14. část

(pokračování)

 

X

 

„Á, kolegovia, privítajte, prosím, hrdinu dňa patričným potleskom,“ oslovil Štefan strážce přítomné v infocentru, když tam Marek ve čtvrtek ráno na jeho pozvání přijel. Ozval se převážně smích, ale místy dokonce i ten vyžádaný potlesk.

Marek zrudl jako pivoňka. „Co blbnete… Tohle si nechte pro někoho, kdo si to zaslouží. Já byl rád, že jsem tam sám nezmrznul. Byla to jenom klika, nic jinýho.“

„Len ich nechaj, Marek,“ škádlil ho dál Štefan. „A či si nebodaj nečítal včerajšie noviny?“

Marek zavrtěl hlavou.

„Tak to si prišiel o veľa,“ řekl náčelník. „Krátka noticka je v Sme, hovorili o tom v regionálnom rádiu, celú dvojstranu nám sľúbili v nasledujúcom čísle Horehronia, dokonca chcú urobiť s niekým z nás interview. Ale najzaujímavejšie čítanie vyšlo tu,“ vytáhl včerejší Republiku a rozevřel ji na domácích aktualitách. „Kto ste to snáď ešte nečítali, tak dobre počúvajte, pretože to skutočne stojí za to.“

Nasadil si kostěné brýle a začal číst: „Strážcovia boli na svojom mieste. To je, prosím pekne, titulok. A teraz text: ‚Na skutočnú drámu so šťastným koncom sa premenilo pátranie po dvoch zablúdených lyžiaroch. Počas tohoto víkendu boli dobrovoľní strážcovia nedávno vyhláseného NP Muránska planina ochudobnení o teplo svojich domácich krbov, pretože sa museli vypraviť do divokej muránskej prírody, aby v nej našli dvoch zatúlaných turistov. Devätnásťročný študent M. V., trvale bytom v Prešove, sa totiž rozhodol stráviť so svojou o dva roky mladšou priateľkou E. T. niekoľko romantických dní na chate pod muránskym hradom. Pretože obaja mladí ľudia boli športovo veľmi zdatní, nikoho neprekvapovalo, že podnikali pomerne náročné lyžiarske túry po okolí. Zlom však nastal vo chvíli, keď sa z jedného takéhoto výletu nevrátili. A zostali, nevedno kde, dokonca celú noc. Prevádzkovateľ chaty, pán Róbert Kovácz z Jelšavy, o nich dostal oprávnený strach. Nakoľko je pán Kovácz nielen chatárom, ale súčasne aj aktívnym ochranárom, podarilo sa mu v nedeľu zavčas ráno zburcovať rad svojich kolegov a požiadať ich o pomoc pri pátraní. Jedenásť mužov a žien sa bez váhania rozišlo po celej planine. Bez ohľadu na vyčerpávajúcu únavu, spaľujúci mráz, obtiažny terén a krajnú nepriazeň počasia, ju v priebehu nasledujúcich dvadsiatich štyroch hodín kompletne prečesali. Bez výsledku. Lyžiari objavení neboli. Napriek tomu však bol zachránený ľudský život. Pýtate sa, ako je to možné? Nejmenej skúsený zo všetkých strážcov, Marek Koudelka, narazil pri svojom pátraní na podozrivú krvavú stopu. Mohol ju ignorovať, ale rozhodol sa, že ju preverí. A na jej konci našiel ťažko zraneného zamestnanca žrebčína na Veľkej lúke, v celej Európe známeho svojím šľachtením muránskych horských koní. Bohužiaľ, jeden z nesmierne cenných plemenných žrebcov ležal v lese mŕtvy, a jeho pán k tomu po neobvyklej nehode, pri ktorej sa obaja zrútili z vysokej skaly, nemal ďaleko. Marek Koudelka ho však dokázal dopraviť do bezpečia jednej z chát a s nasadením vlastného života mu ešte v tú noc zaistil kvalifikované lékárske ošetrenie na poliklinike v Revúcej. Ako nám potvrdila ošetrujúca lekárka, doktorka Spišáková, boli obaja muži telesne úplne vyčerpaní a pri dlhšom pobyte vonku by im bezprostredne hrozila smrť podchladením. Môžeme ďakovať len ľudskej odvahe, ochote riskovať a odbornej zdatnosti strážcov našich hôr, že k tomu nakoniec nedošlo. A prečo má tento príbeh dvojnásobne šťastný koniec? Pretože tí dvaja, kvôli ktorým bola celá náročná akcia podniknutá, vôbec žiadnu pomoc nepotrebovali. Ukázalo sa, že strávili piatkovú noc v teple a pohodlí. Boli totiž v Polomke, jednej z podhorských osád, navštíviť chlapcových vzdialených príbuzných a tí im ponúkli nocľah.‘ Tak čo, ešte povedz, že nie si takmer národný hrdina,“ podíval se Štefan dobromyslně na Marka. Ten jen obrátil oči v sloup.

