“ jeho hlas teď zněl krajně nebezpečně.

„Nepohodol sa tam s vajdom cigánskeho gangu a ten ho nechal zabiť. Veľmi nepekne. Podrezali mu krk v sprche, Andrejka. Nabrúseným viečkom od plechovky, vieš? Pekne ohavná záležitosť. Nestalo by sa to, keby nebol v tom väzení. Vieš? Nepodrezali by ho ako prasa a on mohol žiť. To ty si ho tam dostala, Andrejka, to ty si poslala môjho brata na smrť,“ do hlasu mu pronikla opravdová nenávist.

„Čo odo mňa chceš, Mário?“ zašeptala Andrea zoufale. „Dám ti peniaze, ak chceš, ale odíď odtiaľto a zabudni na mňa, ja za to predsa nemôžem,“ řekla prosebným tónem.

„Proč bys mu měla dávat nějaké peníze?“ vybuchl Marek, který se trochu otřepal z šoku. „Uhni mi z cesty, ať ho můžu prostě zpráskat a vyhodit ho ven!“ prudce sebou pohnul, ale Andrea se mu pevně postavila do cesty.

„Nie, Marek, nič nerob, prosím ťa,“ zavzlykala prosebně. „Nič nerob. Ty ho nepoznáš…, on je…,“ nechala hlas poklesnout. Věděla dobře, o čem hovoří. Marek toho muže neznal, ale ona ano. Ona ho znala velmi dobře.

Romanův mladší bratr Mário sice nepobral moc inteligence, ale tu ke svému stylu života ani nepotřeboval. Měl jiné přednosti, v bandě mnohem více ceněné. Bylo o něm známo, že je surový rváč se zabijáckými instinkty a v pouličních bitkách býval nemilosrdným protivníkem. Přestože na to se svou hubenou postavou vůbec nevypadal, z Romanových nohsledů byl tím nejhorším a nejnebezpečnějším a jen málokdo byl ochotný se mu v boji postavit. Mário neznal slitování, soucit a neměl naprosto žádné zábrany. Oč byl primitivnější, o to byl zákeřnější.

A kromě toho, nikdy neměl daleko pro nůž. Svůj pověstný vystřelovák, který nikdy neodkládal, který míval v noci pod polštářem, a ve sprše hned vedle mýdla, když se umýval.

Byl to právě Mário, kdo pro Romana vymáhal od feťáků dluhy. Bavilo ho to a byl v této činnosti velice úspěšný. A během krátké doby byl v bratislavském podsvětí pověstný tím, že nikdy neměl zdravé neplatiče. Buď dlužníci svůj dluh včetně lichvářských úroků zaplatili, nebo skončili zmrzačení v nemocnici. V tom lepším případě.

Marek znejistěl. Nic z toho nevěděl a nechápal, proč se mu Andrea staví do cesty. „Zavolám policajty,“ řekl a natáhl se pro telefon.

Andrea však zavrtěla rezignovaně hlavou. „To nemá zmysel,“ řekla tiše. „Nerob to, Marek. Prosím….“

Mário se pobaveně rozesmál. „Správne, Andy, dobre robíš,“ pochválil ji. „Vidím, že si ešte pamätáš, kto boli tvoji najlepší klienti, že?“

Andree se při té vzpomínce udělalo špatně a měla co dělat, aby se nepozvracela. Samozřejmě, že si to dobře pamatovala. Policistů, a to vysoce postavených důstojníků, žádných řadových pochůzkářů, do toho jejich erotického salónu tenkrát chodívalo opravdu hodně. Věděla, že volná vstupenka do bordelu byla jednou z mnoha variant pozorností a úplatků, kterými si Roman, před revolucí řadový mladý vekslák, po revoluci všeho schopný distributor drog a majitel několika nevěstinců, zajišťoval v polovině devadesátých let v Bratislavě svůj nezanedbatelný vliv.

Přikryla si rukama obličej, aby nebylo vidět slzy, které jí vhrkly do očí. Mário si přitom všiml jejího snubního prstýnku. Rychle svým pronikavým pohledem šlehl po Markovi a zaregistroval, že i on má na prsteníku levé ruky obdobný zlatý kroužek.

