11. část

(pokračování)

 

V pátek kolem poledne se Andrea přitočila k Markovi, umývajícímu v bufetu nádobí. „Čo by si povedal na malý výlet s prekvapením?“ zeptala se a oči se jí šibalsky usmívaly.

„Miluju výlety s překvapením. Kdy a kam by to bylo?“ zeptal se zvědavě, zatímco skládal na odkapový tác umyté sklo.

„Teraz hneď. A do Bystrice alebo do Zvolena alebo do Popradu. Sakra, veď to je predsa jedno kam. Niekam do civilizácie. Preč odtiaľto. Ďaleko. Mám chuť tancovať a dala by som si dobré víno. A okrem toho budú za pár dní Vianoce. Tak som si povedala, že by sme ich mohli spolu trošku osláviť vopred, keď na ne nemôžeš zostať tu. Pozývam ťa. Čo ty na to?“ překypovala Andrea elánem.

Marek si utřel ruce do zástěry a položil jí je na ramena. Přitáhl ji k sobě a podíval se jí zkoumavě do planoucích očí. Tenhle pohled ještě neznal.

„Barborka pojede s námi?“ zeptal se s úsměvem.

Andrea přimhouřila víčka. „Niee,“ protáhla. „Barča bude až do zajtra u jednej kamarátky. Myslela som si, že by ti nevadilo, keby sme tentoraz išli niekam sami dvaja. Aj tak ťa má väčšinu času pre seba,“ řekla trochu žárlivě. „Tento výlet je len pre dospelákov,“ dodala a hryzla ho do zápěstí. Vysmekla se mu a utekla se smíchem do přední části podniku.

„Páni, dopiť, dojesť, dofajčiť, zaplatiť, vypadnúť! Počujete? Končíme! Dnes zatvárame už napoludnie!“ slyšel Marek její zvonivé volání i nespokojené reptání dvou nebo tří štamgastů.

„Mareček, mňa to tu už nebaví, ja už to tu nevydržím,“ zašeptala mu Andrea do ucha během ploužáku. Měla horký dech a rozostřené oči. Spustila ruku dolů a stiskla mu přes kalhoty napůl ztopořený penis. „Poď, pôjdeme už do hotela,“ sykla netrpělivě, popadla ho za ruku a táhla ho skrze tančící páry ke dveřím diskotéky. Se smíchem přeběhli přes park na Námestie slobody, dovolili portýrovi, aby jim přidržel prosklené dveře, na recepci si vyzvedli klíče od pokoje 712 a výtahem se vyvezli do sedmého patra tříhvězdičkového banskobystrického hotelu Lux, kde měli zaplacené apartmá.

„Zaves to na kľučku a príď za mnou,“ vrazila Andrea Markovi do ruky cedulku „Nevyrušovať“, skopla střevíce a zamířila rovnou do koupelny. Marek tabulku nainstaloval, zamknul a nechal klíč pro jistotu zastrčený v zámku. Nestál o překvapení. Zaklepal na pootevřené dveře koupelny, a když mu nikdo neodpověděl, usmál se a vešel dovnitř.

Jeho přítelkyně stála uprostřed nevelké místnosti. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí v hustých hnědých vlnách na nahá ramena, rytmicky se zvedající zrychleným dechem.

Elegantní černé prádlo se válelo na zemi a dívka sama byla zabalená jen do velké bílé osušky. Ruce měla volně svěšené podél boků, bradu vyzývavě zvednutou a oči přivřené. Čekala. Zdánlivě uvolněně, ale drobné, vůlí nekontrolované pohyby prstů prozrazovaly její napětí a nervozitu.

Markovi se zrychlil tep a rozbušilo se mu divoce srdce. Přistoupil blíž a vzal dívčinu tvář do obou dlaní. Přitiskl své rty k jejím a dlouze ji políbil. Cítil, jak dívka pootevřela ústa a pronikl jazykem dovnitř. Oplatila mu to.

