10. část

(pokračování)

 

Ráno byl Marek strašně nervózní.

Andrea se včera večer mezi řečí sice zmínila o tom, že by zavřela na víkend svůj podnik, aby eventuálně mohli jít všichni tři někam ven, ale dnes se o tom za celé ráno ani jediným slovíčkem nezmínila.

Asi si to přes noc rozmyslela, usoudil Marek a byl z toho moc zklamaný a nešťastný. Netroufal si však připomenout to Andree sám, ani za nic před ní nechtěl vypadat, že se jí vnucuje. Něco takového by jeho chlapská ješitnost neunesla. Měl hrozný strach, aby se neztrapnil, myslel si totiž, že se v něm Andrea asi nějak zklamala, že řekl včera večer nebo později v noci něco natolik hloupého, že ji tím od dalších sbližovacích pokusů odradil.

Nebo že jí prostě jenom nepadl do oka. I to se přece mohlo stát…

Večer to sice bylo nádherné, dlouho do noci si povídali, a ten dráždivý noční budíček ho příjemně překvapil a zdálo se mu, že by to celé mohlo být příslibem a předzvěstí něčeho ještě mnohem krásnějšího a příjemnějšího a dlouhodobějšího, ale teď ráno se nedělo nic.

Vůbec nic…

Čas nezadržitelně ubíhal, snídani už dávno snědli a trochu křečovitě udržovaný hovor začínal váznout, až se vytratil docela. Čím dál častěji se oba dívali na hodinky.

Osobní vlak do Banské Bystrice odjížděl v osm hodin a třicet šest minut.

I malá Barborka vycítila tu podivně napjatou atmosféru a byla z toho nezvykle mlčenlivá. Svojí dětskou intuicí vycítila, že si velcí potřebují něco říct a odešla si hrát do obývacího pokoje.

Velcí si sice potřebovali něco říct, ale nenacházeli k tomu ani jeden potřebnou odvahu. Najednou bylo už čtvrt na devět a Andreino oficiální pozvání stále nepřicházelo. Andrea byla zamlklá, vážná a jen se na Marka pořád tak nějak zvláštně dívala.

Marek si těžce povzdechl a začal si balit své věci. Šlo to až nepříjemně rychle; litoval teď, že si toho s sebou nepřivezl mnohem víc.

Andrea zamyšleně přihlížela. Viděla, že to balení Marek úmyslně protahuje, zdálo se jí, že to snad nedělá rád, že se mu možná nechce odjet. Byla by ráda, kdyby tady zůstal, kdyby neodjížděl, ale trochu se bála mu to nabídnout. Dobře si všimla, jak celé ráno sledoval čas, jak se každou chvíli dívá na hodinky. Myslela si, že se už nemůže dočkat příjezdu vlaku.

Asi som ho pekne vydesila tou svojou nočnou exhibíciou, pomyslela si. Bože, ja som taká blbá! Tiež som to mohla ešte pár dní vydržať, nadávala si v duchu, ktovie, čo si o mne teraz myslí.

Hrozně se před ním styděla a o to větší strach teď měla říct mu, aby tu zůstal ještě několik dalších dní. Může-li. Chce-li. Nechtěla vypadat vyzývavě, obávala se, aby to nevypadalo, že ho tady chce mít jen a jen kvůli sexu, že je ochotná vlézt do postele komukoliv, kdo právě zazvoní u dveří.

Keby sa ma na to aspoň spýtal sám a uľahčil mi to, zoufale si přála, tak rada by som s tým súhlasila. Marek ale neřekl ani slovo. Měl sklopenou hlavu a mlčky si skládal do tašky svých pár věcí.

Marek strčil do igelitky poslední kus své skrovné výbavy a zvedl oči. Podíval se smutně na Andreu. Dívka měla pohaslý pohled, včerejší jiskřičky se z očí někam vytratily. Vypadala unavená a o několik let starší.

Díval se na ni a mlčel. Nevěděl, co říct.

Tolik by si přál, aby tady mohl zůstat, ale nemohl si o to přece říct sám! Ale pokud to neudělá Andrea, bude muset za pár minut odejít na nádraží, koupit si jízdenku a nastoupit do vlaku. A odjet pryč a nejspíš se sem už nikdy víc nevrátit.

Trápilo ho to.

V rozpacích si olízl oteklý ret.

Andrea si toho všimla a přistoupila k němu blíž.

