17. část

(pokračování)

 

Čtvrtek, 28. října 1999

S příchodem podzimních dešťů chytla malá Barča jakousi chřipku a ležela doma v posteli s poměrně vysokými horečkami. Andrea byla u ní a na Marka tak vybyla práce v bufetu. Od Štefana dostal na pár dní volno a tak mohl v krámku nerušeně kralovat a rozvíjet své obchodnické schopnosti.

Většinou ho práce za pultem bavila, ale zrovna dnes mu to nějak nesedlo. Deštivé počasí v něm probouzelo melancholické vzpomínky na dny strávené nahoře na planině, na pižmem naplněnou jelení říji, kterou letos vůbec neviděl, na mlhu válející se mezi stromy, na horské louky, fialovomodré desetitisíci rozkvetlých ocúnů…

S jakým potěšením by teď okamžitě předal podnik znovu své ženě a vyběhl na nejbližší kopec, to věděl jen on sám…

Jenomže to nešlo. Nezbývalo, než to ještě pár dní za pultem vydržet.

Marek utrápeně vzdychal a každou chvíli se opíral očima do velké ručičky nástěnných hodin a snažil se ji přimět, aby si pospíšila. Když už ne na planině, tak aspoň doma aby už byl. Pryč ze zakouřeného lokálu, kde toho muráňskou přírodu moc nepřipomínalo.

Doma…

Strašně se těšil, až bude doma. Málem počítal jednotlivé vteřiny, které ho ještě oddělovaly od konce pracovní doby. A představa, že už za necelé čtvrt hodiny zkasíruje poslední hosty, uklidí podnik a serve ze sebe ty špinavé a propocené šaty a bude mít zase jeden den za sebou, mu připadala nádherná.

Pohled na pomalu se rozcházející štamgasty ho naplňoval nadšením a vylepšoval mu náladu.

Jen jeden jediný člověk mu ji vytrvale kazil.

Cizí člověk, který, ačkoliv se osmnáctá hodina nezadržitelně blížila, se pořád ne a ne zvednout k odchodu.

Marek z něho neměl dobrý pocit.

Za ty skoro dva roky, co tady více či méně pravidelně vypomáhal, se už naučil své zákazníky odhadovat. Znal osobně všech čtyři sta dvacet šest domorodců a poznal už na první pohled, kdo se přišel najíst nebo napít, kdo si potřebuje popovídat a kdo se chce jenom podívat na zboží, ale neutratí přitom ani korunu.

Také už dokázal poznat, s kým budou problémy. Věděl dopředu, který host se hodlá opít do němoty, znal těch několik místních i přespolních rváčů a poznal, kdy se někdo jen snaží vyvolat potíže.

Dvakrát byl bit, protože se nechtěl prát. Přišlo mu úchylné mlátit pěstí někoho do obličeje. Jenže ho vyškolili. A on najednou pochopil princip; v jedné divoké bitce, do níž se postupně zapojila celá hospoda, zlomil dva nosy, vyrazil jeden zub a udržel se až do konce na nohách. Byl strašně potlučený, ale od té doby měl v lokále klid a několik nových výborných přátel.

I ti největší rváči poznali, že ten nový hostinský si už od nich nenechá nic líbit a přestali ho provokovat. A svoje vlastní spory si od té doby vyřizovali někde jinde.

S místními tedy žádné problémy nebyly. Tenhle návštěvník ale nebyl místní a Markova intuice mu napovídala, že s ním problémy budou. Podvědomě cítil, že s tím člověkem není něco v pořádku.

Prohlédl si toho chlapa hned, jak sem zhruba před hodinou přišel, a okamžitě k němu pocítil odpor. Nikdy neměl rád tenhle typ drsných chlapíků v krátkých kožených bundách a se zrcadlovými brejličkami na nose. Až příliš často za sebou ta neprůhledná skla ukrývala uhýbavé podrazácké oči.

Marek žil takřka v lese, ve skromných podmínkách, a přímo bytostně pohrdal muži, kteří mívali krky, zápěstí i prsty ověšené zlatem. Když se podíval na jejich měkké bílé dlaně, viděl, že tyhle ruce nikdy v životě nesáhly na práci. Ale kupodivu ti lidé nouzí netrpěli. Ba právě naopak. Poznal takových chlápků ve svém životě už několik a ze všech do jednoho mu bylo na zvracení.

A tenhle člověk, sedící hned před pultem, Markovi pěkně na očích, patřil nepochybně do té stejné kategorie.

Přišel sem chvíli po páté, povídali si chlapi, že vystoupil dost narychlo z bratislavského rychlíku, posadil se tady k tomu stolu a po dlouhém mlčenlivém studování nápojového lístku si objednal irskou whisky od pana Johna Jamesona z Dublinu. Markovo nejfajnovější pití, kterého tady měli k dispozici jen několik lahví pro skutečné fajnšmekry.

Zprvu byl potěšen, že narazil na znalce vynikajícího pití, protože jeho oblíbené značce se tady moc nedařilo. To jen občas, když mu chtěl některý kamarád udělat radost, si ji objednal a pozval i jeho. Bývalo to však jen čistě přátelské gesto, protože tady se pil hlavně rum, borovička a občas myslivec nebo fernet. Svou nezanedbatelnou roli hrál také fakt, že jedna láhev této whisky stála víc než čtyři láhve rumu.

A teď se konečně objevil někdo, kdo si tu skvělou, průzračně zlatohnědou, třikrát destilovanou whisky s lehounkou příchutí zralého ječmene objednal. Jenomže když Marek viděl, s jakou lhostejností ten morous v kožené bundě Jamesona usrkává a jak ho zapíjí Coca-colou, bylo mu toho pití líto. Ten člověk si sice kupoval drahé pití, ale znalec to rozhodně nebyl.

A nejen že to nebyl znalec whisky. On byl celý nějaký divný. Už skoro hodinu tady seděl u té jedné skleničky a jedné krabičky dlouhých Marlborek a zarytě mlčel. Znechuceným odvrácením hlavy odrazil několik vcelku vlídných pokusů o konverzaci ze strany místních štamgastů, takže ti si ho brzy přestali všímat a věnovali se hlavně sami sobě. Začal si ho však všímat Marek.

Zvláště poté, co si v odlesku okenního skla zcela náhodou všiml, že kdykoliv se k tomu muži otočí zády, tak si ho ten chlap velmi pozorně prohlíží a má přitom velmi napjatý výraz v obličeji. Jakmile se k němu ale Marek otočil čelem, okamžitě sklopil hlavu a díval se zase do té své poloprázdné skleničky, jakoby pohled na zbytek zteplalé a dávno vyčpělé whisky byl tou nejzajímavější věcí na světě.

Marka štvalo, že tomu člověku nevidí do očí, protože kamenný obličej falešného hráče pokeru o něm neprozrazoval nic, snad kromě toho, že se umí dokonale ovládat.

