1. část

 

Úvod

„Porozprávali ste sa?“ zeptal se Anton tichým hlasem.

„Ano,“ odpověděl Marek.

„Je vaša pani v poriadku?“ zeptal se Anton a přistoupil blíž k Markovi.

„Ano, je v pořádku. Děkuji, že jste dodržel slovo,“ odpověděl Marek a jakkoliv mu byl ten násilnický chlap odporný, tohle myslel upřímně.

Anton pokýval hlavou a pomalu Marka obešel. Postavil se za něj a řekl: „Ja som svoje slovo dodržal,“ řekl zvolna. „Ale vy nie.“

„Nerozumím,“ odpověděl Marek a překonal instinkt, který mu velel se otočit.

„Povedal som snáď jasne a zrozumiteľne, že nemáš nikomu telefonovať. A ty si niekomu včera večer z Bystrice telefonoval, a keď ťa pri tom chlapci nachytali, mobil si zahodil,“ odložil Anton definitivně předstíranou zdvořilost a přešel do tykání. Změnil se i jeho hlas, teď byl nepříjemně mrazivý a řezavý. „Komu si volal?“ zeptal se.

„Vám přece,“ odpověděl Marek bez zaváhání. Tuhle otázku čekal a odpověď si připravil. „Mluvili jsme spolu, volal jsem domů a místo mé manželky jste to zvedl vy. Nevzpomínáte si snad?“

Strašná rána pěstí do pravé ledviny mu byla odpovědí. Sykl a klesl na koleno. Do hajzlu, zaklel v duchu, nebere si zrovna rukavičky.

„Vstaň,“ poručil Anton a Marek se zvedl a znovu se napřímil. „Obaja vieme, že klameš,“ řekl Anton. Marek neodpověděl, nemělo to smysl. Všichni v místnosti dobře věděli, jak to ve skutečnosti bylo. Slyšel, jak se Anton zase přemístil, ale neviděl ho, pořád ho měl někde za zády.

„Povedal som, že nebudeš robiť žiadne problémy, a ty si dnes ráno napadol a zmrzačil Freda,“ řekl Anton a ostatní souhlasně zamručeli.

„Do prdele! Tak to přece nebylo! Ten debil si začal! Napadl on mě! Je to normální psychopat! Máte si ho držet na kratším vodítku a nepouštět ho samotnýho mezi lidi, když ho nedokážete zvládnout!“ odpověděl Marek naštvaně. Přestože tentokrát víceméně nelhal, už věděl, co bude následovat. Nespletl se. Antonovou rychlou odpovědí byla další tvrdá rána, tentokrát do levé ledviny.

Marek vykřikl bolestí a klesl na obě kolena. Tahle rána se Antonovi povedla mnohem líp než ta první. Prohnul se v zádech, zhluboka dýchal a čekal, až ten nápor ostré bolesti pomine.

 

První část – V lese

Sobota, 4. října 1997

Marek Koudelka, šestadvacetiletý turista, absolvent brněnské přírodovědy, poloamatérský fotograf a příležitostný bulvární novinář na volné noze, sešel po zelené turistické značce dolů z kopců, a protože po ní nechtěl pokračovat až do Červené Skaly, nad kamenolomem ji opustil a nenápadnou, ale prudce klesající lesnickou stezkou, vedoucí dnem Hlboké doliny, Muránskou planinu opustil. Vyšel z tmavého lesa a objevil se na malé prosluněné louce na levém břehu Hronu. Přešel přes úzkou betonovou lávku, odbočil na státní silnici doleva a po pár stech metrech se ocitl na okraji Rudné.

Byl po několikahodinové chůzi obtížným terénem dost unavený, ale hlavně měl hlad jako vlk, protože už asi dvacet hodin neměl nic v ústech. Včera šel spát bez večeře a dneska ráno se snažil vypadnout z chaty co možná nejdříve, aby se vyhnul debatě se svými spolubydlícími, obzvláště pak samozřejmě s Monikou.

