12. část

(pokračování)

 

Neděle, 25. ledna 1998

„Ale ne, vždyť jsme si sotva lehli,“ zaúpěl Marek zoufale, když ho brzy ráno probudilo neodbytné drnčení budíku. „To je nespravedlivý, dneska je přece neděle a napsali jsme na dveře bufetu, že máme zavřeno,“ zanaříkal a přetáhl si peřinu přes hlavu. Zašmátral rukou na nočním stolku a budík po hmatu vypnul.

Vyzvánění však pokračovalo s neztenčenou intenzitou dál.

Marek překvapeně vystrčil hlavu zpod peřiny a otevřel oči. Vždyť je to telefon, uvědomil si, a s úlevou oči zase zavřel. Telefon se ho netýkal. To si bude muset vyřídit Andrea sama, ta je domácí, on je tady jenom na návštěvě. Pootevřel však znovu jedno oko a podíval se na svítící ciferník budíku.

Nebylo ani půl šesté. Někdo tam venku se zřejmě zbláznil.

Na okamžik ho přepadla galantnost a zauvažoval, jestli by to přece jenom neměl jít zvednout, aby Andrea nemusela vylézat z postele. Jenomže, jak by se do telefonu představil? Ještě by mohl Andreu přivézt do nějakých problémů. Ne. Vykašlat se na to.

„Prečo to nezdvihneš? Zvoní to už celú večnosť,“ zeptala se Andrea ospale a rozsvítila stolní lampičku. Koukla se na hodiny a celá rozčepýřená se hrabala neobratně z pokrývek. „Kto nám môže volať o tomto čase?" zeptala se překvapeně.

„Nám?“ zatvářil se Marek dokonale překvapeně. „Copak je to pro mě? Ty jsi tady domácí, já jsem jen na návštěvě,“ zahudroval a jak přes něho nahá dívka přelézala, neodolal a plácl ji přes zadek.

„Daj pokoj, ty nemrava,“ třepla ho s úsměvem po hlavě a odstrčila ho.

„Já za to nemůžu, to samo,“ bránil se Marek.

„Ja ti dám samo. Veď počkaj, keď sa vrátim,“ slíbila mu Andrea mnohoznačně, přehodila přes sebe župan a odešla do obýváku zvednout konečně ten telefon.

Marek si zmuchlal polštář pod záda, ruce založil za hlavu, a zatímco dívka s kýmsi hovořila, se zalíbením si ji otevřenými dveřmi prohlížel. Promilovali skoro celou noc, ale s pocitem zadostiučinění cítil, že by v tom mohli klidně pokračovat. Jezdil sem pravidelně už od vánoc, tak často, jak mu to práce dovolovala; většinou na víkend, někdy na tři čtyři dny, jak to šlo. Trávil teď víc nocí tady než doma ve své posteli. A drtivou většinu těch nocí promilovali. Nemohli se jeden druhého nasytit.

Andrea odtáhla sluchátko od ucha a přikryla mikrofon dlaní. „To je Robo,“ oznámila.

„Robo?“ užasl Marek. „A co chce?“

„Pýta sa, či nie si náhodou tu. Netušíš, prečo ťa zháňa práve tu?“

Marek se zapýřil. „No, tak trochu tuším…“

„Aha. Takže keď mu teraz poviem, že tu si, bude zajtra celá Muránska planina a jej priľahlé okolie vedieť, že u mňa tráviš noci. A keď ťa zapriem, možno urobím chybu, ktorá ma bude neskôr mrzieť. Poď si to vziať, ty ukecanec…“ Vypadala rozladěně.

Zahanbený Marek vylezl z postele. Všiml si, že má ztopořený penis a v rozpacích si ho přikryl rukou. Pomalu došel k telefonu. Měl špatné svědomí.

„Len si to vezmi,“ podala mu Andrea sluchátko. „A ukáž, toto ti zatiaľ pomôžem podržať,“ řekla zlomyslně a vzala mu penis z dlaně. „To máš za to plesknutie,“ zasyčela mu do ucha a svezla se vedle něho na kolena.

„Robo? Jste to fakt vy?“ zeptal se Marek a ucítil, jak Andrea vzala jeho úd do úst. Nervózně polknul. To, co se dělo tam dole, ho rozptylovalo natolik, že se nedokázal na hovor pořádně soustředit.

„Ahoj, Marek. Som to naozaj ja. Ospravedlňujem sa, že vás ruším v takúto nekresťanskú dobu, ale máme tu problém a potrebovali by sme dosť akútne tvoju pomoc. Ak by sa ti to len trošku hodilo…“

Rozhovor byl naštěstí krátký a věcný, protože Andrea se snažila, seč mohla, aby mu to neusnadnila. Marek rychle zavěsil, chytil dívku za hlavu a odtrhnul ji od sebe. „Že se nestydíš. Copak tohle se dělá, když někdo telefonuje?“ vyčetl jí a posadil se vedle ní na koberec.

„A ty sa nehanbíš? Prezrádzať kamarátom, že tu so mnou súložíš?“ oplatila mu bez zaváhání.

„Nic takového jsem nikomu neřekl,“ urazil se.

„Tak ako mohol Robo vedieť, že ťa takto skoro ráno nájde tu u mňa?“ namítla Andrea logicky.

„To nevím. Možná to jenom zkusil. Já mu říkal, že sem občas na víkendy jezdím,“ ošíval se Marek.

„Aha. Takže ona to tá planina o nás dvoch vie vlastne už dávno, však?“

„To snad ne. Robo by přece… A i kdyby, tak co? Vadí to někomu?“ řekl vzdorovitě. „Mně teda ne.“

„Iste. Lenže problém je v tom, že ty tu žiť nemusíš,“ řekla Andrea měkce.