Odhrnul vlasy z ramen a políbil ji do důlků klíčních kostí a potom na hrdlo, na šíji a na uši. Sevřel jemnými chloupky porostlý ušní lalůček mezi rty a pomazlil se s ním. Andrea dlouze zasténala a odstrčila ho od sebe. Prudce dýchala a oči jí žhnuly jako při horečce. Sáhla si mezi ňadra a uvolnila cíp osušky. Zavrtěla boky a nechala ji sklouznout na zem. Zůstala před Markem stát oblečená pouze do zlatého řetízku na pravém kotníku…

Marek těžce polknul a začal si chvatně rozepínat opasek, ale Andrea ho zarazila. „Počkaj, ja sama,“ zašeptala a špičkou růžového jazyka si přejela přes přední zuby.

„Kto ide prvý pod sprchu?“ zeptala se, když byli oba dva nazí.

„Co takhle oba zároveň?“

 

X

 

Umytí a trošičku ukojení po prvním živočišném milování pod tekoucí horkou vodou, odešli ruku v ruce do velkoryse vybavené prostorné ložnice. Vévodila jí široká manželská postel. Peřiny byly ustlané a čerstvě vyprané povlečení, ještě vonící aviváží, bylo příjemně chladné a studilo na rozehřáté pokožce.

„Ľahni si, prídem hneď,“ řekla Andrea a přistoupila k hifi věži stojící v rohu na malém stolku. Do přehrávače vložila stříbrný kotouč cédéčka, které vytáhla ze své kabelky. Pohybovala se přitom naprosto uvolněně a přirozeně, bez sebemenších známek jakéhokoliv studu. Bylo vidět, že je na nahotu zvyklá.

Hudba začala hrát a vzduch před dvěma velkými reprobednami lehce zavibroval dravou živočišností písničky „Move over“ Janis Joplin. „To je moja najmilšia,“ zašeptala Andrea a oči se jí už zase mlsně leskly. Přistoupila k posteli, strhla z Marka pokrývku a odhodila ji na zem. „Tú dnes potrebovať nebudeš. Postarám sa, aby ti nebola zima,“ řekla chraptivě a vlezla si za ním.

Své slovo splnila do puntíku, na to, aby mu začala být zima, Marek skutečně neměl čas. Dívčino rozpálené nahé tělo se k němu divoce přivinulo, obalilo ho, vstřebalo a absorbovalo do sebe, její končetiny se kolem něj hladově ovinuly jako chapadla chobotnice, žár planoucího těla mu pronikl pokožkou, ožehl mu útroby a spálil na prach jeho prudce bušící srdce, voňavé vlasy ho pokryly a zasypaly, a jako písečné duny ve větru se posouvaly po jeho těle, jak věrně následovaly pátrající dychtivá ústa zanechávající za sebou mokrou stopu.

Ocitl se v samém středu Malströmu, byl ulapen okem hurikánu a byl jím unášen zběsilou rychlostí kamsi pryč.

Andrea se ho zmocnila s tak nečekanou vášní a dravostí, že ani nestačil sledovat, co se to s ním všechno děje, a než se vzpamatoval, povlečení už dávno nebylo čisté a studené a původně veliká postel jim teď najednou byla nádherně malá…

„Cítíš to tiež?“ zašeptala Andrea o hodně později. Ležela na Markově zpocené hrudi a neodvažovala se pohnout, aby z ní jeho penis nevyklouzl ven. Horce mokrou vagínou jí ještě stále projížděly krátké křečovité stahy doznívajícího orgasmu a chtěla, aby z toho také něco měl.

„Cítím,“ odpověděl rovněž šeptem. „To bylo… neuvěřitelný. Nikdy jsem nic takovýho nezažil,“ přiznal.

Pousmála se. „Vieš, čo je to orgazmus?“ zeptala se.

Marek zrudl a odvrátil oči. „Orgasmus je vyvrcholení sexuálních pochodů následované uvolněním pohlavního napětí,“ odpověděl jí trochu škrobeně slovy nějaké středoškolské učebnice.