Marek se rozhlédl kolem sebe a v jedné předzahrádce na kraji obce objevil jakousi stařenku. Malinkou, seschlou a vrásčitou jako loňské jablíčko. Pomalými a rozvážnými pohyby věšela čerstvě vyprané povlečení na prádelní šňůru.

„Dobrý den!“ zavolal na ni a přistoupil těsně k plotu.

„Aj tebe, synak. Aj tebe,“ odpověděla mu stařenka s laskavou shovívavostí člověka, který už v životě zažil a poznal takřka všechno.

„Prosím vás, je tady nějaká restaurace?“ zeptal se Marek.

Stařenka napřímila svá shrbená útlá záda, přehodila přes šňůru záplatovanou modrobílou cíchu, otřela si udřené mozolnaté dlaně do zástěry a prokřehlými prsty si přitáhla těsněji k tělu cípy velkého vlněného šátku. Sluníčko sice ještě svítilo, ale teď, začátkem října, už moc nehřálo. Bylo sice hezky, ale chladno.

Beze spěchu přistoupila k plotu. Byla opravdu drobounká a k Markovi musela vzhlížet hodně vysoko. Ale nezdálo se, že by jí to vadilo. „Reštaurácia?“ opáčila pobaveně. „Ale kdeže, chlapče, my tu žiadnu reštauráciu nemáme. To vieš, sme len malá dedina. Kto by tu chodil jesť do reštaurácie, keď sa môže najesť doma, zadarmo. Načo utrácať peniaze za obed v reštaurácii. Pán Boh ti odpusť také nápady,“ zavrtěla hlavou a přes tvář ji přelétl pobavený výraz. „Ale počkaj, synak,“ usmála se, když uviděla Markův zklamáním protažený obličej. „Reštauráciu tu síce nemáme, ale máme tu veľmi pekný nádražný bufet. Možno to tam nebude také nóbl, ako si asi z mesta zvyknutý, ale niečo teplé na zahryznutie ti tam tá mladá dievčinka určite pripraví.“

Marek se rozzářil. „To je skvělé. To je přesně to, co potřebuju. A kdepak bych to našel?“

„Chlapče, chlapče. Kde inde by si chcel hľadať nádražný bufet, ako hneď vedľa nádražia?“ odpověděla stará žena a přimhouřila oči do tenkých škvírek. Kolem koutků se jí rozprskly vějířky hlubokých vrásek. Možná si dělala legraci, možná ji oslňovaly sluneční paprsky…

„Aaha,“ řekl Marek rozpačitě. „A to nádraží? Víte, jsem tu prvně…, nikdy dřív jsem tady u vás nebyl…,“ rozhodil bezmocně rukama.

„Všade sme niekedy prvýkrát,“ přikývla stařenka s lehkým úsměvem. „Nádražie nájdeš veľmi ľahko, chlapče. Pôjdeš tamtou ulicou, až prejdeš okolo toho pekného poschodového domčeka s preskleným balkónom, kde býva náš pán starosta, odbočíš doľava a na ďaľšom rohu, tam kde je autobusová zastávka a trafika, tak tam zase doprava. A tam už na konci ulice uvidíš nádražie. Nemôžeš zablúdiť.“

„Je to daleko?“ zeptal se Marek trochu hloupě.

„Ale kdeže. Nie je to ďaleko. U nás v dedine to nie je odnikiaľ nikam ďaleko. Ja som stará krívajúca baba a cesta na nádražie mi trvá štvrť hodiny. Ty si mladý a silný ako býk. Ty tam budeš iste za pár minút,“ odpověděla mu babička, opět s tím svým nevyzpytatelným úsměvem ve tváři, otočila se a šla si zase po své práci.

Marek trochu zaraženě poděkoval, vyslal k jejím shrbeným zádům pozdrav a vydal se udaným směrem. Nedalo se tím nic pokazit. Stařenka si z něj však legraci nedělala a poradila mu dobře, během několika minut stál opravdu před malým vesnickým nádražím. A nemusel se ani moc rozhlížet, aby si všiml, že hned vedle patrové nádražní budovy stojí bufet ‚Oáza‘. Přízemní, nevelký, ale čisťounký a bíle omítnutý.

