15. část

(pokračování)

 

Třetí část - Strážce

 

Sobota, 19. června 1999

„Kohopak jsi mi na dnešek připravil, Štefane?“ zeptal se Marek mazácky, když se chvíli před sedmou hodinou srdečně pozdravil v muráňské centrále se všemi přítomnými, a začal se převlékat do jasně zelené košile a khaki pumpek služební uniformy. Tvářil se suverénně a sebejistě, ale v jeho hlase byly patrné stopy trémy.

„Tak čo, Marek, ako sa dnes ráno cítiš?“ zvedla Janka, nejlepší botanička správy NP, oči od nějaké encyklopedie a zvědavě se přes své silné brýle na novotou vonícího profesionála podívala. Když takto kulila oči, vypadala trošku jako sova, ale Marek ji měl moc rád. Hodně se od ní naučil.

„Dobře se cítím. Proč bych se neměl cítit dobře? Proč se mě na to ptáš?“ zeptal se ostražitě.

„No, pokiaľ som sa dobre dívala na rozpis, tak dnes predsa ideš po prvýkrát úplne sám. Alebo snáď nie?“ dodala Jana se shovívavým úsměvem.

Marek neochotně přisvědčil. Nebyl rád, když mu to někdo takto nepokrytě připomínal. Cítil se už jako starý mazák, nicméně nepopíratelným faktem zůstávalo, že jmenovací dekret měl v kapse teprve necelé dva týdny a že právě dneska měl mít svoji první službu, kdy bude skupinu zákazníků provádět zcela samostatně. Bez asistence patrona, zkušenějšího kolegy. V jeho případě Roba.

Budu provázet úplně sám, zasnil se Marek a přimhouřil při té představě blaženě oči. Počínaje dneškem ho už nikdo nebude kontrolovat a sekýrovat za každou prkotinu. Nebude ale ani nikdo, kdo by mu v případě potřeby napověděl či pomohl, a bude jen a jen na něm, aby se úspěšně vypořádal se všemi nástrahami divoké přírody, vrtošivými rozmary horského počasí a hlavně zcela nevyzpytatelnými nápady turistů, kteří si za jeho služby zaplatí nemalou částku.

Marek byl sice trochu nervózní, měl trému, ale nebál se. Připravoval se na svoji práci dlouho a důkladně a nepředpokládal proto, že by pomoc kolegů potřeboval. Ani si něco takového nepřipouštěl, propadl by se hanbou, kdyby musel zapnout vysílačku a zavolat na centrálu o pomoc.

Potřásl hlavou a takové myšlenky z ní vypudil ven. Rozhodně neměl v úmyslu kazit si podobnými úvahami svůj Velký Den. Vždyť se na svoji první samostatnou službu těší už kolik týdnů…

Štefan se na Marka s vědoucným úsměvem podíval, ze stolu si podal velký arch nalinkovaného papíru, plného jmen, tras, čísel a poznámek, nasadil si na nos své nové brýle na čtení, takové ty s polovičními skly a kovovými obroučkami, a jel pomalu a rozvážně prstem dolů po prvním sloupečku. Byla v něm napsána jména všech dnes sloužících mužů a žen, celkem čtyřiadvaceti profesionálů a osmi brigádníků.

Menší část z nich bude, podobně jako Marek, provádět po Muránské planině platící turisty, ostatní budou rozděleni do dvoučlenných hlídek a rozejdou se po celém národním parku, aby ty návštěvníky, kteří o služby průvodců nebudou mít zájem a vyrazí do lesa na vlastní pěst, usměrňovali na značené cesty, případně jim byli nápomocni radou nebo informací.

A aby, což je ta méně příjemná a nepopulární část povinností člena Sboru strážců, pokutovali každého, kdo se nebude k přírodě chovat tak, jak mu ukládá návštěvní řád Národního parku Muránska planina.