Andrea se rozesmála a sklouzla na postel vedle něho. Přitulila se k němu a pohladila ho po tváři. „Ty môj hlupáčik, ty sa hanbíš? Prečo?“ zeptala se ho soucitně, objala ho, ale otřásala se přitom smíchy.

„Protože se o těchto věcech neumím moc bavit. A protože se mně posmíváš,“ odpověděl Marek trochu dotčeně.

„Ale ja sa ti predsa nevysmievam,“ řekla Andrea chlácholivě a přestala se smát. „Mrzelo by ma, ak by si to tak chápal. Mňa iba rozosmialo, ako si mi tu citoval nejaký lexikón. Ty vážne nevieš, čo je to orgazmus?“

„Jasně, že vím. Ale neumím to líp popsat.“

„To je predsa vtedy, keď sa ti roztrasú kolená a srdce máš až v hrdle a krv ti búši do spánkov a telom ti striedavo prechádza mráz a horúčava a ty vieš, že keby to bolo len o trošilinku silnejšie, tak od tej rozkoše umrieš. To je orgazmus, ty moja hanblivka. A to je to, čo sme pred chvíľkou spoločne prežili. Ďakujem ti za to. Bol to ten najkrajší darček k Vianociam, aký som si len mohla želať.“

„Jsi strašně zvláštní,“ řekl Marek, podsunul jí paži pod hlavu a přitáhl ji těsně k sobě. „Nepotkal jsem nikdy nikoho takového.“

Andrea na to chvíli nic neříkala, ale bylo vidět, že o něčem uvažuje. „A čo Monika?“ zeptala se potom a zvedla se na lokti, aby mu viděla do obličeje. Nesmála se a v očích měla zkoumavý výraz.

„Opravdu se o ní chceš bavit? Právě teď?“ užasl Marek.

„Ak ti to nevadí…“

„Spíš bych čekal, že to bude vadit tobě. Kdysi mi kdosi radil, abych se s žádnou holkou nebavil o svých bejvalkách. Že je to cesta do pekla.“

„Sám si povedal, že som zvláštna. A na peklo ja neverím. Odpovedz mi, prosím, ako si na tom s Monikou? Práve teraz…“

„Nijak. Je to minulost. Zhruba od toho října.“

„To zase nie je až tak dlho. Pre teba to možno je minulosť. Ale je to minulosť aj pre ňu?“

„Andreo, proč se o ní, proboha, chceš bavit právě teď? V posteli? Po tak nádherném milování?“

„Pretože chcem vedieť, či sme sa spolu milovali prvýkrát alebo prvý a poslednýkrát.“

„Uff,“ hekl Marek. „Ty teda dovedeš přitlačit na pilu,“ řekl a chvilku přemýšlel. „Dobře, bavme se teda o Monice, ale mám jednu podmínku.“

„Akú?“ zeptala se dívka ostražitě.

„Můžeš se mě teď zeptat, na co chceš, a já ti odpovím podle pravdy. Ale víckrát už se o ní bavit nebudeme. Souhlasíš?“

„To je fér,“ uznala.

„Potkali jsme se náhodou, v prosinci devadesát pět. Na druhém konci Čech, na Šumavě. Byl jsem tam pracovně, fotil jsem na objednávku sadu pohlednic. Monča byla tehdy ve čtvrťáku na matematicko - fyzikální fakultě. Byla tam s kamarádkou na lyžích. Jednou odpoledne jsme se potkali u jedné studánky, a protože byla zamrzlá a voda sotva tekla, měli jsme dost času si říct, že jsme oba z Brna a že by se nám možná líbilo zajít si někdy spolu třeba do kina. Týden na to jsme to vyzkoušeli, a protože se nám to líbilo, zkoušeli jsme to dál a i jinak než jenom návštěvami kina.“

„Určite je pekná a múdra…“

„To ty jsi ovšem taky,“ opáčil Marek okamžitě.