„Bolí ťa to?“ zeptala se soucitně a opatrně mu ukazovákem poraněný ret pohladila. „Je mi to veľmi ľúto,“ řekla. „Niekedy som divoká. A strašne hlúpa… Prepáč mi to, Marek. Prepáč mi to všetko, prosím ťa.“

Měla podivně rozechvělý hlas. To vůbec neodpovídalo té představě divoké, dravé a sebejisté šelmy, kterou si o ní Marek v noci udělal. Teď to byla citlivá, něžná a snadno zranitelná dívka.

Zavrtěl lehce hlavou. Chtěl něco říct, ale nemohl. Měl svíravý pocit, že se udusí nebo že v nejbližším okamžiku exploduje. Tolik emocí z něj chtělo prudce vytrysknout ven, ale něco je násilím zadržovalo uvnitř. Nedokázal ze sebe vypravit ani jedno jediné slovo.

Chytil místo toho Andreu za ruku a do toho nataženého prstu ji kousl. Potom ji políbil na drobnou dlaň. A potom dívku k sobě prudce přitáhl a stále mlčky ji pevně sevřel v náručí.

Řekni to, proboha tě prosím, řekni to, prosil v duchu Andreu a díval se přitom přes její rameno na hodiny stojící na ledničce. Jejich ručičky se pohybovaly pekelným tempem. Za chvíli musí odejít, má-li ten vlak stihnout. Měl nejvyšší čas něco říct, ale nemohl to ze sebe dostat.

„Musíš odísť?“ zašeptala u jeho ucha najednou Andrea nervózně.

„Nemusím,“ také zašeptal s náhlou nadějí v hlase.

„A zostať ešte pár dní…, tu s nami…, so mnou…, to by si nechcel?“ zeptala se Andrea ještě o poznání tišeji a nejistěji.

„Chtěl, strašně moc bych tady s vámi…, s tebou chtěl zůstat,“ vydechl úlevně Marek a ten knedlík z krku se ztratil. Rozpustil se, někam zmizel. Najednou zase mohl úplně normálně mluvit. Rozesmál se. „Andrejko, já jsem se tak strašně bál, že se mě na to nezeptáš a že snad budu muset odejít na ten blbej vlak.“

„A ja som se zase hrozne bála, že tú ponuku odmietneš a že budeš chcieť odísť,“ odpověděla Andrea ulehčeně.

„Sme my dvaja ale blázni blázniví, máme toho spoločného asi viac, než to na prvý pohľad vyzerá,“ zasmála se a zavrtěla nechápavě hlavou. Její dlouhé hnědé vlasy Marka zašimraly na tváři. „Marek, my dvaja sa spolu musíme omnoho viac rozprávať, predstav si, že by som nič nepovedala a ty by si odišiel preč. Už by sme sa zrejme nikdy v živote nevideli,“ dodala vážně a lehce ho políbila na tvář.

„Já vím. Stává se mi to, někdy mluvím, když bych měl mlčet. A jindy mlčím, když bych měl mluvit. To druhé mě potom většinou strašně mrzí…,“ odpověděl.

Andrea se od něj odtáhla a už zase s těmi zářivými jiskřičkami v očích se na něho rozpustile podívala. „Vieš, ako sa teraz tváriš?“ zeptala se.

„Jak?“

„Ako slniečko na hnoji,“ rozesmála se. „Prepáč, nehnevaj sa,“ omluvila se mu se smíchem, když uviděla, jak zaraženě ztuhl. „To sa u nás tak vraví. A teraz poď, vybalíme zase tú tvoju batožinu,“ řekla a vzala mu z ruky tu jeho bílou igelitovou tašku.

 

X

 

Za Barborčiny vydatné pomoci vyrobili ještě to ráno velkou lepenkovou ceduli s nápisem „SOM NA DOVOLENKE“ a Andrea ji hned odnesla připevnit na dveře bufetu. Marek s Barborkou osaměli při umývání nádobí od snídaně. Barborka ale byla nedůvěřivá a držela si odstup. Bez mámy se bála.

Když se Andrea za pár minut vrátila, teple se oblékli, protože venku bez přestání mrzlo, a vyrazili všichni tři na výlet. Kam, to Marek nevěděl. Mělo to být překvapení. Bylo toho v okolí hodně, co děvčata chtěla svému hostu ukázat, čím se mu tady chtěla pochlubit.

Vlastně šli čtyři, protože je doprovázel také Ron, Andrein šestiletý německý ovčák. Mohutný, silný, černý jako noc a ostrý jako segedínský guláš. Přísnou Andreu Ron na slovo poslouchal, malou Barborku bezvýhradně miloval a ochraňoval a cizího Marka toleroval, protože mu to jeho panička přikázala.

