16. část

(pokračování)

 

„Jsme na místě, milé dámy. Pro dnešek nám padla. Tady zakotvíme na noc,“ řekl Marek unaveně a shodil batoh z propocených zad. Vzal ho za popruhy a zanesl ho pod malý seník stojící na samém okraji velké louky ve svahu pod Nižnou Kľakovou.

Vrátil se a posadil se na špalek sloužící jako provizorní sedátko u malého ohniště asi deset metrů od seníku. Znal to tady jako své boty, byl tu už mnohokrát. Občas tu využíval pohostinství teplého sena ještě jako turista. Teď, když z tohoto místa udělali jednu z těch devíti přírodních přespáváren na planině, tady nechávají přenocovat ty turisty, kteří si, kromě náročné túry, chtějí užít i romantiku spaní ve volné přírodě. A kteří jsou za tu trošku prchavého dobrodružství a nepohodlí ochotní dokonce i něco připlatit.

Natáhl si nohy před sebe a spokojeně si vydechl. Byl rád, že sedí a nemusí už dneska nikam chodit.

Zaplaťpámbu, že jsme tady, mám toho fakt plný kecky, pomyslel si unaveně a díval se přitom na obě dívky, jak si pokládají své vojenské torny vedle jeho gemy, svlékají si propocené maskáčové blůzy a kolegiálně se dělí o vodu z jedné láhve.

Doufám, že se do zítřka dám zase trochu dohromady. Abych to s těmi dračicemi přežil až do toho zatraceného Tisovce.

V jeho pohledu však byla pořádná dávka úcty. Přestože mnohokrát zastavovali kvůli výkladu, dostal notně zabrat, dívky byly jako z oceli. Pružné a pevné, a hlavně byly obě skutečně v mnohem lepší kondici než on. Tempo chůze, které mu vnutily, bylo chvílemi vražedné. Prohnaly ho po planině jako ještě nikdo.

S pocitem jistého zlomyslného zadostiučinění si však všiml, že i obě skoro o čtyři roky mladší holky si s úlevou protahují unavená záda. Patří vám to, pomyslel si škodolibě v duchu, kdybyste s sebou netahaly ty pitomé plechové blembáky a podobné nesmysly, mohly jste jít nalehko a v pohodlí a jedinej, kdo by se dřel do kopce s batohem, bych tady byl já.

„Chceš se napít?“ zeptala se Hanka a podala mu svoji láhev. Dřepla si na paty vedle něho.

„Někdo potom ale bude muset dojít pro vodu,“ zaváhal Marek při pohledu na poloprázdnou nádobu.

„Já tam skočím,“ nabídla se.

„Tam a zpátky je to skoro kilometr a půl. Tam z kopce a zpátky do kopce. Do pořádného kopce,“ namítl Marek varovně.

„Vezmu to klusem a za chvíli jsem zpátky,“ lhostejně mávla rukou.

Marek na to už neřekl vůbec nic a přiložil hrdlo láhve ke rtům. Když dopil, zbylo vody sotva trochu na dně. Utřel si mokrá ústa a podíval se na hodinky.

„Tři čtvrtě na osm,“ zabručel si spokojeně, jen tak sám pro sebe.

„To je dobrý nebo špatný čas?“ zeptala se Eva.

„To je skvělý čas, vzhledem k tomu, že jsme pořád někde stáli,“ odpověděl jim. „Uděláme si teď něco k večeři, usušíme nad ohněm zpocené šaty a pomalu se připravíme na noc.“

„To budeme spát tam?“ zeptala se Eva a ukázala bradou na seník.

Marek přikývl. „Tam je to vyzkoušený a osvědčený,“ řekl. „Bude se vám to určitě líbit. Já tam spal už mockrát.“

„Sám?“ zeptala se Hanka.

„Taky.“

„A s holkou?“

„Spal jsem tam i s holkou,“ klidně odpověděl.

„A se dvěma holkama?“ zeptala se Eva potměšile.

Marek se usmál. „Už jsem tam spal i se dvěma holkama,“ odpověděl Evě.

Hanka se posadila na zem do trávy, pokrčila kolena a opřela se o ně lokty. Bradu si opřela do dlaní a dívala se na Marka. Modré oči jí vesele jiskřily.

„Řekni mi, průvodče, to jste tam spali spolu nebo jste tam spolu spali?“ zeptala se s nevinným výrazem v opáleném obličeji.