„Ja ale nemám vysokú školu. Vlastne som neskončila ani strednú.“

„Vzdělání neznamená patent na rozum. Jsem toho dokladem,“ zasmál se. „Monika byla chytrá. Až moc. Měla ráda ten svůj obor, matematiku a fyziku, ale mně to nic neříká. Nedokázal jsem se s ní o tom bavit. Nerozumím tomu, nebaví mě to.“

„To ale predsa nie je niečo, kvôli čomu by sa ľudia mali rozchádzať. Hovoriť sa dá o mnohých iných veciach,“ namítla věcně.

„To jistě ano. A taky to není jediná věc. Ale je to jedna z věcí, kvůli kterým to člověk může udělat.“

„Čo sa ešte k tomu musí pridať?“

„Třeba to, že ti někdo neustále všechno vyčítá. I věci sto let staré a stokrát proprané. Že se pořád vrací k uzavřeným záležitostem. Já to tak neumím. Nepohodli jsme se o něčem, no prosím. Stává se to i v těch nejlepších rodinách. Vyříkáme si to a šmytec. Proč se k tomu pořád vracet a otloukat si to o hlavu při každé další příležitosti. Ne. Nenávidím to.“

„Možno nie som lepšia.“

„Nestraš…“

„Čo ty o mne vieš…“

„Nic. Ale vím, že je mi s tebou hezky.“

„Nebolo dosť času, aby sme sa spoznali.“

„Ne. Ale máme ho dost před sebou, když budeme chtít.“

„S Monikou ti určite bolo tiež dobre,“ vrátila Andrea hovor na správnou kolej.

„To ano,“ povzdechl si Marek a vyčítavě se na ni podíval. „Myslel jsem si, že je to ono. Přes všechny problémy jsem si myslel, že je ta pravá.“

„A nie je?“

„Já nejsem ten pravý pro ni. Ona se rozešla se mnou.“

„Takže sem za mnou si prišiel hľadať útechu? Dokázať sebe aj Monike, že môžeš mať babu, kedykoľvek si spomenieš?“ řekla útočně.

„Tak to přece není,“ bránil se Marek, zaskočený její náhlou agresivitou.

„A ako to teda je?“

„Je to složitější.“

„Vysvetli mi to. Pokúsim sa to pochopiť.“

„Skřípalo to mezi námi už delší dobu. Snažil jsem se na to nemyslet. Ten náš podzimní pobyt měl být takový usmiřovací, chytli jsme se totiž krátce předtím. Napřed to vypadalo, že se nám to podaří. Bavili jsme se spolu úplně normálně, milovali jsme se. Na chatě, dokonce i cestou v autobuse. Ale ten večer před tím, než se mi to stalo, jsme se zase strašně pohádali.“

„Prečo?“

„Kvůli kravině. Jako vždycky. Ale nechci o tom mluvit. Není to důležité.“

„Dobre.“

„Ráno jsem se sbalil a vypravil se na Lopušnou. Dál už to znáš, tehdy jsem se u tebe zastavil. A nabídla jsi mi srovnání, které mi do té doby chybělo. Pochopil jsem, že Monča není jediná na světě. Že by mi dobře mohlo být i s někým úplně jiným,“ úkosem se na Andreu podíval. Vypadala zamyšleně.

„Monika tehdy ráno odjela domů. Nevěděl jsem to. A mě poslali z revúcké nemocnice do nemocnice brněnské. Od té doby jsem ji neviděl. Když jsem se vrátil domů, našel jsem tam věci, které jsem měl u Moniky a lístek, ať jí už nikdy nechodím na oči. Zavolal jsem jí. Nebavila se se mnou. Akceptoval jsem to. I kvůli tobě. A abych pravdu řekl, tak jsem to její přání přijal s úlevou.“

„Ľudské osudy…,“ zašeptala Andrea.