Došel až ke dveřím a ze všeho nejdříve vyhledal očima cedulku s otevírací dobou. Vypadalo to docela nadějně:

 

Pondelok až piatok 9.00 — 18.00

Sobota a nedeľa 10.00 — 14.00

 

Vzal za ohmatanou mosaznou kliku, stiskl ji a zatlačil do dveří. Byly masivní a těžké a nepohnuly se ani o píď. Vyzkoušel to ještě jednou. S větší silou. Opět bez úspěchu. Ustoupil o krok a zmateně zapátral po příčině.

Ty seš ale vůl, řekl si znechuceně polohlasem, když si konečně všiml malé samolepky nalepené hned vedle kliky: ‚ŤAHAŤ‘

Popadl kliku a zkusil to znovu. Tentokrát za ni zcela správně zatahal, ale ani teď se nestalo vůbec nic. Dveře byly prostě zamčené.

Markův dobromyslný výraz se rozplynul. Zamračil se a naštvaně zamknutými dveřmi zalomcoval. K ničemu to nevedlo. Zabloudil pohledem k hodinám na nádražní budově. Ukazovaly za pět minut čtvrt na dvanáct.

Tak bych řekl, že by mělo být otevřeno ještě skoro tři hodiny. Hm, to je mi teda pěkná oáza, zavrčel s pohrdavým despektem a pomyslel si něco hodně nelichotivého o místním folklóru. Nemohl se zbavit pocitu, že je tady dnes každému jenom pro legraci…

Hlady mu v břiše kručelo tak hlasitě, že na okamžik zaváhal, nemá-li vybalit z batohu železnou zásobu potravin a ukojit své potřeby z vlastních zdrojů. Přišlo mu však ponižující krmit se vedle zavřených dveří bufetu, a rozhodl se, že půjde pryč a nají se až někde v lese. Dvě hodiny to ještě vydrží, ale tady ho už nikdy nikdo neuvidí, dušoval se…

Otočil se na patě a hladový, rozčarovaný, roztrpčený a naštvaný na celý svět, pomalu odcházel pryč. Byl už od nádraží dobrých padesát metrů, když ho dostihl jasný ženský hlas: „Haló, pane! Počkajte prosím chvíľočku!“

Zastavil se a překvapeně se otočil. Bylo to na něho nebo na někoho jiného? Jak se však rychle přesvědčil, byl na ulici úplně sám. Rudná, malá obec na břehu řeky, v údolí mezi Nízkými Tatrami a Muránskou planinou, čerstvě vyhlášenou za národní park, byla v době sobotního oběda jako vymetená.

Zastínil si oči před dotírajícím sluníčkem a hledal autorku toho volání. Chvíli mu trvalo, než v jednom otevřeném okně objevil mezi odkvetlými muškáty usměvavou tvář mladé ženy. Když si všimla, že ji konečně vzal na vědomí, zamávala na něho a zavolala: „Tu! Tu som! Počkajte prosím okamih! Hneď budem pri vás!“ A vzápětí na to se mu ztratila z dohledu někde uvnitř místnosti.

Marek zůstal poslušně stát a uvažoval, co po něm chce a proč asi na ni má čekat. Nevymyslel ale nic, protože mu na to ta mladá žena nedopřála dost času. Vynořila se záhy před domkem a přistoupila bez sebemenšího zaváhání rovnou k němu.

„Ahoj," pozdravila ho a Marek zoufale lovil v paměti, jestli se odněkud znají, jestli už se snad někde viděli, jestli si snad tykají… Nevzpomněl si a cítil se hloupě. Že si nepamatuje většinu mužů, s nimiž se kdy setkal, no prosím, celkem o nic nejde, ale že by si nepamatoval už ani hezké ženské? To by byla docela tragédie… Mladá žena, když si všimla jeho zmateného výrazu, se pobaveně rozesmála.