Marek se rozesmál.

„Spal jsem tam společně se svou manželkou a dcerou,“ řekl. „A když potom ta malá usnula, tak jsem tam taky spal s tou velkou. Jste už spokojené?“

Nebyly. „Neřekl jsi nám, že jsi ženatý,“ řekla Hanka přísně.

„A že máš dceru,“ doplnila Eva stejným tónem.

„Neptaly jste se mě na to,“ odbyl je Marek.

Dívky se urazily a už se na nic dalšího nezeptaly.

Prozatím.

Marek po chvíli to trapné mlčení přerušil.

„Poslyšte, vy dvě, nechcete, místo toho vyzvídání o mně, slyšet raději něco zajímavého o zdejších zajímavostech?“ zeptal se. „Za to jsem totiž placený. Ne za povídání o sobě. A když už jsem se to musel kvůli vám naučit celé nazpaměť…,“ dodal s nadějí v hlase.

„Možná později,“ řekla Eva a mrštně se zvedla ze země. „Připravím raději dříví na oheň. Uděláme si večer táborák,“ řekla a odešla na kraj nedalekého lesa nasbírat nějaké suché chrastí.

Marek ji pozoroval. Ta blondýnka se mu líbila, měla vláčné pohyby mladé lvice a zářila z ní ohromná energie.

„Slyšíš mě, co ti povídám, průvodče?“

Marek sebou trhl. „Promiň, říkala jsi něco?“ zeptal se Hanky.

„Jo, asi třikrát,“ řekla dívka trochu dotčeně. „Ptala jsem se tě, jestli je zapotřebí ještě něco udělat? Teda kromě dřeva na oheň,“ dodala trochu kousavě a podívala se žárlivě k lesu, odkud se zrovna vynořila Eva s plnou náručí suchých větví.

„Dojít třeba pro tu vodu, kdyby se ti chtělo,“ nadhodil Marek. „Ale klusat tam nemusíš, zase tak moc to nepospíchá.“

„Myslíš, že na to jako nemám?“ zeptala se Hanka útočně.

Marek pokrčil rameny. „Já nevím,“ přiznal.

Hanka se ušklíbla, uvázala si kolem čela černý šátek s bílými lebkami, zvedla ty dvě láhve, které stačili za tu chvíli vyprázdnit, a pravidelným tempem odklusala dolů loukou směrem k prameni.

Marek se za ní díval a při pohledu na její svižné tempo ho rozbolely nohy. Cítil, že ho varovně pobolívá kdysi poraněné stehno. Budu si to muset zítra ráno stáhnout obinadlem, řekl si. Jinak do Tisovce přes ty kopce nedojdu.

 

X

 

Bouřka přišla neohlášena a náhle…

Seděli u ohně, vařili si ve svých ešusech instantní hovězí polévku s celestýnskými nudlemi z Markových zásob, jedli chleba se salámem a jen občas zvedli hlavy, aby se podívali na oblohu. Ta se však najednou, během dvou tří minut, potáhla černými hustými mračny. Setmělo se a vzduch začal být cítit vlhkostí. Po dusném a teplém dni to bylo osvěžující.

„Hola. Asi zmokneme,“ konstatovala Hanka.

„Už to tak vypadá,“ souhlasil Marek.

„Tam neprší?“ zeptala se Eva a ukázala mastnou bradou na seník.

„Když to bude padat jenom shora, tak ne.“

„Ale jestli bude pršet z boku, tak jo, co?“

„Obávám se, že pak jo… Máte pláštěnky?“

„Jo. O nás se neboj. Ty máš pláštěnku?“

„Jasně.“

„Škoda, schovala bych tě k sobě.“

 

X

 

Burácení hromů bylo slyšet stále častěji, až pomalu splynula v jedno nepřetržité. Hřmot nabýval na intenzitě i na decibelech a obloha duněla jako startující tryskáč. Blesky se přiblížily a začaly se zabodávat do okolních kopců. Začalo mrholit, ale mrholení rychle přešlo v drobný deštík, který dál sílil.

„Honem schovat věci pod střechu!“ vykřikl Marek a vyskočil od ohně. „To půjde rychle!“

Nemýlil se. Sotva stačili posbírat své věci a kvapně ustoupit pod nevelkou střechu malého seníku, když se rázem setmělo a propukla bouřka, jakou nikdo z nich už dlouho nezažil.