Marek se zarazil. Konečně mu došlo, co vlastně provedl. „Promiň, Andreo," kál se. „Byla to chyba. Měl jsem se tě napřed zeptat.“

„To už je teraz aj tak jedno," mávla Andrea rukou. „A…, aby som povedala pravdu, tak mi to zase až tak veľmi nevadí.“

„Ne? Opravdu ne?“ usmál se spokojeně Marek. „No, to je dobře.“

„Prosím ťa, prečo je to dobre?“

„Protože já bych tady chtěl taky žít,“ odpověděl.

„Myslíš to vážne?“ upřela na něho Andrea zkoumavý pohled.

„Jak se můžeš takhle ptát,“ řekl Marek dotčeně. „Už jsem ti to říkal. Kolikrát ti to musím opakovat, abys mi uvěřila?“

„Ty by si naozaj chcel žiť tu?“

„Tady, v Brně, v Košicích, kdekoliv. To je přece jedno. Jen když to bude s tebou a s Barčou.“

„Tak toto mi môžeš opakovať stále dookola, Mareček. Pekne sa to počúva. Ale čo teraz? Dokončíme, čo sme začali?“ zeptala se, vzala mu ruku a položila si ji na své stehno.

Marek se zatvářil tak nešťastně, že se Andrea rozesmála. „Chcel by si, ale nemôžeš, pretože musíš ísť preč, však?“

„Jak to víš?“

„Robo mi to povedal.“

„Všechno? I o těch lyžařích?“

Andrea přikývla. „Áno. Vravel, že by ťa tam dosť potrebovali.“

„Pustíš mě tam?“

Andrea se zase rozesmála. „Ja ťa predsa nevlastním, Marek. Nemôžem a ani nechcem ti rozkazovať, kam máš alebo nemáš chodiť.“

„Ale já jsem přijel za vámi. Ne do Muráně. Ne za Robem. Ale za tebou a za Barčou. Jenomže do toho Muráně bych měl jet taky… Dlužím jim to. A zejména Robovi. Však víš,“ povzdechl si.

„Viem,“ řekla klidně. „Choď im pomôcť. Tú našu rozrobenú prácu dokončíme večer. Neboj sa, toto nám neutečie.“

„Andreo, já tě miluju,“ vydechl Marek a políbil ji.

Andrea se usmála, ale tak nějak nostalgicky smutně. „Budeš mi to hovoriť vždy, keď budeš odo mňa utekať za chlapmi do hôr?“ zeptala se.

„Prosím?“

„Ale nič. Len tak táram. Vezmi si auto, nech si tam včas.“

 

X

 

Bylo půl sedmé a začínalo svítat, když Marek dorazil do Muráně. „Dobrý den,“ pozdravil nesměle skupinu mužů a žen, kteří se tísnili v malé informační kanceláři na náměstí. Přelétl je očima, aby mezi nimi vyhledal Roba. Přestože s některými strážci se na svých toulkách už samozřejmě potkal, občas si spolu v terénu i povídali a znali se podle jména, jen s Robem se přátelil.

„Vitaj, Marek,“ pozdravil ho chatař a na vážném obličeji se mu objevil přátelský úsměv. Podal mu ruku a pevně ji stiskl. „Som veľmi rád, že si prišiel. Poď ďalej, tu ťa nikto neuhryzne, to sú, okrem niekoľkých výnimiek, samí dobrí ľudia,“ vtáhl ho dovnitř a zavřel za ním dveře. Z hloučku se ozval lehký smích.

Robo si jich nevšímal. „Náčelník, tak toto je ten Marek,“ představil ho vrásčitému a větrem ošlehanému muži. „Vravel som ti, že sa naňho dá spoľahnúť a že určite príde,“ dodal s nádechem hrdosti.

„Ja som Varga,“ představil se muž a zvedl se ze židle. Byl vysoký a hubený jako lunt. „Pre kamarátov Štefan. Budeme si tykať,“ nabídl překvapenému Markovi a napřáhl před sebe kostnatou pravici. „Vitaj medzi dobrovoľnými strážcami Národného parku Muránska planina,“ přivítal ho čtyřiašedesátiletý náčelník formálně.

„A dovoľ, aby som ťa zoznámil aj s ostatnými. Roba poznáš. A toto je Maroš, Ivana, Lajo, Pavol, Janka, Dežo, Martin a ten, čo ho ešte nikdy nevideli bez cigarety na pysku, to je Ľubo,“ ukazoval jednotlivé tváře.

Marek si se všemi potřásl rukou a snažil se zapamatovat si nová jména a nové tváře. Ne moc úspěšně, ale doufal, že se to časem poddá.

„Som veľmi rád, že se si sa rozhodol nám dnes pomôcť. Napriek tomu, že je víkend. Ako sám vidíš, je nás dosť málo a sme naozaj veľmi vďační za každú ruku a nohu,“ řekl Štefan vážně.

„To je v pořádku,“ bránil se Marek rozpačitě. „Já tady beztak mám takovej malinkej dloužek, takže jsem příležitost k odčinění jenom uvítal,“ mrskl okem po Robovi.

„My vieme,“ ozvalo se z hloučku strážců se smíchem. A než se Marek vzpamatoval, sesypaly se na něho ze všech stran nejrůznější vtípky a přezdívky. ‚Zúrivý reportér‘ patřila k těm nejmilosrdnějším.

