13. část

(pokračování)

 

Vrátil se až na místo, kde se před půldruhou hodinou s Robem rozešli. S naivním očekáváním se zahleděl na cestu, ale po chatařovi pochopitelně nebylo vidu ani slechu.

Marek zauvažoval, jestli se má po cestě vydat za ním nebo raději na druhou stranu do lesa po koňských stopách. Byl dobrý lyžař a byl po svém úrazu už zase ve slušné kondici, a tak předpokládal, že by během slabých dvaceti minut mohl být až na ranči na Voháni. Jenomže, měl tam jezdit? Byl by možná s Robem, ale co z toho? Krakenovi by to vůbec nijak nepomohlo. Jen by tak ztratil spoustu času, kterého možná neměl koňák nazbyt. Ne. Musel se rozhodnout sám, bez Roba. A sám si také bude muset poradit se vším, co ho možná potká.

Podíval se na oblohu. Zatahovalo se a vypadalo to na sníh. To rozhodlo. Uvědomil si totiž, že jestli sníh přikryje ty koňské stopy, teď tak dobře viditelné, tak už Krakena nikdy nenajde. A pak, ty dva lyžaře hledalo, jeho v to nepočítaje, plných deset lidí. Krakena pravděpodobně nehledal vůbec nikdo.

Vlastně nebylo o čem přemýšlet.

Znovu se ponořil do lesa, tentokrát ale na opačné straně cesty, směrem na Tatárku. Les tam byl o poznání tmavší a tišší.

Marek teď postupoval vpřed jen velice zvolna, terén byl krajně obtížný. Zhruba po čtyřiceti minutách ho stopy přivedly do ústí krátké, široce otevřené strže ve tvaru písmene U. Po obou stranách se ve vzdálenosti asi šedesáti metrů od sebe zvedaly příkré břehy, které se naproti němu spojovaly ve skalní stěnu deset nebo dvanáct metrů vysokou. Kůň přišel právě odtamtud.

Marek dojel až na to místo, a z množství dobře čitelných stop snadno vydedukoval, co se tam před několika hodinami přihodilo. Jezdec na koni přijížděl shora a z nějakého nepochopitelného důvodu se přiblížil až k samému okraji kamenného srázu. Tam však kůň šlápl na sněhový převis a ten se s nimi utrhl.

Hřebec se, navzdory svým poraněním, z pádu vzpamatoval a otřesený odběhl odsud pryč. Svého jezdce tady však nechal, takže ten, neboť měl rovněž tolik štěstí, že se pádem do zasněžených balvanů nezabil na místě, musel odejít po vlastních nohách. Podél jedné boční stěny vedly jeho stopy. Jejich původce sice žil, ale potlučený musel být pořádně. Podle stop silně kulhal, často padal na zem.

Marek si oddechl. Když sem přijížděl, ze všeho nejvíc se bál, že tady najde rozbité lidské tělo. Jestliže byl Kraken schopen se odsud dostat vlastním přičiněním, znamenalo to, že nemohl být zraněn příliš vážně.

Závan větru mu najednou do nosu přinesl zvláštní pach. Pižmo velké šelmy.

Marek zbledl. Tenhle pach přece tak dobře znal…

Znepokojeně se rozhlížel kolem sebe a všiml si, že v protějším svahu je otvor. Vchod do nějaké jeskyně. Nebyl příliš velký, ale byl dost široký na to, aby se jím protáhl dospělý medvěd. A sníh před otvorem byl ušlapaný.

Medvěd mohl být uvnitř, ale také nemusel. Není totiž pravda, že medvědí celou zimu nepřetržitě spí, když mají hlad, vycházejí ven za potravou.

Marek, který díky své loňské nehodě získal před medvědy značný respekt, by se nejraději otočil na patě a zavčas odtud zmizel. Jenomže tady byly ty Krakenovy stopy. A na jejich konci musel logicky být i samotný kovboj. Strach nestrach, musel ho najít. Dlužil mu to.

Pln nervozity a strachu se za Krakenem vydal. I kovboj pospíchal, stopy to prozrazovaly. Možná, že o medvědí noře také věděl a pospíchal právě proto. Musel na tom být však hodně zle, protože většinou skákal po jedné noze a velmi často padal. V jednom z míst, kde upadl, zůstal asi ležet delší dobu. S oslnivě bílým sněhem ostře kontrastovalo několik rudých skvrn.

S přibývající vzdáleností od medvědí nory se délka kulhavého kroku zkracovala a kus cesty se kovboj dokonce plazil. Markovi ho bylo líto. Kraken rozhodně nebyl žádná rozmazlená slečinka, i mezi ostatními koňáky patřil k těm nejtvrdším, ale ze všech těch stop bylo patrné, že velmi trpěl.

Stopy zraněného zamířily přes malý palouk do hustého křoví asi padesát metrů odtud. S lyžemi se tam však vjet nedalo. Marek si je odepjal a zapíchl je do sněhu. Nechal si jen hůlky, aby se o ně mohl opírat, a šel dál pěšky. Prodral se houštím a ocitl se mezi několika popadanými stromy. Tvořily ze tří stran jakousi přirozenou primitivní hradbu. V nejzazším koutě, v místě, kde byla hradba nejvyšší, ve sněhu napůl seděl a napůl ležel Kraken. Zády se opíral o zlomený kmen a před sebou držel na obranu pořádnou hůl. Byl celý zkrvavený, zpocený a vyčerpaný. A byl k smrti vyděšený.