Blesky rvaly počínající tmu na cáry a osvětlovaly přitom stromy, bezmocně se zmítající v prudkých poryvech vichru. Mohutné elektrické výboje svištěly oblohou a každou chvíli se s ohlušujícím prásknutím zarývaly do kopce za jejich zády. Země se chvěla a vzduchem voněl ozón. Odkudsi se ozvalo praskavé sténání padajícího stromu.

Eva seděla s koleny přitaženými až pod bradu a fascinovaně pozorovala blesky křižující oblohu. Těsně po její pravici, rovněž s koleny až pod bradou, seděla Hanka, a po její levici, ovšem s miniaturní společenskou mezírkou, Marek. Všichni měli přes ramena přehozené pláštěnky a batohy měli ukryté v relativním suchu za svými zády.

Občas, když některý z blesků udeřil obzvlášť blízko a dunění hromu bylo obzvlášť burácivé a oni se trošku pohnuli, se Marek s Evou lehce dotkli rameny. Na Evu ty letmé dotyky, umocňované potenciálním nebezpečím prudké letní bouřky, velmi silně působily a rozechvívaly ji jako houslovou strunu.

Byla impulsivní, živočišná a ráda riskovala. Čím bylo nebezpečí větší, tím byla spokojenější. Když měla hladinu adrenalinu v krvi pořádně zvýšenou a napětí ji šimralo na zádech, byla příjemně vzrušená a cítila se nejlépe.

Byl to její život.

I teď zápasila s nutkáním udělat něco šíleného.

Zničehonic odhodila pláštěnku, rozepnula si přezky bot a rozšněrovala tkaničky. Skopla těžké boty do sena a mrštně vstala a začala si rozepínat opasek u kalhot. Povolila ho a spustila si maskáčové kalhoty ke kotníkům. Vystoupila z nich a sundala si i ponožky.

Hanka ji sledovala pobaveně, Marek přihlížel s obavami. Měl čím dál tím větší a vtíravější pocit, že se mu situace vymyká definitivně zpod kontroly. A to by se dobrému horskému vůdci stávat nemělo.

Eva si přetáhla přes hlavu krátké bavlněné tričko v khaki barvě, a protože na sobě neměla podprsenku, zůstala tam stát jen v úzkých bílých kalhotkách. „Kdo nejde hned teď se mnou do sprchy, je špindíra špinavá,“ řekla téměř nahá dívka přes útlé rameno a sundala si rychle i ty miniaturní kalhotky.

V těsném prostoru malého přístřešku měl Marek její kulatý zadeček rovnou před obličejem a kontrast dohněda opálených stehen a bílé neopálené kůže ho nesmírně vzrušoval. Těžce polknul a neklidně sebou na seně zavrtěl. Začínaly mu být těsné kalhoty. Sklopil oči, aby se na tu nádheru nemusel dívat.

„Já se umýval minulý měsíc, tak bych se snad dneska už mýt nemusel,“ pokusil se zvrátit celou situaci v žert.

„Zbabělče,“ utrousila Eva pohrdavě a vykročila nahá do mokré trávy vstříc slábnoucímu dešti.

Marek se podíval nešťastně na Hanku a doufal, že u ní najde pochopení. Hanka se však na něho podívala neméně pohrdavě a bleskurychle se ze své uniformy vysoukala i ona. Za několik okamžiků už mu jejich drobná, štíhlá, ale pružná a vytrénovaná pevná těla, nabízela ve světle vzdalujících se blesků podívanou, jakou ještě nezažil.

Ocitl se v hrozných rozpacích. Věděl, že by zřejmě neměl, ale nedokázal si odepřít pohled na dvě mladé nádherné holky, jak pár metrů od něj dovádějí úplně nahé v příjemně vlahém letním dešti jako dvě hravá koťata. Nesmírně ho vzrušovaly a jen vědomí, že je ne právě dlouho ženatý, a že kromě skvělé ženy vyženil i malou dceru, mu bránilo, aby se k jejich hrátkám s radostí nepřipojil. Bojoval sám se sebou a jeho rozbouřené hormony mu ten boj ani trochu neulehčovaly.

Vždyť na tom vlastně nic špatného není, když se jenom koukám, říkal si. Je to přece úplně stejné, jako když se člověk dívá na erotický film v televizi nebo si listuje časopisem s hanbatými obrázky. To přece může legálně dělat i ženatý chlap, nebo snad ne?, namlouval sám sobě.