„No konečne, tu ťa mám,“ řekl Štefan a zapíchl dlouhý kostnatý ukazovák do papíru. Zvedl šedivou hlavu a nad skly brýlí se zpod obočí podíval na Marka. V jeho očích byla dobromyslná potměšilost.

„Gratulujem. Dnes si vyhral ty,“ řekl jen tak mimochodem a vypadal pobaveně.

„Co jsem dneska vyhrál?“ nechápal Marek. Pověsil svoje civilní šaty na ramínko ve skříňce, na kapsičku zelené košile připevnil novotou svítící služební odznak a posadil se ke stolu naproti Štefanovi.

„Včera večer sme tu žrebovali sprievodcov a ty si to žrebovanie vyhral,“ řekl Štefan beze spěchu. „Na správu totiž prišla objednávka na sprievodcu pre dve dvadsaťštyriročné dievčatá z Moravy. A vzhľadom na to, že tentokrát s nimi chceli ísť úplne všetci sprievodcovia mužského pohlavia, museli sme sprievodcu vyžrebovať. Aby to bolo úplne spravodlivé a nikto ma nemohol upodozrievať z toho, že niekomu z vás snáď nadŕžam.“

Marek se na něho díval trochu nedůvěřivě. Nebyl si jist, co si o tom má myslet, starý Štefan občas býval nevyzpytatelný vtipálek. „Takže to s těma holkama dneska půjdu doopravdy já?“ ověřoval si opatrně.

„Počuj, Foťák, ak sa na to ešte necítiš, alebo ak sa s nimi sám bojíš, tak ja to namiesto teba tentoraz celkom rád vezmem,“ nabídl se ochotně Maroš Krčmár, devětatřicetiletý ramenatý pořízek z Muráně.

„Ktovie, možno že ťa Andrea vyčerpáva príliš, a možno by si to ani nezvládol,“ zlobil ho dál Maroš. „To vieš, ukazovať krásy planiny hneď dvom nádherným babám naraz, to už chce poriadneho chlapa. Takého, ako som ja. Napríklad,“ dodal skromně a sklopil pohled k zemi. Po očku se však na Marka pořád díval.

Tři zbývající muži a dvě ženy se hlučně rozesmáli a Marek zrudnul ve tváři jako pivoňka. Bydlel u Andreji už rok a čtvrt, ale na podobné poznámky byl pořád ještě citlivý.

„Už někdo z vás ty dvě holky viděl?“ zeptal se, aby odvedl rozhovor na nějaké méně ožehavé téma, a rozhlédl se zkoumavě kolem sebe.

Odpovědí mu však bylo jen trochu zaražené mlčení.

„Ani ja ich vlastne osobne nepoznám,“ zakroutil pomalu hlavou Štefan. „Dohovorili sme to celé po telefóne a účastnícky poplatok tie dve zaplatili bankovým prevodom,“ přiznal se. „Ale tá, čo so mnou hovorila, mala v telefóne veľmi príjemný hlas,“ dodal s významným mrknutím.

„Aha. Tak to vidíte, vy vtipálci,“ řekl Marek. „Dost možná, že mně nemáte vůbec co závidět. Třeba jsou to dvě stopadesátikilový šeredy. S příjemným hlasem… Znám spoustu čtyřiadvacetiletých šered s příjemným hlasem,“ dodal světácky.

Zamyslel se. Třeba to jsou šeredy, říkal si, ale rozhodně si rád zase po čase povykládám s někým, kdo se mnou bude mluvit česky.

„Kam s nimi půjdu?“ zeptal se Štefana už zase zvědavě.

Ten se znovu naklonil ke svým lejstrům.

„No, je toho naozaj dosť. Možno by si si to mal napísať, aby si si to všetko dobre zapamätal,“ prohodil. „Počúvaj. O deviatej na teba budú čakať pri závore v Hrdzavej. Čiže Hrdzavá dolina, po značke až na Nižnú Kľakovú, lesným chodníkom na Veľkú Stožku, cez hrebeň a dolu na Studňu.