„Ale, ale?“ řekl posměšně. „Snáď vy dvaja nie ste manželia? Holúbkovia? Hrkú, hrkú…“ posmíval se. „Tak tento chudáčik ťa teraz ošukáva, Andy? Tej sa drž, Čehúň,“ otočil se ten parchant k Markovi. „To je veľmi dobrá pička, veľmi skúsená. Také sú najlepšie. Však mám pravdu, Andy? Ešte stále máš to svoje znamienko krásy?“ zeptal se krutě a nesmírně oplzlým pohybem se několikrát pohladil přes poklopec.

Andree vytryskly slzy a Marek zbrunátněl v obličeji. Andrea měla skutečně znamínko krásy na velmi intimním místě, aby to ten člověk mohl vědět, musel mít hlavu v jejím klíně, uvědomil si. Podíval se zmateně na Andreu. V jejích očích viděl prosbu o odpuštění.

Mário však neztrácel čas a dál ukapával svého smrtelného jedu. „Ja nestojím o tvoje prachy, Andy. Na prachy ja kašlem, prachov mám haldy. Roman ale bol môj starší brat. Mal som ho rád. A nad jeho hrobom som mu sľúbil, že ho pomstím. Ten cigán, čo ho zabil, ten už je po smrti, Andy. Niekto mu podrezal ten jeho špinavý krk,“ řekl pomalu a srozumitelně a Andrea zesinala. „Ani ten, čo ho zabiť nechal, už nie je medzi nami. Taká zvláštna náhoda, že? Ja nechcem tvoje prachy, Andy, pretože ja chcem teba. Rozumieš? Môj brat je mŕtvy, ale ja ešte žijem. A chcem teba. Dlho som sa na túto chvíľu tešil. A vymýšľal, ako to spravím, ako brata pomstím. Chceš to počuť? Najprv si s tebou trošku užijem a potom ti pekne pomaličky podrežem to tvoje pôvabné hrdielko. Tak, ako ho podrezali v base môjmu bratovi.“

Udělal dramatickou pauzu, aby to mohlo Andree dojít v plném rozsahu. O dívku se pokoušely mrákoty. Marek byl v šoku a velmi vážně přemýšlel o tom, jestli mu projde jako nutná sebeobrana, když toho chlapa teď hned na místě zastřelí.

„Mário, prosím ťa,“ roztřásla se Andrea a slzy jí z očí tekly proudem. „Nechaj ma, prosím ťa, zabudni na mňa,“ prosila toho sadistického darebáka, který ji se zvráceným požitkem opékal za živa nabodnutou na rožni své krutosti a vyžíval se v jejím zoufalství a strachu.

„To by som rád, Andy, naozaj veľmi rád, ale nemôžem. To vieš, sľub je sľub,“ nevšímal si jejích proseb. „Povedz mi, Andy, čo som to tu pred chvíľou počul? Spomínala si nejakú Barborku. Kto je to? Nie je to náhodou tvoja dcéra?“

„Nie, Mário, to nie, prosím, prosím ťa, nie, Barborku do toho nezaťahuj, to je predsa iba medzi nami,“ Andrea nebyla daleko od mdloby. Mário to ignoroval.

„Posledne sme sa videli pred… Pred koľkými? Pred siedmimi rokmi? Alebo už ôsmimi? Je to tak? A to si žiadne dieťa nemala. Ibaže by to bolo Romanovo dieťa. Povedz mi, nie je to moja neter? Alebo možno dokonca moja dcéra? Nie je to moja dcéra? Nie? Škoda. Veľká škoda. Vždy som chcel dievčatko. Koľko tak môže mať, tak päť? Šesť? Mám veľmi rád malé dievčatká. Vieš ty čo? Mám skvelý nápad. Urobím to s ňou ako s tebou. Pohrám sa s ňou, užijem si, no a potom jej tiež podrežem to malé sladké hrdielko a potom…“

Víc už říct nestačil, protože vzteky nepříčetný Marek se bez ohledu na nádobí, padající s rachotem na zem, vyšvihl na pult, vší silou se od něj odrazil a jako rozzuřený lev skočil rovnou po něm. Vrhl se na toho grázla se vší energií, kterou byl do skoku schopen vložit, a doufal, že se mu podaří toho hajzla rychle uzemnit. Myslel si, že by se mu to mohlo podařit, byl o něco větší a o dobrých deset nebo patnáct kilogramů těžší než ten hubeňour. Býval by ho sice mohl snadno zastřelit, Mário o zbrani pod pultem neměl ani ponětí, ale Marek měl v tu chvíli rudo před očima a jen jednu jedinou touhu. Umlátit toho sadistického ničemu vlastníma rukama, roztřískat mu pěstmi ten zlý obličej na kaši, zatlouct mu zpátky do huby všechny ty odpornosti, co z ní vypustil. Na pistoli pod pultem si přitom vůbec nevzpomněl…