Chvíli na Marka třeštil oči, a když ho poznal, s úlevou si vydechl. Ruka s holí klesla vyčerpaně do sněhu. „Kurva, ja som sa ťa strašne zľakol. Počul som nejaký šramot a myslel som si, že tu obchádza jeho mama. Ty vole, ty si ma tak vyľakal, že som si asi pustil do gatí,“ řekl polohlasem.

„Jaká mama?“ zeptal se Marek nechápavě.

„Pššt, nekrič tak,“ přiložil si Kraken prst na rty a palcem ukázal přes hradbu kmenů za svými zády kamsi hlouběji do lesa.

Marek přistoupil blíž, přikrčil se a přes ty kmeny opatrně nahlédl. Asi o sto metrů dál uviděl v lese ještě docela mladého medvěda, jak z hlubokého sněhu cosi vyhrabává.

„Ty bláho, a já s sebou nemám dlouhej objektiv,“ posteskl si. Chvatně vylovil fotoaparát se základním objektivem 28-70 mm a udělal rychle několik fotek. „Krasavec,“ zhodnotil medvídě.

„Ty kokot jeden,“ procedil skrze zuby Kraken. Z dechu mu ostře zavanula kořalka. Opodál se válela prázdná půllitrová láhev. „O objektív sa staráš. Budeme radi, keď nás ten tvoj krásavec, alebo jeho mama, nezožerie. Tiež sa tu niekde motá.“

„Pravda,“ vzpamatoval se Marek. „Musíme odsud pryč. Co všechno ti vlastně je?“ zeptal se, zatímco trochu zahanbeně uklízel fotoaparát.

„Dohromady nič, to sú všetko len škrabance,“ ukázal Kraken na několik docela velkých ran. Byl to tvrdý chlap. „Ale koleno mám totálne v hajzli. Nemôžem chodiť. Dovliekol som sa sem, aby som sa neváľal priamo pred medvedím brlohom, ale ďalej sa už sám nedostanem. Počítal som už pomaly s tým, že tu dnes zmrznem,“ podíval se na Marka a v očích se mu objevila nevyslovená prosba. Nahlas by toho přistěhovalce z města nikdy o pomoc nepožádal.

„Pomůžu ti,“ řekl Marek prostě.

Krakenovi se spokojeně blýsklo v očích. „Dúfal som, že to povieš.“

„Dlužím ti to. Taky jsi mi kdysi pomohl.“

Kovbojovy oči se rozšířily úžasem. „Ja tebe? A kedy? Ty vole, to si vôbec nepamätám?“

„Loni na podzim. Fakt se nepamatuješ? Spadl jsem ze stromu na Lopušné.“

„Jáj, to si bol ty?“ zasmál se chraplavě Kraken. „Tak to je dobre. Aspoň ti nebudem nič dlžný.“

„Ne. Nebudeš mi nic dlužnej. A jak se ti to vlastně stalo?“ zeptal se Marek, trochu rozladěný kovbojovou přímostí.

Sebevědomý třpyt v lehce kalných očích zase povadl. „Ále, som bohovský kokot,“ přiznal Kraken sebekriticky a zatvářil se provinile. „Vedel som, že je tam tá nora a chcel som sa zhora pozrieť, či nie je maco vonku. No a ten skurvený okraj sa s nami odtrhol.“ Naštvaně se ušklíbl. „Čo je s Trtkošom? Je v poriadku? Vyskočil zo zeme, akoby mu horela kúdeľ za riťou a utiekol preč a na mňa sa vysral. Sviniar jeden.“

Marek zavrtěl hlavou. „Ne, Trtkoš není v pořádku. Byl po tom pádu ošklivě domlácený a navíc si o pár kilometrů dál zlomil nohu. Teď už ho asi žerou vlci.“

„Jebem ci boha aj dušu jeho,“ vyvalil Kraken oči. „To bude prúser ako Brno. Správca ma na mieste zabije. Ja snáď zostanem radšej tu. Ten kôň mal cenu vyše milióna,“ lamentoval.

Marek se na něho rozčarovaně podíval. Mrzelo ho, že má kovboj strach jen o to, co bude s ním a kdo zaplatí škodu. O nešťastného koně, k jehož smrti přispěl vlastní hloupostí, se příliš nezajímal. Taky přístup, říkal si. Kdybych uvažoval jako ty, tak jsem se na tebe vykašlal a už jsem mohl být třeba doma.

Nahlas ale nic neřekl. Kraken byl vážně poraněný a potřeboval jeho pomoc. Všechno ostatní bylo vedlejší. Stejně seš ale parchant vychcaná, pomyslel si, a podíval se na koňáka hodně pohrdavě.

„Videl si ho?“ zeptal se najednou Kraken tiše.

„Jo, viděl jsem ho. Právě umíral. Hodně trpěl. Naříkal jako děcko,“ řekl Marek surově.

Kraken sklopil hlavu. Když ji zase zvedl, všiml si Marek, že se mu po zarostlých tvářích koulejí dva potůčky slz. Překvapeně se na plačícího kovboje podíval.

„Mal som ho strašne rád. Strávil som s ním viac času než s ktoroukoľvek babou,“ vyprávěl tiše Kraken. Markův pohrdavý výraz zmizel a v duchu se kovbojovi omluvil.

„Ty si Marek, však?“ zeptal se Kraken po delším mlčení.