Zrudl v obličeji a vyčítavě se na Roba podíval. „Už jsem dneska jednou slyšel něco v tom smyslu, že se tady v kraji všechno okamžitě rozkecá,“ řekl trochu dotčeně, ale vzápětí se ulehčeně rozesmál. Aspoň nemusel nikomu nic vysvětlovat, když už to Robo udělal za něho.

Pozoroval potměšile se smějící tváře, ale přestože se mu smáli, neviděl u nikoho z nich zlomyslnost. Byl to přátelský smích, takové špičkování mezi dobrými kamarády. Začínalo se mu mezi strážci líbit. Jen Robo se Štefanem se nesmáli a tvářili se ustaraně.

„Tak dobre. Zasmiali sme sa, ale poďme k veci,“ řekl tiše Štefan a všichni umlkli. Marek cítil, že náčelník má mezi ostatními ohromnou autoritu. „Pretože ešte väčšinou neviete, prečo som vás sem dnes tak narýchlo zvolal, požiadal by som Roba, aby vám vysvetlil situáciu.“

Robo se ošil a poškrábal se rozpačitě na hlavě. „No, problém je v tom, že sa mi nevrátili z lyžiarskej túry dve deti.“

„Deti?“ zhrozila se Janka, mateřsky vypadající botanička původem z Trenčína. „Chceš nám povedať, že si pustil nejaké deti na túru v tomto počasí? Bez dozoru? Robo, nehnevaj sa, že ti to poviem tak otvorene, ale ty si sa musel zblázniť.“

Robo zčervenal, Jančiny výtky se mu zarývaly hluboko pod kůži. „Ono to zase až také deti nie sú,“ bránil se. „Majú skoro dvadsať. Chlapec a dievča, obaja z Prešova. Celkom športovci, na lyžiach im to išlo dosť slušne,“ vysvětloval, ale tvářil se přitom jako boží dopuštění. Byl si dobře vědom své zodpovědnosti chataře.

„Ako veľmi slušne? Ako tebe?“ zeptal se kousavě Maroš.

„Rozhodne lepšie než mne. Alebo než tebe,“ odsekl Robo.

„Kto je teraz na chate, Robo?“ chtěla vědět Ivana.

„Nikto. Bývali tam sami,“ rozhodil Robo bezmocně pažemi. „To viete, koniec januára je pre mňa dosť hluchá sezóna. Bol som rád, že tam mám aspoň tých dvoch.“

„A čo ak sa medzitým vrátili? To tam teraz mrznú pred chatou?“

„Prepánajána, ľudkovia, vy si myslíte, že som úplný imbecil. Áno, urobil som chybu, keď som ich neustrážil. To po prvé. A po druhé - nie, rozhodne nemrznú pred chatou. Nechal som všade odomknuté, lampy sú zapálené a v kachliach horí.“

„Ty tú chatu raz zapáliš,“ konstatoval Ľubo. „Dajte na mňa,“ obrátil se k ostatním. „Raz vylezieme hore a namiesto chaty tam bude iba kôpka dymiaceho popola.“

„Do riti, radšej vyhorím, len nech se tí dvaja nájdu,“ zavrčel Robo a Marek čekal, že skočí Ľubovi po krku. Vypadalo to, že i strážci jsou jen normální lidé. Lidé se svými přednostmi a chybami, se svými vzájemnými sympatiemi a antipatiemi. Že se ti dva nemají rádi, bylo zřejmé. Začínal být zvědavý, jak jsou schopní navzájem spolupracovat.

„To hádam stačí,“ zarazil doutnající spor Štefan. „Neriešime, či si Robo chatu podpáli alebo nepodpáli. To je čisto jeho vec. Na planine sa stratili dvaja mladí ľudia. To už je naša vec. Robo, kedy si ich videl naposledy?“

„Včera. Chvíľu po poludní.“

„A prečo si sa, preboha, neozval skôr?“ vydechla Janka nevěřícně.

„Dúfal som, že prídu.“

„Tak dlho!“

„A čo mal podľa teba robiť?“ zeptal se tiše dosud mlčící Lajo, podsaditý blonďák asi v Markově věku. Vypadal klidně a přemýšlivě.

„No, ja neviem…,“ přiznala Janka.

„Tak vidíš,“ vložil se Štefan znovu do debaty. „Nevieš. Všetci sa v tom učíme chodiť. Nielen Robo, ale aj ty, Janka,“ řekl mírně. „Rovnako ako ja a vy všetci ostatní. Nikto z nás nemá s podobnými situáciami dosť skúseností. Podľa môjho názoru sa Robo zachoval správne. Asi by ste mali vedieť, že celú noc obchádzal na bežkách okolie chaty. Že za tú noc vystrieľal všetky svetlice, čo na chate mal. A že u mňa doma bol už o tretej ráno. Než sa mi podarilo vás ostatných prebudiť, zohnal u lesákov traktor s radlicou, bohužiaľ bez vodiča, a vymyslel plán. Takže počúvajte, ako to urobíme. Je nás desať, vlastne už jedenásť,“ pohlédl vlídně na Marka. „Máš tady bežky?“

„Mám.“

„A vieš to na nich?“

„Celkem jo.“

„Takže je nás jedenásť,“ pokračoval Štefan spokojeně. „Keď sa uskromníme, tak sa tým traktorom hore vyvezieme na trikrát. Šoférovať bude Lajo, súhlas?“ Lajo přikývl hlavou.

„V prvej skupine pôjdem ja, Robo a všetka vaša batožina a lyže. Snáď to tam napcháme. Ostatní pôjdu pešo. Keď sa Lajo hore otočí, tak sa vráti dolu a naloží vás tam, kde práve budete. Základňu urobíme na chate. Cestou se dohodnite, kto s kým chcete do dvojice. Všetko jasné?“ zeptal se a chvíli čekal. Nikdo se neozval.