Ron sice vůbec nechápal, proč by se měl k tomu cizinci chovat s nějakou přehnanou náklonností nebo srdečností, ale protože svou paní respektoval, jednak proto, že to byla samička a těm se odmlouvat nevyplácí, ale hlavně proto, že to byla ona, kdo mu dával každý den dobré žrádlo a chodíval s ním na procházky, snažil se aspoň si toho velkého člověka příliš nevšímat.

Pokud se tedy nemotal příliš blízko kolem jeho miláčka, od kterého si nechával líbit naprosto cokoliv, ale pro který by byl ochoten bez sebemenšího zaváhání zabíjet. Vždy, když se ten cizí člověk k malé Barborce přiblížil, uváděl statný Ron všechny svoje pružné svaly do pohotovostního režimu a byl připraven při první známce ohrožení okamžitě vystartovat a vrhnout se tomu vetřelci, bez ohledu na následky, rovnou na hrdlo.

Marek měl s velkými psy dost zkušeností a vycítil to potenciální nebezpečí. Nevnucoval se Ronovi, nepokoušel se podplácet ho dobrotami, věděl, že by ho tak silný pes nikdy nepřijal, ale ani se mu nijak nevyhýbal a dával mu naopak znát své sebevědomí. Dobře věděl, že má-li s tím psem někdy v budoucnosti dobře vycházet, nesmí dovolit, aby si ho teď zařadil do kategorie slabochů.

V blízkosti Barborky se však Marek choval maximálně obezřetně, protože mu bylo jasné, že by ten psí divočák mohl na jeho nečekaný prudký pohyb zareagovat zkratovitě a doopravdy na něho zaútočit. Dělal proto, že si Rona nevšímá, ale zůstával v jeho přítomnosti v absolutním střehu.

Rona chování toho člověka mátlo. Poznal, že se mu ten cizí samec dobrovolně nepodřídí, ale překvapovalo ho, že se ani nepokouší vyvolat s ním souboj o vůdcovství v této malé smečce. Přestože z něj vyzařovala dostatečná síla a energie, aby se o to mohl přinejmenším pokusit. Byl z toho tvora zmatený, používal na jeho prostý rozum příliš složitý vzorec chování.

Útok a obrana, akce a reakce, boj a lov, nadřízenost a podřízenost, poslušnost a rozkaz, to byly pojmy, jejichž obsahu statný pes rozuměl, který svými zvířecími instinkty chápal. Ale ten člověk se choval mnohem rafinovaněji. Nebyl agresivní a neudělal nic tak přímočarého, aby na to mohl Ron jednoznačně zareagovat, a přesto pes zjišťoval, že jej ten cizinec svých chováním začal proti jeho vůli pomalu ovlivňovat.

Po třech dnech Ron ze své ostražitosti vědomě slevil. Ověřil si, že ten muž malou Barborku ani jeho velkou paničku vůbec nijak neohrožuje. Že se k nim naopak chová přátelsky a že samička i mládě jeho přátelské projevy přijímají. Ron, ač mu to zpočátku bylo trochu proti srsti, začínal k tomu samci pociťovat jistý respekt a sympatie.

Najednou se cítil tak nějak zvláštně. Kdesi z hloubi jeho paměti se nečekaně vyloupla vzpomínka na to, že když byl ještě hodně mladý pes, takové sotva odrostlé, nohaté a uštěkané štěnisko, mívala tato smečka svého vůdce. Silného lidského samce, který se k oběma samičkám choval zrovna tak hezky jako tento člověk. Ron si vzpomněl, že i on toho samce miloval a poslouchal všechny jeho příkazy.

Býval to hodný pán, přísný, ale spravedlivý. Potom jednou ráno odešel z domu a už se ke své smečce nevrátil. A od té doby, už více jak dvě zimy, musí některé povinnosti vůdce vykonávat Ron sám. Ale on, ač je psem nesmírně hrdým a mezi ostatními psy v obci pro svoji dravost a sílu velice obávaným, by měl raději zase nějakého svého pána, který by z něho všechny ty starosti opět sejmul. Chtěl by znovu nad sebou cítit pevnou ruku, po zásluze odměňující a po právu trestající, mít svého pána, kterého by bezvýhradně poslouchal a miloval a kterému by pomáhal ochraňovat proti komukoliv na světě zbytek jejich smečky.

Sledoval dál toho člověka, všímal si pozorně všeho, co dělá, registroval, jak se chová, a začínal se pomaličku vyrovnávat s jeho přítomností v domě. Bylo pohodlnější a příjemnější, nemuset se o všechno starat sám. Začínalo se mu to líbit.