„Ještě si myslíš, že si tady něco dokazuju?“

„Nie. Nemyslím. Prepáč mi to, prosím.“

„To nic. Ještě něco tě zajímá? Ať to máme z krku.“

„Zaujíma ma toho ešte strašne veľa, Mareček. Ale Monika už nie. Dohodnime sa, že odteraz už o nej nepadne ani slovo. Platí? Nenávidím, keď mi môj priateľ rozpráva o svojich bývalých,“ řekla s potutelným úsměvem.

„A co ty? Ty nemáš nic, co bys mi chtěla říct?“ zeptal se Marek.

Andrea se hryzla do rtu a zvážněla. „Mám. Mám toho strašne veľa. Ale ešte na to nie som pripravená. Poviem ti o sebe všetko, buď ale trpezlivý. Neuháňaj ma, prosím.“

„Dobře, počkám. Ale co teda budeme dělat, když si nebudeme povídat?" otočil se Marek na bok a podepřel si hlavu, aby na Andreu dobře viděl.

„Niečo ma napadlo,“ zašeptala Andrea a zasvítily jí oči. „Čo tak zahrať si nejakú peknú společenskú hru?“

„Společenskou hru? Třeba jako ‚Člověče, nezlob se‘?“ podivil se Marek.

„Podobnú. Táto sa volá ‚Vadí, nevadí‘.“

„A jak se to hraje?“

„Je to strašne jednoduché. Dávaj pozor. Vadí?“ zeptala se a sevřela v dlani jeho varlata.

Marek ztuhl, ale potom se rozesmál. „Nevadí,“ řekl.

„No vidíš, že to vieš. Teraz ty.“

„Aha. Myslím, že jsem pravidla pochopil. Když tak mě opravuj. Tak co třeba tohle?“ řekl, přesunul se v lůžku, roztáhl jí nohy od sebe a ponořil hlavu do jejího teplého klína. „Vadí?“

„Nevadí,“ zašeptala. „Učíš sa rýchlo,“ dodala a přitiskla si ho k sobě.

 

X

 

V sobotu kolem čtvrté odpoledne seděli uvnitř zamčeného bufetu na jedné z lavic a čekali, až přijede autobus do Muráně. Nebylo jim příliš do řeči. A nebylo to jen proto, že byli po včerejšku oba velmi unavení a velmi nevyspalí.

„Nechce se mi odsud,“ povzdechl si těžce Marek. „Vůbec se mi odsud nechce.“

Andrea si ho změřila zkoumavým pohledem. „Tak nikam neodchádzaj,“ řekla a pořád se na něj tak dívala.

„Musím to dát s Robem do pořádku,“ odpověděl Marek. „Vždyť víš.“

„Viem. A potom?“

„Potom musím jet do Brna.“

„Musíš?“

„Musím…“

„No, keď musíš…,“ řekla Andrea a konec věty zůstal opět viset ve vzduchu.

„Musím zase chvíli pracovat, dodělat nějaké rozdělané zakázky,“ řekl Marek nepřesvědčivě.

„Tu je práce dosť aj pre teba,“ namítla Andrea a ukázala rukou kolem sebe. Její logika byla neúprosná.

Marek se jí podíval do unavených očí a uviděl tam stín podezření.

„Netrap mě, Andrejko, opravdu bych raději zůstal tady. Na mou duši. Na psí uši. Čestný pionýrský. Ať jsem zatra,“ snažil se, ale Andrea se ani neusmála.

„Skutečně si tam musím ledacos zařídit,“ vysvětloval. „Ztratil jsem se na týden úplně pryč a nikdo o mně nic neví. Ještě pořád tam bydlím a pracuju. Jak víš, jsem na volné noze, nemám stálý příjem, a když už seženu nějakou zakázku, nemůžu si dovolit ji nedokončit, umřel bych hlady. I tak je to velmi často z ruky do huby. Zvlášť teď, když jsem byl tak dlouho nemocný,“ dodal tiše.

Andrea se na něho stále dívala tím ostražitým pohledem.