„Výborne, takže dovidenia na chate,“ ukončil poradu vrásčitý a větrem ošlehaný horal, jenž se před pětačtyřiceti lety poprvé v životě vypravil z rodné Rimavské Soboty na Muránskou planinu a už jí zůstal věrný.

 

X

 

„Máte dvojice? Výborne, tak počúvajte, ako som to vymyslel,“ oslovil Štefan strážce sesedlé v krbárně kolem velkého stolu. V otevřeném krbu hořel oheň a na stole stál kotlík plný horkého silného čaje. Nebýt pohřešovaných turistů, byla by to dokonalá zimní idylka.

„Ako som vravel, základňa je tu. Ak nemáte nič proti, ja tu zostanem a budem to celé koordinovať,“ rozhlédl se po ostatních. Nikdo nic nenamítal. Bylo přirozené, že náčelníka v jeho věku nebudou honit na lyžích v těžkém terénu.

„Dobre,“ pokračoval Štefan. „Takže terén si rozdelíme takto – Lajo a Ľubo Javorinka, Maroš s Ivanou Šiance, Martin a Janka smerom na Havranie, vy dvaja,“ obrátil se na Pavla s Dežom, „máte z nás všetkých najlepšiu kondičku, takže vy pôjdete na Studňu.“

„A my?“ zeptal se Robo a ukázal bradou na Marka.

„Vy dvaja pôjdete na Maretkino a prípadne ďalej na Voháň. Nechcem ťa štvať niekde po kopcoch, bol si na nohách celú noc. Nie,“ zvedl náčelník ruku, když viděl, že se chce chatař dotčeně ohradit proti nějakému zvýhodňování. „Nikto nie sme nevyčerpateľný, Robo. Viem, čo robím,“ dodal klidným hlasem. „Má niekto nejaké námietky?“

„Nikto. Výborne. Tak ďalej. Ako viete, krátkovlnné vysielačky máme dohromady len štyri. A z toho sú funkčné len dve. Bohužiaľ,“ pokrčil bezradně rameny, když se ozvaly pohoršené protesty.

„Všetci sami dobre viete, ako sme na tom s peniazmi. Ja sám to opraviť neviem a pokiaľ je mi známe, ani nikto z vás,“ bránil se Štefan trochu smutně. Podíval se na Marka, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Škoda,“ řekl náčelník. „Sľúbili mi síce pomoc na kraji,“ pokračoval, „ale až v lete. Teraz vraj nemajú peniaze. Taká je realita. A aj keby sme sa postavili na hlavu, nič na tom v tejto chvíli nezmeníme, poznáte to. Musíme to proste prijať ako fakt.

Jednu vysielačku si musím nechať tu,“ pokračoval dál Štefan. „Pre prípad, že by som musel zháňať sanitku alebo niečo také. A tú druhú si do terénu vezmú Pavol s Dežom. Idú najďalej. Ostatné dvojice si budú musieť poradiť bez vysielačiek. Priatelia, ja viem, že to nie je dobré riešenie, ale taká je situácia. Nemáme žiadne vybavenie, žiadne spojenie. Musíte jednať samostatne a sami se rozhodovať na mieste. Chcem vás uistiť, že nech sa v teréne rozhodnete akokoľvek, nikto vám neskôr žiadne rozhodnutie nebude vyčítať. Je to mimoriadna situácia. Kto si bude myslieť, že v jeho sektore tie deti nie sú a neboli, vráti sa sem. Tu se dohovoríme čo ďalej. Tu sa musia zbiehať všetky informácie.“

Odmlčel se, aby zavzpomínal, jestli na něco důležitého nezapomněl. Podíval se na hodinky. „Nastavte si, prosím pekne, všetci čas. Je osem hodín pätnásť minút. Dnešnú pátraciu akciu ukončíme o dvadsať dva nula nula. Nech už to bude s akýmkoľvek výsledkom. Rozumiete mi všetci dobre? Prial by som si, aby ste do desiatej dnes večer boli všetci tu na chate. Nemôžeme si dovoliť hľadať ešte aj zatúlaných strážcov. Ak neuspejeme dnes, budeme pokračovať zajtra skoro ráno. Ale nechcem vás mať cez noc vonku.“

 

X

 

Chvíli poté, co se na křižovatce oddělili od svých kolegů, se Robo zastavil a opřel se o hůlky. Prudce oddechoval a z nosu a úst mu nad hlavu stoupala bílá pára. Měli za sebou krátké, ale nepříjemné stoupání, a Robo ke své malé radosti zjišťoval, že si na něm celonoční vyhlížení těch dvou zatoulanců vybralo daň větší, než si byl před hodinou v teple chaty ochoten přiznat. A byl vděčný Štefanovi, že je poslal právě sem, protože tady už by je žádné větší převýšení čekat nemělo. Až na Maretkino to bude po rovině a dál na Voháň víceméně taky. To je výhoda náhorní planiny, jakmile se člověk jednou vydrápe nahoru, je to už převážně po rovině. Ne, že by to platilo doslova…

Marek zapíchl hole do závěje, sundal si rukavice a vytáhl z kapsy kapesník. Utřel si pot z čela, vysmrkal se a kapesník zase schoval. Postával vedle chataře a tvářil se rozpačitě.

„Čo ťa žerie?“ zeptal se Robo klidně.

„Tak mě napadlo, jestli jste třeba nechtěl jít raději s někým zkušenějším?“

„Skúsenejším?“ opáčil chatař trochu překvapeně. „Vidíš, to ma teda nenapadlo. Ale aby som ti odpovedal, tak nie, ja som chcel ísť práve s tebou.“

„Rozumím, mám k vám dluh,“ utrousil Marek zkroušeně.