Tam si môžete u Laca na chate doplniť proviant a najesť sa, nech tu tie dievčence aj utratia nejaké peniaze. Potom po červenej naspäť na Nižnú, s odbočkou na hrebeň. Nocľah bude pod tým senníkom dolu na Kľakovej, to vieš, sú to mladé kočky a chcú to mať s romantikou, a v nedeľu idete na Voniacu, Fabovu a konečne večer ich posadíš v Tisovci na brnenský autobus. Zamávaš im čistou vreckovkou a dohliadneš, aby naozaj v poriadku odišli.

Všetko to samozrejme bude s odborným výkladom a príjemným úsmevom na perách po celú dobu pobytu. Zaplatili si za to obidve pomerne dosť peňazí. Tak nech za ne niečo dostanú.“

Marek přivřel oči a v duchu si projel celou tu trasu. Zamračil se a přistoupil blíž ke zdi, kde visela velká mapa planiny. Barevnými tužkami tam měli vyznačené všechny turistické značky i ostatní trasy, po kterých turisty prováděli za poplatek. Zamyšleně se na mapu díval a tvářil se přitom velice vážně.

„Ale to přece vůbec není trasa vhodná pro víkendové turisty,“ řekl po chvíli a trochu znepokojeně se obrátil ke Štefanovi. „To bude docela pěkná zabíračka. Hele, já bych je moc nerad někde strhal,“ dodal.

„Z čoho máš obavy, Marek?“ zeptal se Štefan dobrosrdečně.

„Z čeho? Že to ty dvě holky nezvládnou fyzicky. Že odpadnou někde v půli cesty. Vždyť jste přece říkali, že je nikdo neznáte a nemůžete proto ani vědět, jestli jsou vůbec schopné takovou cestu zvládnout. Nebo je to snad naplánované na koních?“ vloudila se mu do hlasu špetka sarkasmu.

„Nie. Kone zostanú na Veľkej lúke. A ty sa nič neboj. Ja o fyzickú kondíciu tých dvoch dievčat strach nemám,“ řekl Štefan se stoickým klidem.

Marek se na něho podíval dost nechápavě a někteří z kolegů se začali pochechtávat. Marek se po nich podíval a nespokojeně se zamračil. Měl pocit, že mu už zase něco uniklo.

„Čože? Ja som ti to naozaj ešte nepovedal?“ zeptal se ho po chvíli Štefan nevinně a vytvaroval obočí do udivených obloučků.

„Co jsi mi ještě neřekl?“ začínal být Marek trochu nerudný. Tušil, že se na něho, jakožto na služebně nejmladšího průvodce, chystá nějaká lumpárna. Něco na způsob přijímání nováčků.

„No, že tie dve slečny sú absolventkami vojenskej vysokej školy, že majú za sebou veľmi špeciálny výcvik pre prežitie v divokej prírode a že sú to profesionálne výsadkárky?“ dodal Štefan nevinně.

Marek zalapal po dechu a obrátil oči v sloup, zatímco ostatní se vesele rozesmáli. Ukázalo se, že, až na jeho maličkost, to věděli úplně všichni. „Ne, tak to jsi mi ještě neřekl,“ utrousil.

„Úprimnú sústrasť ti prajem,“ poplácala ho po rameni soucitně Jana. „Asi ťa tento víkend čaká naozaj pekný výlet. A pekná túra. Ale ty predsa rád chodíš. Bude se ti to páčiť, uvidíš. Si predsa kus chlapa. Chceš nejaké náplaste na pľuzgiere naviac?“

„Díky, nepotřebuju,“ zavrčel Marek. „Náplastí mám dost."

„Keby si sa zajtra večer nevrátil domov do polnoci, tak ja za Andreou celkom rád zaskočím, aby sa tam sama nebála,“ nabídl se ochotně Milan, Markův nový přítel a kolega z Rudné. A jeden ze šesti Rómů ve sboru.