Ozval se však Maroš. „Ježišmarjá, je pod tým blábolom niekto podpísaný?“

Štefan si znovu nasadil brýle a zalistoval plátkem. „Nie je. Je tu napísané ‚od nášho zvláštneho dopisovateľa‘ a skratka -bod-. Hovorí ti to niečo?“

„Nie. Nič. Viete, niečo vám poviem. Nie že by to bolo napísané zle, počúvalo sa to veľmi dobre, ale ten človek tu nemohol byť. To musel spovedať niekoho po telefóne. Inak by tam také nezmysly nemohol napísať.“

„To je dost dobře možné. Ono se to tak totiž dělá,“ prohodil bezelstně Marek, který sám měl na svědomí (pod zkratkou -mak-) celou řadu podobných článků v českých novinách. „Zjistit si o věci pár základních informací, to opravdu jde po telefonu, přidat něco faktografie nebo statistiky, uvést několik jmen, aby bylo zdání autentičnosti ještě dokonalejší, vložit těm nešťastníkům do úst několik vlastních vět, které by oni sami nejspíš nikdy neřekli, obalit to do omáčky, husté podle toho, kolik slov po vás šéfredaktor chce. A článek je jako vymalovaný.“

„To znelo dosť skúsene,“ prohodil kdosi kousavě.

Marek se zarazil a rozhlédl se kolem. „No počkejte, já to ale nepsal!" ohradil se, když uviděl pobavené obličeje. "Fakt ne!" Odpověděl mu smích. Nikdo mu nevěřil.

„Tak už ho netrápte,“ zastal se ho Štefan. „Náhodou môže byť užitočné mať medzi sebou niekoho, kto ovláda pero, vyzná sa v médiách a vie fotiť. Však, Foťák?“

A ta přezdívka už Markovi zůstala.

 

X

 

Středa, 18. února 1998

„Marek? Môžeš sem prosím na chvíľku prísť?“ ozvalo se z kuchyně. Marek, který se v obývacím pokoji díval s Barborkou na Tři oříšky pro Popelku na videu, se zvedl a šel za Andreou.

„Prišla mi pošta zo správy parku, tak som to otvorila, bolo to adresované na mňa, ale je to vlastne pre teba,“ řekla se záhadným úsměvem Andrea a podávala mu rozříznutou obálku a nějaký na stroji napsaný papír se Štefanovým podpisem a razítkem Správy Národného parku Muránska planina.

„Pošta pro mě? Proč mi sem posílají dopis, když mi to mohli dát příležitostně do ruky?“ podivil se Marek, prohlédl si obálku a přelétl očima ten papír. „Aklimatizační poukaz?“ přečetl nahlas. „A to má být jako co? Netušíš?“ užasl a podíval se překvapeně na Andreu.

„Vraj je to odmena za to, že si im pomohol s hľadaním tých stratených lyžiarov. A vraj aby si si rýchlejšie zvykol na tunajšie zimy, miláčik… Však si to prečítaj celé,“ řekla Andrea pobaveně.

„Třídenní pobyt na lovecké chatě na Studni zdarma…“ četl Marek. „Příští týden, od pondělí do středy.“ Zvedl oči k Andree. „Ty jo, víš, jaká tam teď v únoru musí být hrozná zima? Ale já tomu rozumím, je mi to úplně jasný, oni prostě chtějí, abych tam zmrznul. Když už se to nepovedlo minule…,“ řekl pohřebním tónem, ale usmíval se u toho, potěšilo ho to. Moc. „Ale tady píšou, že je to pro dva,“ ukázal na text. „Jenže koho mám s sebou vzít do takové ledárny? Napadá tě snad někdo?“ podíval se nevinně na Andreu.

„No, to neviem,“ odpověděla stejným tónem. „Asi by si mal zobrať niekoho, kto ťa tam bude ochraňovať pred zamrznutím, keď si taký zimomravý…,“ zaplály jí v očích plamínky.

„Tak já jsem podle tebe zimomřivý?“ zatvářil se Marek dotčeně.

„A nie si snáď? Robo vravel, že si vyzeral ako cencúľ. Hoci ja tomu samozrejme vôbec neverím…,“ dodala rychle, když viděla, jak se Marek tváří, a se smíchem mu vlepila pusu na tvář.

„Ty mě zlobíš,“ řekl Marek vyčítavě a přitáhl Andreu k sobě.

„To by som si nikdy nedovolila,“ zavrněla Andrea a kousla ho do ramene.

„Hele, a jak jsi vlastně myslela to ochraňování před zmrznutím?“ zeptal se Marek v pauze mezi polibky.

„Nevieš? A to si záchranár? To je hanba!“ zatvářila se Andrea pohoršeně a přivřela jedno oko. „No to sa predsa musíš k niekomu poriadne pritúliť…,“ zašeptala mu do ucha.

„Asi takhle nějak?“ přitiskl se k ní Marek celým tělem, odhrnul jí rukou husté vlasy a políbil ji za ucho.

„Áno, takto nejako,“ zapředla spokojeně Andrea. „Ale vieš, Mareček, bez šiat je to ešte oveľa, oveľa účinnejšie…“

„Tak bez šatů… Hm, to je škoda, že jsem to nevěděl už v lednu. Mohl jsem se na Maretkiné tulit bez šatů ke Krakenovi. Třeba by nám tam nebyla tak strašná zima. A nevypadal bych jako rampouch,“ zachechtal se Marek.

„No tak tým si teda nie som veľmi istá. Ono to totiž omnoho lepšie funguje, keď nemajú obaja chlpaté prsia, vieš?“ ušklíbla se Andrea pobaveně, když si ty dva chlapy zkusila představit, jak se k sobě tulí nahatí.