Marek svraštil obočí a přimhouřil oči, jako vždycky, když mu něco vrtalo hlavou. O co mu sakra jde?, říkal si a usilovně vzpomínal, jestli se s tím člověkem nesetkal už někdy dřív. Neměl nijak dobrou paměť na tváře, ale úzký obličej, tenké rty, úsečné a nepřívětivé chování, ale hlavně ten specifický styl oblékání, to by si asi zapamatoval. Ne, byl si jist, že s ním ještě nikdy neměl co do činění. O to podivnější však bylo, že ten muž patrně znal jeho.

Marek začínal být nervózní.

Hodiny odtikávaly poslední vteřiny otevírací doby a ostatní zákazníci se spořádaně rozcházeli. Odešel mohutný a ramenatý červenolící Jarda, který už svojí pouhou nepřehlédnutelnou fyzickou přítomností dodával Markovi jistotu, domů si to namířil i potetovaný cikán Lacko, se kterým se několikrát bil, a s nímž se docela spřátelil. Zvedali se všichni, jen ten frajírek v kožené bundě seděl pořád dál u svého stolu.

Marek využil chvilkového chaosu, kdy k pultu přicházelo platit asi pět lidí najednou a na moment ho tak zastínili před slídivýma očima toho chlapíka, a vytáhl rychle ze zásuvky vysoce účinnou a ostře nabitou ruskou pistoli, a položil si ji na speciálně vyrobenou malou odkládací plochu pod horní deskou pultu.

Na místo, kde byla bezpečně mimo dohled zákazníků, ale přitom byla po ruce a snadno na dosah. Ještě nikdy nepocítil potřebu mít tu zbraň poblíž, dnes to bylo poprvé.

Poslední z místních zaplatil útratu, rozloučil se a odešel pryč.

Marek a ten chlap osaměli.

Nic…

S tím člověkem to ani nepohnulo.

Úmyslně nápadně se podíval na náramkové hodinky. Bylo deset minut po šesté. Před chvílí mu padla. Měl pro dnešek po službě. Nebylo mu proti mysli nechat otevřeno třeba dlouho do pozdní noci, pokud místní něco slavili, a že slavili rádi a často, ale nehodlal tady trávit čas s podivínem, který si už víc jak hodinu nic neobjednal. Dneska chtěl pouklízet, spočítat tržbu a jít konečně domů.

„Lituji, pane, ale dneska už zavíráme. Já tady musím ještě uklidit. Tak se nezlobte, ale musíte už odejít,“ řekl nahlas a zadoufal, že se ten člověk zvedne a vypadne odsud pryč. Po dobrém a bez potíží.

Dokonce by mu odpustil, i kdyby se rozhodl odejít odsud bez zaplacení. Hlavně, když bude konečně za dveřmi. Z té jejich správné strany.

Chlap, stále bez jediného slova, se však otočil i se židlí, a konečně si sundal z očí ty svoje neprůhledné brejle. Upřeně se na Marka zahleděl a Marek se bezděky zachvěl. Připadal si, jakoby se díval do očí hladového hada.

Pohled temně černých a pichlavých očí mu byl krajně nepříjemný.

Oprostil se od toho a raději si svého zvláštního hosta důkladněji prohlédl.

Mohlo mu být něco málo přes třicet a působil dojmem, že je zvyklý poroučet a že je vždy připraven s brutální tvrdostí okamžitě potlačit jakýkoliv odpor nebo dokonce i jen náznak odporu.

Černooký muž si mezitím přehodil pohodlně nohu přes nohu, měl na sobě černé kožené kalhoty a lesklé kovbojské boty protažené do okované špičky, a zlatým masivním zapalovačem si ležérně připaloval dlouhou cigaretu. Vložil ji mezi úzké rty, několikrát zvolna potáhl a potom nedbalým, ale nesmírně provokativním gestem odklepl žhavý popel na dřevěnou podlahu. S Markem to trhlo, protože on bude ten, kdo to bude uklízet, ale ovládl se a vyčkával.

Cizinec zaklonil hlavu a vyfoukl ke stropu obláček kouře. Potom se podíval na Marka a zeptal se: „Tento bufet, ten patrí Andree Mezsárošovej, že?“

Marek na něho vytřeštil oči a muž se spokojeně usmál. Pokýval hlavou, jako kdyby mu to jako odpověď stačilo. Mlčky potáhl z cigarety a jen se očima pásl na Markově zděšení.

Markovi se zhroutil svět. Ve zlomku vteřiny si uvědomil, že svým překvapením Andreu prozradil. A že se stává svědkem něčeho velice nedobrého.

Nikdo v Rudné totiž nevěděl, a ani neměl vědět, že se Andrea za svobodna skutečně jmenovala Mezsárošová. To bylo Andreino rodné jméno, jenomže od té doby, co opustila Bratislavu, změnila příjmení už dvakrát. Všichni tady věděli, že sem se přistěhovala jako Vargová. A nebylo žádným tajemstvím, že teď je už čtrnáct měsíců Koudelková. Ale že bývala Mezsárošová, to tady nikdo vědět neměl.

Sama Andrea si to tak přála a měla pro to dost dobrý důvod. Tak dobrý, že ho Marek bez námitek respektoval. A tak její dívčí jméno znalo jen těch pár ještě žijících, většinou hodně vzdálených příbuzných, a několik bývalých spolužaček a kamarádek z dětství. S těmi všemi ale Andrea už dávno zpřetrhala veškeré kontakty a žádná z nich neměla ani tušení, kde Andrea teď žije.

No a potom to jméno znala už jen nevelká skupinka lidí, před kterými se Andrea na tomto konci světa už několik let ukrývala…

 

X

 

Marek se to dozvěděl loni koncem dubna, krátce předtím, než se k Andree oficiálně a natrvalo nastěhoval.

Často si spolu o důležitých věcech povídali uprostřed noci. Když malá Barborka spala ve svém malinkém pokojíčku, kdy je nikdo nerušil a nic nerozptylovalo, a kdy i čas okolo nich plynul tak nějak pomaleji a mírumilovněji.

Pamatoval si, jako by se to stalo včera, jak tehdy leželi nazí a příjemně unavení po divokém milování na rozloženém gauči v obýváku a odpočívali.

Do otevřených oken pokoje svítil měsíc a do místnosti se přes vlnící se záclony prodíral vzduch tak vlahý, jak umí být tady, v širokém údolí sevřeném ze severu masívem Nízkých Tater a z jihu Muránskou planinou, jenom těch několik málo dní na přelomu dubna a května, kdy tady vrcholí jaro.

Uvolněně leželi na zádech a tiše oddechovali. Marek měl hlavu položenou na Andreině plochém břiše a díval se do chladně bílého, téměř dokonale kulatého měsíčního kotouče za oknem. Prsty se navzájem lehce dotýkali svých těl a hladili se.