„Seš fakt strašně hodnej,“ zašklebil se na něho Marek. „Ale já to raději zkusím stihnout včas. Aby sis nemusel narušovat svůj obvyklý program. V hospodě by tě u kulečníku určitě postrádali. V kolik hodin že mám ten start?“ zeptal se bavícího se šéfa.

Štefan si vyhrnul rukáv a podíval na své kulaté náramkové hodinky.

„Presne o hodinu a pol,“ řekl se spokojeným úsměvem ve vrásčité tváři. Tyhle chvíle přátelského škádlení miloval, cítil se při nich pokaždé o pár desítek let mladší.

„Tak teda jo. Když výsadkářky, tak výsadkářky,“ přikývl Marek hlavou. Vrátil se ke své plechové skříňce a začal se zase vysvlékat ze zelené průvodcovské košile.

„Prečo sa už zase prezliekaš? Ty to fakt vzdávaš?“ zeptal se ho kdosi zlomyslně.

Marek jen zavrtěl mlčky hlavou a neodpověděl. Ze dna skříňky vylovil složenou maskáčovou soupravu, kterou si před pár lety koupil v jakémsi obchůdku s vojenskými přebytky. Ty maskáče mu dokonale vyhovovaly, objektivně uznával, že vybavení do přírody mají vojáci dobře vymyšlené. A teď se mu zdálo, že vzhledem k tomu, co ho čeká, to bude příhodnější oblečení než obyčejná ochranářská uniforma.

Oblékl se, obul si goretexové pohorky a pečlivě poutahoval pevné tkaničky. Vytáhl batoh a nabalil si náhradní oblečení, teplý svetr, horolezeckou pláštěnku s „hrbem“ pro krosnu, ešus, plynový vařič a z erárních zásob nějaké potraviny a desetimetrové pevné lano. A krátkovlnnou vysílačku, aby se mohl Štefanovi hlásit z kontrolních bodů. To byla jedna z jeho povinností.

K pevnému koženému opasku připnul velkou loveckou dýku a na zadek si pověsil půllitrovou vojenskou láhev na vodu. Zatím prázdnou. Vodu si nabere až v Hrdzavé dolině, v travertinové stěně je vydatný pramen.

Na levou náprsní kapsu vesty si pečlivě připnul odznak průvodce se slovenským státním znakem a lýkovcem muráňským na pozadí Cigánky, oficiálním symbolem NP Muránska planina.

„Půjč mi, prosím tě, nějakej spacák,“ požádal šéfa. „Nepočítal jsem s nocováním venku a mám ten svůj doma.“ Vypůjčený erární spacák s dutými vlákny uložil do batohu a sbalený batoh si hodil na záda. Přitáhl všechny řemeny a párkrát se zhoupnul na špičkách a několikrát lehce poskočil, aby vyzkoušel, jestli ho někde něco netlačí nebo jestli v batohu něco neštěrchá a nechrastí. Zdálo se, že je všechno v naprostém pořádku. Byl připraven na všechno. Domníval se, že i na dvě mladé výsadkářky.

Podíval se na hodiny nade dveřmi. Bylo osm a pět minut.

„Tak jo, já jdu teda na to,“ řekl Štefanovi. „Chci se ještě cestou zastavit v budce a zavolat ženě, že dneska nepřijdu večer domů. Aby na mě nečekala zbytečně s večeří,“ dodal, protože měl pocit, že se mu už zase chtějí posmívat.

Štefan mu prstem ukázal na telefonní přístroj na stole. „Nechceš si zavolať odtiaľto? Tu to máš zadarmo. My nebudeme načúvať. Čestné slovo.“

Marek krátce zaváhal, ale když se rozhlédl po rozesmátých tvářích kolem sebe, s díky nabídku odmítl. Bylo mu jasné, že v budce na rušném náměstíčku bude mít podstatně větší soukromí. Nadhodil si batoh na zádech, rozloučil se a odcházel pomalu ven.

Ve dveřích se ještě otočil a přátelsky se na své kolegy a kolegyně zašklebil. „Kdybych se přece jenom nevrátil, pozdravujte, prosím vás, mou ženu a dceru, a vy všichni na mě vzpomínejte v dobrém. A můj popel vysypte do vodopádu v Javorníkové dolině,“ řekl a pokynul všem rukou na pozdrav.