A když několik dní poté, co se ten cizinec u nich objevil, byl očitým svědkem toho, jak se ho jeho milovaná Barborka sama od sebe chytila za ruku, cosi neznámého ho donutilo, aby pomalu vstal, přišel až k tomu člověku, sedl si mu vedle nohy a nechal se od něj zlehka pohladit po hlavě.

 

X

 

Malá Barborka se po počáteční opatrné a pochopitelné nedůvěře ujala role průvodkyně a nadšeně Marka zasvěcovala do všeho, co bylo pro její dětskou dušičku důležité.

A také se hodně vyptávala.

„Keď si bratranec mojej mamky, čo si potom mne? Tiež bratranec? Alebo si môj strýko?“ zamyslela se druhý nebo třetí den Markovy přítomnosti nad tím, co někde mezi sousedy zaslechla, a zvedla k němu své veliké zvědavé oči.

Marek s Andreou se po sobě rozpačitě podívali. Bylo jen otázkou času, kdy podobný dotaz padne. A jeho zodpovězení se nedalo žádným rozumným způsobem vyhnout. Ani by to nebylo příliš moudré. Barborka už byla dost velká a chytrá na to, aby si sama ledacos domyslela, a tak bylo lepší být k ní co nejupřímnější a nedávat zbytečný prostor její bujné fantazii. Vlastně mohli být rádi, že se zeptala doma a ne třeba na poště.

„No,“ zamyslel se Marek. „Já vlastně nejsem maminčin opravdický bratranec,“ řekl a neuniklo mu, jak se dětská tvářička při těch slovech poněkud zakabonila.

„Ale mamka vravela tete Olejníkovej, že si jej bratranec,“ oponovala mu Barborka tvrdohlavě. „To teda mamička nevravela tete pravdu? Prečo jej nevravela pravdu?“ nechápala její bezelstná dušička drobné nuance světa dospělých. „Mami, prečo si tete Olejníkovej nevravela pravdu?“

Andrea se na Marka rychle podívala a vložila se do rozhovoru raději sama.

„Áno, naozaj som jej to tak povedala,“ odpověděla Barborce. „Vieš, ja som nechcela, aby si teta Olejníková myslela, že u nás teraz býva úplne cudzí človek. Marek síce nie je môj naozajstný bratranec, ale je to môj veľmi dobrý kamarát. Ale to je naše spoločné tajomstvo a zatiaľ to nechceme nikomu hovoriť. Vieš čo, Barborka, ani ty to zatiaľ nikomu nehovor. Bude to od dnes aj tvoje tajomstvo, súhlasíš?“

Při slově tajemství se holčičce rozsvítily oči. Spiklenecky přikývla hlavičkou, až jí dva copánky spletené z dlouhých blonďatých vlásků poskočily na útlých ramínkách. Zatvářila se spokojeně. Nevydrželo jí to však nadlouho a už za několik okamžiků se znovu hluboce zamyslela.

„No ale ako ťa mám teraz volať, keď nie si môj naozajstný strýko, ale si len ten mamičkin kamarát? To si potom aj môj kamarát?“ zeptala se nejistě a rozpačitě si přitom tahala za krátkou sukénku.

Andree zacukaly koutky úst a oči se jí zalily něhou.

Marek se dokázal nezasmát a se vší vážností Barborce odpověděl: „Ano, jestli budeš chtít, tak budu taky tvůj kamarád. A říkat mi můžeš „ujo“ nebo „Marek“. Vyber si sama, co by se ti líbilo víc.“

„Ujo nie, tak volám skoro všetkých. Myslím, že Marek sa mi páči viac,“ rozhodla se a zvedla k Markovi své velké oči. Andrea svou dcerku pohladila po růžové tvářičce.

Ta však s Markem ještě zdaleka nebyla hotová. Ještě měla na srdíčku jeden důležitý problém.

„Máš doma tiež nejaké malé deti, ujo Marek?“ zeptala se ho po malé chvíli s bezelstnou dětskou přímočarostí. I Andrea zbystřila pozornost a nadzvedla zvědavě obočí. Toto téma ji také docela zajímalo a sama se na to Marka dosud ještě nezeptala.

„Ne, nemám doma žádné děti,“ odpověděl Marek podle pravdy a odhodlaně čekal na další všetečnou otázku. Snažil se tvářit uvolněně, ale uvnitř byl napjatý a nervózní. Věděl, že děti nemají tak nesmyslné zábrany jako dospělí a že pokud je něco zajímá, prostě se zeptají. Byl docela zvědav na další otázku, přestože mu bylo jasné, že může být hodně indiskrétní. Otázka se však prozatím nekonala, dětská hlavička se ještě zaobírala předchozí informací.