A proč bych se nakonec nemohl také svléknout a trochu se na tom dešti opláchnout? Když už tak nádherně prší, byla by škoda toho nevyužít, přesvědčoval se pokrytecky. Našlapal jsem dneska fůru kilometrů a jsem zpocený jako kůň a určitě smrdím. A do žádné koupelny se dneska večer nedostanu a voda ze studánky je tak šíleně ledová a navíc je to ke studánce tak hrozně daleko…

A já jsem už tak unavený a navíc mě vlastně dost bolí to stehno. Neměl bych už nikam chodit. A tady mám teď možnost se docela normálně opláchnout na dešti. Co je na tom špatného? Vždyť se přece můžu postavit na druhou stranu seníku anebo můžu klidně zůstat i tady na té straně, když se nebudu na ty holky dívat, to by snad šlo, no ne?

Taky bych měl vzít v úvahu, že mně ty holky samotné říkaly, abych se taky umyl, a nesmím zapomínat, že to jsou platící zákaznice. Pokud po mně nechtějí něco opravdu závadného, asi bych se měl snažit vycházet jim maximálně vstříc, hledal Marek sebemenší záminku, která by mu pomohla přehlušit špatné svědomí z toho, co by tak rád udělal.

„Já miluju déšť!“ zavýskla najednou Hanka nahlas.

„A já miluju bouřku!“ zavolala Eva. „MI-LU-JŮŮŮ!“ zahulákala z plna hrdla.

V Markovi se na moment probudil ochranář a vyskočil na nohy. „Hej!“ křikl na ně bez přemýšlení. „V lese se nesmí tak nahlas řvát!“

„Vyděsíme medvědy,“ dodal docela mírně a přátelsky.

Eva však přistoupila blíž a zůstala stát přímo před ním. Ruce si dala přísně v bok a vyzývavě na něho vystrčila svá drobná ňadra s růžovými vztyčenými bradavkami. Voda jí stékala po blonďatých vlasech a po obličeji na ramena a na ta nádherná prsa a na plochém svalnatém břiše vytvářela potůčky mířící do houštiny světlých chloupků klína a odtamtud, ohřátá kontaktem s rozpáleným dívčím tělem, stékala po štíhlých nohách plných modřin až do pošlapané trávy pod bosými chodidly.

Marek ani nedýchal, aby ten snový přelud nevyplašil.

„Já to říkám,“ odpověděl Marek rozechvěle.

„Ty? Co ty jsi vlastně zač?“ zeptala se Eva pohrdavě.

Marek se naštval. „Já jsem strážce národního parku,“ řekl hloupě, ale byl příliš hrdý na svoji čerstvou funkci, než aby ji dokázal nezmínit. Vybral si pro to však nevhodnou příležitost.

Eva se krátce zasmála. Znělo to nuceně a zvuk jejího smíchu zaskřípal Markovi v uších jako špatně namazané panty kostelních dveří.

„Ty nejsi žádný strážce,“ řekla dívka pomalu a zřetelně a Marek ztuhl. „Ty jsi jen zbabělec, co se bojí trošky čerstvé vody a dvou mladých holek,“ řekla krutě. „Srab. A já si budu křičet, jak budu chtít,“ dodala posměšně a na dotvrzení svých slov zaječela, jak nejhlasitěji dokázala. Dokázala to hodně hlasitě a hodně pronikavě.

„Nech toho, Evo!“ okřikl ji Marek.

„Nenechám! To bys mě musel nejdřív chytit a zacpat mi pusu!“ odsekla mu. „Ale to ty nikdy nedokážeš! Ty se totiž holek, jako jsem já, bojíš! Srabe!“

Marek zbrunátněl a několikrát naprázdno polkl. Třásl se vzteky a vzrušením a zatínal pěsti, až se mu nehty zarývaly do dlaní.

Eva se na něho ještě chvíli výsměšně dívala, ale když se stále k ničemu neměl, zasmála se, otočila se na patě a roztančila se mokrou trávou za Hankou.

Ponížený a uražený Marek popadl své věci a odtáhl je na druhou stranu seníku. Na mokrém seně si roztáhl spacák, vlezl do něj, přikryl se pláštěnkou a zamračeně se díval na Malou Stožku obalenou plíživými chuchvalci bílé páry.

Rád by usnul, ale byl příliš rozčílený.

Bouřka ustala stejně náhle, jako začala. Obloha se prosvětlila a do lesů se vrátili ptáci.