„Nerozumieš vôbec ničomu,“ odsekl Robo ostře. „A o nejakom dlhu už predo mnou nikdy nehovor. Nikdy, rozumieš? Pozri, tak ja ti to poviem, Marek. Počúvaj dobre. Chcel som ísť s tebou z dvoch, vlastne z troch dôvodov. Po prvé, aby si vedel, že nemáš patent na blbé nápady, pretože ich mávajú aj iní, vrátane mňa; po druhé preto, že ani jeden z tých ostatných nestrávil noc v lese za rovnakých podmienok ako ty vlani na jeseň, takže minimálne v tomto ohľade máš viac skúseností než ktokoľvek z nich; a po tretie, po tretie preto, pretože mám rád Andreu. A neverím, že by si pustila do chalupy zlého chlapa.“

„To si fakt myslíte?“ zeptal se Marek ostýchavě a zčervenal.

„Hej. To si teda fakt myslím. Na to ju poznám dosť dobre.“

„Znáte ji hodně dobře?“

„Dosť. Prečo sa pýtaš?“

„Někdy mi připadá taková… záhadná. Ale je hrozně hodná. Mám ji rád. A tu malou cácorku taky.“

„To rád počujem. Zaslúži si lepší život. Vravela ti asi o Zolovi, však?“

„Říkala. Že se zranil v lese a umřel.“

„My sme si spolu celkom rozumeli. Bol to podobný cvok ako ty s Filipom,“ řekl a na chvíli se odmlčel. Vzpomínal na Zola. „Ako sa má Ron?“ zeptal se posléze.

„Myslím, že dobře. Proč? Znáte ho?“

„No že či! Dostali ho odo mňa! Ako polročné šteňa. Videl som ho před nejakým časom, vyrástol z neho poriadny pes. Vychádzate spolu?“

„Myslím, že docela dobře,“ ušklíbl se Marek. „Už si troufnu projít přes dvůr, i když není uvázanej.“

Robo se rozesmál, až se rozkašlal. „Prekliate cigarety,“ zavrčel. „Mám krátky dych. Ron je zlatý psisko. A na tie svoje dve baby nedá dopustiť. On už dohliadne, aby si na ne bol dobrý.“ Zase se odmlčel a o něčem přemýšlel. „Mal som ešte jeden dôvod, prečo som s tebou chcel ísť.“

Marek vyčkával a nic neříkal.

„Trochu ťa poznám z chaty. Ale to nestačí. A keď si mi onehdy vravel, že jazdíš dosť často za Andreou, chcel som s tebou stráviť trochu viac času, aby som sa dozvedel, čo v tebe vlastne je. Spoznať ťa viac. Preto sme tu spolu. Na rovinu, Andrea už si svoje prežila a ja nechcem, aby jej ešte niekto niekedy ublížil.“

Marek zrudl. „Tak teď nevím, co bych na to měl říct.“

Robo se zasmál. „Tak nič nevrav. A radšej pre mňa niečo urob.“

„Co?“

„Prestaň mi konečne vykať. Cítim sa pri tebe strašne starý.“

 

X

 

„Niekto tadiaľto šiel. Ale kto, pánboh vie,“ posteskl si Robo, když chvíli studoval stopy lyží vyjeté v hlubokém sněhu. „Keby aspoň boli každé bežky iné, ale takto, to je stopovanie na hovno. Čo si o tom myslíš, kedy to asi bolo?“

Marek si klekl vedle stopy, stáhl si z jedné ruky rukavici a prsty rýhu osahal. „V noci. Nebo včera. Možná ale i dřív. Sněžilo tady nahoře?“

„V noci na včerajšok naposledy.“

„Takže někdy mezi včerejším a dnešním ránem, tipoval bych. Ale to je hodně širokej rozptyl…“

„Súhlasím,“ přikývl Robo. „Stopa nie je zasnežená, ale je zamrznutá. Mohli to byť tí dvaja naši, ale aj milión iných. Keď je pekne, tak sa to tu bežkármi len tak hemží. Ale títo išli naším smerom, pozri sa sem, ako sú orientované otlačky paličiek. A ešte o niečom to hovorí. Nebol to len jeden človek, ale najmenej dvaja. Nie, že by sme teraz boli oveľa múdrejší, než sme boli pred chvíľou, ale pretože nič lepšieho nemáme, tak sa tejto stopy budeme držať.“

 

X

 

Právě minuli odbočku na vyhlídku na Poludnici, když jim cestu zkřížila řádka hlubokých, velikých a kulatých stop.

„Medvěd?“ zeptal se Marek, který od jisté doby viděl medvědy všude, a podíval se nejistě na chataře.

Robo se tvářil skepticky. „Pochybujem,“ zabručel a obešel několik stop. Sehnul se a něco ze země zvedl. „Pozri, vizitka!“

„Co to je?“

„Vlas z chvosta. Nebol to medveď, ale kôň.“

„Co tady dělal?“ podivil se Marek.

„Asi sa bol niektorý z koniarov prejsť. Nič zvláštne. To sa nás netýka.“

 

X

 

Přijeli k lesnické chatě na Maretkiné a na verandě uviděli skupinku čtyř běžkařů. Lyže měli opřené o zeď, batohy rozdělané a v závětrném koutku vařili na malém plynovém vařiči v ešusu čaj.

„Dobrý deň!“ pozdravil je Robo a přijel těsně k nim. Marek ho ostýchavě následoval. Pozdravil také a odpověděla mu maďarština. „Promiňte, ale já nějak… nem érti nebo jak je to,“ pokrčil omluvně rameny.