„To by si si teda mohol zobrať moju mamičku za ženu,“ konstatovala malá Barborka po chvilce usilovného přemýšlení. „Boli by sme zase celá rodina. Môj ocko totiž umrel, vieš? Už je to strašne dávno. To som bola ešte malé dieťa.“ Upřela na Marka své velké oči a čekala na jeho reakci.

Marek se ocitl v hrozných rozpacích. Andrea se mu moc líbila, z Barborky byl nadšený a cítil by se velmi poctěn mít takovou ženu a takovou dceru, ale toto bylo i na něj trochu rychlé.

Opravdu na to bylo příliš brzy. Znali se teprve krátce. Ve hře byly dosud ještě úplně všechny možnosti. Usilovně přemýšlel, jak z ožehavé situace ven. Pomohla mu však sama Andrea, která po Barborčiných posledních slovech ztuhla a zalapala po dechu.

„Barborka, čo to táraš, prosím ťa,“ řekla rychle, natáhla se, popadla dcerku a posadila si ji na klín. „To nemôžeš rozprávať, také veci. Veď Marek je tu u nás len na návšteve. Ešte sa naľaká, že ho nútime do svadby a utečie nám preč.“

Střelila po Markovi rychlým pohledem. Byla v něm omluva, ale i zvědavost.

Barborka je však nenechala vydechnout.

„No ale mami, veď je to pravda,“ bránila se tomu bezprecedentnímu omezování svých práv. „Veď ty sama si predsa vravela, že by to chcelo do domu chlapa, inak že sa z toho zblázniš?“

„Barbora!“ vykřikla Andrea vyděšeně a výhružně se zamračila. Bylo však už příliš pozdě. Barborka už to musela ze sebe dostat.

„Naozaj si to vravela, mami, ja som dobre počula, ako to vravíš, keď si bola minulý týždeň zavrená večer tak dlho v kúpeľni.“

Andrea, zrudlá až k samým kořínkům vlasů, se kousla do rtu a sklopila hlavu, aby na ni Marek neviděl. Záplava hnědých vlasů milosrdně přikryla červený obličej. Přitiskla si dcerku pevně k hrudi. Hlavně proto, aby ji umlčela.

„Barborka, čo to má znamenať? Dúfam, že nechodíš načúvať, čo robím v kúpeľni?“ zeptala se jí po chvíli s hranou přísností. „Predsa vieš, že sa také veci nerobia!“

„Nie, nechodím,“ nabrala Barborka na pláč. „Ale ja som sa tu sama hrozne bála, a tak som stála pri tých dverách a čakala na teba, kým vyjdeš von,“ potáhla malým nosíkem a drobnou pěstičkou si utřela oči. „Nehnevaj sa na mňa, mamička, prosím ťa, nehnevaj sa na mňa, ja už to viackrát neurobím,“ zaprosila tenkým hláskem.

Andree se do očí vyhouply dvě velké slzy špatného svědomí. Pevně Barborku objala a přitiskla si ji na prsa. Láskyplně ji mačkala, zasypávala její světlé vlásky mnoha polibky a do růžového ouška jí šeptala něžná slůvka útěchy. „Miláčik môj maličký, princeznička moja sladká, ty sa tu predsa nemusíš ničoho báť, veď ja som s tebou, a vonku na dvore je veľký a silný Ron a ten ťa predsa pred každým ochráni, a…“

„To ja všetko viem,“ zavzlykal nešťastně tenoulinký hlásek z jejího náručí. „Ja viem, že je Ron na dvore, ale keď ty si každý deň až do večera v práci a ja som tu úplne sama a býva mi tu smutno a bojím sa tu… Mami, prečo ja nemôžem mať svojho ocka, ako majú všetky ostatné deti?“ V jejích slovech se objevil osten hořké výčitky.

„Ale Barborka,“ zašeptala Andrea provinile. „Vieš predsa, že náš ocko umrel, keď naňho spadol strom v lese.“

„Viem, viem. Ale keby si ty naozaj chcela, mohla si sa znovu vydať. Teta Slobodníková v obchode to vravela už niekoľkokrát,“ namítla Barborka a definitivně se rozplakala. Křehká zádíčka se otřásala zoufalými usedavými vzlyky.