„Já chlupatý prsa mám,“ řekl Marek zamyšleně. „Takže aby to fungovalo, musím teď k sobě najít někoho, kdo je chlupatý nemá. Hele, jak jsi na tom ty?“

„Ja?“ opáčila Andrea a zajiskřilo jí v očích. „Počkaj, hneď to zistím.“ Trochu se zaklonila, odtáhla si tričko od krku a podívala se do výstřihu. Pokývala hlavou. „Ja by som tam s tebou kľudne ísť mohla, ja chlpaté prsia nemám,“ oznámila s přimhouřenýma očima.

„Ukaž, přesvědčím se sám,“ řekl Marek nedůvěřivě, zahákl jí ukazováček za výstřih a nakoukl tam sám. „Nemáš je chlupatý,“ řekl spokojeně. „Ale koukám, že nemáš ani podprsenku,“ dodal ještě spokojeněji. Vytáhl Andree tričko z kalhot a vstrčil pod ně ruku. Za okamžik si už jeho teplá drsná dlaň hrála s jejím levým ňadrem. Když se bříškem palce dotkl bradavky, Andrea se zachvěla a zrychlil se jí dech. „Máš krásný prsa, takový mazlivý, akorát do ruky,“ zašeptal Marek.

„Hele, a kalhotky sis dneska taky zapomněla vzít?“ zeptal se zaujatě, když mu ruka zabloudila i do jejích kalhot.

Andrea se usmála, opřela se zády o kuchyňskou linku, přitáhla Marka k sobě a pomalými pohyby pánve se mu otírala o klín. „Čo myslíš?“

„Myslím, že tohle dlouho nevydržím…,“ zasténal Marek, kterému připadalo, že se mu každým okamžikem musí protrhnout kalhoty. Pohnul se mu ohryzek, jak ztěžka polkl.

„Ani ja. Nevieš náhodou, ako dlho tá rozprávka ešte pôjde?“ zašeptala Andrea s přivřenýma očima a hlavou zvrácenou dozadu, aby ji Marek mohl líbat na hrdle, kde to měla velmi ráda.

„Tak dvacet minut…“

„A to mi hovoríš len tak?!“ řekla Andrea a odstrčila ho prudce od sebe. Oči se jí leskly a tváře měla rozpálené. „Zavri tie dvere,“ dodala, zatímco si přetahovala tričko přes hlavu.

 

X

 

Později večer, až uložili Barborku do postýlky, zapálili v koupelně vonnou svíčku, otevřeli sedmičku skvělého Tramínu červeného z Château Topoľčianky, zhasli velké světlo a vlezli si spolu do vany plné horké vody s pěnou. Marek byl opřený zády o stěnu a štíhlou Andreu měl usazenou mezi svými koleny.

Andrea nalila víno do skleniček na stopce a jednu podala Markovi. „Na zdravie,“ přiťukla si s ním. „Alebo - na aklimatizačný pobyt?“ dodala poťouchle.

Marek se usmál, upil a odložil pohárek na okraj vany. „Ty bys tam se mnou opravdu jela?“ navázal na odpolední rozhovor. „Já bych tam strašně rád byl s tebou, ale fakt se bojím, že tam bude hrozná zima. Tyhle lesnický chaty musí přece v zimě strašně vymrznout, když se tam pravidelně netopí. Nevím, jestli je to dobrý nápad…“

„Zima tam asi bude,“ odpověděla Andrea zamyšleně a mechanicky hladila Marka po mokrém koleni. „Ale vieš čo? Ja sa tam hrozne teším. Ak ma tam teda vezmeš so sebou…,“ opřela si mu hlavu o rameno. „Ten poukaz si dostal ty.“

„A koho jinýho bych měl vzít, blázínku…,“ políbil Marek Andreu do vlasů. „Udělalas mi radost, já se bál, že se ti do takové zimy nebude chtít. Ale jestli pojedeš, tak to bude báječný výlet,“ objal ji.

„Mne zima nevadí, za tie roky tu som si na ňu už celkom zvykla,“ usmála se Andrea a otočila hlavu, aby mohla Markovi dát pusu. „A pôjdem s tebou strašne rada kamkoľvek. Išla by som s tebou kľudne aj na severný pól alebo na koniec sveta. Veď už ani nepamätám, kedy som naposledy niekde bola,“ dodala zamyšleně. „Už sú to nejmenej tri roky…“

„Kdo nám ale pohlídá Barborku?“ zamyslel se Marek. „Nebo ji tam vezmeme s sebou?“

„Nechcela by som ju tam brať,“ zavrtěla Andrea hlavou a Marka zašimraly na tváři její vlasy, stažené do ohonu. „Na ňu tam bude asi naozaj veľká zima. Ale hlavne, celkom rada by som išla bez nej. Dúfam, že nebudem vyzerať ako krkavčia matka, ale tiež by som si od nej rada aspoň pár dní oddýchla. Od jej narodenia sme stále spolu. Nemám ju ku komu dať…“

„No právě. Kdo by nám ji tady mohl pohlídat?“ přemýšlel Marek.