„Jo.“

„A čo robíš tu v lese?“

„Byl jsem na návštěvě u jedné kamarádky a Robo mi zavolal, jestli bych jim nepřijel pomoct hledat nějaký děcka. Včera se tady někde ztratili dva lyžaři. Kluk a holka. Nepotkals je?“

„Nie. Ja som vyrazil dnes ráno. Šiel som sa pozrieť na Kľakovú, či je tam všetko v poriadku. Na jar tam budeme pásť kone. Keby som sa nechcel pozrieť na medveďa, už by som tam dávno bol.“ Odmlčel se a o něčem uvažoval. „To si ty, kto jazdí za Andreou Vargovou do Rudnej?“

„Nenasieraj sa hneď. Je to tu malé. Svet sám pre seba. Tu vie každý všetko na všetkých. A potom, Zolo bol môj kamoš. Pracovali sme spolu. Občas som za nimi jazdil. Vždy som osedlal Trtkoša, to bol ešte celkom mladý…,“ zradil ho hlas.

„Posraný skurvený život,“ řekl po chvíli. „Zolo je preč, Trtkoš je preč. Už nič nie je, ako bývalo. Čo tá malá, Brňák? Ako sa má?“ zeptal se a Marek na něm viděl, jak se snaží tvářit statečně.

„Barborka? Myslím, že si zvykla. Byla dost malá, když Zolo umřel. Vyrovnala se s tím.“ Chvíli mlčel.

„To je dobre,“ řekl po chvíli Kraken vyrovnaně. „To je dobre. A čo my dvaja? Čo urobíme?“ zeptal se zase po delší době.

Marek se najednou hrozně zastyděl, že se nechal prve oklamat bodrostí a tvrdostí toho mládence. Bylo to jen divadýlko pro cizího přistěhovalce z města, uvědomil si. Teď na něm viděl, že ve skutečnosti trpí zrovna tak, jako trpěl nedávno ubohý Trtkoš. A jako trpěl loni na podzim on sám.

„Potřebuješ něco ošetřit?“ zeptal se ho jemně. „Nabalili mně s sebou pár obvazů.“

Kraken zavrtěl hlavou. „Radšej nie. To, čo krvácalo, už nekrváca. Na to je príliš veľká zima. Ale koleno mám v rici. S tým však tiež nič nespravíme,“ konstatoval suše a otřásl se chladem. Nebo možná i bolestí.

„Máš to zlomený?“

„Neviem. Snáď nie. Ale aj tak to neohnem.“

„Aspoň ti to stáhnu přes kalhoty obinadlem a přidělám na to nějakou dlahu. Zpevní se to a bude tě to míň bolet,“ vytáhl z kapsy větrovky široké pružné obinadlo a přes nohavici mu poraněný kloub zpevnil kusem dřeva. Když obinadlo utahoval, Kraken sykl bolestí, ale držel. „Bolí to?“

Kovboj zkusil nohou zahýbat. „Nie viac, než to bolelo predtým. Ale aj tak neprejdem sám ani krok,“ přiznal.

„Já vím. To nevadí,“ řekl Marek. „Zvládneme to, budu ti pomáhat. A když bude nejhůř, tak tě ponesu.“ Díval se s pochybnostmi na kovboje a odhadoval, kolik asi tak může vážit. Kraken byl vysoký a ramenatý. Klidně mohl mít pětadevadesát, sto kilo. A to bylo mnohem víc, než mohl Marek v takovém terénu zvládnout.

Také Kraken si ho s krajní nedůvěrou prohlížel. „Tomu predsa sám neveríš,“ ušklíbl se. „Asi bude lepšie, keď ma nebudeš musieť nosiť,“ konstatoval.

„Jo, taky v to doufám,“ odpověděl Marek. „Ale teď už pojď. Aspoň to zkusíme.“ Podal mu ruku a silným trhnutím ho postavil na zdravou nohu.

Kraken se zkusil opatrně postavit i na tu poraněnou, ale tvář se mu zkřivila bolestí. „To nepôjde,“ řekl.

„Ale půjde. Musí to jít,“ namítl kategoricky Marek. Musel ho odsud dostat a Kraken mu musel pomoct. Sám by si s ním opravdu neporadil. Přehodil si proto jeho levačku kolem krku a svojí levou rukou ho za ni držel. Pravou rukou ho objal a přitiskl si ho co nejvíc k sobě. Kovboj v pravé ruce držel jeho hůlky od lyží a opíral se o ně.

Šlo to.

Pomalu, špatně, ale šlo to.

Podívali se ještě naposledy po medvědovi. Byl pryč. Bůhvíkde. Asi je ucítil a schoval se. Raději o tom moc nepřemýšleli.

Prodrali se houštím a vyšli do lesa. Marek se ohlédl po svých běžkách, ale museli je tam nechat. Překážely by jim.

„Buď kľudný, tu ti ich nikto neukradne,“ řekl tiše kovboj. „Tu je to dobre strážené.“

„Vole,“ zachrčel Marek. Nebylo mu do smíchu. Kraken byl zpropadeně těžký, nevážil metrák, vážil snad tunu…

Cesta na kraj lesa jim trvala bezmála dvě hodiny.

Oč snadněji se sem Markovi jelo na běžkách, o to obtížnější to bylo teď. Sníh byl hluboký, místy se bořili až do půli stehen. Každý krok dopředu je oba stál nesmírné vypětí sil, a Krakena navíc i pořádnou porci bolesti, protože neohybatelnou nohu vlekl bezvládně za sebou.