Andrea zvedla k Markovi mokré oči. Po hladkých tvářích jí stékaly dva potůčky slz. „Nehnevaj sa, Marek. Nehnevaj sa, prosím ťa,“ řekla. „Mrzí ma to, ani si nevieš predstaviť ako. Pri tomto si naozaj nemal byť. To nie je tvoj problém.“

Marek se na ni podíval, ve velkých rozpacích vstal ze židle a klekl si vedle těch dvou děvčat na koberec. Vytáhl z kapsy čistý kapesník a střídavě jim z tváří utíral nově se objevující slzy. A u toho mluvil a mluvil, až jim oběma ten pláč rozmluvil. Bylo načase, jeho velký kapesník byl téměř celý promáčený.

„Tak, Barborko, ještě jednu poslední slzičku, ať můžeme dát ten mokrý kapesník do prádla. Ale opravdu už jenom tu jednu slzičku. Víc se jich sem už fakticky nevleze,“ řekl a s cípem kapesníku mezi prsty číhal u Barborčina oka na tu objednanou úplně poslední slzičku.

Barborka ještě jednou posmrkla, potáhla nosem a najednou se rozesmála. Vyprostila se z mámina sevření, naklonila se k Markovi a zničehonic mu vlepila na tvář vlhkou pusu. Andrea vzala překvapenému utěšovateli z ruky ten mokrý kapesník a utřela do něj napřed Barborčin a potom i svůj od pláče zčervenalý nos.

„Vyperiem ti ho,“ řekla a strčila ho do své kapsy. Podívala se na Marka. Markovi připadlo, že nějak zvláštně. „Chcela by som sa ti poďakovať, Marek,“ dodala a pořád se na něj tak zvláštně dívala.

„To nic, tady není přece za co děkovat,“ odpověděl ostýchavě. Bylo mu trochu nepříjemné, že byl svědkem té slzavé scény, a měl výčitky svědomí, že to celé vzniklo vlastně kvůli němu.

„Ale je,“ namítla Andrea. Zamyslela se a podívala se na něho. „Naozaj to vieš s malými dievčatkami,“ řekla pochvalně a mírně obdivně. „Možno by z teba bol dobrý otec,“ prohodila zamyšleně.

„Jo, s malými holčičkami, s těmi já to opravdu umím,“ řekl Marek s ironickým úsměvem, ale zaznělo to poněkud smutně.

Andrea ten skřípající podtón postřehla. „Stalo sa niečo?“ zeptala se ohleduplně.

Marek zavrtěl hlavou. „Ale ne,“ řekl. „Nestalo se nic.“

„Neklam, Marek,“ namítla. „Ja som to veľmi dobre počula. Človek nehovorí len slovami.“

„Opravdu?“ opáčil Marek. „To si na tebe budu muset dávat dobrý pozor.“

Andrea se na něj zamyšleně podívala. Ty si ale baran tvrdohlavý, pomyslela si v duchu. Naozaj nie je ľahké dostať sa ti hlbšie pod kožu. Ale aj tak, alebo možno práve preto, ma priťahuješ. Aj keď mi toho o sebe veľa nepovieš. Hlavou jí najednou jako blesk proletěl jeden nápad.

Natáhla ruku a chytla Marka za vousatou bradu. Zvedla mu skloněnou hlavu a podívala se mu zpříma do očí. „Aj s veľkými dievčatami to vieš, Mareček,“ řekla tiše a lehce ho políbila na ústa.

Marek překvapeně zamrkal a začervenal se. Dvě pusy od dvou ženských během pěti minut, to už se mu hodně dlouho nepoštěstilo.

Myslím, že ten kľúč k tebe možno predsa len nájdem, řekla si Andrea a nepatrně se usmála.

 

X

 

V pondělí dopoledne Marek nastoupil do bufetu jako nekvalifikovaná pomocná síla, aby si odpracoval nocleh a stravu a vydělal si na zpáteční cestu domů.

Každý všední den, od devíti hodin ráno do šesti hodin odpoledne, umýval špinavé nádobí, prodával cigarety, tatranky a další drobné zboží, vařil kávu a čaj, ohříval v mikrovlnné troubě párky a polévku, roznášel pivo a naléval velké rumy. Bavilo ho to.

Zůstával přitom pro své okolí věren své původní roli bratrance z Moravy, který přijel na Slovensko na dovolenou za svojí příbuznou. Bylo to tak zdaleka nejjednodušší. Tady žádné nebezpečí z příliš důvěrných vztahů mezi bratrancem a sestřenicí nehrozilo, neboť v práci a na veřejnosti se k sobě s Andreou chovali naprosto korektně. Tak, jak se na vzdálené příbuzné sluší a patří.

Místní štamgasti Markovo brigádničení v bufetu akceptovali bez větších připomínek jako novou realitu. Pravděpodobně k tomu přispěl i ten grogový úvod, který ho s většinou z nich seznámil hned ten páteční podvečer. A pokud si někdo z místních myslel o jeho „příbuzenském“ vztahu k Andree něco jiného, nechával si to pro sebe. Ale i kdyby ne, Andree a Markem by to bylo stejně jedno.