„Myslela som na Roba, poznajú sa dobre a Barča ho má rada,“ odpověděla Andrea. „Nasťahujeme ho na tie tri dni k nám, postará sa nám aj o Rona a o sliepky. Dúfam, že ti to nevadí?“

„Mně? Proč by mělo? Ty jsi tady domácí. A jestliže nám to dovolí být celý tři dny úplně sami, tak proti tomu nemám vůbec nic. Naopak,“ usmál se, namočil mycí houbu do pěny a zlehka ji roztíral Andree po ramenou a po prsou. „Aspoň se k sobě budeme moci pořádně tisknout, abysme nezmrzli. Úplně bez šatů,“ zašeptal jí do ucha. „Hm, zvládne se o ni ale postarat?“ zvážněl. „Nějak si ho neumím s malou holkou představit.“

„Jasné, že zvládne,“ pousmála se Andrea. „Asi nevieš, že má dospelú dcéru, však?“

„Kdo? Robo?“ neskrýval Marek překvapení a poposedl si ve vaně. „To jsem opravdu netušil, on o sobě skoro vůbec nemluví. Vím, že je vdovec, ale myslel jsem, že žádný děti nemá,“ stočil se, aby viděl Andree do obličeje.

„Môže mať teraz tak dvadsaťosem - tridsať. Ale nevrav mu prosím ťa, že o tom odo mňa vieš. Neviem, čo si s Kati urobili, ale počula som, že sa spolu veľmi nestýkajú. Zvlášť od smrti jeho ženy.“

„To je ale blbý,“ řekl Marek smutně. Trápilo ho, že jeho přítel má takové rodinné problémy. „No, a takže ty si myslíš, že by Robo zvládl Barborku pohlídat…,“ vrátil se k původnímu tématu.

„Nepochybujem o tom,“ odpověděla Andrea s jistotou. „Nakŕmi ju a postráži ju, o to sa vôbec nebojím. A ako poznám Barču, tak sa bude starať viac ona oňho než on o ňu. Myslím, že nakoniec budú spokojní obaja,“ usmála se.

„A myslíš, že se mu bude chtít?“ namítl Marek nepřesvědčeně.

„Bude, neboj sa. Zájdu si spolu do Popradu do kina a do cukrárne a druhý deň do Bystrice preliezť nejaké obchody s hračkami a tak… Povedala by som, že sa o nich vôbec báť nemusíme…“

„Počkej,“ zarazil se najednou Marek. „Jak tohle všechno víš? Kdys s ním o tom mluvila? Vždyť to přišlo teprve dneska odpoledne?“

Andrea se zapýřila a kousla se do rtu. „No, prišlo to dnes… Ale oni to so mnou vopred trošku konzultovali, vieš?“ dodala nevinně. „Nehnevaj sa, ja tam s tebou fakt chcem byť sama,“ řekla a odložila skleničku s nedopitým vínem. Přetočila se ve vaně, aby byla k Markovi čelem, přisála se mu na ústa a rukou našla pod sebou jeho penis…

 

X

 

Pondělí, 23. února 1998

„Tak, toto je konečná stanica, vážení. Vystupovať. Odtiaľto až na Studňu už budete musieť šlapať po vlastných,“ řekl s úsměvem Lajo Česlák, mladý strážce zhruba v jejich věku a Markův nový kamarád, když jim asi v deset hodin dopoledne zastavil u odbočky na Havranie, v místě, kterému místní říkají Uhliareň. „Potiaľto lesáci udržujú cestu prehrnutú, ale ďalej do hory sa až do jari nedostaneme ani traktorom.“

Marek s Andreou vylezli ze starého Zetoru, který si Lajo pro tenhle účel vypůjčil v hřebčíně na Velké louce, a zpoza řidičova sedadla vytáhli své dva velké batohy s oblečením a zásobami na tři dny a dva páry vypůjčených sněžnic a hůlek.

„V stredu o piatej popoludní tu na vás budem zase čakať,“ řekl Lajo a nastartoval znovu dýchavičný červený traktor. „Prajem vám pekné počasie a príjemnú dovolenku,“ usmál se, přátelsky jim zamával na rozloučenou, otočil se a odjel zpět do civilizace. Po chvíli zmizel za zatáčkou, a když utichl i zvuk motoru, Marek s Andreou uprostřed sněhem pokryté Muránské planiny osaměli.

„Už jsi na tom někdy stála?“ zeptal se Marek Andrei, když viděl, jak je trochu bezradně obrací v rukách.

Zavrtěla hlavou. „Nie, ešte nikdy. Je to ťažšie než na běžkách?“ zeptala se s mírnými obavami.

„Je to hlavně úplně jiný než na běžkách. Ale neptáš se toho pravýho, já na nich šel do lesa taky jenom jednou,“ přiznal Marek. „A to jenom kousek. Ale není to prý nic složitýho, chce to jenom přijít na ten správnej grif. Pak to jde docela snadno. No, trochu z toho ze začátku bolej nohy, protáhne to úplně jiný svaly než normální chůze.“ Klekl si a pomohl Andree připevnit její pár sněžnic k nohám. Vstal a podal jí lyžařské hůlky. „Zkus se na nich trochu projít.“

Utahoval řemínky sněžnic kolem svých kotníků a díval se přitom, jak si Andrea vede. Byla od přírody mrštná, a i když aktivně nesportovala, byla z práce navyklá na fyzickou námahu, takže po několika opatrných počátečních krůčcích získávala rychle na jistotě. Než se Marek kompletně ustrojil, pohybovala se kolem něho na sněžnicích s rutinou starého zálesáka.

„Myslím, že sa mi to bude páčiť!“ zavolala na Marka. Oči jí nadšeně zářily, z úst jí stoupaly obláčky husté páry a tváře měla zčervenalé mrazem. Hezky jí ladily s oblečením - červenou péřovou bundou, červenými oteplovačkami, bílým kulichem s bambulkou a bílými palčáky vlastní výroby. Vypadala šťastně. A nádherně.