Jiskřivý sníh přikrýval stromy těžkými bílými čepicemi, a ty ohýbaly kmeny mladých bříz, přikládaly jakoby sádrové dlahy na pevné větve dubů a lámaly vrcholky křehkých borovic. Ze spodních větví smrků splývaly nadýchané sněhové duchny až k zemi, kde pozvolna přecházely v okolní terén, a záludně tak pod sebou ukrývaly výmoly, pařezy, kameny, vyvrácené stromy a všechny ostatní překážky, o něž Marek s Krakenem zakopávali, klopýtali a zachytávali se holemi.

Až příliš často ztráceli rovnováhu a jeden druhého strhávali k zemi. Většinou to měl na svědomí Marek, jemuž běžkařské boty zoufale klouzaly, a na sebemíň namrzlých úsecích byl víc na zadku než na nohách. Nejhorší ovšem bylo, že s sebou pokaždé strhl i zraněného kovboje.

Marek začínal být vyčerpaný; mrzly mu promočené nohy a stejnou měrou, jakou mu docházely síly, mu ubývalo i elánu a optimismu. Jeho podzimní zranění se ozývala, hlavně do sešitého stehna se mu začínala zakusovat ostrá bolest.

Byly to pekelné dvě hodiny, během kterých na sebe, kromě vzdechů, potlačovaných bolestivých výkřiků a tlumených sprostých nadávek, nepromluvili ani slovo. Nebyli toho schopni. Mluvení byl luxus, který si nemohli dovolit. Marek, brunátný v obličeji, měl vytřeštěné oči a byl tak vyčerpaný, že měl co dělat, aby vůbec popadal dech. Kraken na tom byl obdobně, jen měl navíc silné a nepřetržité bolesti. Nechtěl však před tím měšťákem dávat najevo slabost, a tak zarytě mlčel a jen na čele se mu perlil čím dál bohatší pot.

Konečně však vyšli z lesa, prohrabali se přes metrovou závěj na okraji cesty, a Marek zraněného druha opatrně spustil na zem. Sám se vzápětí svalil vedle něho. Ležel na zádech ve sněhu a prudce oddechoval. Pot z něho stékal v potůčcích, oblečení měl propocené skrz naskrz, zakusovala se do něj zima.

Nedokážu to, říkal si. Nikdy to nedokážu… Neujdu už ani metr…

Postupně se vydýchával. Po dvaceti minutách odpočinku začal věřit, že by ještě pár metrů mohl při troše dobré vůle vydržet.

Podíval se na oblohu nad sebou a to, co uviděl, se mu vůbec nelíbilo. Během chvíle se úplně setmělo. Nebe bylo zatažené olověně šedými a těžkými mraky.

Sníh nás nemine, blesklo mu hlavou. Do prdele práce, musíme jít rychle dál…

Posadil se a podíval se na Krakena. I on ležel na zádech, oči měl zavřené a přerývaně oddechoval. Pod černými vousy byl v obličeji mrtvolně bledý.

„Sakra, chlape, nespi mi tady,“ zatřásl s ním Marek znepokojeně. „Vstávej! Teď nesmíš spát, to si nechej až na doma. Do teplé postele. Podívej se raději na oblohu,“ řekl nervózně, když kovboj konečně otevřel oči.

Kraken se poslušně zahleděl na tmavou oblohu. Potom mu to došlo. „Ty vole, bude chumelenica. A poriadna,“ řekl tiše. „Nechaj ma tu, ja už ďalej nemôžem,“ dodal rezignovaně a zavřel oči. „Nechaj ma tu a bež sám.“

„Nevykládej mi tady nesmysly, sakra! Samozřejmě, že můžeš jít dál! A taky půjdeš,“ rozkřičel se na něho Marek, sám vyčerpaný do krajnosti. „To si myslíš, že jsem tě dovlekl až sem, abych tě tady nechal?! Na to teda zapomeň, ty debile. Koukej se už zvednout, sakra,“ zalomcoval s ním.

Kraken se těžce posadil a rozhlédl se v houstnoucím šeru. „Kde to sme?“

„Na půl cesty mezi Maretkinou a Voháněm.“

„Aha. Tak to sa na to rovno vyser,“ povzdechl si rezignovaně koňák a zase si lehl. „Najbližší ľudia sú na Veľkej lúke. Päť kilometrov po ceste. To nikdy nedokážeme. Ak tu nechceš zdochnúť so mnou, tak bež sám.“

„Na Velkou louku možná nedojdeme. Ale na Maretkino to odsud není tak daleko. A jsou tam chaty. Do nějaké si zalezeme a schováme se před sněhem.“

„Aký je v tom rozdiel? Zamrznúť tu alebo v chate?“

„Sakra, Vlado, neser mě a nevzdávej to. Nedělej mi to ještě těžší. Když se dostaneme pod střechu, tak máme šanci, že nás tam najdou. Nezapomeň, že dneska běhá po planině tucet strážců a hledají zatoulaný turisty. To je naše naděje.“

„Robo je tiež v lese?“

„Jo. Ten šel dál na Voháň. Teď na mě asi čeká na tom vašem ranči. Když jsme prve narazili na Trtkošovy krvavé stopy, rozdělili jsme se. Robo je teď na Voháni, ale až se bude přes Maretkino večer vracet, najde nás tam. Tak už, kurva, pojď, nebo tě budu muset zmlátit, abys byl rozumnější.“

Kraken se unaveně rozesmál. „Brňák, to by si neprežil. Radšej to ani neskúšaj. Teba by som zmákol ľavou rukou a so zavretými očami.“

„Fajn, frajere. Seš drsnej. Někdy si to spolu můžeme klidně rozdat. Ale jestli tady zmrzneš, tak budeš mít po zábavě. Tak co, zvedneš už tu svou těžkou prdel ze sněhu?“

„Veľmi sa so mnou nezahrávaj, chlapče,“ zavrčel kovboj, ale podal Markovi ruku a nechal se vytáhnout nahoru.