„Tú jazvu si na jeseň nemal,“ řekla jednou večer Andrea, když seděli vedle sebe na gauči a povídali si. Hodně si spolu povídali, zjistili totiž, že je toho mnoho, o čem si spolu mohou povídat. Zvedla ruku a jemně se klikaté bílé jizvy vysoko na čele dotkla. „A všimla som si, že aj trošku krívaš. Bolelo to veľmi?“ zeptala se účastně a lehce se zachvěla, když si vzpomněla, jak se část Markovy bolesti tehdy přenesla i na ni.

Marek však mávl lhostejně rukou. „Tohle ani ne, to ta noha byla mnohem horší. Víš, to se mi stalo právě ten den, co jsem se tady v říjnu stavoval.“

„Viem,“ povzdechla si Andrea a Marek na ni v úžasu vykulil oči.

„Ty to víš? A odkud?“

Andrea se na sebe v duchu za to prořeknutí zlobila. „To vieš, tu sa nič neutají,“ řekla nahlas s hranou lehkostí. „Vlastne už ani neviem, kto to vravel, ale najskôr to bol niekto z chlapov v bufete...“

„Fakt? No to je teda síla. A co se tady o mně ještě povídá?“ zeptal se Marek napůl zvědavě, napůl s obavami.

Andrea se zamyslela. „Že si sa na Lopušnej pobil s medveďom, ale že ťa pritom zranil, takže si sa nemohol sám vrátiť. A že ťa musela hľadať kopa ľudí,“ dodala trošku zlomyslně.

Marek se zapýřil. „To je hodně přibližná verze,“ řekl tiše. „Ten medvěd s tím mým zraněním moc společného neměl, to má na svědomí moje blbost. A ti lidi, co mě hledali, byli čtyři, Robo s Filipem, to je můj kamarád, a dva chlapi z hřebčína. Dodneška se za to hrozně stydím,“ přiznal se.

„Za čo? Že si mal nehodu?“ zeptala se měkce.

„No, ano… Vlastně ne. Že jsem si ji způsobil vlastní blbostí a že jsem tak několika lidem přidělal úplně zbytečný starosti,“ vyhrkl ze sebe. „Víš, oni mi tenkrát nejspíš zachránili život. Ta noc v lese byla strašná, ale těsně nad ránem to bylo ještě mnohem strašnější. Byla příšerná zima, pršelo… Říkal doktor v nemocnici, že kdybych tam zůstal ležet ještě pár hodin, tak bych s největší pravděpodobností umřel na podchlazení.“ Marek se otřásl. „Co chybělo… Vděčím jim za život. Všem, ale hlavně asi Robovi.“

„Prečo práve Robovi?“ zeptala se dívka zamyšleně.

„Protože díky němu se vypravili do lesa tak brzy a díky němu mě našli tak rychle. Já jim sice nechával lístek, kde budu, ale stejně, je to tam strašně veliký a strašně zarostlý.“ Zamyslel se. „Víš, je to zvláštní, protože já dobře vím, co si Robo myslí o hledání lidí v lese přes noc. Několikrát jsme o tom mluvili a dával jsem mu za pravdu. A vidíš, pro mě šli ještě skoro v noci,“ uvažoval nahlas. „Čekal jsem je tak před polednem, ne chvíli po rozednění. Asi jsem měl kliku, že změnil pro jedenkrát názor,“ dodal.

„Asi,“ řekla pomalu a tiše Andrea. „Asi to bolo šťastie. Hovorili ste o tom spolu?“ zeptala se po chvíli zvědavě.

Marek zavrtěl nešťastně hlavou. „Skoro vůbec,“ povzdechl si. „Víš, z Revúce ze špitálu mě doktoři poslali šupem do Brna a s Robem jsem se od té doby vlastně neviděl. Volal jsem mu, abych mu poděkoval, ale nechtěl o tom se mnou kloudně mluvit. Zdál se mi takovej…, jak to jenom… no prostě takovej jako odměřenej. Dost odměřenej. Říkal, že je to v pořádku, že bych určitě udělal to samý a že jsem měl anděla strážnýho. Moc nerozumím tomu, jak to myslel. Asi je na mě ještě pořád naštvanej,“ řekl smutně. „A má taky proč. Zklamal jsem ho. Nemáš tušení, jak strašně toho lituju,“ dodal zoufale.

„Nevyberieš sa za ním?“ zeptala se zamyšlená dívka.