„Prepáčte, nechcela som vás vyľakať ani priviesť do rozpakov,“ omlouvala se, ale neznělo to ani trochu kajícně. „A odpusťte, že som na vás tak kričala, ale videla som náhodou z okna, že vás nechceli pustiť do bufetu. Asi sa hneváte, pretože má byť otvorené. Viete, ja tam… predávam a je samozrejme otvorené. No, vlastne, malo by byť. Lenže viete, ja som tam sama a musela som si na okamih odskočiť domov. Dcérka je tam dnes úplne sama, naviac sa necíti dobre, musela som sa na ňu zájsť pozrieť. Bála som sa, aby ste od nás neodišiel sklamaný,“ vychrlila ze sebe a omluvně se na Marka usmála. Jak si Marek stačil všimnout, měla moc hezký a milý úsměv.

„A teraz poďte prosím za mnou, ja vám tam hneď otvorím a nakŕmim vás. Uvidíte, že budete nakoniec spokojný,“ dodala, a než se Marek stačil vzpamatovat a něco duchaplného říct, otočila se na patě a zamířila si to dlouhými pružnými kroky rovnou k tomu zpropadenému bufetu. Měla na sobě do bleděmodra seprané těsné džíny, červené tričko a rozepnutou lehkou džínovou bundu. Její cípy za ní vlály jako dva světle modré prapory.

Markovi nezbylo, než ji poslušně následovat. Už byl sice v duchu smířen s tím, že zůstane dneska bez teplého oběda, a šel by raději dál, protože za pár hodin se setmí a on už nic nevyfotí, ale přišlo mu teď hloupé odmítnout tak bezprostřední pozvání. A taky začínal být, přiznával si neochotně, na tu zvláštní ženu docela zvědavý.

Když vešel do bufetu, stála už prodavačka za svým pultem a oblékala si přes tričko čistý bílý plášť. Počkala, až si Marek do rohu místnosti odloží svá zavazadla a přistoupí k ní blíž. „Dobrý deň prajem, pane, čím vám poslúžim?“ zeptala se nenuceně. Tvářila se seriózně a prodavačsky profesionálně, ale potměšilý záblesk v hnědých očích ji zrazoval.

Marek se na ni trochu překvapeně podíval, ale potom se najednou rozesmál a něco se v něm uvolnilo. Pochopil, že v dívce za pultem narazil na člověka podobného ražení, jako byl on sám, a rozhodl se, že přistoupí na její hru. „Dobrý den i vám, paní vedoucí,“ odpověděl s právě tak kamenným a seriózním obličejem. „Jdu úplně čirou náhodou okolo vašich dveří a vidím, že máte zrovna otevřeno. A protože mám hlad, tak bych u vás docela rád něco pojedl. Ostatně, váš podnik mi byl doporučen. Copak tady máte dobrého?“

„Všetko, čo tu vidíte. Len si kľudne vyberte, na čo máte práve najväčšiu chuť. My tu totiž máme len samé dobré veci,“ rozmáchlým gestem obou paží ukázala prodavačka kolem sebe.

Marek se na ni pátravě zahleděl a čímsi puzen se rozhodl, že vyzkouší, kam až mu dovolí zajít. Vždyť o co jde? Když to skončí trapasem, už sem nemusí nikdy přijít. Nebude to ani první a určitě ani poslední trapas jeho života. Bylo to absolutně bez rizika. Podíval se přímo do usmívajících se čokoládových očí. „Samé dobré věci, říkáte. To myslíte včetně vás?“ zeptal se s bezelstným výrazem ve tváři.

Prodavačka zaváhala jen nepatrně. „Tak to vás bohužiaľ musím sklamať. Ja som tu jediná výnimka,“ odpověděla a zatvářila se přitom neskonale smutně. Sklopila oči, povzdechla si a rezignovaně pokrčila rameny.