Mário byl skutečně lehčí a menší než Marek, ale ve rvačkách byl nesrovnatelně zkušenější. Už když se Marek chystal ke skoku, věděl, co musí udělat a připravil se na to. A tak mu teď stačilo vstát a uhnout ve správnou chvíli poněkud bokem, aby mohl Marka letícího kolem strašlivou ranou do žaludku srazit k zemi.

Ten zalapal po dechu, vytřeštil oči, sklapl v pase jako kudla a nekontrolovaně se zřítil rovnou mezi židle a stoly.

Dřevěný nábytek se s rachotem rozlétl po celé místnosti.

Potlučený Marek se pracně posbíral, otřepal se a bez ohledu na bolest se znovu na Mária zuřivě vrhl. Dokázal mu zasadit několik docela povedených úderů, ale žádný z nich nebyl natolik silný a přesný, aby toho darebáka skolil.

Mário dával před kvantitou přednost kvalitě. Trefil se jen jednou nebo dvakrát, ale zato velmi dobře. Jeho údery bolely a zraňovaly. Vychutnával si tu rvačku. Byl ve svém živlu, dělal práci, která ho hodně bavila a kterou uměl skutečně dobře. V tomto oboru byl profesionál a oproti relativně nezkušenému Markovi měl ohromnou převahu. Navíc věděl, že až ho vyřadí z boje, bude mu Andrea vydána na pospas. Už se na to těšil, ale nepospíchal. Věděl, že se dočká a chtěl si to pořádně užít.

Uhnul několika Markovým výpadům, vykryl pažemi pár divokých ran mířených na hlavu a najednou postřehl skulinu v Markově obraně. Instinkt zabijáka v něm zvítězil. Bleskurychle se otočil kolem vlastní osy a prudce švihl dozadu pravým loktem. Marek v posledním okamžiku ucuknul hlavou, takže ho vražedná rána mířená na spánek nezabila ani neomráčila. Přesto ho loket tvrdě zasáhl do čela, roztrhl mu pravé obočí a poslal ho znovu k zemi. Krev mu okamžitě zaplavila oko a stékala po tváři.

Vztek, jaký poloslepý Marek v životě ještě nikdy nezažil, ho bez ohledu na pronikavou bolest zvedl zase na nohy. Popadl první židli, která mu přišla pod ruku a znovu se, jako sice poraněný, ale k nepříčetnosti rozzuřený poloslepý býk, vrhl kupředu. Zasypal Mária sprškou tvrdých ran a zatlačil ho až ke stěně.

Jeho otřesený protivník konečně zavrávoral a na okamžik ochabl. Marek odhodil židli a vyrazil vpřed hlavou. Prudce s ní udeřil Mária do břicha, narazil ho na zeď a vyrazil mu vzduch z plic. Mário zasténal a přelétl přes jeho záda. S dutým nárazem spadl na zem. Měl vyražený dech, modral v obličeji, ale přesto se hned zase zvedal na nohy. Marek ho však vstát nenechal. Rychle se otočil, přistoupil o krok blíž a bezohledně ho kopl do obličeje. Vložil do toho kopu veškerou sílu a brutalitu, které byl schopen. Mário se vymrštil do vzduchu a znovu upadl na zem. Tentokrát se už na nohy nepostavil. Z přeraženého nosu a rozbitých úst mu proudem tekla krev. Schoulil se do klubíčka a přestal se bránit. Tiše sténal, plival na zem kusy polámaných zubů a krev a prokládal to neuvěřitelně sprostými nadávkami.

Marek nebyl natolik zkušený rváč, aby věděl, že takhle tvrdého soupeře nesmí nechat ani na chvíli vydechnout. Nevěděl, že Mário je mnohem tvrdší než všichni ti kluci, se kterými se kdy porval. Nevěděl, že mu nesmí dopřát ani vteřinu, během které by mohl načerpat nové síly. Že ho musí, ač to zní brutálně, buď zabít, nebo přinejmenším zmlátit do naprostého bezvědomí, aby se už doopravdy nebyl schopen postavit na nohy. Markovi však bylo proti srsti kopat nebo tlouct do ležícího a bezbranného člověka. V hospodských rvačkách platilo pravidlo, že jakmile někdo ležel na zemi, nikdo mu už neublížil.