Marek si ji zamilovaně prohlížel. „Už jsem ti dneska řekl, že ti to moc sluší, ty moje Červená Karkulko?“ zeptal se.

„Dvakrát,“ usmála se Andrea. „Ale môžeš mi to hovoriť stále, dobre sa to počúva. A vôbec, poď bližšie, chcem ti dať za ten kompliment pusu…,“ vykročila mu naproti.

Jenomže v tu samou chvíli udělal krok vpřed i Marek a přišlápl špičku Andrejiny pravé sněžnice. Andrea ztratila rovnováhu, padla Markovi do náruče a v další chvíli se už oba váleli ve vzájemném objetí ve sněhové závěji vedle prohrnuté cesty.

„Tak. A prvý krst máme úspešne za sebou,“ smála se Andrea, zatímco se snažili rozplést změť končetin a hůlek. Pomohli si navzájem na nohy a vzájemně ze sebe ometali sníh.

„Andrejko, myslím, že máme problém,“ řekl s potutelným úsměvem Marek, který obzvlášť pečlivě oprašoval sníh ze zadní strany Andreiných kalhot.

„A aký?“ zeptala se rozesmátá Andrea, tušící nějakou čertovinu.

„Dokud máme na nohách tyhle věci, tak si nemůžeme dát pusu,“ řekl a protáhl smutně obličej.

„Myslíš?“ opáčila Andrea zamyšleně a postavila se před něj tak blízko, jak jim sněžnice dovolily. „Hm, naozaj. Ale keď sa postavíme takto a obaja sa trošku predkloníme…,“ zapřela se hůlkami a opatrně se předklonila, „tak to pôjde,“ dodala se smíchem a dala Markovi mlaskavou pusu. „Vidíš?“ napřímila se. „Keď sa chce, tak to ide. Ale je fakt, že je to dosť nepohodlné. Radšej by sme sa mali poponáhľať, nech sme už na chate. Začínam sa tešiť na prvú lekciu záchrany mrznúcich…,“ koukla se zpod obočí na Marka.

Ten se zasmál. „Já taky. Strašně moc,“ přiznal. „Ale upozorňuju tě, že jestli se tam od podzimních honů netopilo, tak tam bude stejná zima jako venku,“ dodal.

„Môj milý, veď ty si s tým určite poradíš,“ řekla Andrea, pohladila Marka povzbudivě po rameni a obdařila ho takovým pohledem, že se na místě rozhodl, že udělá všechno proto, aby v chatě bylo nejpozději do pěti minut po příchodu aspoň pětatřicet stupňů tepla…

 

X

 

Marek šel první a prošlapával jim stopu. Šlo se jim na sněžnicích snáze, než doufal. Opravdu to bylo jen o tom, získat správný grif a pamatovat na to, že nemohou klást nohy příliš blízko k sobě, aby si nešlapali na sněžnice. Ale mělo to samozřejmě i svá úskalí. Jedno z nich odhalil Marek asi po půl kilometru chůze, ve chvíli, kdy si začínal myslet, že už mu to jde docela dobře.

Chystal se udělat další krok, ale probořil se v navátém sněhu asi čtyřicet centimetrů hluboko, a když uvízlou nohu pracně vytahoval, zaklesl se špičkou sněžnice za zledovatělý okraj nějaké starší vrstvy a natáhl se jak dlouhý, tak široký.

„Nestalo sa ti nič?“zeptala se ho Andrea, která šla v jeho stopách pár kroků za ním. V jejím hlase bylo víc pobavení, jak starostí.

„Ne,“ vyplivl Marek hrst sněhu. „Spadl jsem do měkkýho. Ale obávám se, že se nedokážu s tím batohem na zádech sám zvednout,“ řekl. Pokoušel se vzepřít na rukou, ale zabořily se mu pokaždé do sněhu až po ramena a navíc ho patnáct kilogramů vážící krosna s proviantem a oblečením tlačila stále dolů, obličejem do sněhu. „Pomůžeš mi na nohy?“ zaprosil.

Andrea si sundala svůj batoh a dřepla si k němu. „Rada,“ usmála se mile a poplácala ho po zadku jako koně. „Ale čo za to?“ dodala a zablýskalo se jí zlomyslně v očích.

„A co takhle pomoc bližnímu v nouzi, ty vyděračko?“ prskal Marek, kterému se dostal sníh pod oblečení a začínal se mu tam rozpouštět.

„To vieš, toto sú nadštandardné služby. A tie sú drahé. Ale keď nechceš…,“ začala se Andrea zase zvedat.

„Dobře, dobře!“ zuřil bezmocný Marek. „Tak co bys chtěla za to, že zachráníš život jednomu nešťastníkovi?“ zeptal se rezignovaně.

Andrea si k němu zase dřepla a pohladila ho láskyplně po hlavě. „Miláčik, budeš mi za to zajtra celý den slúžiť,“ oznámila mu se smíchem.

„To nebyla moc vysoká cena,“ namítl Marek, když konečně zase stál na vlastních nohách a snažil se, víceméně neúspěšně, vytřepat z rukávů zbytky sněhu. „Já ti budu sloužit rád…“

„Naozaj?“ šlehla po něm Andrea pohledem. „Uvidíme, čo budeš vravieť zajtra večer,“ dodala rozverně.