Vrátily se i dívky. Marek je slyšel, jak šramotí v seně půldruhého metru od něho, ale byl uražený a trucoval. Neotočil se.

Eva se něčemu zachichotala a Hanka jí tiše řekla: „Nech ho žít. Slyšela jsi, že je ženatý. Asi to ještě moc prožívá. Pojď radši sem…“

Chvíli bylo ticho, přerušované jen šustěním sena, ale potom Marek zaslechl nezaměnitelné zvuky sexuálních hrátek, doprovázené sykavými steny obou rozdováděných děvčat. Zřejmě jim v jejich zábavě nikterak nepřekážel.

V zoufalství si přetáhl spacák přes hlavu a zacpal si uši…

 

X

 

V neděli se Marek probudil velmi brzy, jen chvíli po úsvitu. Obloha byla ještě potažená oparem a dole v údolí se převalovaly velké cáry husté mlhy.

Vlastně ho probudilo neobvyklé vlhko ve slipech. Sáhl si tam a s úžasem zjistil, že měl po několika letech víceméně pravidelného sexuálního života zase jednou noční poluci. Pobavilo ho to, ale zároveň přivedlo do rozpaků. Podíval se po dívkách, ale ty ještě tvrdě spaly. Chvatně se převlékl do čistého prádla, a protože se mu už spát nechtělo, vzal fotovýbavu a sešel s ní o kus níž po louce. Rozložil stativ a připevnil k němu fotoaparát s nasazenými filtry. Zaostřil na probouzející se Malou Stožku a nastavil dlouhý čas.

Dřepěl vedle stativu a díval se na malebnou krajinu, když za sebou zaslechl tiché kroky. Neotočil se a vyčkával.

Hanka, rozcuchaná, s několika stébly slámy ve vlasech, bosá a oblečená jen do kalhotek a trička sotva po pupík, přišla k němu a dřepla si vedle. Po celém těle měla husí kůži a chvěla se zimou. Nezdálo se ale, že by jí to nějak vadilo.

„Dobré ráno, průvodče. Asi ses dneska moc dobře nevyspal, co?“ řekla tiše.

Závěrka fotoaparátu cvakla a Marek nastavil nový záběr. „Nebylo to nejhorší,“ prohodil neutrálně. „Měl jsem ale dost bujný sny.“

Hanka se zasmála. „Nezlob se na nás,“ řekla omluvně. „Chtěly jsme tě vyprovokovat, ale trochu se nám to vymklo z ruky.“

„To mně taky.“

„Takže dobrý?“

„Jasně,“ odpověděl a střelil po ní pohledem. Kdyby byla úplně nahá, nemohla by být provokativnější. Ucítil už zase pnutí v kalhotách. Ovládl se a předstíral raději nějakou činnost s fotoaparátem.

„Hele,“ zeptal se po chvíli zvědavě. „Co byste dělaly, kdybych se včera večer přece jenom svlíknul a řádil v tom dešti s vámi?“

„To snad ani nechtěj vědět,“ odpověděla Hanka mnohoznačně a zajiskřilo jí zlomyslně v očích. „Mrzí tě, že jsi to nezkusil?“

Chvíli přemýšlel nad odpovědí. „To víš, že mě to mrzí. Ale nelituji, že jsem to neudělal. Rozumíš mi, jak to myslím?“

„Souvisí to nějak s tou tvou?“ zamyslela se.

„Velmi úzce,“ přikývl.

„Potom tomu rozumím. V podstatě mi chceš naznačit, že jsi celkem normální a rád by sis zašukal, když už k tomu máš příležitost, ale nechceš té své zahýbat. Je to tak?“

„Ufff,“ vyrazil ze sebe Marek. „No asi bych to neformuloval úplně takhle doslova, ale v zásadě je to tak nějak.“

„Máš problém nazývat věci pravými jmény?“

„Ne, to ani ne. Rozcházíme se jenom v názvosloví, nikoliv v obsahu.“

Hanka se zasmála. „Jak dlouho jste spolu?“ zeptala se.

„Sezdaní?“

„Hm…“

„Necelej rok, deset měsíců…“

„To už bys mohl mít to první zamilování za sebou. No, snad za tu tvou směšnou věrnost stojí,“ prohodila Hanka zamyšleně.

„Proč směšnou?“ zeptal se Marek trochu dotčeně.