Měsíc, a zvlášť úplněk, na Marka vždy silně působil. Cítil, jak ta neviditelná, ale mocná síla do něho vstupuje, proniká jím, vniká do každého svalu, do každičké buňky. Celou svou bytostí vnímal, jak ho ty bledé měsíční paprsky posilují a jak v něm probouzejí mohutné přílivové vlny touhy po vášnivém sexu.

A později, když se milováním zbavil toho obrovského přetlaku energie a uvolnil se, míval ohromnou chuť povídat si, svěřovat se, vymýšlet budoucnost, plánovat život. Za úplňku dostával ty úplně nejbáječnější nápady. Alespoň se domníval, že to bývají ty nejbáječnější nápady. Někdy také dostával za úplňku ty úplně nejbláznivější a nejšílenější nápady.

Kdyby nemuseli krást ty vzácné chvilky vzájemného soukromí, kdyby mohli být jako rodina. Kdyby mohli být opravdická rodina. Andrea, Barborka a on. Taková normální rodinka. Maminka, tatínek a jejich malá holčička.

Byl tak soustředěný na to, o čem mluví, že mu nějakou chvíli trvalo, než si uvědomil, že se svou dívkou zničehonic ztratil kontakt. Pořád tam ležela, pořád měl hlavu položenou na jejím břiše, pořád se tak něžně navzájem dotýkali rukama. Zdánlivě se vůbec nic nezměnilo. Fyzický kontakt zůstal. Ani jeden z nich se nijak významněji nepohnul, nic zvláštního neudělal.

A přesto se zcela a náhle vytratil kontakt duševní, zničehonic se přetrhla ta tenká metafyzická nit, která je v takových chvílích pevně spojovala a umožňovala jim spolu vzájemně komunikovat, aniž u toho používali nadbytečných slov.

Marek se znepokojeně převalil na břicho a pozorně se na Andreu podíval.

Ta však bleskurychle otočila obličej do stínu a přitiskla levou tvář pevně na polštář. Nechtěla, aby viděl, že má oči plné slz.

„Ale no tak,“ oslovil ji Marek něžně. „Rozplakat jsem tě na mou duši nechtěl. To jsem tě tou představou tak moc vyděsil?“ Pohladil ji zlehka po tváři a pokusil se ji přimět, aby se obrátila k němu. Chtěl jí dát pusu, pomazlit se s ní, chtěl ji znovu rozveselit.

Andrea se mu však prudce vysmekla, jako ježek se stočila do klubíčka a hlavu si přikryla polštářem. Hladká bílá záda se jí začala otřásat pláčem. Marek šokovaně ustrnul s pravou rukou visící ve vzduchu. Byl zmatený.

Rychle si v hlavě zpětně přehrával všechno, co během uplynulých minut řekl, ale nenapadlo ho nic, čím mohl Andreu rozplakat.

Pomalu a opatrně tu stále ještě zvednutou ruku spustil na oblé rameno.

Neucukla.

Nesměle ji pohladil.

Nebránila se.

Povzbuzen úspěchem jí jemně odtáhl z obličeje ten polštář. Naklonil se k ní a políbil ji na uslzenou tvář. Její záda se přestávala otřásat.

Pokusil se dívku k sobě převrátit. Podvolila se a nechala se bez odporu otočit.

Přilehl si těsně k ní a pevně ji sevřel v náručí. Zabořila mu obličej do chlupatých prsou a Marek cítil, jak mu po těle stékají horké kapky slz.

Zavrtěla hlavou.

„Tak proč pláčeš? Co se stalo? Andrejko, já tomu vůbec nerozumím,“ řekl nechápavě. „A já ti chci rozumět.“ Na okamžik zauvažoval. „Hele, miláčku,“ řekl a nasadil ten nejprovinilejší výraz, jakého byl v tu chvíli schopen. „Jestli jsem plácl nějakou kravinu, jestli jsem tě něčím urazil nebo jestli jsem ti snad něčím ublížil, tak mě nakopej do zadku, napasuj mi na hlavu celou sadu těch nerez hrnců, co máš v kredenci, otřískej o mě váleček na nudle, dej mi domácí vězení, zavři mě přes noc mezi myši do sklepa nebo mě třeba hoď prasatům, ale neplač, prosím tě, Andrejko, neplač.“

„Bolí mě to, víš?“ řekl tiše po krátké odmlce nešťastně. „Moc mě to bolí.“

Utřela si mokré oči a hlasitě se vysmrkala. Posadila se na posteli a podívala se zpříma na Marka. Tmavě kaštanové vlasy rámovaly její bledou tvář, moc jí to slušelo, ale ve velkých hnědých očích měla pohled laně uštvané loveckými psy. V měsíčním světle se slabě leskly. Povzdechla si a zavrtěla smutně hlavou.

„Mareček, ja s tebou nemôžem zostať,“ řekla ještě trochu roztřeseným, ale už zase plně kontrolovaným a ovládaným hlasem. „Asi bude lepšie, keď sa rozídeme. A to čo najskôr. Kvôli Barborke to bude lepšie.“

Marek na ni vytřeštil překvapeně oči. Čekal ledacos, ale toto ne. Bylo to jako blesk z čistého nebe, jako mrazivě ledová sprcha.

„Andrejko,“ řekl, když se z toho šoku trochu otřepal. „Jestli to měl být vtip, tak tě upozorňuju, že nebyl vůbec dobrej. To už jsi mi říkala lepší fóry.“ Doufal, strašně moc doufal, že se dívka najednou usměje a řekne, že to byl jenom nepovedený žert a že si zase padnou kolem krku a bude všechno tak, jako bylo dřív.

Jako to bylo posledních několik měsíců.

Jako to bylo ještě před necelou půl hodinou…

Andrea však nežertovala a neusmála se.

Půvabný obličej byl jako vytesaný z chladného a nepřístupného bílého mramoru. Byl tak studený a nehybný, že by dívka v tom okamžiku mohla úspěšně dělat partnerku Michelangelovu Davidovi.

„Proboha, ty to myslíš vážně,“ vydechl Marek zdrceně, když se na ni pozorně podíval. Dívka neodpověděla a jen se na něho pořád tak podivně chladně dívala. „Ne, ne, ne. To nejde, to nemůžeš, jen tak, prostě mi říct, že se rozejdeme,“ bránil se přijmout za svou tu hroznou představu. „Musíš mi přece říct, proč to chceš udělat, musíš přece pro to mít nějakej důvod? Andreo, co se mohlo tak hrozně změnit za jednu jedinou hodinu? Co povídám, ani ne hodinu. Půl hodiny. Co jsem udělal tak strašlivýho, že se chceš se mnou najednou rozejít, přestože jsme se ještě před půl hodinou milovali a tys mi přitom říkala tolik hezkých a něžných slůvek?“

„Ja viem. Bola to hrozná chyba, moja chyba, že som to nechala zájsť tak ďaleko,“ řekla tiše Andrea a zatvářila se nesmírně nešťastně. „Veľmi sa ti za to ospravedlňujem, Mareček. Viem, že som ti ublížila. Veľmi ma to mrzí. Ale musíme to urobiť, nejde to inak. Ver mi, prosím ťa. Ty za to nemôžeš, to nemá s tebou nič spoločné. Miláčik…,“ chtěla ještě něco říct, ale zlomil se jí hlas.