 

X

 

Ani ne o sto metrů dál potkala podobná nehoda Andreu. „Mareček?“ zavolala po chvíli, když zjistila, že se ani ona bez Markovy pomoci neobejde.

Marek se zastavil a otočil se. „Ano, lásko? Copak tam hledáš?“ usmál se spokojeně, když uviděl Andreu bezmocně se kroutící ve sněhu, a zasvítilo mu v očích. Přece jenom existovala na světě nějaká spravedlnost. „Potřebuješ snad s něčím pomoct?“zeptal se nevinně a shodil batoh ze zad.

„Áno,“ pípla Andrea. „Miláčik, však budeš taký dobrý a pomôžeš mi vstať?“

„Jistě. Moc rád,“ sklonil se k ní a ometl jí sníh z tváře. „Ale bude to hodně drahé. To víš, nadstandardní služby, vysokohorská přirážka a tak…“

„Ale no tak… Snáď by si odo mňa nič nechcel, spomeň si, si predsa záchranár,“ smlouvala Andrea, která tušila, že jí to lacino neprojde. „Ty máš predsa zachraňovanie ľudí v popise práce…“

„Možná záchranář někdy budu,“ usmál se Marek a na okamžik se zasnil. Docela se mu ta představa zamlouvala. „Ale zatím nejsem. Takže ti pomůžu, ale zadarmo to nebude. Možná kdyby šlo o někoho jinýho… Ale ty máš u mě vroubek. Nepamatuješ si? Není to ani pět minut…“

„Ach, jaj. Bála som sa, že povieš presne toto. Vieš, že si hrozne pomstychtivý? To vôbec nie je pekná vlastnosť,“ snažila se mu ještě Andrea zapůsobit na city. „No tak dobre, čo odo mňa chceš?“ povzdechla si, když se Marek obměkčit nenechal.

„Ten zítřek otočíme.“

„Ako otočíme? Akože najprv bude večer a potom ráno?“ nechtěla se Andrea vzdát.

„Dobrý pokus,“ zasmál se Marek. „Ale tak jsem to nemyslel. Myslel jsem to tak, že zítra budeš celý den sloužit ty mně.“

„Ale no tak, miláčik, ty nemáš vôbec žiadnu fantáziu. To som si predsa vymyslela ja na tebe…,“ prskala Andrea.

„Jen počkej, to ještě není celé,“ řekl Marek.

„Vydriduch! Ty ma vôbec nemáš rád!“

„Právě že mám,“ usmál se Marek.

„Aha. A čo ešte teda odo mňa budeš chcieť?“ zvedla Andrea se zájmem obočí.

„Budeš mi celý den sloužit úplně nahá. Souhlasíš?“

„Mám snáď na výber?“

„Jistě, můžeš zůstat v tom sněhu.“

„Lump!“

„Nezlob, nebo to bude ještě dražší…,“ řekl Marek se smíchem, přidržel Andrein batoh, aby mohla vytáhnout ruce z popruhů, odložil ho bokem, a potom jí pomohl se zvednout na nohy.

Andrea se oklepala, aby ze sebe setřásla sníh, ale když jí chtěl Marek pomoct, chytla ho za ruku. „Počkaj,“ řekla s nevyzpytatelným výrazem v očích a přistoupila k němu blíž. Postavila se mu oběma nohama na sněžnice, pevně ho objala a strhla ho znovu do sněhu.

Převrátila ho pod sebe a zalehla ho. „Tak počúvaj, ty môj podarený záchranár. Kľudne ti budem zajtra celý deň slúžiť nahá. Ale pod podmienkou, že ty budeš nahý tiež…,“ zašeptala mu z bezprostřední blízkosti do obličeje. Oči jí přitom jiskřily jako sníh, který se jí zachytil ve vlasech.

Marek se usmál, sevřel ji v náručí a převalil se na ni. „To abysme si tam zatopili hodně dobře,“ zašeptal tentokrát on Andree do ucha a kousl ji zlehka do boltce. Kolenem se vnutil mezi Andreina stehna a zatlačil proti jejímu klínu, ruka mu zabloudila na její hrudník. „A vůbec, proč jenom zítra?“

Andree potemněly oči a zrychlil se dech. Vzepřela se a znovu se ve sněhu převrátili. Sedla si Markovi na břicho, obě ruce mu přidržela nad hlavou a divoce ho kousla do rtů. „Zajtra, pozajtra, pre teba kedykoľvek, môj milý. Ale teraz už radšej poď, lebo sa vyzlečiem hneď tu a teraz.“

„Brrr, mám ten sneh úplne, ale úplne všade,“ otřásla se, když znovu stáli na nohách a upravovali se pro další cestu.

„Chceš, abych ti pomohl ho vytřepat?“ nabídl se Marek ochotně.

„Radšej nie,“ smála se Andrea rozpustile. „Tie tvoje ruky na mňa majú nejaký zlý vplyv…“

 

X

 

Kolem druhé odpoledne obešli ze severní strany vrchol Veľkého Cigána, čímž překonali nejvýše položenou část trasy, a po mírném klesání konečně vyšli z lesa na okraji luk na Studni.

Vlevo pod svahem viděli úplně zasněžený seník, vpravo nad cestou pak zazimovanou roubenou loveckou chatu a o pár set metrů dál, kousek za Ľadovou jamou, pak nově opravenou zděnou hájovnu. Zatím byla prázdná, ale povídalo se, že od jara by v ní měl začít fungovat nový nájemce.