„Dělám si legraci. Promiň. Máš asi pravdu. Kdyby mně pár měsíců po svatbě ten můj takhle zahnul, asi bych ho zabila. A víš, že to umím na dvanáct způsobů,“ pokusila se to zlehčit, ale Marek vycítil, že to nebyl jen vtip.

„Máš někoho takového?“ zeptal se opatrně, ale přesto zvědavě.

„Ne. Nemám. Nebylo by to zodpovědné. Zítra se odsud vracíme přes Brno do Českého Krumlova a prvního odjíždíme s Evou na půlroční misi někam do severozápadní Bosny. Je možný, že mě tam zabijou. Proč bych měla zbytečně dělat někoho nešťastným. Nemůžu si teď dovolit žádný citový vztah. Chtěly jsme se jenom trochu vyblbnout, udělat si dobře. Nic víc,“ odpověděla klidně.

Marek se na ni překvapeně podíval a najednou ji neviděl jako téměř nahou mladou holku, myslící výhradně klitorisem, ale jako racionálně uvažujícího a chladně kalkulujícího vycvičeného vojáka.

„To tam hrozí?“ zeptal se. „Myslel jsem, že v Bosně je už klid…“

„Klid… Můžu šlápnout na minu. Nebo koupit kulku do zad od nějakýho magora. To ti hrozí vždycky a všude,“ pokrčila rameny. „Tam nebo někde jinde. Když jsi voják, nikdy nevíš, odkud to přiletí.“

„To neví přece nikdo. Ani civilisti,“ namítl Marek.

„Civilisty většinou neposílají do nepřátelského zázemí. Poslyš, byla bych nerada, kdybys nabyl dojmu, že si stěžuju. To ne. Je to moje práce. Sama jsem si ji vybrala, chtěla jsem ji dělat a věděla jsem, do čeho jdu. Na misi jedu dobrovolně. Chci jenom říct, že si obě uvědomujeme, že za pár dní můžeme být mrtvé. A chtěly jsme si ještě trošku užít bezstarostného života. Nezlob se na Evu kvůli tomu včerejšku,“ řekla téměř prosebně. „Každý z naší jednotky se s tím vyrovnává jinak. Někdo hůř, někdo líp. Eva je hrozná potvora, ale jinak je to docela hodná holka. A není teď ve své kůži.“

„Ne já na Evu, vy se nezlobte na mě. Dlužím vám omluvu,“ řekl Marek ostýchavě.

„Za co by ses měl omlouvat? Vždyť jsi nám nic neudělal?“ nechápala.

„Ale ano, udělal. Udělal jsem si na vás asi úplně špatný názor.“

„Aha. Myslel sis, že jsme dvě praštěný lesby se zelenými mozky, co?“ zeptala se nevzrušeně.

Marek zrudnul. „Něco v tom smyslu mě opravdu napadlo,“ přiznal.

Hanka se na něho úkosem podívala. „Asi ti to tak mohlo připadat. Ale ono je to složitější. Mnohem složitější.“ Zahleděla se někam do dálky a dlouho mlčela. Marek viděl, že ji něco trápí.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se opatrně.

„My nejsme lesbičky,“ řekla pomalu. „Holky to asi vidí trošku jinak než kluci. Byly jsme tady, byla dobrá příležitost, známe se důvěrně, jsme si blízké. Ale obě máme rády kluky. Jenomže někdy prostě nejsou ti správní chlapi po ruce. Nebo se stydí. Nebo mají rodinné důvody…,“ šlehla po něm pohledem.

„Víš,“ pokračovala, „být vojákem v nějakém válečném konfliktu není žádná legrace. Je to o obrovské zodpovědnosti za ostatní, ale také o naprosté ztrátě soukromí. A o rizicích. Nejen fyzických. Můžou tě zranit, můžou tě zabít. Lidské tělo ale vydrží strašně moc a hodně se toho dá opravit. Lidská duše zdaleka tolik nevydrží. Jako voják v akci jsi pod neustálým psychickým tlakem, ale nikdo ti nepomůže, protože všichni kolem tebe jsou na tom úplně stejně. A city, ty jsou v takovém prostředí neodpustitelný hazard. Voják musí absolutně důvěřovat parťákovi, který mu kryje záda, ale nesmí se na něho citově upnout. Vojáci umírají. A zraněné city lámou duši. A voják se zlomenou duší není spolehlivý. Je to začarovaný kruh.“

„To je strašná filozofie,“ zavrtěl Marek odmítavě hlavou.