„Buď taký dobrý a už vypadni,“ řekl Štefan s dobromyslným úsměvem. Znovu se podíval na své náramkové hodinky a sklonil se nad rozpisem, aby si do řádku s Markovým jménem zapsal přesný čas jeho odchodu. Protože pořádek musí být.

Byl zodpovědný za dvaatřicet vlastních lidí a několik desítek platících turistů. Od loňského fiaska s hledáním zaběhnutých lyžařů se na planině mnohé změnilo…

 

X

 

U závory v ústí Hrdzavé doliny byl Marek ve tři čtvrtě na devět a byl tam sám. Žádné výsadkářky tam nikde nepostávaly. Ani ve vojenském oblečení ani v civilu. Krom něj tam prostě nebyl vůbec nikdo.

Sundal si batoh ze zad a posadil se u závory na zem tak, aby měl přístupovou cestu v zorném poli a nemusel se otáčet. Zády se opřel o její červenobíle natřený kovový sloupek.

Vytáhl z plastikového obalu několik velkých listů podrobné speciálky, mapy v měřítku 1:10000, která už byla plná jeho vlastních poznámek a nejrůznějších značek, a studoval trasu, kterou by měl dneska s těmi zvláštními zákaznicemi projít. Už na první pohled mu bylo jasné, že si dají pořádně do těla. A také mu bylo jasné, že se jeho zlomyslní kolegové těší na to, že to bude právě on, kdo dostane nejvíc zabrat. O regulérnosti onoho údajného losování si nedělal naprosto žádné iluze. Naopak by řekl, že mu tuto speciální zakázku naordinovali úmyslně. Bral to ale sportovně a byl odhodlaný neudělat sobě ani strážcům ostudu.

Prohlížel si tu cestu na mapě znovu a znovu, vrýval si do paměti všechny důležité orientační body, aby později nemusel mapu už vytahovat, a hlavně proto, aby se svými klientkami nikde nezabloudil. Bylo by hodně trapné, kdyby se jako novopečený horský vůdce měl ztratit na značené turistické cestě.

Dělal to i přesto, že tu cestu dokonale znal, šel po ní již mnohokrát, ale Robo mu natloukl do hlavy, že se musí důkladně připravovat na každou službu. I na tu sebesnadnější.

Čas od času zvedl oči od mapy a vyhlížel, jestli se směrem od Muráně už nepřibližují ty dvě dívky. Byl na ně docela zvědavý. Ještě nikdy živé výsadkářky neviděl.

Uběhlo poctivých dvacet minut a byl u té závory pořád sám. Začínal být netrpělivý. Sám nikam pozdě zásadně nechodil a neměl to rád ani u jiných. I když si už zvykl na to, že u platících zákazníků musí občas něco překousnout nebo ponechat bez komentáře.

Vstal a stále ještě mlčky se podíval na hodinky. Bylo za pět minut čtvrt na deset a oni už měli být deset minut na cestě. Ve svém časovém rozvrhu samozřejmě počítal se slušnou časovou rezervou na nepředvídané a nepředvídatelné okolnosti a na deseti minutách ani v nejmenším nezáleželo, ale proč ji tak zbytečně vyčerpávat hned na začátku cesty, zlobil se v duchu.

Také se trochu bál, že odpoledne nebo večer bude pršet, znalci místního klimatu to aspoň předpovídali a Marek neměl důvod jim nevěřit. A to i přesto, že v tuto chvíli byla obloha úplně čistá a blankytně modrá. To se však mohlo změnit během čtvrt hodiny v pravý opak. A až déšť přijde, chtěl by být s těmi dívkami někde poblíž střechy, i kdyby to měla být jen střecha krmelce.

Zamračeně poodešel asi o pět nebo šest metrů dál směrem k obci a vymočil se do mělkého příkopu u cesty.