Marek však zamířil k nedalekému srubu, ometl rukavicemi sníh ze stolu a z jedné z lavic, co jsou před ním, a složil tam batoh. S úlevou si narovnal záda a pomohl vysoukat se z popruhů i Andree. „Pauza,“ řekl.

„Bývame tu?“ kývla Andrea bradou k chatě a unaveně se posadila ke stolu.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Marek. „V té dolní, u studánky.“

„V tej parádnej?“ zasvítily Andree oči. „Nikdy som vovnútri nebola, Zolo vždy vravel, že tá je iba pre vzácne návštevy…“

„Však my jsme vzácná návštěva. Nebo snad ne?“ usmál se Marek.

„Rozhodne tá najvzácnejšia,“ přikývla důstojně Andrea, které se rychle vracely síly a dobrá nálada. Vytáhla ze svého batohu termosku se sladkým čajem a odlila do kelímku. „Na, napi sa,“ podala jej Markovi.

Marek dvakrát foukl do páry vznášející se nad nápojem a opatrně se napil. Čaj byl silný a horký a příjemně se rozlil do žil. Lokl si pořádně a zachvěl se rozkoší.

„Nechutí?“ zeptala se Andrea.

„Naopak,“ zavrtěl Marek hlavou. „Bylo to velice… příjemné. Zkus,“ podal jí šálek.

„Dobré som to uvarila,“ pochválila se Andrea, když čaj dopila. Odložila šálek na stůl a promnula si ruce.

„Je ti zima?“ zeptal se Marek.

„Trošku.“

„Ukaž,“ řekl Marek a sevřel její dlaně do svých. Přitáhl je k sobě a chvíli na ně dýchal. „Už je ti teplo, děvče?“

„Teplo, deduško Mrázik,“ pípla Andrea, „teplo…“

„Ty moje Nastěnko hnědooká,“ zasmál se Marek, přisedl si blíž a pevně dívku objal. „Je mi s tebou hezky. Taky je ti se mnou hezky?“ zašeptal jí do ucha.

„Je, moc,“ zavrněla Andrea spokojeně a zavrtala se mu hlouběji do náručí. „Ešte budeme dnes niekam šlapať?“ zeptala se po chvíli.

„Můžeme jít na nějakou túru, jestli chceš,“ odpověděl Marek s úsměvem. „Nebo bys raději dělala něco jinýho?“ zeptal se nevinně.

„Niečo úplne, ale úplne iné,“ odpověděla Andrea. „Niečo príjemnejšie…,“ dodala a protáhla se smyslně jako kočka. Vyskočila na nohy a chytla Marka za ruku. „Tak už poď, Ivánuška, chata čaká na vzácnych hostí.“

 

X

 

Protože cesty byly beztak ukryty kdesi pod sněhem, přešli louku přímo za nosem a po nějakých tři sta metrech se objevili před dolní chatou, do poslední chvíle skrytou za hradbou stromů.

První překvapení je čekalo před chatou – ve více jak metr hlubokém sněhu byly proházené cestičky, spojující strategická místa. Přístupovou cestu s chatou a hlavně chatu s dřevníkem, kadibudkou a studánkou.

Druhé překvapení pak zaregistrovali hned za dveřmi - v chatě rozhodně nebyla taková zima, jakou očekávali a jaké se obávali. Chatu na jejich návštěvu někdo připravil a v rámci možností vytopil. Ne, že by v ní bylo teplo, ale aspoň tam nemrzlo.

Marek s Andreou složili batohy a sněžnice v chodbičce za dveřmi a vyrazili na průzkum.

Vlevo objevili malou spíž, teď ovšem prázdnou a pořádně vymrzlou, vpravo pak kuchyňku se sporákem a dřezem na nádobí. Samozřejmě bez tekoucí vody, ta byla v provozu jen v létě. Podobně elektřina na chatě nebyla funkční, svítit se muselo plynovými lampami a svíčkami. Zase tak vzácní hosté, aby kvůli nim lesáci zprovozňovali naftový generátor, Andrea s Markem nebyli. Ale jim to nevadilo, neměli v plánu moc svítit. A když, tak svíčky budou romantičtější.

Na konci chodby, proti vstupním dveřím, byla největší místnost chaty. Obývací pokoj s několika křesílky, dlouhým stolem, rozkládací pohovkou a hlavně obrovskými kamny z tmavě zelených kachlů.

V rohu pak byly dřevěné schody do patra, kde byly v podkroví dvě malé ložnice a terasa s výhledem do lesa. V každém z pokojů byla malá kamna na dřevo a dvě postele. V létě tu muselo být moc příjemně, ale teď byla tady pod střechou hodně velká zima, od úst se jim při každém slově kouřilo.

„Kde si usteleme?“ zeptal se Marek.

„Dolu, pri tej kachľovej peci,“ odpověděla Andrea bez zaváhání. Marek se usmál, nic jiného ani nečekal. Vrátili se dolů.

„Budeme muset Robovi ve středu poděkovat,“ řekl Marek, když si dřepl ke kamnům a nakoukl dvířky dovnitř.

„Robovi? Prečo práve Robovi?“ podivila se Andrea.