A tak jen zvedla nesměle ruku a chtěla ho pohladit po vlasech.

Marek však hlavou prudce ucukl, jako kdyby se ho pokoušelo dotknout nějaké odporné zvíře. Andrea ruku stáhla a oči se jí zaplavily zoufalstvím. Tentokrát však Marek ty slzy neviděl, protože je nechtěl vidět.

Byl zklamaný, naštvaný, ponížený.

Vyskočil z postele a začal chodit sem a tam po místnosti. Jen tak. Bez rozmyslu. Jen aby něco dělal. Byl jako tygr zavřený v příliš těsné kleci.

Vřelo to v něm.

Cítil, jak se mu hrudník rozpíná strašlivým přetlakem emocí, měl pocit, že pokud se mu nepodaří hodně rychle trochu té páry vypustit, tak ho to rozerve na kusy.

Přecházel od postele k oknu a zase zpět.

Zhluboka dýchal a pomalu se uklidňoval.

Začínal si připadat hloupě a trapně. Máloco je směšnější, než nahatý chlap pobíhající vztekle po pokoji, a on si to uvědomoval.

Zůstal stát před otevřeným oknem. Jeho oči se dívaly ven do větví stromů, ale neviděly, jeho uším se nabízelo jemné a melodické šumění listí v lehkém větru, ale uši to neslyšely.

Znovu se v něm začínalo hromadit to hrozné a nesnesitelné napětí.

Zrychloval se mu dech.

„Do prdele, do prdele a ještě jednou do prdele,“ vyjelo z něj náhle a prudce udeřil pěstí do dřevěného parapetu. Vší silou. Pokojem se rozlehla dunivá rána a Markovou paží projela pronikavá bolest. Ale ulevilo se mu.

„Jauvajs,“ zasyčel a zkřivil se mu obličej. „Jo, jo, jen tak dál na mě. Holka, kterou miluju, mně dá kopačky a neřekne mi ani proč, z otevřenýho vokna mně táhne na kuliska, takže si nejspíš nachladím močák, a já si ještě sám zlomím ruku. To je dobrý. Fakt dobrý,“ vrčel ukřivděně, ale už vůbec ne vztekle, a třel si druhou dlaní pohmožděné klouby prstů. Obražené kosti bolely, ale fyzickou bolest příliš nevnímal. Byl teď hlavně zklamaný.

A nešťastný.

Ze všeho nejvíc se teď cítil nešťastný. Ale za žádnou cenu nechtěl, aby to na něm bylo vidět. Na to byl příliš hrdý. Nebo možná ješitný.

Díval se upřeně z toho otevřeného okna a doufal, že čerstvý vzduch rychle vysuší ty dvě slzy, co se mu znenadání objevily pod víčky očí.

„Ukáž mi tú ruku, Mareček, pofúkam ti to,“ ozvalo se najednou tiše a prosebně těsně za ním.

Prkenně a neochotně se otočil.

Andrea stála sotva půl metru od něj. I ona se tvářila nešťastně. Neslyšel ji, když bosá po vysokém koberci přicházela k němu, překvapila ho. Cítil se rozporuplně a nevěděl, jak má reagovat.

Dívka situaci vyřešila po svém. Natáhla ruku a uchopila ho za zápěstí. Přitáhla si jeho paži k ústům a lehce mu pofoukala do krve odřenou, stále ještě pevně zaťatou, tvrdou pěst. Ohleduplně a měkce ho na ni políbila.

Marek poněkud zjihl a uvolnil se. Povolil prsty a rozevřel dlaň. Andrea si ji mazlivě přitiskla na tvář. Přistoupila k němu ještě blíž, zvedla se na špičky a podívala se mu do očí.

„Mareček, ja ti musím niečo povedať. Mala som ti to povedať už dávno,“ řekla vážně. „Poď si zase ľahnúť do postele, lepšie sa mi tam rozpráva. Chcem ti niečo povedať a je to na dlhé rozprávanie. Prosím ťa, poď so mnou,“ řekla a nenásilně ho táhla nazpět k lůžku.

„Mareček, počúvaj ma, prosím ťa, počúvaj ma dobre a neprerušuj ma. Ťažko, veľmi ťažko sa mi o tom rozpráva, ale máš právo to počuť. Musíš to počuť,“ začala Andrea pomalu. „Vieš, obávam sa, že nie som to dobré dievčatko, za ktoré ma ty považuješ. Nie. Ja nie som žiadne neviniatko. Vieš,“ řekla a hlas jí zdrsněl. „Ja mám za sebou dosť divokú minulosť a nie je to nič, na čo by som bola pyšná. Skutočne nie…“

 

X

 

Odmlčela se a skládala si v hlavě slova do dalších vět. Marek ani nedýchal a celý znepokojený čekal, co bude následovat. Začínalo to tak divně.

„Môj otec bol odjakživa alkoholik,“ začala vyprávět Andrea. „Ťažký alkoholik, a keď sa opil, a to bolo prakticky denne, strašne nás potom doma bil. Za každú hlúposť, ale koľkokrát aj bez akejkoľvek príčiny, len tak. Tĺkol mňa aj moju mamu. Bil nás obidve, ale mamičku omnoho viac. Neviem prečo. Bola zakaždým samá modrina, niekoľkokrát mala aj niečo zlomené. Nespočítala by som, koľkokrát bola u doktora. Všetci známi jej hovorili, nech sa s tým šialencom dá rozviesť, alebo nech ho dá aspoň na súd, nech ho zažaluje, že ho zavrú a bude mať konečne pokoj, ale ona nechcela, mala ho svojím spôsobom rada… Nikdy som to nepochopila… Nechápala som, že môže mať niekto niekoho tak rád, že sa nechá aj takto týrať…

Bolo to stále horšie a horšie a ja som začala utekať z domu. Nemohla som to vydržať. Nie to, že bil mňa. Na to, ako trpí mamka, som sa nemohla dívať! Nemala som ešte ani sedemnásť, chodila som na gympel, a zatiaľ čo davy ľudkov postávali v tom čase na námestiach, štrngali kľúčami, objímali sa a užívali si nežnú revolúciu, ja som prežívala doma peklo. A keď raz, koncom novembra, prišiel otec večer zase opitý ako zver, a hned vo dverách vrazil mamičke úplne bezdôvodne strašnú facku, nevydržala som to. Niečo sa vo mne zlomilo. Skočila som naňho a pokúsila sa mu vyškriabať oči. Chcela som mu ublížiť, zabiť ho. Chcela som brániť mamku. Bolo to odo mňa naivné, pretože otec bol síce opitý, ale bol silný. Vedela som to, ale musela som niečo urobiť…

Zmlátil ma ako prašivého psa.