Vyzkoušeným a osvědčeným způsobem se do sebe zaklesli a pokračovali dál.

 

X

 

Během následujících pětačtyřiceti minut se o dalšího půl kilometru přiblížili chatám na Maretkiné. Kraken byl díky krutým bolestem napůl v bezvědomí a Marek díky jeho váze na pokraji fyzického zhroucení. Nevzpomínal si, že by se někdy v minulosti tak strašlivě nadřel.

Chtěl se zastavit, aby si ještě jednou odpočinuli, celé jeho tělo toužilo po chvíli odpočinku, ale náhlá změna počasí ho donutila nápad přehodnotit. Temná obloha nad nimi se totiž otevřela a vysypala na ně záplavu oslnivě bílého načechraného sněhu.

Dívat se na to odněkud z okna, byla by to paráda, pomyslel si Marek bez špetky nadšení, s povzdechem si nadhodil své živé závaží a udělal zase několik těžkých šouravých kroků.

Dokázal ujít ještě asi sto metrů, když se mu Kraken vysmekl ze zpocených dlaní a upadl na zem. Jako už mnohokrát předtím. Vrstva sněhu energii pádu utlumila, ale i tak čerstvá bolest probrala kovboje na chvíli z mrákot. Marek ho zády opřel o nízký val, táhnoucí se podél cesty, a posadil se vedle něho. Zvednout znovu na nohy ho už nedokázal. Nebyl si jist, jestli ještě někdy dokáže zvednout sám sebe.

Zavřel oči. Sníh jim padal na hlavy, na ramena, na záda, přikrýval jim nohy, ulpíval v záhybech oblečení. Docela příjemně chladil rozpálenou kůži. Netrvalo by to dlouho, pomyslel si unaveně. Teď tady usnout, pěkně v klidu odpočívat, nevyčerpávat se zbytečným pohybem. Usnout, nedýchat, protože i to je zbytečně namáhavé, nechat se přikrýt tou bílou duchnou a odpočívat, odpočívat, odpočívat…

Bylo by to tak příjemné, tak příjemné…

Začal usínat. Byl vyčerpaný. Jeho mysl se zvolna odpoutávala od reality… Cítil, jak z něj padá ta dnešní strašná únava, jak z něj stéká jako voda ve sprše. Jeho do krajnosti namožené svaly konečně odpočívaly a začínalo být mu dobře…

Najednou se však v té pohodě objevil jakýsi rušivý prvek.

Markova mysl se tomu urputně bránila, nechtěla se vracet do světa námahy a bolesti, ale ten cizí a nepatřičný zvuk pronikal až dovnitř, do nitra mozku, vytlačoval sny nazpět do podvědomí, probouzel znovu myšlenky.

Probral se a otevřel oči. Uvědomil si, kde je a co slyší.

Někde nedaleko vyl vlk.

Marek se pracně zvedl na nohy a zaposlouchal se. Neslo se to z míst, kde skončil nebohý Trtkoš.

„Vlci…“ ozvalo se za ním chraptivě.

Marek se otočil a podíval se na kovboje. Vypadal příšerně. Byl rozpálený, oči mu žhnuly horečkou, ale přitom byl strašlivě bledý. Snažil se zůstat při vědomí, ale bylo na něm vidět, kolik ho to ve skutečnosti stojí námahy.

„Jo. Vlci. Musíme jít dál,“ odpověděl mu a vydrápal se na nohy.

Kovboj jenom přikývl a natáhl ruku, aby ho Marek mohl přitáhnout. Na slova už neměl sílu.

Nestačili ujít ani padesát metrů, když smečka šesti vlků, přivolána svým vůdcem, dorazila k ještě teplé koňské mrtvole. Do dálky se rozlehl vítězoslavný zpěv, kterým šelmy oznámily lesu svůj úspěch. Poté vlci ztichli a spořádaně se pustili do nečekaně bohaté hostiny.

Oba mladí muži se zachvěli a bezděky zrychlili krok. Pořád hustě chumelilo, a že jdou po cestě, poznali jen podle toho, že přitom nenaráželi do stromů.

 

X

 

K horní chatě na Maretkiné, té, co stojí hned vedle cesty, a kde před pár hodinami odpočívali ti Maďaři, dorazili přesně po padesáti minutách. Dlouhých, bolestivých, vyčerpávajících a strastiplných minutách.

Marek složil bezvládného Krakena na dřevěný schodek před dveřmi a s nepředstavitelnou úlevou se napřímil. Měl pocit, že se vznese; tak se cítil najednou nehmotný a lehounký jako peříčko.

Neztrácel však zbytečně čas. Nohy mu mrzly a věděl, že Kraken je na tom ještě hůř. Obešel chatu kolem dokola a zjistil, že pevné dveře jsou zajištěné silnou kovovou závorou, a že na všech plechových okenicích zvenku visí mohutné visací zámky. Nebyla šance, že by se bez klíčů dostali dovnitř.