Zapínal si poklopec kalhot, když mu zezadu kdosi nečekaně posunul klobouk do očí. Lekl se a prudce se otočil.

Na délku paže za ním stály dvě drobné postavy v zelenohnědočerných maskáčích české armády, v naleštěných terénních botách, s trávou nastrkanou v maskovacích síťkách přileb a se zelenočernými pruhy na obličejích.

Holky se spokojeně smály. Oči jim nadšeně zářily a zuby v širokých úsměvech vypadaly pod všemi těmi barvičkami bělejší, než byly ve skutečnosti.

„Kruci, armádo, to jsou ale blbý vtipy,“ zavrčel Marek dotčeně. „Přiskřípl jsem se kvůli vám do gatí.“

„Tak to je nám moc líto, průvodče, fakticky,“ řekla jedna z nich s veselým smíchem a přistoupila ještě o půl kroku blíž. Se zájmem se podívala na to inkriminované místo. „Chceš, abych ti pomohla?“ zeptala se přátelsky a nechala si do dlaně odkudsi vklouznout úzký a dlouhý nůž.

Marek se na útočnou dýku v dívčině drobné ruce krátce podíval a zavrtěl odmítavě hlavou. „Díky, ale ani snad raději ne,“ řekl.

Otočil se k dívkám zády a upravil si urychleně výstroj.

„Varovali mě před vámi, ale myslím, že úspěšně překonáváte i nejbujnější fantazii mých drahých kolegů,“ dodal, když se již upravený obrátil zase zpět.

S neskrývaným zájmem si obě vojačky prohlížel. I přes ten praštěný úvod se mu líbily.

„No nic, milé dámy, obávám se, že jsme si pro příští dva dny souzeni. Já se jmenuji Marek Koudelka a dostal jsem zaplaceno za to, abych vám dvěma tady dělal průvodce,“ představil se.

„Jenom průvodce?“ zeptala se druhá dívka.

„Jenom průvodce,“ konstatoval Marek. „O ničem jiném se mnou nemluvili.“

„Ale to je hrozná škoda. Seš takovej slaďoučkej… Že je hrozně slaďoučkej, Hanko?“ řekla ta rozesmátá dívka a sundala si z hlavy trávou obrostlou plechovou přilbu. Měla nakrátko ostříhané blond vlasy, a pokud mohl Marek přes vrstvu maskovacího líčidla soudit, byla docela hezká.

„Já jsem Eva,“ napřáhla k němu ruku a pevně mu stiskla dlaň. „A tohle je Hanka,“ ukázala na svoji o kousíček vyšší kolegyni, ze které se mezitím vyklubala rovněž velice sympatická tmavovláska.

„Čekáme tady na tebe už od půl devátý,“ řekla Hanka, když si s ním i ona potřásla rukou. „Támhle,“ ukázala na hromadu loňského listí a suchých větví sotva tři metry od místa, kde Marek celou tu dobu seděl.

„A proč jste se neozvaly?“ zeptal se Marek nechápavě.

„Protože jsme na tebe chtěly udělat dojem,“ vysvětlila mu Eva se smíchem.

„Tak to se vám povedlo…“

„A taky jsme byly zvědavé, co budeš dělat, když nepřijdeme.“

„Aha. Takže něco jako psychologický test.“

„Přesně,“ rozzářila se Eva.

„No skvěle. A jak jsem v tom vašem testu dopadl?“

„Jak se to vezme. Viď, Hanko?“

 

X

 

„Tak, slečny výsadkářky, aby bylo mezi námi od začátku jasno,“ nadechl se Marek ke krátkému proslovu, když se obě dívky vrátily od Hrdzavého potoka, kde se pokoušely, ne zcela úspěšně, smýt ledovou vodou ze svých tváří to válečné nalíčení. Ocelové přilby měly v batozích a hlavy jim teď zdobily červené výsadkářské barety. „Pokud mě paměť neklame,“ pokračoval Marek, „tak podle hvězdiček na vašich blůzách tipuji, že jste obě podporučice,“ nadzvedl obočí a podíval se na Hanku.