Robo se zasmál. „To nevadí. Stačí, že ja im rozumiem,“ řekl a maďarsky lyžařům něco povídal. Lyžaři se podívali na Marka a rozesmáli se. Marek se ošil. Nevěděl, jestli se mu posmívají nebo co. Jediná žena mezi nimi něco řekla a kývala na něho. „Nehanbi sa a poď sem,“ překládal Robo. „Pozývajú nás na čaj.“

Marek se přišoural a posadil se. Ve společnosti, které nerozuměl, se cítil nesvůj, ale Robo se zdál být ve svém živlu. Rozkládal rukama a konverzoval květnatou maďarštinou, jako kdyby to byla jeho rodná řeč.

Marek ucítil, jak se ho někdo dotkl. Otočil se a uviděl usměvavou snědou tvář té Maďarky. Podávala mu trochu kouřícího čaje v umělohmotném vršku z termosky. „Kérem… Pažálusta…,“ řekla s úsměvem.

„Co? Jo, aha. Děk…, totiž spasíbo,“ odpověděl, když za strašlivým maďarským přízvukem dešifroval ruštinu. Podíval se na Roba: „Prosím tě, jak se řekne maďarsky děkuji?“

„Köszönöm…“

„Köszönöm,“ zopakoval Marek, ale musel to říct dvakrát, než mu Maďarka porozuměla, i on měl příšernou výslovnost. Aby zahnal rozpaky, přiložil šálek k ústům a napil se. Bylo to s nějakým alkoholem, nebyl to rum, ale bylo to dobré. Příjemně to hřálo v žaludku.

Robo mezitím tlumeně hovořil s nejstarším z mužů. Tvářil se vážně, takže Marek z toho usuzoval, že Maďaři pohřešované nikde nepotkali.

Bylo to tak. Když se maďarští turisté asi po deseti minutách rozloučili a odjeli směrem k Velké louce, Robo se za nimi chvíli díval a potom se obrátil k Markovi. „Prišli sem po červenej značke zo Studne. Ten ich šéf vravel, že si museli stopu namrznutým snehom prešľapávať sami, že pred nimi tadiaľ určite nikto nešiel. To znamená, že musíme na Voháň. Ako sa cítiš?“

„Copak já, já jsem v pohodě,“ mávl Marek rukou, „ale vy, totiž ty,“ přeřekl se, „ty jsi nespal celou noc.“ Skromně zamlčel fakt, že ani on toho dneska v noci moc nenaspal.

„O mňa sa neboj," odmítl Robo jeho starosti. „Ja vydržím ako kôň. Odpočinok si vyberiem, keď tí dvaja budú naspäť na chate.“

„Myslíš, že je najdeme? Je to jako hledat jehlu v kupce sena.“

Robo se zamračil. „Neprestanem, kým nebudem mať istotu, že sú niekde v teple. Nikdy by som si neodpustil, keby sa im malo niečo stať.“

„Nemůžeš přece za to. Jsou dospělí a mají svůj rozum,“ namítl Marek, když si vzpomněl, že ani on neposlouchal dobře míněné rady a řídil se, ke své škodě, svou vlastní hlavou.

„Dospelí možno sú, ale rozumní teda nie. Poznáš to…,“ odpověděl Robo a významně se na Marka podíval. Ten narážku pochopil a začervenal se. Robo se zasmál. „Priamo za to možno nemôžem,“ zvážněl zase, „ale mohol som ich včera popoludní odhovoriť. A mohol som im aj omnoho viac rozprávať o nebezpečenstvách, ktoré im tu hrozia. Mysli si, čo chceš, Marek, ale mohol som urobiť oveľa viac. A preto sa za nich cítim teraz zodpovedný. Pri predstave, že by som mal zabaliť veci, ktoré po nich zostali na chate, a poslať to k nim domov so slovami: ‚Milá mamička, vaša dcérka na dovolenke zmrzla, pretože som ju nedokázal ustrážiť, ale tu máte aspoň jej ruksačik‘, to ti poviem, že to by som si šiel radšej ľahnúť niekam do záveja ja sám,“ zamračil se.

„Chápu. Půjdeme dál a najdeme je. Uvidíš, budou v pořádku. Ale něco mi ještě řekni.“

„Čo?“

„Kde ses naučil tak dobře maďarsky?“

Robo se zasmál. „Keď tak na teba hovorí polovička tvojej rodiny vrátane tvojej manželky, tak to zase nie je až taká veda.“

„Tvoje paní je Maďarka?“

„Bola. Už nežije. Rakovina. V apríli to bude päť rokov,“ řekl Robo mírně a do očí mu zabloudila vzpomínka.

 

X

 

Směrem na Voháň pokračovala běžkařská stopa, po které sem přišli. Protože to byly jediné stopy po lyžích v širokém okolí, nepočítaje v to čerstvé stopy čtyř Maďarů, vklouzli do vyjetých kolejí a pokračovali tím směrem dál.

Svižným tempem ujeli asi kilometr a půl, když jim cestu znovu přeťala řádka koňských stop. Tentokrát ale v opačném směru. A tentokrát je doprovázely velké krvavé skvrny. Čerstvé krvavé skvrny.

Strážci nad nimi zůstali zamyšleně stát. Rozhlédli se kolem sebe, ale až na ty stopy se všechno zdálo být v tom nejlepším pořádku.

Bylo pětadvacátého ledna a zvlněná okolní krajina prožívala hlubokou zimu. Bílou, mrazivou a jiskřivou. Romantickou.

A všechno by bylo fajn, nebýt těch dvou ztracenců a těch krvavých koňských stop.