„Neotevřeme to,“ řekl zklamaně a posadil se na zem vedle Krakena. „Je to dobře zarýglovaný. A já tolik doufal, že nebudeme muset jít až do té spodní chaty. Je to dalších tři sta metrů… Navíc je schovaná v lese, mimo cestu, tam nás Robo nebude hledat…“

„Do Göringovej?“

„Cože?“

„Tá chata dolu sa volá Göringova… To si nevedel?“

„Ne…“

„Pche, ešte veľa toho nevieš,“ zachraptěl kovboj unaveně.

„No jo," zavrčel Marek. Na hádky neměl sílu. „Třeba mě někdy něčemu přiučíš… Zajdu se tam podívat, Krakene. Počkáš tady na mě?“

„Blbec brnenský,“ zafuněl koňák. „To si píš, že tu na teba počkám. Kam by som chodil v takom svinskom počasí. Človek by dnes ani psa von nevyhnal,“ ušklíbl se a zavřel oči.

„Dobře. Tak tady vydrž. Já se vrátím co nejdřív.“

Marek se zvedl a ometl si z ramen vrstvu sněhu, která se mu tam během té krátké chvíle stačila vytvořit. Přešel přes cestu, a protože pod hromadami sněhu neviděl stezku, prošlapal si vlastní směrem, kde tušil chatu.

Menší roubený srub s kamennou podezdívkou se naštěstí nedal přehlédnout. Marek vyšlápl tři schodky na prostornou zastřešenou terasu a vyzkoušel dveře. Byly tam dvoje. Ty do obytné části byly bohužel zabezpečené podobnou závorou, jakou měly dveře horní chaty. Druhé dveře, vedoucí do kuchyně a malého skladiště, však byly zajištěny jen obyčejnou fabkou.

Dlouho se nerozmýšlel. Poodstoupil o ty tři kroky, které mu terasa dovolila, rozběhl se a ramenem do dveří prudce vrazil. Zámek byl slabý a zlomil se. Bylo otevřeno.

Marek dveře přivřel, aby dovnitř zbytečně nenalétal sníh, a vrátil se nahoru pro potlučeného kovboje.

Uložil Krakena na dřevěnou podlahu a sám rychle zkontroloval kamna. Na Muránské planině je dobrým zvykem, že když někdo odchází z jakékoliv chaty, vymete popelník a v kamnech připraví na podpal. Tak, aby stačilo jen škrtnout sirkou. Marek s úlevou zjistil, že i ten, kdo byl v této chatě před nimi, se nepsaným pravidlem naštěstí řídil. Z igelitového sáčku, který od jisté doby nosil na těle a nikoliv v batohu, vylovil krabičku zápalek. Za několik okamžiků už v kamnech hučely plameny.

„Za chvíli tady bude teploučko. Vydrž,“ řekl kovbojovi. „Já teď musím jít ještě ven, najít nějaké dřevo na přiložení. Tady skoro nic není.“

Kraken neodpověděl.

Marek svraštil obočí. Neopouštěl kovboje, kterému bylo čím dál hůř, rád, ale oheň byl teď ze všeho nejdůležitější. Bez něho nebudou mít šanci. Ostatně, nezdrží se venku nijak dlouho.

Věděl, že za chatou je kůlna na dřevo. Prošlapal si k ní sněhem cestu, vlezl dovnitř, a protože neměl sekeru, tak dlouho se přehraboval mezi špalky, až posbíral náruč odštěpků a drobnějšího dřeva, které se sekat nemuselo. Odnesl to do chaty a ještě čtyřikrát se sem vrátil, aby nachystal zásobu na celou noc. Když dorazil s poslední várkou, byl úplně vyřízený. Strašná únava mu už zase seděla na zádech a tiskla ho k zemi.

Malá kuchyň se naštěstí rychle vyhřívala, takže už jim nebyla taková zima. Vyzuli si boty a postavili je na kousky dřeva na plotnu, aby se rychleji usušily. Marek prohledal kredenc a všechny skříně, v naději, že tam třeba najde něco k jídlu. Měl však smůlu. Objevil jen půl pytlíku ztvrdlé soli a krabičku staré hořčice. Kremžské. A plesnivé. Museli vydržet bez jídla. Do jednoho z hrnců, co byly v kredenci, nabral venku aspoň trochu sněhu a postavil ho na rozpálenou plotnu. Zasyčelo to a sníh se začal zvolna rozpouštět.

Když byla voda teplá, přelil ji do velkého hrnku, porcelánového nádobí bylo v kredenci dostatek, a podával ho Krakenovi. Nereagoval.

„Kruci,“ zaklel Marek, protože ho hrnek pálil do prstů. Postavil ho na stůl a naklonil se nad podřimujícím kovbojem. „Hej, Krakene, vzbuď se. Uvařil jsem čaj. Musíš do sebe dostat něco teplýho.“

Teprve ale, když slova doprovodil důrazným pleskáním po vousaté tváři, kovboj se probral. „Ak ma ešte raz tresneš po hube, tak vstanem a predvediem ti tu taký tanec, že si to ešte nikdy nezažil,“ zavrčel vztekle a otevřel oči. Leskly se vysokou horečkou.

„Jasně, koňáku. Budu si to pamatovat,“ řekl Marek klidně a podal mu hrnek s horkou vodou. Kraken ho dychtivě vyprázdnil až do dna. Viditelně pookřál.

„Rum do toho asi nemáme, čo?“ zeptal se a vrátil Markovi prázdnou nádobu.

„Bohužel. Dneska bych si taky s chutí dal.“

„Ja som mal v sedlovej kapse ešte jednu placačku. Náhradnú,“ řekl kovboj melancholicky. „A aj poriadny kus slaniny. A niekoľko cibulí. Teraz to žerú vlci…. Aj s Trtkošom…,“ dodal nešťastně.