Marek pokýval hlavou. „Určitě ano. Tady odsud tam chci zajet. Já byl vlastně donedávna na neschopence, takže jsem ani nemohl. Moc mi to nechodilo, měl jsem s tou nohou nějaký komplikace, teprve se dostávám zpátky do formy. Ale chci za ním zajet. Musím mu poděkovat. A omluvit se mu. Jemu i těm lidem z hřebčína. Kdybys věděla, jak se mi tam ale nechce. Strašně se stydím. Ale musím to udělat. Dlužím jim to. I kdyby se mnou potom už nikdy nechtěli mluvit, tohle udělat musím.“

„Dopadne to dobre, uvidíš,“ řekla Andrea a povzbudivě se na něho usmála. „Ja si myslím, že to nebude také hrozné, aké sa ti to teraz zdá. A čo ten tvoj priateľ, ten sa s tebou tiež nerozpráva?“

Marek se smutně ušklíbl. „Mluví se mnou. Jenomže jak. Musela bys ho znát. Z Filipa rozumný slovo vypadne málokdy, občas nepoznám, jestli mluví vážně nebo jestli si ze mě dělá legraci. Jediný, co jsem se od něho o té věci dozvěděl, byl podrobný popis puchýřů, co měl na zadku od koňskýho sedla. Víc nic. Sakra, jako kdybych byl prašivej.“ Odvrátil hlavu. „Co se nakonec divím, mají přece pravdu, choval jsem se jako idiot,“ řekl tiše s hořkým povzdechem.

Andrea zaváhala, ale potom zvedla ruku a pohladila ho po rameni. „Zmenil si sa. Pripadáš mi teraz taký vážnejší a zodpovednejší, než keď sme se tu na jeseň stretli prvýkrát."

„Myslíš? No, asi jo. Měl jsem fůru času, abych si v hlavě přerovnal žebříčky hodnot. Netušíš, jak dlouhá umí být noc… Byl jsem tam sám se svými myšlenkami. To nebyla zrovna dobrá společnost," uchechtl se. „A potom v nemocnicích…, tam jsem měl taky dost času na přemýšlení…“

„Už sa tým netráp,“ odpověděla mu tichým hlasem. „Vravel si, že si toho medveďa predsa len vyfotil. Nechceš mi tie fotky konečne ukázať? Určite ich máš so sebou, však?“ zeptala se, aby ho přivedla na jiné myšlenky.

„Proč ne,“ souhlasil nepříliš ochotně. Jeho hrdost a nadšení z toho, že má fotografie největšího muráňského medvěda, se v poslední době někam vytratily.

Andrea si mlčky prohlížela velké barevné zvětšeniny, zachycující běsnící šelmu, ale hlavou se jí honily úplně jiné myšlenky. „Sú úžasné,“ pochválila je však a vrátila je Markovi. „Uverejnili ti ich niekde?“

„No, otiskli mi je. Prodal jsem je i s tím příběhem jednomu bulváru.“

„No tak to je úspech, či nie?“

„Jak se to vezme,“ řekl sarkasticky. „Přišel jsem kvůli tomu výletu zřejmě o dva přátele, rozešel jsem se s dívkou, zkomplikoval jsem život několika lidem. Zničil jsem fotografickou výbavu za pětatřicet tisíc a skoro na dva měsíce jsem se zdravotně vyřadil z provozu. To všechno za pár tisícovek, co jsem dostal za ten mizernej článek a za jméno pod několika publikovanýma fotkama. Nemyslím, že to byl nějak extra dobrej obchod,“ dodal zasmušile.

„Hovorí sa, že život je ako hojdačka,“ začala Andrea zvolna, s pohledem upřeným na podlahu. „Raz si hore, si kráľ, máš všetko. A potom sa to zrazu preklopí a ty si na samom dne. Ale z vlastnej skúsenosti viem, že je to veľmi nevypočitateľná hojdačka, Mareček. Možno, že časom zistíš, že si vďaka tomu všetkému omnoho viac získal, než stratil. Len pre to musíš sám aspoň niečo spraviť,“ řekla tiše a krátce se na něj zpod obočí podívala.

„Pomož si a bude ti pomoženo. Nestojí to tak nějak v bibli?“ utrousil Marek kysele. „Promiň. Už zase hloupě žvaním. Asi jsem se tě dotkl, viď? Pokud vím, většina Slováků jsou věřící.“

„Väčšina Slovákov možno v Boha verí. Ja ale nie. Žiadny Boh totiž nie je,“ řekla nečekaně tvrdě. „Tým som si úplne istá.“

 

X