„Vrátiš sa ešte niekedy sem k nám?“ zeptala se. Chtěla, aby to vyznělo lhostejně, ale hlasem jí přes veškerou snahu zazněla nejistota a obava.

„Samozřejmě, že se sem vrátím,“ řekl udiveně a podíval se jí přímo do očí. „Určitě se sem vrátím. Mám tady přece hned dvě nádherný a skvělý ženský,“ usmál se na ni. „Jen blázen by se sem nevrátil,“ řekl tiše.

Se znatelnou úlevou ho objala kolem krku.

„Ak sa nevrátiš, prídem si po teba a zabijem ťa,“ zašeptala mu do ucha.

Marek se sice zasmál, ale v hloubi duše věřil, že by toho byla klidně schopná. Už kvůli malé Barborce. Poznal v noci její divokost na vlastní kůži.

„Vieš, Marek, Barča veľmi trpí tým, že nemá otca. Všetky jej kamarátky rozprávajú o tom, čo všetko robia so svojimi rodičmi, len ona má už od necelých troch rokov iba mamu. Veď si to počul sám. A tak mi z času na čas dohadzuje rôznych chlapov, ktorí by sa jej páčili ako ockovia. Ty sa jej páčiš.“

Úkosem se na Marka podívala. „Mareček,“ její hlas teď zazněl velice vážně a velice naléhavě. „Dúfam, že dobre vieš, čo robíš. Ja som veľké dievča a niečo vydržím, ale tomu dieťaťu by si mohol veľmi ublížiť. A potom by som ťa naozaj dokázala zabiť,“ z očí jí na zlomek vteřiny vyšlehl blesk. Marek poznal, jaké je to dívat se do očí tygřice bránící svá mláďata. Zamrazilo ho v zádech.

„Môže sa stať, že časom zistíme, že to nejde. To sa stať môže. Ale ak by to mal byť len flirt, ak by si to s nami nemyslel vážne, radšej sa sem už nikdy viac nevracaj. Teraz to Barborka ešte pochopí. Ak skutočne nechceš v tom vzťahu pokračovať, nedovoľ, aby to zašlo ďalej. Ublížil by si mne, ale hlavne by si tým ublížil Barborke. Nikdy by som ti to neodpustila. Ten týždeň s tebou bol nádherný, ale ak nechceš, aby to pokračovalo, skonči to teraz. Teraz hneď.“

Dívala se na něho a čekala na jeho reakci.

Marek si neklidně poposedl a chvíli o jejích slovech uvažoval. „Myslím, že tomu rozumím,“ řekl potom docela tiše. „Ty se zkrátka bojíš.“

Zvedl ruku, aby umlčel Andrein protest. „Počkej, já ti vysvětlím, jak to cítím. Nemyslel jsem to tak, že se bojíš, že bych vám fyzicky ublížil. Ty se bojíš nového vztahu. Začínali jsme si rozumět, ale stejně se mě bojíš. Je to tak,“ řekl přesvědčeně, když uviděl Andrein nesouhlasný výraz. „Jinak bys nemluvila o tom, abych to ukončil hned teď,“ řekl a dívka sklopila zrak. Bylo v tom hodně pravdy.

„Tak to vidíš,“ řekl měkce a přitáhl si ji k sobě. „Holčičko, mě se ale nemusíš bát. Já neumím takhle hazardovat s cizími city. Když jsem se sem vypravil, nic jsem od toho nečekal. A netušil jsem, jak dobře mi tady s vámi bude. Ale teď to vím. A každý den, co jsem byl tady, jsem byl vděčnější, že jsem přijel. Zkus mi víc věřit. A neboj se mne. Nedovolil bych si zatáhnout vás dvě do nějakého krátkého dobrodružství, protože vím, že by vám to ublížilo. Že by to hlavně Barborce ublížilo. To bych nikdy neudělal. Věř mi. Prosím tě, věř mi,“ zašeptal a dlouze ji políbil.