Svěsil ruce a uvolnil se. Mylně se domníval, že je po boji. Na pravé oko vůbec nic neviděl, měl je zalepené krví. Lapal po dechu, byl zpocený, vysílený a zakrvácený a všechno ho krutě bolelo. Polevil na pozornosti a potácivou chůzí se vydal k pultu, aby si v kuchyňce opláchl rány. Nevšiml si, že ho Mário nenápadně pozoruje. Když se k němu přiblížil, zdánlivě vyřízený sok sebou najednou švihl a podkopl překvapenému Markovi nohy. Ten spadl na záda a o jednu z převrácených židlí se prudce udeřil do temene. Omráčený a naprosto paralyzovaný zůstal ležet na podlaze. Jako přes nějaký růžový filtr pak viděl zkrvaveného Mária, jak se zvedá, bez velkého spěchu si mu sedá na břicho, sahá do kapsy krví potřísněné černé bundy a něco kovového z ní vytahuje.

Ozvalo se hlasité kovové cvaknutí a z Máriovy dlaně vyskočila deset centimetrů dlouhá, oboustranně nabroušená čepel vystřelovacího nože a zamířila přímo k Markovu hrdlu.

Marek se zahleděl do bezcitných očí v zakrváceném obličeji nad sebou a uviděl tam svoji smrt. Pochopil v tu chvíli význam rčení „dívat se smrti do tváře“. Chtěl se ještě nějak bránit, chtěl ještě bojovat, ale ochromené tělo ho zradilo. Nemohl se ani pohnout. Pochopil, že je s ním konec. Definitivní konec. Došlo mu, že během několika příštích okamžiků zemře, ale nejvíc ho trápilo, že nedokázal Andreu ochránit.

Že ji zklamal.

Z bezprostřední blízkosti viděl, jak na prstech pevně sevřených kolem rukojeti nože bělají klouby, a jak se napíná kůže nad chvějícími se svaly. Zahlédl, jak Máriovi zasvítily polámané a krvácející zuby, poodhalené zlým úšklebkem. Konec se přiblížil a Marek se zvláštním klidem očekával příchod smrti…

Najednou jako ve snu uslyšel, jak někde opodál cosi hlasitě prásklo. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak se na Máriově tváři rozlévá nesmírně udivený výraz, jak se mu dlaň s nožem rozevírá, nůž padá na zem, a jak nějaká obrovská neviditelná síla nadzvedává Máriovo hubené tělo a odmršťuje ho o dva metry dál.

Jako pytel hader vletěl Mário mezi rozházený nábytek a s nelidským chroptěním tam během krátké chvilky zemřel. Mrtvé tělo se sice ještě jednou napjalo a protáhlo, ale byla to již jen posmrtná křeč, černé oči, v nichž zůstal ten nechápavý údiv, byly bez života.

Marek, kterému se pomalu začal zase vracet cit do končetin, se s rukou přitisknutou k temeni pracně posadil. Hlava mu třeštila jako kdysi dávno na Lopušné, když spadl ze stromu mezi kameny. Snažil se to ignorovat a vstal, aby se zašel podívat na Mária, bál se nějakého dalšího úskoku z jeho strany. Zbytečně, Mário byl doopravdy mrtvý. Kulka ho zasáhla pod levou paži, prošla srdcem a plícemi a na druhé straně z těla vylétla, když s sebou vzala i kus žeber.

Marek se toporně otočil a našel pohledem Andreu.

Stála uprostřed vší té spouště jako krásná bohyně pomsty, chvěla se po celém těle, prudce oddechovala, vlasy měla rozcuchané, tváře rozčílením rozpálené, oči jí žhnuly, ale byly úplně suché, po předchozích slzách nebylo ani památky.

V pravé ruce držela vojenskou pistoli, z hlavně se ještě trochu kouřilo, a po celé místnosti se šířila pronikavá vůně střelného prachu.

 

A to je poslední zveřejněná část. Pokud se chcete dozvědět, jak to celé skončí, kupte si knihu.