„Dáš si ještě čaj?“ zeptal se ho Marek, aby ho přivedl na jiné myšlenky.

„Jasné," řekl vděčně Kraken. „Ešte raz to isté, prosím. Kľudne bez rumu. Neveril by som, že budem niekedy v živote chlastať horúcu vodu a že mi to bude tak chutiť.“

Vyprázdnil i druhou porci a zase si lehnul. Zavřel oči a okamžitě usnul.

Marek zkontroloval, jestli v kamnech hoří, jestli jim naopak nehoří boty, a potom se vmáčkl do jednoho z rohů. Co nejpohodlněji se opřel a odpočíval. Potřeboval to. Potřeboval by se také vyspat, ale bál se usnout. Bál se, že by mu zhasl oheň, že by prošvihl Roba, pokud by sem náhodou zašel, že by přehlédl nějaké zhoršení Krakenova stavu. Přes všechnu snahu a dobrou vůli se mu ale brzy zavřely oči a začal klimbat.

Po nějaké době ho probudilo sípavé kašlání. Trhl sebou a pěstmi vymáčkl spánek z očí. Posunul se ke kašlajícímu kovbojovi a položil mu ruku na čelo. Kraken spal, ale celý žhnul horečkou. Dýchal povrchně a nepravidelně a mezi záchvaty kašle slabě sténal.

Markovi bylo čím dál zřejmější, že by ho měl co nejrychleji dostat do péče doktorů. Už pár posledních hodin se kovboj neustále potácel na hranici mezi vědomím a mdlobami, ale teď se jeho stav očividně zhoršoval.

„Do prdele práce,“ zašeptal Marek a vyskočil na nohy. Natáhl si usušené ponožky a napůl suché boty a šel se podívat před chatu. Zjistil, že jejich teplý úkryt se mezitím, co tak klidně spal, změnil v past. Už zase začínalo vydatně chumelit a navíc byla úplná tma. Šance, že by šel někdo kolem, byla mizivá. Prakticky nulová. Pokud se venku někdo pohyboval, tak možná po cestě kolem horní chaty. Nebyl žádný důvod scházet sem dolů. Ani Robo neměl důvod je tady hledat. Ten si určitě myslí, že jsem se už dávno vrátil na základnu, pomyslel si Marek. Čekala je noc a museli se spolehnout výhradně sami na sebe. Jenomže kovboj vypadal stále hůř.

„Ty, Krakene,“ oslovil ho. „Slyšíš mě? No tak, chlape zatracenej, probuď se přece, když s tebou mluvím,“ zatřásl jím.

Kovboj pootevřel rudé oči. „Čo… zase… chceš? Našiel si… rum? Ak nie…, tak… ma… nechaj… na… pokoji. Chce… sa… mi… spať…“

Marek se musel zasmát. „Nenašel. Ale poslouchej mě, ty kořalo. Já se pokusím dojít pro nějakou pomoc, na hřebčín. Rozumíš? Nechám tě tady v teple. Kamna jsou narvaná až po okraj, mělo by ti to vydržet na dlouho. Když ne, tak si budeš muset přikládat sám. Zvládneš to, Vlado? Dřeva tady máš spoustu.“

„Považuješ ma za kripla?“ zašeptal kovboj rozpukanými rty. „Naložiť do pece ešte viem…, Brňák. Vedel som to skôr, než si ty začal chodiť na nočník…“

„To jsem fakt rád,“ nenechal se Marek vytočit. „Poslouchej mě. Já teď půjdu na Velkou louku a přivedu ti sem nějakou pomoc. Rozumíš? Slyšíš, co ti povídám?“

„Ideš na Veľkú lúku,“ zopakoval poslušně kovboj. „Povedz správcovi, že… že ma to s Trtkošom fakt strašne mrzí,“ zašeptal a v očích se mu zase zaleskly slzy.

„Řekneš mu to sám, Vlado. Poslyš, opravdu tě tady můžu nechat samotnýho? Zvládneš to?“ zaváhal Marek.

„Nevolaj ma Vlado. Ja som Kraken. A už bež preč. Chce sa mi spať…“

 

X

 

Když se Marek probudil, byl obklopen bílou barvou. Nahoře, dole, všude kolem. Samá bílá barva.

Sníh, bylo první, co ho napadlo. Ležím ve sněhu a jsem jím zasypán… To je zřejmě konec… Tak takhle to vypadá, když člověk zmrzne? Není to nepříjemné… Naopak… Dokonce je mi teplo… Ve sněhu by mi přece nemělo být teplo… Měla by mi být zima… Proč mi není zima?

„Á, vidím, že už ste hore,“ uslyšel příjemný ženský hlas. „To je dobre, už na vás čakajú.“

Marek sklopil oči a uviděl stát u nohou postele krásnou plavovlasou ženu v bílém plášti. „Jsem v nebi a vy jste anděl…?“ zeptal se s úžasem.

Žena se rozesmála. „To by sa vám tak páčilo. Ste na poliklinike v Revúcej. Doviezli vás sem dnes v noci. Asi budete mať poriadnou nádchu, ale inak vám dohromady nič nie je. Bol ste len príliš vyčerpaný a spal ste ako drevo. Máte len ľahké omrzliny na nohách, ale kvôli tomu tu zostávať nemusíte. Ak sa inak cítíte dobre, môžete ísť kľudne domov.“

„Domů. To je přece nádherné slovo, viďte, paní doktorko. Ani nevíte, jak se tam těším… A jak je Krakenovi?“ vzpomněl si na koňáka.