„Víš, že vám strašně závidím?“ zeptal se po chvíli mlčení a Andrea se zatvářila nechápavě.

„Čo nám môžeš závidieť?“

„Nevíš?“

Zavrtěla hlavou, až ho její vlasy zašimraly na obličeji.

„Barborce závidím její mámu, protože jsem ještě nikdy tak báječnou ženskou nepotkal. A tobě závidím Barborku. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ale já si vždycky přál přesně takovou dceru. A ještě něco ti řeknu. Myslím, že jsem se do vás dvou beznadějně zamiloval,“ zašeptal jí do ucha.

„Myslíš, že je to láska?“ zeptala se Andrea.

„No…, ty si myslíš, že ne?“ opáčil trochu zaskočený Marek.

„Myslím, že je to chémia, na lásku je ešte príliš skoro. Ale je to krásna chémia. A ja ju cítim tiež,“ řekla s lehkým úsměvem. „A ktovie, možno z toho láska raz bude…“

Zvenku se ozval drnčivý motor přijíždějící otřískané Karosy.

„Pozdravuj ode mne Barborku,“ poprosil Marek a oblékl si bundu. „Příští týden ti zavolám, kdy bych mohl zase přijet,“ slíbil posmutnělé dívce a něžně ji na rozloučenou ještě jednou políbil. Pevně ji objal a přitiskl ji k sobě.

Pouštěl ji ze své náruče jen velice nerad.

„Marek?“

„Prosím?“

„Som šťastná,“ řekla a vystrčila ho ze dveří, aby neviděl, že je jí do breku. Vyprovodit k autobusu ho nešla, nestála o to, aby všechny sousedky probíraly zítra ráno před kostelem její slzy.

Marek si koupil jízdenku a posadil se k oknu. Zamyšleně se díval na zasněženou Rudnou s malebným panorámatem bílých hor v pozadí.

Přemýšlel o tom, že Andrea možná měla přece jen pravdu, když říkala, že svou nehodou možná víc získal, než ztratil.

 

X

 

Bylo už dost pozdě večer, když se u Andreina domku neurvale rozdrnčel zvonek. Ron na zahradě se hlasitě rozštěkal.

„Kto to je, mamička?“ zeptala se Barborka, která si malovala u kuchyňského stolu, zatímco Andrea připravovala jídlo na druhý den, překvapeně.

„Neviem,“ odpověděla Andrea zaraženě. „Počkaj tu.“

Došla ke dveřím, zajistila je řetízkem a pootevřela je.

„Marek?“ vydechla překvapeně. „Čo ty tu robíš? Myslela som si, že už budeš dávno na ceste do Brna? Počkaj, hneď ti otvorím.“

„Já taky jsem na cestě do Brna,“ odpověděl udýchaný Marek, když mu otevřela a pustila ho na zápraží. „A na zastávce na mě čeká vlak, nemůžu se zdržet.“

„Tak prečo si…“

„Protože mi Robo konečně řekl, kdo byl tím mým strážným andělem,“ skočil jí do řeči. „Děkuju, Andreo. Zachránila jsi mi život,“ řekl a divoce ji políbil na rty. „Musím běžet,“ povzdechl si nešťastně. „Děda Debnár mi na tebe dal jenom tři minuty.“ Vlepil jí ještě jednu rychlou pusu, otočil se a utíkal směrem k nádraží. „Přijedu v sobotu ráno!“ slyšela ho, jak volá přes rameno. Zamávala mu, i když to už nemohl vidět.

„Tak dedo Debnár,“ zašeptala si pro sebe Andrea. Strávil tu pár dní a už volá toho ušomraného výpravcu dedo Debnár a on kvôli nemu kľudne zdrží vlak. Chlapi sa zoznamujú tak hrozne ľahko, pomyslela si se stopou závisti.

Zůstala však stát ve dveřích, a bez ohledu na zimu, která se jí zakusovala do nahých paží, se za Markem dívala, dokud jí nezmizel z dohledu.

 

X