„To taky není žádná filozofie,“ řekla Hanka klidně. „To je prostě odvrácená strana vojenského řemesla. Ta, o které se většinou nemluví a v knížkách nepíše. Proč myslíš, že s námi na mise jezdí všichni ti kurátoři a psychouši?“

„Víš, co nechápu?“

„Co?“

„Jak se může mladá krásná holka s něčím takovým nelidským, jako je nutnost absolutně potlačit svoje city, tak snadno vyrovnat…“

„Nelidským… A kdo říká, že snadno? Ale je to nutnost. Podmínka přežití.“

„Stejně to nechápu.“

„Ty se dopouštíš jedné zásadní chyby, Marku,“ řekla měkce.

„A jaké?“

„Vidíš ve mně mladou krásnou holku.“

„Ale to ty přece jsi!“

„No, možná taky,“ připustila polichoceně. „Ale rozhodně nejsem jenom to.“

„A co ještě jsi?“

„Jsem profesionální voják vycvičený k zabíjení. K přežití v tom nejnepřátelštějším prostředí. Vycvičený k podřezávání hrdel strážím, podminovávání železničních mostů a tvrdému vyslýchání zajatců. Voják, kterému tak dlouho vtloukali do hlavy, že může kdykoliv umřít, až si na tu myšlenku zvykl a vzal ji jako realitu. A já jsem připravená na to, že se nemusím dožít zítřka. Nejspíš proto si užívám života, kdykoliv bez rizika můžu. Ale city…, city si zkrátka dovolit nesmím,“ dodala a chvíli se dívala do země. Potom otočila hlavu a upřela na Marka dlouhý pohled. Její obličej neprozrazoval sebemenší emoce a oči měla prázdné, studené a vražedné.

Markovi přeběhl mráz po zádech a odvrátil se.

„Už víš, jak to myslím?“ zeptala se Hanka tiše.

Sebral odvahu a podíval se na ni. Tvářila se už zase normálně, byť trochu smutně.

„To byla jenom maska, póza. Služební obličej,“ namítl.

„Hlupáku. To nebyla maska ani služební obličej. To jsem byla já. Opravdová já. Úsměv, pláč, to je maska. Mimikry. Obličej vhodný mezi lidi, do normální společnosti. Ale já jsem jiná.“

Marek si vybavil, jak včera ráno ty dvě holky ležely bez jediného hnutí tři čtvrtě hodiny dva metry od něho a on o nich neměl celou tu dobu ani nejmenší tušení.

A najednou si konečně dovedl tu hezkou, mladou a polonahou holku představit, jak podřezává nepřátelskému vojákovi hrdlo nožem a ani při tom nemrkne. Viditelně se otřásl. Dostal z ní strach.

Vycítila to a odvrátila hlavu. Upřeně se dívala do údolí. „Vůbec nechápu, proč se ti tady svěřuju.“ Povzdechla si. „Stejně tomu nemůžeš nikdy rozumět. Nejsi voják, jsi jiný,“ zašeptala zklamaně.

„Jak to myslíš?“

„Jak… Z normální holky bys neměl strach. Mě se ale bojíš.“

„Já se tě přece nebojím.“

„Nekecej. Vidím to na tobě. Máš to v očích. Strach se vždycky pozná v očích.“

„Tak dobrá. Uznávám. Znervózňuješ mě.“

„A jiný holky tě taky znervózňují?“

„Někdy snad taky. Ale tak nějak jinak.“

„Ano. A o tom to právě je. Opravdu nevím, proč ti to povídám,“ řekla smutně.

„Možná proto, žes to prostě potřebovala někomu říct. Někomu, kdo není z tvého prostředí. Z okruhu tvých známých. Někomu, ke komu nemáš žádný citový vztah. Někomu, s kým se dneska večer rozloučíš a už ho nikdy v životě neuvidíš.“

„Možná,“ řekla zamyšleně. „A možná, že mi záleželo na tom, abys mě po tom praštěném včerejšku zrovna ty správně pochopil.“

„Možná,“ řekl teď pro změnu zamyšleně Marek.

„Nechme toho,“ řekla najednou Hanka rozhodně a vyskočila na nohy. Rozpažila a s požitkem se protáhla. Natáhla do sebe čerstvý vzduch a vypjala hrudník. Kratinké tričko se vytáhlo až pod ňadra a chladem ztopořené bradavky se ostře vyrýsovaly pod tenkou tkaninou. Marek zase zrudnul.