„Robo, jestli si ještě pořád myslíš, že to je nějakej kluk z hřebčína na projížďce, tak bysme se tam asi měli jít podívat,“ díval se Marek směrem k lesu, v němž se stopy ztrácely. „Já tomu tak nerozumím, ale můj názor je, že potřebuje pomoc.“

Robo cosi zavrčel a poškrábal se zamyšleně na hlavě. „Je to situácia na hovno,“ oznámil po chvíli Markovi. „Máme úlohu, ktorú musíme splniť, pretože tam ide bezpochyby o životy dvoch ľudí. A k tomu teraz toto. Kurva, keby som aspoň vedel, či to bol len nejaký zatúlaný kôň, alebo či na tom koni aj niekto sedel,“ škrábal se zase zuřivě na hlavě.

„Ze stop se to poznat nedá?“

„Ťažko. Možno keby išli dva kone vedľa seba. Vieš, akože jeden s jazdcom a druhý sólo, tak by sa dala porovnať hĺbka stôp. Ale nie, to je asi blbosť. Kľudne by to mohol byť žrebec s kobylou. Nebo hucul s norikom. Tí tiež majú každý inú váhu. Nie. Ja to nerozpoznám,“ přiznal zdráhavě.

„Tak se tady rozdělíme,“ navrhl Marek. „Ty půjdeš dál po cestě a budeš hledat ty dva a já se podívám po tom koňovi.“

„Asi áno,“ neochotně souhlasil Robo. „Asi to bude to najrozumnejšie. Ale nie, sakra, koledujeme si o nejaký ďaľší problém,“ váhal. „Mali by sme sa držať pohromade. Vieš, obaja sa tam zájsť pozrieť a potom obaja pokračovať ďalej.“

„A co když nás ta stopa zavede někam hlouběji a zdržíme se hodinu, dvě, tři?“ namítl praktický Marek. „Za chvíli bude poledne a za další čtyři hodiny se začneš stmívat. Nebo nám ti dva projdou po cestě, zatímco my budeme někde mezi stromy.“

„Na tom niečo bude,“ vzhlédl Robo k Markovi. „Tak teda dobre,“ rozhodl se konečně. „Ale urobíme to takto. Ja pôjdem stále tu po tejto ceste. Ak by som z nej niekde z nejakého dôvodu musel odbočiť, vyrobím tam z vetiev alebo niečoho takého neprehliadnuteľné znamenie. Ty preveríš tie konské stopy. Ak to bude len zabehnutý kôň bez jazdca alebo ak sa ti bude zdať, že zabehol niekam príliš ďaleko, vykašleš sa naňho a pôjdeš za mnou. Buď sa stretneme niekde na ceste alebo sa zídeme… Sakra, kde sa zídeme?“ přemýšlel. „Vieš, čomu sa hovorí ranč na Voháni?“ zeptal se.

„Té chatě s velikou ohradou pod kopcem, pár kilometrů odsud? Je tam fungl nová kadibudka.“

Robo se trochu usmál. „Hej. To je ono, tú sme urobili vlani v lete. Tak tam. Ak sa stratíme sami sebe navzájom, zídeme sa tam. V tej chajde. Nezamyká sa, nie je tam nič, čo by sa dalo ukradnúť. Ale dá sa tam zakúriť a prespať. Ale stráž si čas. Ak ťa chytí tma, tak sa vykašli na Voháň aj na mňa, a vráť sa rovno na chatu pod hradom. Pamätáš si predsa, čo povedal Štefan.“

„Jo, pamatuju. A ty?“

„Samozrejme. Já urobím to isté,“ odpověděl Robo stejně nepřesvědčivě jako Marek před chvílí, a vyrazil dál po cestě. Ujel asi deset metrů, když se zastavil a otočil se.

„Haló, Marek!“ zavolal. „Ešte niečo som ti zabudol povedať!“

„A co?“

„Že Andrea ťa má tiež rada!“

„Jak to víš?“

„To sa pozná!“ zasmál se chatař spokojeně.

 

X

 

Zamyšlený, ale potěšený Marek se za ním chvíli díval. Čekal, jestli se třeba ještě jednou neotočí a ještě něco podobně hezkého nedodá. Nestalo se. Robo se pravidelným tempem propracovával dál po cestě.

Marek se proto vrátil ke koňským stopám a vydal se po nich. Vedly ho hustým smíšeným lesem, rovnou mezi nevysoké kopečky.

Kůň se pohyboval zmateně a naprosto nepředvídatelně; kličkoval, běžel hned vlevo, hned zase vpravo. Narážel do větví, shazoval z nich sníh, klopýtal o zasněžené pařezy.

A všude, kam vkročil, zanechával za sebou ty stále četnější a rozlehlejší krvavé skvrny.

Marek postupoval podle těch rudých stop asi dvacet nebo pětadvacet minut bez zastavení, když najednou odkudsi před sebou zaslechl slabé koňské zaržání. Zabral větší silou a zrychlil. Veden hlasem koně, který teď vycházel ze stále stejného místa, dojel až na okraj malé doliny.

Odpíchl se, podřepl a rozjel se s hůlkami v podpaždí z krátkého, ale příkrého srázu do nevelké terénní prohlubně. Svalnatý, sytě hnědý hřebec s dlouhou hřívou spletenou do copánků, ležel na levém boku, trhal v křečích nohama a s největší pravděpodobností umíral. Měl ošklivě poraněnou pravou přední nohu, pravděpodobně zlomenou, od bolesti šílený výraz v černých očích a větší množství hlubokých a značně krvácejících ran po celém těle.