„Protože takhle nožem krájí třísky na podpal jenom on. Vsadím se, že to byl právě on, kdo nám to tady připravil.“

Naložil do kamen pořádně a škrtl zápalkou. Za chvíli už se z nich ozýval příjemný hukot mladého, ale dravého ohně a praskání suchého smrkového dřeva. Marek položil opatrně dlaně na kachle. Zatím byly studené, ale to se rychle změní. Do půl hodiny se ohřejí, za hodinu už budou hřát a za pár hodin bude alespoň v této místnosti docela příjemně. Znal to z Robovy chaty, tam byly taky takové kachláky. Ostatně hodně podobné, asi to všechno dělal jeden mistr kamnář.

„Půjdu nanosit nějaké dřevo,“ řekl. „Ať nám ta zásoba vydrží aspoň do rána. A taky donesu nějakou vodu na mytí a na kafe.“

„Si môj miláčik,“ přitulila se Andrea k němu, vytáhla se na špičky a dala mu pusu. „Bež. Ja zatiaľ vybalím veci.“

 

X

 

Po návratu Marka přivítalo šero, přivřené vnitřní okenice, zapálená svíčka na stole a ticho, rušené jen přátelským hučením kamen a Andreiným pravidelným dechem.

Uprostřed místnosti bylo vybudované veliké hnízdo z jejich spacáků, ale hlavně matrací, pokrývek a polštářů, které Andrea sesbírala po celé chatě. Sama byla zavrtaná někde uprostřed a ven jí koukal jenom nos.

Marek se usmál, vysypal plnou náruč rozsekaných polen do velké dřevěné bedny u kamen a klekl si vedle Andrei. Naklonil se nad ni a políbil ji na špičku nosu. „Ty můj kulíšku, koukám, že sis postavila domeček,“ usmál se.

„Kulíšku? To je pekné slovo, čo to znamená?“ špitla Andrea.

„Kulíšek je taková mrňavá sovička, vy jí říkáte kuvičok,“ opřel si své čelo o její a pohladil ji po tváři.

„Kuvičok… A aký je kuvičok?“ zeptala se Andrea s úsměvem a se zavřenýma očima.

„Je maličký,“ políbil Andreu na levou tvář, „a roztomilý,“ dal jí pusu na čelo, „a hebounký,“ přitiskl své rty k jejím, „a někdy pěkně dravý,“ usmál se a kousl ji zlehka do brady. „Jako ty. Ale když je tma, tak nespí jako ty,“ dodal s hranou výčitkou.

„Ale ja predsa nespím,“ zašeptala Andrea a otevřela oči.

„Nee? Tak co tam děláš?“

„Ja tu na teba čakám. Bola mi trošku zima…“ Vysoukala ruce ven zpod přikrývek, objala Marka kolem krku a přitáhla ho k sobě. „Zohreješ ma?“

„Moc rád. Ale vlezu se tam? Je ten tvůj soví pelíšek dvoumístný?“

„To vieš, že áno, držím ti tu vedľa sebe miestečko.“

„Hele, kuvíčku, není náhodou tohle můj svetr?“ zatahal Marek Andreu za rukáv.

„Je. Požičala som si ho, nevadí? Mám ho rada, vonia tebou…“

„Nevadí,“ odpověděl Marek s úsměvem. „Nekouše tě? Tenhle svetr je potvora kousavá.“

„Hryzie,“ přikývla Andrea hlavou.

„Tak dolů s ním, kousat tě můžu jenom já,“ řekl Marek a stáhl z dívky svůj těžký černý svetr z jačí vlny. V šeru pokoje zasvítilo štíhlé dívčí tělo. „Ty jsi nahatá,“ konstatoval spokojeně a ponořil ruku do peřin. „A úplně celá,“ zapátral poněkud níž pod přikrývkami.

„Úplne celá nie,“ zavrtěla Andrea hlavou. „Nechala som si hrubé ponožky. Tie sú tiež tvoje, tie pletené od tvojej mamy,“ zajiskřilo jí v očích. Zachvěla se a zatajila dech. „Brrr…. Ty máš hrozne studené ruky. Musíme s tým niečo spraviť, lebo sa pocikám, ak sa ma ešte raz takto dotkneš.“

Marek se zasmál. „Tak já s tím něco udělám, trápit tě nechci.“ Šel ke kamnům, pořádně do nich přiložil, a potom přitiskl obě ruce na teplé kachle. Držel je tam tak dlouho, jak se dalo vydržet. S ohřátými dlaněmi se vrátil za Andreou. Svlékl se, klekl si a stáhl z nahé dívky pokrývku.

„Zavři oči a nehýbej se,“ požádal ji, a když ho poslechla, začal jí přikládat teplé dlaně na různá místa na těle. Pokaždé jinam a pokaždé tak, aby to Andrea nečekala. Té se znatelně zrychlil dech.

„Ale teraz ma už tiež trápiš…,“ zašeptala.

„Mám přestat?“ zeptal se zrovna tak tiše Marek.

„Neopováž sa,“ usmála se Andrea.

Když vzal do obou dlaní její levé ňadro, rty stiskl ztvrdlou bradavku a jazykem si s ní pohrál, sykla a skousla si dolní ret. Líce jí potemněly.

A když jí přikryl dlaní klín a promnul jej prsty, prohnula se jako luk, zasténala a otevřela oči. Podívala se upřeně na Marka. Přitáhla si jeho hlavu a dlouze ho políbila na ústa.

„Poď, milý. Poď už ku mne,“ zašeptala mu do ucha a stáhla ho na sebe a do sebe.

 

X