Mrskla sebou do pozoru. „Podporučík Potůčková, čtyřicátý třetí výsadkový mechanizovaný prapor!“ zahlásila se s prsty našponovanými u ucha.

„Dobrý, dobrý. Umí. Pohov,“ pokynul Marek shovívavě rukou. Jestli budou takhle blbnout celou cestu, tak si s nima pěkně užiju, pomyslel si v duchu s despektem. „Vy jste podporučice, specialistky, a já jsem jenom obyčejný četař absolvent v záloze. Navíc pouhý bigoš,“ pokračoval však stejným tónem. „Přesto vám musím sdělit, že na této misi velím já.“

Dívky se zatvářily nespokojeně a Marek ten pohled zachytil.

„Poslyšte, slečny,“ řekl mírně. „Určitě máte základní vojenské řády v malíčku a tak vám pojmy jako nadřízený a podřízený, vyšší a nižší, nejsou neznámé.“

Eva se pousmála a v zelenomodrých očích jí zajiskřilo.

„Já jsem plně zodpovědný za dodržení programu, který jste si z naší nabídky vybraly a zaplatily,“ pokračoval Marek. „Zodpovídám za to, že se vám během těch dvou dnů nic nestane. I když mám strach spíš o sebe,“ povzdechl si a obě dívky se rozesmály, „protože máte pravděpodobně mnohem lepší kondičku než já a taky určitě umíte zabíjet nejmíň na pět způsobů a já ani na jeden…“

„Dvanáct…,“ prohodila Eva.

„Prosím?“

„Aha. Takže na dvanáct. Tím hůř pro mě. Ale zpět k mému problému. Jelikož se celý víkend budeme pohybovat po přísně chráněném území, vesměs mimo oficiální značené cesty, ručím vlastní hlavou za to, že se nic nestane vám ani tomu chráněnému území. A proto vás opravdu moc prosím a žádám, abyste respektovaly a dělaly pokud možno to, co vám budu říkat. V opačném případě se mnou totiž můj zaměstnavatel vyrazí dveře. Což bych nerad, protože dneska prakticky začínám, jste moje první výprava. Podívejte se, holky, pokud budete chtít nějakou změnu oproti plánu, je to samozřejmě možné, ale budeme se na ní muset dopředu domluvit a budete mi muset podepsat jeden takovej papír. Jste pro?“ zeptal se smířlivě.

Hanka s Evou se po sobě krátce podívaly.

„Co za to?“ zeptala se Eva suše.

„Za co?“ opáčil Marek překvapeně.

„Za to, že tě budeme poslouchat a nebudeme tě trápit,“ vysvětlila Hanka.

Marek zauvažoval. „Nechám vás nakouknout do soukromí Muránské planiny. Určitě vám ukážu pár zmijí a možná, když budeme mít hodně štěstí, taky medvěda,“ nabídl.

„Zmijí. Pche,“ odfrkla Hanka pohrdavě. „Zmijí my už viděly… Měl bys to vidět na vojenské škole… Tam je zmijí! Co takhle do svého soukromí? Tam nás necháš nakouknout taky? Aspoň na krajíček? To by mohlo být zajímavější než nějaké zmije, viď, Evo?“ podívala se na kamarádku.

„To snad radši ani ne. Ono by vás to stejně nebavilo. Tam totiž není k vidění vůbec nic zajímavého,“ uzavřel Marek.

 

X

 

Poznámky pod čarou

Hrdzavá dolina – 8 km dlouhá krasová dolina se stejnojmenným potokem. U ústí doliny je mohutná skalní věž – Tureň, v dolině pak památná jedle bělokorá (Abies alba) s obvodem kmene přes pět metrů.

43. mechanizovaný výsadkový prapor Chrudim. Tento název používá od 1. dubna 1994, kdy byl také zařazen do sestavy vojsk 4. brigády rychlého nasazení.