Markovi nepřipadalo, že by ty rány byly způsobeny medvědem nebo vlky. To by asi vypadaly jinak. Spíš z toho měl pocit, že kůň odněkud spadl. Ale jistotu neměl. Ještě nikdy koně strženého velkou šelmou neviděl.

Opatrně zvíře obcházel a prohlížel si jeho rány. Žádná z nich se mu nezdála natolik hrozná, aby na ni kůň musel umřít. Ale přesto se tak dělo. Asi ztratil příliš mnoho krve, usoudil Marek, a zaplavila ho vlna soucitu.

Hřebec umíral, ale nevzdával se. Viděl před sebou cizího člověka a snažil se před ním utéct. Trhal hlavou, až mu od tlamy odletovaly chuchvalce bílé pěny, a pokoušel se, kdoví pokolikáté již, zvednout na všechny čtyři. Zlomená noha se však pod ním pokaždé podlomila a vyčerpaný kůň s bolestným zařehtáním znovu a znovu padal zpět do zakrváceného sněhu. Nakonec natáhl krk a už jen docela tiše ržál. Znělo to jako dětský pláč.

Těžce dojatému Markovi vhrkly do očí slzy. Hrozně rád by tomu trpícímu zvířeti nějak pomohl od bolesti, ale nevěděl jak. Ani ukončit jeho trápení neuměl. Nevěděl jak a neměl ani čím. Jeho jedinou zbraní byl malý kapesní nůž.

Ke své hrůze si navíc uvědomil, že to krásné zvíře zná. Byl to Trtkoš, jeden z chovných hřebců na Velké louce. A jediný kůň na celé planině, kterého znal jménem, nebo spíše přezdívkou, jeho pravé jméno bylo jiné, ale Trtkoš mu říkali všichni. Jeho jezdec, Vlado řečený Kraken, byl jedním z těch, kteří mu na podzim přispěchali na pomoc, když se sám ocitl v úzkých.

Celá situace tak dostala pro Marka úplně nový rozměr. Protože, měl-li ten kůň dnes jezdce, musel to být právě Kraken. Nikdo jiný se na tohoto divokého a nepoddajného zlomyslného hřebce posadit neodvážil.

Na okamžik Marka napadlo, že Trtkoš třeba svého pána dnes neměl, že v něm zvítězila jeho toulavá povaha a zaběhl se sem z Velké louky sám. Prostě přeskočil ohradu a vyrazil si na výlet. Občas se to stávalo. Zapudil však tu myšlenku od sebe; nemělo smysl si něco takového nalhávat. Kůň byl plně osedlaný, u sedla visely dvě něčím nadité kožené brašny.

Marek sténající a frkající zvíře velkým obloukem obešel a snažil se přitom najít nějaké stopy nebo jakékoliv jiné známky po jezdcově přítomnosti. Neúspěšně. Do dolinky vedly stopy jediné, a to Trtkošovy. Pokud byl v lese se svým pánem, oddělili se od sebe už někdy dřív.

Nezkušený záchranář přemýšlel, co dělat. Bylo mu jasné, že se musí pokusit najít toho svérázného a většinou lehce opilého kovboje. A slíbil si, že pokud ho najde brzy, určitě se pokusí přivolat pomoc i pro zraněného koně. Mnoho šancí na přežití nešťastnému Trtkošovi ale nedával. Vzduchem se šířící nasládlý pach krve byl příliš dráždivý, než aby jej dříve než záchranáři neobjevili vlci.

Ještě s jedním nápadem Marek zápasil. A podlehl.

Sice se sám před sebou styděl, protože si připadal si jako paparazzo profitující z tragédie jiného, ale přesto vylovil z batohu svoji nově pořízenou Minoltu a pořídil několik snímků umírajícího velkého hnědáka. Nepochyboval, že se najde bulvár, který od něj fotky tohoto druhu odkoupí. A on peníze potřeboval. Zase fotoaparát ukryl, a i když jen velice nerad, ponechal koně lesu napospas.

Zpět se vracel úplně stejnou cestou. Přestože ho to hodně zdržovalo a stálo ho to další půl hodiny drahocenného času, objel znovu všechny ty kličky, které v panice prchající poraněný kůň udělal. Pořád tady totiž zůstávala možnost, byť jen nepatrná, že Kraken z koně spadl někde tady a Marek si toho při první chvatné cestě prostě nevšiml.

Bylo to ale zbytečné.

Po Krakenovi nebyla ani stopa.

A to doslova…

 

X

 

Poznámky pod čarou

Rimavská Sobota - okresní město v jižní části Banskobystrického kraje. Leží v údolí řeky Rimavy, obklopené CKHO Cerová vrchovina a NP Muránska planina. Cca 24 tisíc obyvatel, silná maďarská menšina (cca 35%).

Javorinka - polesí a hřeben mezi žlutou a modrou turistikou značkou severovýchodně od Velké louky. Nejvyšší bod 1022,3 m n. m.

Havranie - oblast u zelené turistické značky mezi Šindliarkou a Studňou, louka s lesnickou chatou. Severovýchodně od ní je Havrania dolina, která ústí pod Muránskou planinou nedaleko Zlatna.

Studňa (1170 m n. m.) - srdce Muránské planiny, důležité rozcestí turistických cest. Nevysychající studánka s výbornou vodou, dvě lovecké chaty, vypálená a posléze rekonstruovaná hájovna.

Maretkino - oblast při červené turistické značce z Velké louky na Studňu. Dvě lovecké chaty, nedaleko vyhlídkové místo Poludnica.

Voháň (také Vahan) - mimo turistické cesty. Jedna z lokalit, kde se v létě pasou koně z hřebčína na Velké louce.