„Myslíš taky někdy na něco jiného?“ zeptala se Hanka jízlivě, když si toho všimla.

„Promiň, Hanko, nechtěl jsem se tě dotknout,“ zamumlal v rozpacích. „Nemůžu si ale pomoct, to samo.“ A to ještě netušíš, co se mi děje v kalhotách, pomyslel si a sžíravá touha po sexu s tou živočišnou, urostlou a skoro nahou holkou ho přiváděla málem k šílenství.

Hanka přimhouřila jedno oko a zamyšleně se na něho podívala. „Pokud si dobře vzpomínám, tak od chvíle, kdy jsme si potřásli rukou, ses mě nedotkl ani jedním prstem.“

„Já… Nemůžu…“

Přimhouřila i druhé oko a chvíli si ho měřila. „Možná, že je to škoda. Tu správnou chvilku jsme už ale prošvihli. Pojď se mnou nahoru, průvodče,“ řekla tiše a s melancholickým výrazem ve tváři mu podala ruku, aby mu pomohla vstát ze země. „Uvaříme hrnec kávy, vzbudíme Evu, nadlábneme se a začneme se chovat jako tři profesionálové…“

 

X

 

Naplánovanou trasu dokončili bez konfliktů, ale také bez toho uvolněného žertování, které je včera doprovázelo po celý den.

Pochodovali prakticky mlčky, jako jednotka při přesunu. Jestli si kromě občasného Markova výkladu za celý den vyměnili čtyři krátké věty, bylo to mnoho. Eva intuitivně vycítila, že se mezi Markem a Hankou něco stalo, a ti dva přemýšleli o svém ranním rozhovoru.

Šli rychle, bez zdržování, a tak už brzy odpoledne je Marek dovedl na autobusové nádraží v Tisovci.

„Jsme tady zbytečně brzy,“ řekl. „Autobus do Brna vám jede až po desáté večer. Máte fůru času. Nechcete, abych vám třeba ukázal město?“ nabídl se.

Hanka zavrtěla hlavou. „Jsi hodný, Marku, ale nechceme. Už se spolu rozloučíme. Byl to hezký víkend, ale už skončil.“

„Víte určitě, že už mě nebudete potřebovat?“

„Ano, víme. Klidně jeď za svou ženou a malou dcerou. My už to tady nějak zvládneme samy.“

„Tak dobře. Chci vám říct, že to s vámi bylo fajn. A že jsem opravdu rád, že jsem byl právě s vámi. A taky vám chci popřát hodně štěstí v…“

„Přestaň blbě žvanit,“ řekl Hanka ostře. Přistoupila k němu, pevně ho oběma rukama chytla za uši a vášnivě ho políbila na rty. Odstrčila ho od sebe a trochu nuceně se zasmála. „Škoda, průvodče, že jsme se nepotkali někdy jindy a někde jinde. Co naplat.“

Otočila se ke kamarádce. „Pojď, Evíku, sedneme si někam do hospody,“ oslovila ji a něžně jí položila ruku kolem ramen. „Potřebuju se něčeho napít,“ dodala a už bez dalšího rozloučení se obě obrátily a odcházely.

„Hanko!“ uslyšely za sebou zavolání. Zastavily se, ale neotočily se. „Já ti to stejně nevěřím! To musela být jenom maska! Nejsi taková!“ uslyšely ještě volat Marka. Hančina ruka se pevně zaťala do Evina ramene. „Pojď,“ zašeptala a táhla ji dál.

„Co tím myslel?“ zeptala se Eva, když zašly za roh. „Jaká maska?“

„Neptej se. Prosím tě, na nic se mě neptej a pojď pryč.“

 

X

 

Poznámky pod čarou

Malá Stožka – 1204 m n.m., věžovitý vápencový vrch s 300 m vysokými stěnami nad hlubokou skalní roklinou potoka Dudlavka.

Mise SFOR II - 20. června 1998 přímo navázala na misi SFOR, když byla tato na základě rezoluce OSN číslo 1031 prodloužena. Velitelství mise se nacházelo v Sarajevu, české jednotky (společně s armádami Bulharska, Kanady, Holandska, Rumunska, Slovenska a Velké Británie) patřily do skupiny Multinational Task Force Northwest (MNTF-NW) s velitelstvím v Banja Luka.