„Komu?“ zatvářila se lékařka překvapeně.

„No…, Vladovi, tomu klukovi, co si poranil koleno. Asi ho přivezli se mnou. Já vlastně ani nevím, jak se jmenuje dál.“

„Aha. Vy myslíte Vladimíra Gaspera. Zamestnanca žrebčína v Muráni.“ Lékařka se zamyslela. „Je dotlčený,“ začala vypočítávat. „Má dosť škaredo poranené koleno, stredne ťažký zápal pľúc, o niečo vážnejšie omrzliny než vy, stratil dosť krvi. Ale aj on bude v poriadku, je tvrdý. Mal ale šťastie, že nezostal vonku dlhšie. Vy ste bol s ním? Čo vás to, chlapi jedni nerozumní, napadlo chodiť v takom počasí na túru? To vám nikto nepovedal, aké je to nebezpečné?“

„Omlouvám se, paní doktorko. A slibuji, že už to neuděláme. Můžu ho vidět?“ zeptal se Marek. Chtěl vylézt z postele, ale zjistil, že je oblečený jen velice skromně. Zastyděl se před mladou půvabnou lékařkou a zůstal pod pokrývkou. Pobaveně se zasmála.

„Predo mnou sa hanbiť nemusíte. Prehliadala som vás, keď vás sem k nám priviezli,“ usmála se. „Takže už sa vlastne poznáme.“

Marek o tom chvilku přemýšlel. „To není tak docela pravda. Vy znáte mě. Já vás ale ne. To není spravedlivé, uznejte…“

„Ja mám pocit, že už je vám celkom dobre a že je najvyšší čas, aby ste nás opustil,“ zasmála se lékařka. „Ale aby ste snáď necítil nejakú krivdu, volám sa Spišáková. Marta Spišáková. Ale viac už ma poznať naozaj nepotrebujete. Myslím, že radšej poviem vašej panej, aby vám sem priniesla vaše šaty. A pokiaľ ide o pána Gaspera, aj on sa na vás pýtal, ale teraz spí. Dostal sedatíva. Nechajte ho spať, prosím. Potrebuje veľa odpočívať. Ešte na seba budete mať dosť času. Odkážem mu, že ste sa naňho pýtal. Hneď ako sa prebudí,“ slíbila a rozešla se ke dveřím.

Odešla a zanechala Marka jeho myšlenkám. Cítil ohromnou úlevu, že všechno dopadlo dobře, strašně se bál, že se na poslední chvíli ještě něco hrozně pokazí.

Ozvalo se lehké zaklepání a pootevřely se dveře. Nakoukla do nich blonďatá hlavička. Marek se šťastně usmál, přitáhl si přikrývku a posadil se na posteli. Rozevřel doširoka náruč.

„Ocko!“ zavolala Barborka a rozběhla se k němu. Sevřel ji v náručí. „To je dobre, že už si hore, teraz už pôjdeme konečne domov, však už teraz pôjdeme domov? Mne sa tu vôbec nepáči. Tak čudne to tu smrdí a ty si stále spal.“ Barborka ještě něco povídala, ale Marek ji nevnímal. Jeho mysl se zcela upínala k tomu prvnímu slovu, co mu řekla. Ještě nikdy mu nikdo neřekl tatínku. Zamlžily se mu oči.

„Chýbal si nám,“ řekla Andrea, která přišla hned za Barborkou. Posadila se na okraj postele a chytla ho za ruku. Hladila ho palcem. „Priniesla som ti šaty,“ řekla, pevně ho objala a políbila na ústa. „Rýchlo sa obleč, my na teba počkáme na chodbe. Nech sme už doma.“

„Počkej chvilečku,“ zadržel ji Marek. „Jak jsem se sem dostal?“

„Ty nevieš?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Já si skoro nic nepamatuju.“

„Neskoro večer si sa objavil na žrebčíně, povedal si im o Krakenovi a Trtkošovi a stratil si vedomie. Správca poňho poslal pár chlapov so saňami a potom vás oboch priviezli sem.“

„No to je síla. A co ti lyžaři? Našel je někdo?“

„Našli sa sami. Ale to ti porozpráva Štefan sám.“

„Štefan?“

„Áno. Štefan nás odvezie domov. Chce s tebou hovoriť. A teraz už sa obleč.“

„Veľmi sme sa o teba báli. Toto už nám nesmieš robiť. Nikdy,“ řekla tiše. Oči měla uplakané.

Až teprve teď si Marek všiml, že je má nejen uslzené, ale také rudé nevyspáním, pod nimi velké černé kruhy a ve tváři několik nových vrásek…

 

X

 

Poznámky pod čarou

Tatárka - místní název lokality nad Suchým dolem.

Nižná Kľaková - rozsáhlá sedlová louka na horském hřebeni v centrální části planiny. Důležitá křižovatka turistických cest s turistickou útulnou, kde je možné přenocovat.

Göringova chata - za druhé světové války uzavřela vláda Slovenského štátu smlouvu s Německou říší, kterou jí pronajala Muránskou planinu jako honební a lovecký revír. Německým správcem byl jmenovaný pan Göring (shoda jména s Hermannem Göringem je náhodná). Dolní lovecká chata na Maretkiné byla nad rámec smlouvy postavena pro něj a pojmenována na jeho počest jeho jménem.