Ešte nikdy predtým ma nikto tak strašne nestĺkol. Bola som samá modrina, z nosa mi tiekla krv. Mamička sa ho pokúšala zastaviť, kričala, nech ma nechá na pokoji, otec na nás jačal, že sme lenivé a nevďačné mrchy a že nás zabije obidve.

Bolo to hrozné…

Myslela som si, že to naozaj urobí.

Bol ako zmyslov zbavený.

Strašne som sa ho bála.

Musela som preč…

Schmatla som z vešiaku bundu a utiekla von. Neuvažovala som príliš, čo robím, že tam nechávam mamičku samotnú s tým opitým šialencom. Nevedela som si rady, bola som mladá, hlúpa a naivná.

Myslela som si, že bude lepšie niekde zmrznúť ako kus ľadu, než sa nechať doma umlátiť na smrť.

Vozila som sa v autobusoch a električkách až do polnoci, a keď ma nakoniec jeden vodič na konečnej v Rači z električky vyhodil, vrátila som sa do centra pešo. Skončila som na železničnej stanici…

Ani neviem, ako som sa tam vlastne dostala…

Ale bolo tam teplo, tak som tam zostala až do rána. Veľa som toho nenaspala, bála som sa policajtov. Mala som strach, že by ma šupom poslali domov. Nebola som plnoletá…

Lenže vtedy bola taká doba, že sa tam policajti vôbec neukazovali. Bola predsa sloboda a demokracia,“ řekla Andrea sarkasticky a zavrtěla hlavou. Marka zašimraly její vlasy, ale ani se nepohnul.

„Vlastne jeden tam predsa len prišiel,“ vzpomněla si po chvíli. „Taký mladý chalan to bol. Zelené ucho. Nemohol byť omnoho starší ako ja… Na klope uniformy mal pripnutú trikolóru a smrdel rumom. Bol opitý. A nadržaný. Asi ma chcel znásilniť v mene zákona… Alebo revolúcie… Musela som pred ním utiecť… Striasla som ho až pred úradom vlády… Hľadal ma a kričal, nech se vrátim, že sa s ním budem mať ako v bavlnke. Plakal. Videla som, ako s ním hovorili nejakí dvaja páni v civile, asi z vládnej ochranky, privolali vysielačkou hliadku a tí ho napchali do služobného auta. Asi ho odviezli vytriezvieť, aby nerobil hanbu. Vrátila som sa na to nádražie.

Dva dni som vydržala o hlade, tretí deň som prvýkrát v živote prehrabala odpadkové koše a natiahla ruku s prosbou o drobné… Bolo to strašne ponižujúce, ale stále lepšie, než sa vrátiť domov, do toho pekla…

Ďaľší deň som poprosila o peniaze takého pekného tmavovlasého chlapca. Mohol mať tak dvadsaťpäť, bol dobre oblečený a dobre vyzeral. Vyzeral ako študent z dobrej rodiny, vysokoškolák. Chvíľu si prezeral moje modriny, nič nevravel. Potom ma vzal mlčky za ruku a odviedol ma do neďalekej reštaurácie. Šla som s ním. Bolo mi jedno, čo so mnou urobí. On mi ale objednal jedlo a teplý čaj. Veľa jedla a veľa teplého čaju. Povedal mi, že sa volá Roman…

Naložil ma do taxíka a odviezol k nejakému dievčaťu, čo bývalo samo vo veľkom dome pod hradom. Vravel, že je to jeho sestra. Katka na mňa bola dobrá. Vykúpala ma a dala mi čisté prádlo a šaty. Po niekoľkých dňoch som sa vyspala ako človek…

Pripadala som si ako v nejakom americkom filme. Roman so svojou sestrou sa o mňa starali a nič za to nechceli. Bolo mi u nich dobre. Malo mi to byť podozrivé, pretože v živote nie je nič zadarmo, ale ja som bola hrozne naivná,“ řekla Andrea tvrdě.

„Pochopiteľne som sa do Romana zamilovala. Bol veľmi milý, aspoň spočiatku. Bol to môj prvý chlapec,“ dodala a čekala, jestli na to bude Marek nějak reagovat. Ten ale byl z jejího dosavadního vyprávění tak šokovaný, že se na žádnou reakci ani nezmohl. Uvědomil si, že až doteď o Andreině minulosti nevěděl vůbec nic.

„Uviedol ma do veľkého sveta, do nočnej Bratislavy,“ pokračovala dívka pomalu. „Páčilo sa mi to, pripadala som si ako kráľovná. Mala som všetko, na čo som si spomenula. Nenapadlo ma premýšľať, kde na to všetko Roman berie. Mala som ho rada. A raz mi ponúkol takú divne voňajúcu cigaretu. Bola som vtedy blbá, tak hrozne blbá,“ konstatovala a zavrtěla nechápavě hlavou. „Boli sme v nejakej skvelo sa baviacej spoločnosti, fajčili to tam všetci. Vzala som si to tiež. A nabudúce znovu. Páčilo sa mi, čo to so mnou robí. Bolo to príjemné, mala som po tom nádherne ľahkú hlavu, nadšene som sa rozprávala s ostatnými, všetko vyzeralo také ľahké… Bola to eufória. Chcela som to zažívať znovu a znovu. Po nejakom čase mi tráva prestávala stačiť. Chcela som viac. A Roman sa o mňa postaral. Dalo sa naňho spoľahnúť. Fajčili sme čokoládu…

Tak sa medzi feťákmi hovorí hašišu. Bolo to podobné ako marihuana, len silnejšie. Skvelo sa s tým počúva hudba, si omnoho vnímavejší, omnoho viac prežívaš vonkajšie podnety. Niekoľkokrát mi ušúľal aj špeciálnu cigaretu s takým hnedým práškom. Vravel mi, nech si to vážim, pretože je to strašne drahé a nedáva to každému. Bol to heroín. Nechcela som ale stále len fajčiť, nemám cigarety rada. Roman povedal, že to je ten najmenší problém, a vstrekol mi niečo do žily.“

„On ti píchl heroin?“ zachvěl se Marek.

„Nie. Ten bol vtedy naozaj drahý a ťažko sa zháňal. Dala sa zohnať kvalitná tuzemská droga. V podstate zadarmo.“

„Pervitin…,“ vzpomněl si na knížku Memento od Radka Johna, kterou četl snad jen rok nebo dva poté, co to Andrea prožila na vlastní kůži. Vzpomínal si, že s ním tehdy ten příběh hluboce otřásl. A tady měl člověka, dokonce dívku, kterou miloval, a která to všechno doopravdy prožila. Tohle nebyla žádná beletrie, tohle byla skutečnost.