„Ale pročpak to?“ zeptal se Marek a rozhodl se ještě víc přitlačit na pilu. „Vy snad nejste dobrá?“

„Ako som povedala, bohužiaľ už nie. Bola som dobrá, samozrejme že áno. Ale…, ja ani neviem, či by som vám to mala vravieť, aby ste si nepokazil dobrú mienku o našom podniku. Proste, skrátka…, ja už som po záručnej lehote. Už…, už vlastne dlho,“ řekla vážně, ale v očích jí přitom vesele jiskřilo.

„Ale to je strašná škoda. To mě opravdu mrzí, protože to ten široký výběr docela hodně omezuje,“ povzdechl si teď zase Marek a vyhnul se jejímu pohledu. „No jo, když je to tak, jak říkáte, to se asi budu muset spokojit jenom s polívkou, gulášem a přibližně čtyřmi rohlíky.“

Prodavačka zaváhala: „Tie rožteky chcete presne štyri alebo tak nejako približne okolo štyroch?“

„Přesně čtyři, prosím," usmál se Marek. „A ještě bych si docela dal kávu, ale tu jenom jestli máte rozpustnou nebo překapávanou. Normálním turkům se vyhýbám.“

„Ale? Ak to nie je príliš osobné a môžem sa vás na to spýtať, je to snáď národnostná otázka?“ zeptala se prodavačka se zájmem.

„Ne, není to národnostní otázka. S tím já žádné problémy nemám. Je to zdravotní otázka. S tím naopak problémy trošku mám. Lógr z černé kávy mi totiž nedělá dobře na žaludek,“ odpověděl jí a zkoumavě se na ni podíval. Trošku ho mátlo vnitřní napětí, které cítil, když čekal, jak dívka zareaguje na informaci, kterou se jí právě poněkud neobratně pokusil podstrčit. Že mu vůbec nevadí, že je Slovenka a on Čech. Nezdálo se však, že by to prodavačku jakkoliv zajímalo. Trochu ho to zamrzelo.

„Hmm. Tak rozpustnú, vravíte. To bude asi problém, pretože instantnú kávu tu nikto nepije. Tu tomu hovoria ‚špinavá voda‘,“ zaměřila se dívka jen na technickou stránku věci. Zamyslela se a nakrčila drobný pihovatý nosík. „Ale počkajte,“ rozzářila se najednou a rozhlédla se zkoumavě po regálech s nejrůznějším zbožím za svými zády. „Veď ja tu predsa predávam instantnú Nescafé. Úplne som na ňu zabudla, ono to fakt nikto nekupuje,“ řekla a vylezla na židli, aby dosáhla do horní police. „Vidíte,“ řekla, když slezla i s kávou dolů. „A pritom ich tu vždy mám pár schovaných pre turistov. Neverili by ste, čo sú niektorí ľudia schopní si navymýšľať… Hm, snáď to tu neleží už priveľa rokov,“ studovala pozorně etiketu. „Nie, je dobrá. Ešte je v záruke. Síce tesne, ale predsa. Nescafé Gold, vyhovuje vám to?“ zeptala se a ukázala Markovi dózu.

„Jak víte, že je to moje nejoblíbenější značka?“ opáčil s úsměvem.

„To je moje profesionálne tajomstvo,“ kontrovala. „Alebo nie,“ pohodila hlavou. „Ja vám to prezradím, ale nikomu to, prosím vás, nehovorte. Mám tu práve túto kávu, pretože je zo všetkých tých instantných káv úplne najdrahšia. Turistom je to jedno, tí to kľudne zaplatia. Čo by neurobili pre svoju závislosť, všakže,“ dodala a Marek už zase nevěděl, jestli si z něho dělá legraci nebo jestli to myslí vážně. Nenechala ho však přemýšlet. „Ak chcete, jednu otvorím a uvarím vám ju,“ nabídla mu.