„Ano. Pervitín. Bála som sa injekcie, ale bola to pre mňa úplná bomba.“

„Jaké to je?“ zeptal se Marek tiše.

„Nikdy si nič také neskúšal?“

Zavrtěl hlavou.

„Ani cigaretu s marihuanou?“

„Ne. Nikdy. Jednou mi ji kdosi nabídl, ale bál jsem se.“

„Bál si sa?“

„Ano. Bál jsem se. Bál jsem se toho, že by se mi to třeba zalíbilo a že bych s tím nedokázal sám přestat.“

„Páčilo by sa ti to. Zo začiatku je to úžasné. Predstav si, že sa rozpúšťaš, že sa stávaš priehľadným. Vidíš srdce, ako pumpuje krv. Alebo zrazu zistíš, že si v miestnosti plnej motýľov. Sú ich tam stovky, tisíce. Trepotajú krídlami, lietajú okolo teba, krúžia pod stropom. Sú nádherne farební, tak zvláštne sýto farební. Sú to neskutočné farby. Alebo počuješ zvuky a vidíš ich farby. Vedel si, že sú zvuky farebné? A ten sex… Marek, milovanie, keď sa vznášaš, to je niečo neopísateľné…

Piko pôsobí zase inak. To je normálny stimulans. Si nabudený a plný energie, nie je problém prežúrovať tri dni a noci v kuse, nepotrebuješ absolútne vôbec spať, môžeš hory prenášať. Nahováraš si, že máš telepatické schopnosti. Je to nádhera.

Lenže potom to prejde a ty zisťuješ, že si vyžmýkaný ako handra na podlahu. A tak si to dáš zase. A znovu a znovu. Neveril by si, ako strašne rýchlo sa na to svinstvo dá navyknúť a ako strašne zle ti je, keď to nemáš,“ pokračovala Andrea a měla přitom zavřené oči. Hlavou se jí jako o závod honily hrozné vzpomínky, slova se z ní drala ven téměř bez jejího přičinění.

„Bývalo mi strašne zle, zvracala som, brnela mi hlava, ruky sa mi triasli. Máš strašnú paranoju.

Nahováraš si, že ťa všetci prenasledujú, že ťa chcú zabiť. Sú to strašné muky, nepriala by som to nikomu zažiť.“

„To je přece strašný,“ zašeptal Marek. „Pomáhá proti tomu něco?“

„Áno, pomáha. Keď si znovu šľahneš. A ja som to robila. Roman mi bez rečí zaisťoval pravidelný prísun. To už som konečne pochopila, že nemusí nič zháňať, pretože on je ten, kto má tovar vždy k dispozícii. Obdivovala som ho. Mohol si dovoliť všetko. Bol pekný a bohatý. A mal moc… Bol môj boh… A ja som ho zbožňovala…

Lenže nič netrvá večne. Jedného dňa som Romana prestala baviť. Našiel si na hranie inú kočku a svoje investície do mňa sa rozhodol zhodnotiť. A tak odo mňa zrazu chcel, aby som mu za tovar platila rovnako ako všetci ostatní feťáci. Dokonca chcel, aby som mu zaplatila aj za to všetko, čo už do mňa napumpoval, vraj to bola len akási pôžička. Lenže ja som nemala žiadne peniaze, nikdy som ešte nepracovala, nemala som ani dokončený gympel…

Roman ma do ničoho nenútil, stále se tak pekne usmieval. Prestal mi ale dávať tovar. Vravel, prines peniaze, bude tovar… Chcela som vydržať bez dávky, ale to sa nedalo. Musela som zohnať prachy… Vrátila som sa tajne domov a ukradla všetky peniaze, ktoré som našla. Vedela som, kam ich moja mamka pred otcom schováva… Dala som to všetko Romanovi, aj keď som vedela, že otec mamku zase strašne zbije, a za odmenu som od neho dostala niekoľko dávok péčka…

Lenže to na dlho nevydržalo. Doma už nebolo čo ukradnúť a kradnúť vonku som sa bála. Bola som zúfalá. Nemala som peniaze, nedával mi drogy. Bola to hrozne jednoduchá matematika… Bola som v kríze, prežívala som hrozný absťák. Keď som vtedy na nádraží vyberala odpadkové koše, myslela som si, že som na dne a že už to horšie byť nemôže. Bol to omyl… Mohlo to byť ešte omnoho, omnoho horšie…

Nepriala by som nikomu, aby si musel pretrpieť to, čo ja v tých dňoch. Rozumieš, už som si na to svinstvo zvykla, stačilo päť mesiacov, a potrebovala som ho. Lietala som v tom. Bola som na ulici, psychicky na dne, bez prostriedkov. Ten hajzel na to asi čakal, pretože práve vtedy mi ponúkol výmenný obchod. Keď vraj budem preňho pracovať v jednom exkluzívnom pánskom klube, bude ma živiť, šatiť, budem mať kde spať. A pokiaľ budú zákazníci so mnou spokojní, budem dostávať dávky zadarmo. Urazilo ma, že môj prvý a do tej doby jediný chlapec chce, aby som preňho robila kurvu. Vrazila som mu poriadnu facku… Nerozhneval sa za to na mňa, dokonca sa stále usmieval. Povedal mi, že keby som si to rozmyslela, nech za ním kľudne prídem. A vyhodil ma zo svojho domu. Priplazila som sa k nemu už za tri dni a odprosila ho na kolenách. Bozkávala som mu nohy, len aby ma nechal aspoň raz si poriadne šľahnúť…

Usmieval sa. Vrátil mi tú moju facku a pridal niekoľko ďaľších. Držala som, potrebovala som tú drogu. Povedal mi, že som špinavá štetka, poďakovala som sa mu. Prikázal mi, aby som sa vyzliekla donaha. Urobila som to. Prehol ma cez operadlo kresla a zozadu si ma vzal. Surovo, bezohľadne. Potom zavolal dovnútra nejakých svojich kamarátov. Visela som tam nahá cez kreslo, so zadkom vystrčeným ako u doktora, a strašne sa hanbila, pretože som mala práve menštruáciu. Krv mi tiekla po stehnách, ale im to bolo jedno. Snáď sa im to aj páčilo. Plakala som, bola som ponížená ako nikdy, ale bála som sa pohnúť, aby se Roman nehneval…

Neviem, koľko ich bolo, nevnímala som to. Musela som to vydržať, pretože Roman stál predo mnou a v ruke držal pichnu s mojou dávkou. Urobila by som vtedy čokoľvek, len aby som to dostala… Až omnoho neskôr som sa dozvedela, že jeden z tých chalanov to urobiť odmietol a za to ho zmlátili tak, že prišiel o oko.

Ale vtedy som to netušila. Asi by mi to aj tak bolo jedno. Držala som, aby som to mala čo najrýchlejšie za sebou a mohla si konečne šľahnúť. Roman ma pochválil, povedal mi, že som poslušné dievčatko, a sám mi napichol žilu. Bola som mu vďačná, mne samej sa tak triasli ruky, že by som to nedokázala. Bola som pripravená na prácu.

Dala som se zase do poriadku a jedného dňa začala skutočne pracovať v tom pánskom klube, čo zriadili z jednej vilky pod Slavínom. Volal sa ‚U nevinnej ruže‘, niekto mal zrejme dosť zvrátený zmysel pre humor. Bol to vlastne normálny bordel, jeden z prvých v ponovembrovej Bratislave, len sa tomu tak nehovorilo.“

Andrea se odmlčela. Váhala, má-li zacházet do větších podrobností. Chtěla být k Markovi upřímná, ale bála se, že ho tím ztratí, že jeho láska k ní celou pravdu neunese.

Marek to vycítil a pohladil ji palcem po hřbetě dlaně. „Detaily vynech, ale řekni mi, jak dlouho jsi tam musela pracovat?“ zeptal se tichým hlasem.

„Robila som tam kurvu viac než pol roka,“ odpověděla Andrea tvrdě. „Potom sa tam jedného dňa objavil Zolo. Kamaráti mu ako darček k dvadsiatym druhým narodeninám zaplatili celú noc. Šéfka ho poslala ku mne, bola to náhoda. Poznali sme sa, kedysi bývali neďaleko od nás, chodievali sme do jednej školy. Bol strašne ohľaduplný a nechcel so mnou spať. Odmietol to. Namiesto toho sme sa rozprávali. Celú noc. Mala som k nemu dôveru, všetko som mu povedala. Ako teraz tebe…

A on vyhľadal moju mamu a povedal všetko jej. Muselo to pre ňu byť nepredstaviteľne zložité, ale dokázala ma odtiaľ vytiahnuť von. Na Romana podala trestné oznámenie. Na naše prekvapenie skončil pred súdom a ja som ho dostala až do väzenia, pretože som proti nemu vtedy svedčila,“ vzpomínala Andrea. „Ako jediná zo všetkých dievčat,“ dodala smutně. „Bola som strašne mladá, mala som osemnásť, a sľúbili mi beztrestnosť, ak budem proti Romanovi svedčiť. Vďaka mne ho odsúdili a zavreli na niekoľko rokov do basy. Vtedy mi sľúbil, že keď ho pustia, tak si ma nájde a zabije ma,“ hlas se jí zachvěl. „Teraz už bude asi dávno vonku. A možno ma hľadá. Preto som tu a nie doma. Bojím sa tam. A nikoho tam nemám.“

Marek pevně sevřel její chvějící se ruce.

„Áno,“ řekla tiše Andrea. „Pevne ma drž, prosím ťa, pretože ja sa bojím. Strašne sa bojím,“ zašeptala. „Drž ma takto a nepúšťaj ma, veľmi ťa prosím.“

„A potom jste se se Zolem vzali a odstěhovali se sem?“ zeptal se Marek po nějaké době, kdy jen mlčeli a přemýšleli.

„Nie. Nie hneď,“ pomalu odpovídala Andrea. „Najprv som sa musela liečiť z drogovej závislosti. Súd ma poslal do ústavu. Bola som tam šesť mesiacov. Bol to očistec. Doslova. Zavreli ma na psychiatrické oddelenie medzi alkoholikov. Na áčko . Vtedy sa feťáci ešte nepovažovali za spoločenský problém a veľmi sa nevedelo, čo s nimi. Bola som tam zavretá a izolovaná od drôg. Dostávala som síce nejaké neuroleptiká, ale hlavne sa čakalo, kým si telo poradí samo. Keď som bola v tom ústave asi štyri mesiace a začínala sa pomaly spamätávať, umrela mi mama,“ vzlykla. „Otec ju raz v opitosti zrazil zo schodov. Zlomila si väzy. Otca za to konečne zavreli do väzenia. Keby ho zavreli skôr, mohla byť mamka ešte nažive. Ale nejaká spravodlivosť na svete predsa len existuje. Otec umrel rok po nej. Vraj na cirhózu pečene. Neviem… Je mi to jedno… Na pohrebe som mu nebola. Zariadila to väzenská správa. Ale vtedy, keď som sa dozvedela, že je mamka mŕtva, som chcela umrieť tiež. Skúšala som to, ale Zolo mi to nedovolil. Bol obdivuhodný. Nikdy mu nezabudnem, čo všetko kvôli mne a so mnou vytrpel, len preto, aby ma z toho srabu dostal. V tej liečebni, to bolo skutočné peklo na zemi. Mnohokrát som si myslela, že to nevydržím, že radšej umriem, ale Zolo ma donútil vydržať až do konca. Sedel vedľa mňa, keď som sa zmietala v absťáku, pripútaná k posteli, a držal ma za ruku. Pretrpel si to so mnou. Len vďaka nemu som to zvládla. A len vďaka nemu som od tej doby zostala čistá… Dvadsiateho júla deväťdesiat jeden ma konečne pustili a Zolo si ma hneď zobral k sebe. V septembri sme sa vzali a v decembri odsťahovali sem. To už som bola v druhom mesiaci a obaja sme sa tešili na bábätko. Zolo a potom Barborka ma zachránili…“

Podle toho, jak se Andrea chvěje, Marek poznal, že už zase pláče. Otočil se a přitáhl si ji k sobě. Houpal ji v náručí, hladil ji po vlasech, líbal ji na uslzené oči a konejšil ji jako malé dítě. V hlavě měl zmatek.

„Marek,“ řekla Andrea šeptem, když přestala plakat, a podívala se na něho mokrýma očima. „Keď sa teraz budeš chcieť rozísť ty so mnou, ja to pochopím. Viem dobre, že som netvor, a nebudem ti vôbec nič vyčítať. Nikdy by si sa so mnou nemohol ukázať v slušnej spoločnosti. Ja som ti to ale musela povedať. Nemohla by som sa sama na seba pozrieť do zrkadla, keby som ti to nepovedala. Ty si strašne dobrý, láskavý a nežný chlapec. Rozprával si také krásne veci o našej budúcnosti, ale to si o mne nevedel vôbec nič. Ja som ti to musela povedať, nehnevaj sa, prosím ťa. Vráť sa domov do Brna. Nájdi si tam nejakú slobodnú, neskazenú kočku. Bude s tebou šťastná. Prečo by si si mal kaziť život s takou ku…,“ nedopověděla to slovo, protože jí dlaní ucpal ústa.