„No, Nescafé Gold bych si dal hrozně rád, ale jestli se dobře dívám, tak to má dvacet deka. A to bych, přestože i já jsem na kávě silně závislý, celé vypít nedokázal,“ odmítal jen nerad nabídku. Už si udělal docela chuť. „Mně by ke štěstí bohatě stačil jeden středně velkej šálek,“ dodal s lehkou nadějí.

„Jedna šálka? Naozaj len jedna? Vy ste mimoriadne skromný človek,“ opáčila nevěřícně. „Nechcete skúsiť chvíľu počkať, možno by ste dostal na tú kávu väčšiu chuť?“ zeptala se s úsměvem, ale už při těch slovech měla nádobku s kávou rozbalenou a odměřovala lžičkou porci příjemně hnědých granulek do porcelánového hrníčku.

„Co s tím teď budete dělat? Teď už to žádným turistům neprodáte," zeptal se Marek a ukázal na rozdělanou sklenici.

„Len sa nebojte. To už je moja starosť. Určite sa nájde niekto, kto si to vypije," mávla bezstarostně rukou. „A ktovie, možno sa tu zase niekedy zastavíte aj vy. Budete mať tú kávu u mňa schovanú," řekla s pohledem upřeným do hrnku.

Marek zpozorněl. Byla to jen další součást nezávazné konverzace nebo ta věta obsahovala skrytý signál? Nebyl si jist. „Víte, že jste moc hodná? Dočista poklad,“ rozhodl se pokračovat raději v neškodných banálnostech.

„Áno, to ja o sebe viem veľmi dobre,“ souhlasila živě mladá prodavačka. „Určite máte na mysli taký ten poklad, ktorý treba dôkladne zakopať dva metre hlboko do zeme, aby ho nikto nikdy nenašiel, však?“ zasmála se nahlas, ale ihned zvážněla. Něco se změnilo, ale Marek nedokázal postřehnout, co to bylo. Dokonce prodavačka mávla trochu netrpělivě rukou, když viděla, že se chystá protestovat. Jako kdyby ji ta nesmyslná a povrchní debata přestala náhle bavit. Okamžik znejistělého Marka upřeně pozorovala.

„Posaďte sa zatiaľ ku stolu," řekla po chvíli. „Za päť minút to budete mať pripravené. Prinesiem vám to,“ dodala už bez úsměvu a zašla dozadu do malé kuchyňky připravit jeho objednávku…

Markovi připadalo, že před ním utekla, a měl z toho velmi nepříjemný pocit. Nerozuměl tomu. Rozpačitě se posadil k nejbližšímu stolu, sundal si větrovku a rozhlédl se kolem sebe.

 

X

 

Poznámky pod čarou

Červená Skala - malá průmyslová osada, důležitá křižovatka železničních cest. Organizačně spadá pod nedaleký Šumiac. Možné východisko turistických cest do Nízkých Tater a na Muránskou planinu.

Národný park Muránska planina - jeden z nejmladších národních parků Slovenska. Rozkládá se na středním Slovensku, na katastrech okresů Brezno, Rimavská Sobota a Revúca v banskobystrickém kraji. Má rozlohu 203,18 km2 a ochranné pásmo 216,98 km2. Jádro parku tvoří vápence a dolomity s velkým množstvím krasových útvarů.

Rudná - v 15. století malá hornická osada s několika železnorudnými doly. V okolí se sporadicky nalézalo i zlato. Obec leží v údolí Hronu, mezi Zlatnem a Červenou Skalou. 426 obyvatel (SŠÚ, 1996). V obci římsko-katolický kostel Sv. Barbory z 15. století, původně gotický, klasicistně přestavěný v r. 1790. V době SNP vážně poničen při těžkých bojích povstalců s ustupujícími německými vojsky. Traduje se, že na místní faře jednou přespala Božena Němcová (1820-1862), která na pozvání G. K. Zechentera-Laskomerského (1824-1908) navštěvovala nedaleký Bacúch (kde je po ní pojmenovaný pramen železité minerální vody). V obci několik zachovalých dřevěnic. Západně od obce nepřístupná Márnikova jaskyňa. Bez možnosti turistického ubytování.