„Neříkej to,“ zašeptal. „Už nikdy to neříkej. Sama víš, že to není pravda.“ Přitiskl ji k sobě, díval se přes její rameno z okna a přemýšlel. Mlčel. Nechtěl říct něco, čeho by později litoval. Přemýšlel o vině a trestu, o zločinu a odpuštění, o divných, spletitých a zamotaných cestičkách lidských osudů. Necítil se vůbec být povolán k tomu, aby Andreu jakkoliv soudil nebo aby jí snad něco odpouštěl. Na odsuzování neměl právo, jemu přece Andrea nic zlého neudělala. A už vůbec si nemyslel, že by snad měl trestat tu nešťastnou dívku tím, že by ji teď od sebe odvrhl a potrestal ji tak za hříchy dávno minulé. Za hříchy, které s ním osobně neměly vůbec nic společného. Samozřejmě že byl jejím povídáním hodně překvapený, upřímně řečeno, byl naprosto šokovaný, ale chtěl být spravedlivý. A měl-li být zcela upřímný sám k sobě, musel si někde v hloubi duše přiznat, že něco podobného čekal. Prakticky od jejich seznámení registroval drobné náznaky, které mu něco takového napovídaly. Ty teď konečně dostaly smysl a definitivně tak zapadly do té záhadné skládačky.

Nezlobil se na ni, naopak si vážil toho, že se mu svěřila, bral to jako důkaz její lásky. Přece by tyto, pro ni tak nepříjemné a bolavé věci, nepovídala někomu, na kom by jí aspoň trošku nezáleželo a ke komu by neměla hodně velkou důvěru, říkal si. Vždyť se mi tak vydala úplně všanc. Když budu chtít, můžu ji teď úplně zničit. Musela to dobře vědět, ještě než mi to všechno začala povídat. Musela si toho být vědoma. A přesto to udělala. Důvěřuje mi…

Pravda, bylo mu velmi nepříjemné, že se Andreina těla dotýkalo dávno před ním tolik mužských rukou, dokonce jím projel záchvěv žárlivosti vůči všem těm bezejmenným postavám, dávno ztraceným hluboko v minulosti. Zastyděl se za své myšlenky a zaplašil silou vůle ten pocit od sebe pryč. Kdyby ti to neřekla, nejspíš bys na to nikdy sám nepřišel, napomenul se. Jenom by ses zbytečně užíral pocitem, že nevíš, jak to vlastně přesně bylo, domýšlel by sis bůhví co, vymýšlel bys konstrukce možná ještě šílenější, než byla skutečnost. Važ si, proboha, toho, že je k tobě tak upřímná. Absolutně upřímná. Chceš snad holku sice bez poskvrnky, která ti ale bude lhát do očí, nebo raději chceš děvče do nepohody, které si dokáže vážit vztahu a dokáže se ti svěřit i s něčím takovým? Byla přece tak mladá, bylo toho na ni doma tak hrozně moc. Kdoví, jak bych dopadl v podobné situaci já, uvažoval v duchu Marek.

Já vyrůstal v normální rodině, u nás doma se nikdo neopíjel, mě nikdo surově nemlátil pro nic za nic. Je to přece tak dávno. Tak hrozně dávno. Je to už několik let.… Tato Andrea už dávno nemá tam s tou na drogách závislou prostitutkou nic společného. Teď tady objímáš v náručí hodnou holku, nesmírně pracovitou ženu, vzornou a starostlivou mámu malé Barborky. Je sama, rve se se životem, jak umí, dostala v minulosti už tolik ran, a to všechno jenom proto, že udělala kdysi před lety chybu. Teď je sama, nemá se o koho opřít. Nemá rodinu, nemá přátele, nemá partnera. Od devatenácti let je úplný sirotek, od dvaadvaceti vdova. Copak je to fér? Je úplně sama. Který chlap by něco takového vydržel? A ze všech těch ran se vždycky dokázala vzpamatovat a otřepat, aby mohla být oporou své dceři. Dělat někomu oporu a nemít se sám o koho opřít, je strašně vyčerpávající, uvědomoval si Marek a začínal poznávat, jak obrovskou psychickou sílu a odolnost ta útlá a zdánlivě křehká dívka má. Vždyť ona si zaslouží jenom tvoji naprostou úctu a vůbec ne odsouzení, říkal si. Buď jí vděčný za tu důvěru, kterou ti poskytla svojí zpovědí, važ si jí a na její minulost zapomeň. Je to minulost. Prostě na ni jednou provždy zapomeň. Vymaž to ze své hlavy, vykašli se na to. A jestli s ní chceš doopravdy žít, a ty přece chceš, dobře víš, jak moc to chceš, už nikdy se o tom, co ti dneska řekla, ani slovem nezmíníš. Pomož jí s novým životem, má na něho plné právo. Andrea má právo na normální život, Barborka má právo na normální rodinu.

„Poslyš, Andreo,“ začal. Asi to zaznělo příliš chladně, protože Andrea sklonila hlavu jako odsouzenec, který ví, že si přišel vyslechnout ortel smrti. Marek ji vzal jemně za bradu a tu hlavu jí zase nadzvedl. Usmál se na ni a něžně ji pohladil po tváři. „Andrejko moje milá,“ zkusil to znovu a lépe. Chtěl jí původně dlouze vysvětlovat, proč s ní chce zůstat a proč mu její minulost nevadí, ale při pohledu na ten utrápený a ztrhaný obličej, čekající naprosto rezignovaně na svoji popravu, si to rozmyslel. Nechtěl ji trápit dlouhými proslovy. „Andrejka, holčička moja, ja ťa ľúbim a nikto a nič na svete to nezmení,“ řekl jenom svojí těžkopádnou slovenštinou a místo dalších slov ji dlouze políbil na ústa.

Andrea se mu podívala do očí a její utrápený výraz se pomalu vytratil. Šťastně se usmála a z očí jí znovu vytryskly dva slzavé pramínky. Utřela si je a v gestu naprosté odevzdanosti mu položila hlavu na prsa. Když ji opět zvedla, v očích se jí už zase třpytily ty plamínky, které se mu na ní vždycky tak líbily. „V slove -ľúbim- sa hovorí -ľ- a nie -el- s mäkčeňom,“ opravila ještě trochu chvějícím se hlasem jeho tvrdou českou výslovnost. „Ale ja ťa to naučím. Počúvaj ma, ako to hovorím — ľúbim, ľúbim, ja ťa ľúbim,“ zvážněla. „Aj ja ťa ľúbim, Mareček môj,“ řekla a oči jí potemněly.

Chvíli se na sebe dívali a výrazy v jejich obličejích se pomalu měnily. Navzájem se k sobě přitiskli, Marek nadzvedl Andreu za boky a posadil ji na sebe. Pevně se objali, přitiskli se těly k sobě a pomalu, beze spěchu, ohleduplně a nesmírně něžně, tak něžně jako ještě nikdy předtím, se milovali…

 

X